Předseda senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst 2 tr. ř. doručil
opis dovolání obviněného dne 2. 9. 2003 nejvyšší státní zástupkyni. Dovolacímu
soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda se nejvyšší státní
zástupkyně rozhodla využít svých práv vyplývajících z ustanovení § 265h odst.
2 tr. ř., zejména vyjádřit se k dovolání obviněného.
Obviněný V. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) se v prvé řadě zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání
obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné
rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních,
umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými
prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci dovolatel V. Š. opřel námitky uplatněné na základě shora
uvedeného dovolacího důvodu převážně o tvrzení, že se soudy obou stupňů a
zejména odvolací soud dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, jestliže
dospěly k závěru, že dovolatel jednal v úmyslu oprávněné osobě bránit v užívání
bytu, ačkoliv ve skutečnosti nebylo možno jeho úmyslné zavinění (§ 4 tr. zák.)
na podkladě výsledků dokazování dovodit. Dovolatel dále poukázal na existenci
skutkových okolností, které podle jeho názoru vylučovaly naplnění materiálních
znaků trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). S přihlédnutím ke skutečnostem
rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem dílem spatřován v porušení
procesních zásad o hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr.
ř., tj. v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Dovolatel se tedy v rámci
dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal
revize skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, tzn. že dovolání zčásti
uplatnil na procesním a nikoliv hmotně právním základě. Výše uvedená část
dovolacích námitek proto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídá (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno
podané dovolání považovat za právně relevantní výlučně v té části, kde
dovolatel poukázal na to, že jednání popsané ve výroku o vině v napadeném
rozsudku ani další skutkové okolnosti zjištěné soudem neodpovídají znakům
skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.
K této části námitek dovolatele považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve v
obecné rovině uvést, že trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu,
bytu nebo nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí
pachatel, který mj. jedná tak, že oprávněné osobě v užívání bytu neoprávněně
brání. Za bránění v užívání bytu je přitom třeba považovat jakékoliv
neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby
spočívající nejen ve znemožnění přístupu do bytu, ale i takové zásahy do
užívacího práva, které jeho výkon závažným způsobem narušují (srov. přiměřeně
např. rozhodnutí č. 8/1999 SbRt. druhou část právní věty). Proto sem patří též
svévolné přerušení dodávky elektrického proudu nebo plynu. Pro zavinění ve
formě úmyslu (§ 4 tr. zák.) je přitom nezbytné, aby vůle pachatele (buď ve
formě chtění nebo srozumění) směřovala k zákonem předpokládanému následku
(účinku).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že svůj názor o
zavinění dovolatele ve formě úmyslu založil na zjištění, že dovolatel za
stavu, kdy věděl, že dodávka elektrického proudu do bytu poškozené je přerušena
poškozením rozvaděče, neučinil nic pro to, aby tento stav byl napraven. Naopak
jednal tak, že nechal rozvaděč zazdít a tím opravu znemožnil (str. 4
rozhodnutí). Odvolací soud dále konstatoval, že ani v případě, kdy obviněný
hodlal provádět stavební úpravy včetně rekonstrukce elektrické instalace, nebyl
oprávněn počínat si způsobem, kdy zamezením přívodu elektrického proudu do
jednoho z bytů způsobil situaci, že ani provizorně nebylo možno sjednat
nápravu. Z tohoto hlediska se zásah dovolatele do užívacího práva poškozené k
předmětnému bytu jeví jako podstatný.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých odvolací soud vycházel, lze dále
dovodit, že obviněný V. Š. jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku
odvolacího soudu po formální stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Zbývá proto posoudit, zda v
projednávaném případě mohl být dovolatelem namítaný stupeň společenské
nebezpečnosti inkriminovaného činu natolik nízký, aby jej bylo možno ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák hodnotit. jako nepatrný, neboť v takovém případě
by o trestný čin nešlo, i když by jinak jeho znaky byly naplněny (tzv.
materiální stránka trestného činu).
Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře,
přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 SbRt. při úvahách o tom, zda obviněný
naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval
vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst.
2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních
znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v
běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy,
pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když
tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty. Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou
takový závěr odůvodňovaly, však odvolací soud neshledal a pokud se jejich
zjištění (v rámci revize skutkového stavu věci) v řízení o mimořádném opravném
prostředku dovolatel domáhal na podkladě vlastního rozboru provedených důkazů,
nelze dovolání v této části podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (srov. výše).
Za konstatovaného stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové není zatížen hmotně právními vadami se kterými
dovolatel spojuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku, přičemž s
ohledem na již uvedené skutečnosti nebylo v projednávané věci možno dovolací
námitky shledat v žádném směru opodstatněnými.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným
ustanovením zákona dovolání obviněného V. Š. odmítl, přičemž toto své
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal dovolatel jako součást svého
dovolání a nikoliv předseda senátu soudu prvního stupně, jenž je k tomu v
souladu s ustanovením § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn, nebylo zapotřebí
rozhodnout o tomto návrhu samostatným výrokem. Předmětnou část podání
dovolatele lze považovat pouze za podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr.
ř., pro který však Nejvyšší soud neshledal důvody.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler