dne 15. června 2011 v neveřejném zasedání
o dovolání podaném obviněným L. F., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10 To 104/2010-5816, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 T
29/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne
15. 12. 2009, č. j. 12 T 29/2008-5711, byl obviněný L. F. uznán vinným trestným
činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 trestního
zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále také jen
„tr. zák.“/), se dopustil tím, že v případech jednotlivě specifikovaných v tzv.
skutkové větě výroku o vině, dílem jako živnostník, provozující svoji
podnikatelskou činnost pod obchodním jménem L. F. – A. H., s předmětem
podnikání obchodní činnosti podle § 33 a v rozsahu § 34 zákona o živnostenském
podnikání a s místem podnikání S., B., okres R., a dílem jako jednatel (v
období od 4. 3. 1999 do 8. 3. 2002), společník a ředitel společnosti F. &
partner – AUTOCENTRUM, s. r. o., se sídlem S., J., okres R., v zahraničí
nakoupil a do České republiky dovezl ojetá motorová vozidla a se záměrem
zrealizovat schválení do provozu na pozemních komunikacích v České republice, u
dovezených vozidel, které jinak vzhledem k datu prvního uvedení do provozu a
splňované emisní normě podle platných předpisů nesplňovaly zákonné podmínky pro
schválení technické způsobilosti, v období od 9. 8. 2001 do 22. 4. 2004 na
originálech zahraničních technických průkazů dovezených vozidel neoprávněně
přepisoval či nechal přepsat údaje:
- o datu první registrace vozidel v zahraničí tak, aby vozidla byla fiktivně
mladší a splnila tak zákonné podmínky pro schválení do provozu v České
republice,
- o emisní normě tak, aby vyhovovaly emisním limitům dle normy EURO 2
požadovaným pro schválení k provozu na pozemních komunikacích v České republice;
tyto zahraniční technické průkazy s podstatně pozměněným obsahem pak sám či
prostřednictvím nových majitelů vozidel jako pravdivé a správné předkládal na
stanicích technické kontroly při technických kontrolách a prohlídkách a
správním orgánům rozhodujícím o schválení technické způsobilosti jednotlivě
dovezeného ojetého vozidla, a to za účelem schválení technické způsobilosti
dovezených vozidel, jejich zápisu do evidence motorových vozidel v České
republice a k vystavení českého technického průkazu tak, aby mohla být
provozována na pozemních komunikacích v České republice.
Za to byl podle § 176 odst. 1 tr. zák. za použití § 39 tr. zák. odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 53 odst. 1 odst. 2 tr. zák. mu soud
uložil rovněž peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč a pro případ, že by trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní
trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Naproti tomu byl obviněný částečně zproštěn obžaloby, a to jednak výrokem podle
§ 226 písm. c) tr. ř. pro jednání, v němž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky
trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák. a dílčí útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák., a jednak výrokem § 226 písm.a) tr. ř. pro skutky, v nichž byly
obžalobou spatřovány další dílčí útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
O odvoláních obviněného a státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10 To 104/2010-5816,
jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/
cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně dovolání již
pouze obviněný L. F., přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené
v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v podstatě
shodně s předešlým řádným opravným prostředkem (odvoláním) namítl, že
zahraniční technický průkaz motorového vozidla, který byl prokazatelně úředně
znehodnocen a je tedy neplatný, nemůže mít na území České republiky žádné
účinky a nemůže sloužit jako doklad o technické způsobilosti vozidla pro provoz
na pozemních komunikacích, takže tato právně neplatná listina nemůže být
pokládána za listinu veřejnou jenom proto, že jsou z ní opisovány údaje
potřebné pro vystavení českého technického průkazu motorového vozidla. V této
souvislosti vytkl nesprávný postup také odvolacímu soudu, pokud skutek
neposoudil podle nového trestního zákoníku, tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného
od 1. 1. 2010 (dále také jen „tr. zákoník“), tedy v době, kdy bylo rozhodováno
o jeho odvolání. Vlastním právním výkladem ustanovení § 131 tr. zákoníku pak
dovolatel dospěl k závěru, že zahraniční technické průkazy citovanému
ustanovení, které definuje veřejnou listinu, nevyhovují, a proto podle pozdější
právní úpravy není dána ani trestnost jeho jednání za přečin padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. založil dovolatel na tom,
že podstatná část inkriminované trestné činnosti byla promlčena. Soudy podle
jeho názoru vadně kvalifikovaly jednání popsané v odsuzujícím výroku rozsudku
soudu prvního stupně jako jeden pokračující delikt, ačkoli se jedná o tři
samostatné trestné činy, oddělené časovou prodlevou delší šesti resp. osmi
měsíců (konkrétně v době od 28. 11. 2000 do 9. 8. 2001 a od 23. 12. 2002 do 26.
6. 2003). V této souvislosti poukázal na to, že mezi dílčími útoky chyběla jak
blízká časová souvislost, tak i jednotný záměr, když v mezidobí mezi
jednotlivými dílčími útoky přisouzené trestné činnosti bez problému a řádně
realizoval dovoz a prodej dalších zahraničních aut a pouze v některých
případech, vždy však po dohodě se zákazníkem, připustil jejich „omlazení“.
Vzhledem k tomu, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne
24. 5. 2006, má dovolatel zato, že jeho trestní stíhání pro dílčí skutky
spáchané v období od 28. 11. 2000 do 23. 12. 2002 bylo vzhledem k uplynutí
tříleté promlčecí doby (§ 67 odst. 1 písm. d/ tr. zák.) již promlčeno a mělo
být zastaveno pro nepřípustnost z důvodu uvedeného v ustanoveních § 11 odst. 1
písm. b) tr. ř. Podle dovolatele by tak nepromlčeny zůstaly pouze dílčí útoky
spáchané v období od 26. 6. 2003 do 16. 10. 2003 a tato skutečnost by se nutně
musela odrazit při ukládání trestu s ohledem na výraznou redukci rozsahu
trestné činnosti.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v neveřejném zasedání za
podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10 To 104/2010-5816, a věc mu
vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
K námitce zpochybňující povahu zneplatněného cizozemského technického průkazu
dováženého motorového vozidla předně uvedl, že dovolatel ji uplatňoval v
obhajobě po celou dobu trestního řízení a figurovala rovněž v jeho řádném
opravném prostředku. Soud druhého stupně věnoval této výhradě potřebnou
pozornost a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně v tom smyslu, že
technický průkaz motorového vozidla, byť vydaný zahraničním subjektem v souladu
s tamním právem, je veřejnou listinou, a to základním dokladem deklarujícím
skutečnosti významné pro provozování tohoto vozidla a jeho nejdůležitější
technické parametry. K jeho formálnímu znehodnocení a ukončení platnosti
dochází v daných případech pouze proto, že vozidlo je obchodně vyváženo z území
státu, kde byl původní technický průkaz vydán, a na základě této listiny již
předmětné vozidlo nelze provozovat. Musí být vystaven nový, tuzemský technický
průkaz daného vozidla, pro jehož vystavení je ovšem esenciálním podkladem právě
obsah formálně neplatného původního technického průkazu. Orgány vystavující
tuzemský technický průkaz vycházejí z presumpce správnosti údajů uvedených v
původním (již ovšem neplatném) technickém průkazu a nakládají s ním jako s
veřejnou listinou. Právě tato charakteristika je dle názoru státního zástupce
pro posouzení námitky obviněného zásadní a odůvodňuje správnost postupu soudů,
pokud i zneplatněné cizozemské technické průkazy motorových vozidel považovaly
za veřejnou listinu. Jejich závěru přitom neprotiřečí ani dovolatelem zmiňované
definici veřejné listiny uvedené v ustanovení § 131 odst. 2 tr. zákoníku. V
případě zahraničního technického průkazu se totiž jedná o listinu vydanou
správním úřadem (tj. orgánem veřejné moci) cizího státu, která má účinky i na
území České republiky, a to ve smyslu čl. 1 písm. b) Úmluvy o zrušení požadavku
ověřování cizích veřejných listin, publikované pod č. 45/1999 Sb. Vedle toho
nelze podle státního zástupce opomenout ani důsledky, jež pro systém práva
České republiky přinesla Smlouva o přistoupení k Evropské unii (publikovaná pod
č. 44/2004 Sb. m. s.). Akt o přistoupení, jenž je nedílnou součástí této
smlouvy, totiž v čl. 2 přenáší na nové členské státy Unie platnost původních
smluv a aktů přijatých přede dnem jejich přistoupení. Pro Českou republiku se
tak stala závaznou rovněž Směrnice Rady 1999/37/ES ze dne 29. 4. 1999, o
registračních dokladech vozidel, podle jejíhož čl. 4 uznává každý členský stát
osvědčení o registraci vydané kterýmkoli jiným členským státem pro identifikaci
vozidla v mezinárodní dopravě nebo pro novou registraci vozidla v jiném
členském státě. Právní úvaha dovolatele, že cizozemský technický průkaz
motorového vozidla nevyhovuje definici veřejné listiny uvedené v § 131 odst. 2
tr. zákoníku, takže předmětný skutek není trestný podle § 348 odst. 1 tr.
zákoníku a tato norma jako pro něho příznivější a měla být ve smyslu § 2 odst.
1 tr. zákoníku aplikována na daný případ, je tak podle státního zástupce
nesprávná.
K námitkám obviněného uplatněným s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř. státní zástupce připustil, že přetržení pokračujícího
trestného činu na období šesti respektive osmi měsíců je již dosti podstatné a
může vyvolávat pochybnosti o tom, zda je možno veškerou trestnou činnost
popsanou v odsuzujícím rozsudku považovat za jediný pokračující trestný čin. Na
straně druhé však státní zástupce poukázal na charakter trestné činnosti
spáchané dovolatelem, která spočívala v dlouhodobém „omlazování“ importovaných
motorových vozidel, když k jednotlivým dílčím skutkům (útokům) docházelo podle
aktuální situace (poptávce) na trhu s ojetými vozidly. Jestliže navíc dovolatel
tuto praxi považoval za zcela standardní, lze podle státního zástupce - i přes
několikaměsíční odstup mezi jednotlivými útoky - posouzení jeho jednání jako
jednoho pokračujícího trestného činu ještě akceptovat. Státní zástupce zároveň
poukázal i na institut přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. b) tr.
zák. a s ním související počátek běhu promlčecí doby nové podle § 67 odst. 4
tr. zák. a zdůraznil, že i v případě právního posouzení jednotlivých skutků
(skupiny útoků) obviněného jako samostatných trestných činů by tříletá
promlčecí doba na všechny dílčí delikty počala běžet teprve dnem 16. 10. 2003 a
k promlčení trestního stíhání by tak nedošlo, protože usnesení o zahájení
trestního stíhání bylo obviněnému doručeno ještě před jejím uplynutím. Z
hlediska promlčení trestního stíhání tedy není rozdílu mezi posouzením všech
skutků jako jednoho pokračujícího deliktu nebo jako tří jednotlivých trestných
činů.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že v napadeném rozhodnutí
soudu druhého stupně nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat
cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně
neopodstatněné, a aby tak za podmínek uvedených v ustanovení „§ 265r odst. 1
tr. ř.“ učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem pak vyjádřil pro případ, že
by Nejvyšší soud hodlal ve věci rozhodnout jinak (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr.
ř.).
Obviněný L. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání)
obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým
byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr.
ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm
bylo pokračováno, přestože byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání taxativně uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a
tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v
trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního
stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172
odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231
odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1
písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání došlo vadně k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně
příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve
věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. právně
relevantní námitkou, že vzhledem k časovým přetržkám mezi skupinami dílčích
útoků, k nimž došlo v obdobích od 28. 11. 2000 do 9. 8. 2001 a od 23. 12. 2002
do 26. 6. 2003, bylo namístě posoudit jeho jednání jako tři samostatné trestné
činy. Pokud mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno až dne 24.
5. 2006, bylo jeho trestní stíhání pro dílčí skutky spáchané v období přede
dnem 23. 12. 2002 promlčeno a mělo být zastaveno.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší
soud k následujícím závěrům:
Podle § 89 odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, podle kterého
posuzovaly jednání obviněného soudy obou stupňů, se pokračováním v trestném
činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným
záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny
stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou v
předmětu útoku. Prakticky totožnou definici pokračování v trestné činnosti
obsahuje i trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, v ustanovení § 116, podle
nějž se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé
dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou
podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení a blízkou souvislostí časovou v předmětu útoku.
Z popisu skutku obsaženého v odsuzující části rozsudku soudu prvního nepochybně
vyplývá naplnění tří ze čtyř znaků pokračování, tedy že jednotlivé útoky
naplňovaly stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny jednotným záměrem
(subjektivní souvislost) a byly spojeny podobným způsobem provedení. Pokud jde
o znak čtvrtý, tedy blízkou časovou souvislost a souvislost v předmětu útoku
(tzv. objektivní souvislosti), lze bez pochybnosti uzavřít, že jednoznačně byla
dána také souvislost v předmětu útoku.
Dovolatel se však zaměřil především na závěr soudů, že v jeho jednání byla
naplněna i podmínka blízké souvislosti časové mezi jednotlivými dílčími útoky.
K tomu je předně třeba uvést, že ani trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 ani
nový trestní zákoník účinný od. 1. 1. 2010 nestanoví nějakou maximální časovou
hranici mezi spácháním jednotlivých skutků naplňujících jinak tutéž skutkovou
podstatu trestného činu, jejíž překročení by bránilo posouzení jednání
pachatele jako trestného činu pokračujícího. Vzhledem k tomu, že je vyžadována
„blízká“ časová souvislost mezi jednotlivými útoky, půjde zpravidla o několik
dnů či týdnů, výjimečně měsíců. Dovolateli lze přisvědčit potud, že stávající
soudní praxe obecně vychází z toho, že zákonem požadovaná blízká časová
souvislost bude zpravidla přerušena tam, kde pachatel na několik měsíců ustane
v páchání trestné činnosti. Ani tento výklad však nelze aplikovat dogmaticky
bez zřetele k okolnostem projednávaného případu. V každé konkrétní věci je
totiž nutno zkoumat zejména to, v čem posuzovaná trestná činnost spočívala a
další skutkové aspekty jejího spáchání.
Oba soudy přitom v daném případě vycházely ze zjištění, že trestná činnost
obviněného (dovolatele) spočívala v podstatě v opakovaném a dlouhodobém
„omlazování“ importovaných vozidel ze Spolkové republiky Německo formou
pozměňování technických průkazů vydaných německým správním orgánem v těch
případech, kde to bylo třeba k jejich následnému schválení k provozu na
pozemních komunikacích v České republice (vystavení českého technického
průkazu). Podstatné je, že obviněný dle vlastního vyjádření tuto praxi
považoval za naprosto standardní a běžnou a je zřejmé, že pokud se v jím
namítaných mezidobích mezi jednotlivými skupinami dílčích útoků pozměnění
zahraničního technického průkazu nedopustil, učinil tak zjednodušeně řečeno
proto, že k tomu u konkrétních vozů nebyl objektivní důvod, případně to nebylo
vyžadováno kupujícím klientem. Za daných okolností pak i podle názoru
Nejvyššího soudu lze právní kvalifikaci užitou soudem prvního stupně považovat
za správnou.
Z hlediska namítaného promlčení dílčích útoků spáchaných obviněným přede dnem
23. 12. 2002 je však podstatné, že ani v případě, kdy by soudy jeho jednání
právně posoudily jako tři samostatné trestné činy podle § 176 odst. 1 tr. zák.,
by k promlčení trestního stíhání u prvních dvou nedošlo. V tomto směru lze plně
odkázat na výstižné vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, v němž
připomněl, že podle § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčení trestního
stíhání přerušuje v případech, kdy pachatel v promlčecí době spáchá trestný čin
nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější, přičemž podle
§ 67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba
nová. Podle § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. činí promlčecí doba u trestného činu
podle § 176 odst. 1 tr. zák. tři léta, přičemž podle § 34 odst. 1 písm. d/
trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, jehož použití se dovolatel domáhal
na jiném místě (viz níže), s ohledem na horní hranici trestní sazby stanovené
pro přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr.
zákoníku, dokonce pět let. Podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se
promlčecí doba přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin
nový, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
Z výše uvedeného lze dovodit, že tříletá promlčecí doba pro všechny jednotlivé
skutky, by obviněnému - bez ohledu na to, zda se jednalo o pokračování v
trestném činu či zčásti nikoliv - mohla začít běžet teprve po dni 16. 10. 2003
(viz dílčí útok popsaný pod 17. odrážkou výroku o vině z rozsudku soudu prvního
stupně). Jestliže mu usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno dne
24. 5. 2006, je proto zřejmé, že se tak stalo před uplynutím tříleté promlčecí
doby.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
S ohledem na výše uvedený obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je zřejmé, že dovolatel jej uplatnil právně relevantně námitkou, že
soudy jeho jednání nesprávně posuzovaly podle trestního zákona účinného do 31.
12. 2009 namísto trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, a s ní úzce
provázanou námitkou zpochybňující povahu zneplatněného cizozemského technického
průkazu jako veřejné listiny ve smyslu § 131 tr. zákoníku.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí připomenout, že skutek se posuzuje podle
toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu,
zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové
podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době
činu, anebo jen práva pozdějšího. Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. i ustanovení
§ 2 odst. 1 tr. zákoníku vymezují časovou souvislost „trestních zákonů“ v
souladu se zásadou zakotvenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a
svobod, podle níž trestní zákony nepůsobí nazpět, a proto se použije toho
zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu, přičemž podle
pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro
pachatele příznivější.
Protože při určení, která právní úprava je pro obviněného příznivější, je nutno
ji posuzovat komplexně jako jeden celek, bylo nejprve nutné zabývat se otázkou,
zda zahraniční technický průkaz - při absenci definice pojmu veřejné listiny v
trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009 - je veřejnou listinou ve smyslu § 131
tr. zákoníku a zda jeho paděláním či pozměněním se pachatel dopouští trestného
činu. Pakliže by nový trestní zákoník takovou definici nepřipouštěl, nepochybně
by bylo nutno vycházet z toho, že pozdější právní norma (trestní zákoník) je
pro dovolatele příznivější, neboť v trestním právu hmotném platí především
zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, podle níž je trestným
činem především takový čin, jehož znaky jsou uvedeny v příslušné trestněprávní
normě. Jinými slovy, jestliže se po porovnání v úvahu přicházejících
trestněprávních norem (dřívější oproti pozdější) dospěje k závěru, že podle
jedné z nich posuzované jednání (skutek) nenaplňuje znaky skutkové podstaty
žádného trestného činu, pak je nutno na ně aplikovat právě tuto normu jako
normu pro obviněného příznivější. Teprve při zjištění, že určité jednání je
trestné podle obou konfrontovaných trestněprávních norem, přicházejí při
posuzování toho, která z nich je pro obviněného příznivější, na řadu další
kritéria, např. otázka druhu a výměry trestu, který lze za čin uložit,
promlčení trestní odpovědnosti atd.
Výše uvedenými teoretickými východisky se odvolací soud rozhodující o podaných
řádných opravných prostředcích důsledně neřídil, když závěr o tom, že pro
obviněného je příznivější ustanovení § 176 odst. 1 tr. zák. oproti ustanovení §
348 odst. 1 tr. zákoníku, založil primárně na porovnání horních hranic trestní
sazby obsažených v obou ustanoveních a na úvaze, že ustanovení § 348 odst. 1
tr. zákoníku zároveň šířeji rozvádí trestní odpovědnost pachatele trestného
činu (přečinu) padělání a pozměňování veřejné listiny. Se zdůvodněním, že tu či
onu trestněprávní normu je nutno na skutek obviněného aplikovat jako celek, se
pak již namítanou definicí veřejné listiny podle § 131 tr. zákoníku nezabýval a
na stíhané skutky atrahoval trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 (viz str. 26
odůvodnění napadeného usnesení).
Uvedený nedostatek však podle názoru Nejvyššího soudu nemá na věcnou správnost
napadeného rozhodnutí dovolatelem přisuzovaný dopad.
Již vyjadřující státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství výstižně
poukázal na to, že zahraniční technický průkaz motorového vozidla definiční
znaky veřejné listiny uvedené v § 131 tr. zákoníku splňuje. Pod pojmem „veřejná
listina“ se mj. zahrnuje i listina vydaná orgánem veřejné moci nebo jiným
subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho
pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného
subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou
skutečnost. Podle § 131 odst. 2 tr. zákoníku se ochrana podle § 348 tr.
zákoníku poskytuje i veřejné listině vydané orgánem veřejné moci nebo jiným k
tomu zmocněným subjektem cizího státu nebo orgánem mezinárodní organizace,
pokud má podle mezinárodní smlouvy účinky na území České republiky. Pro Českou
republiku jako stát přistoupivší k Evropské unii je mimo jiné závazná i
Směrnice Rady Evropských společenství ze dne 29. 4. 1999, 1999/37/ES, o
registračních dokladech vozidel, která v čl. 4 stanoví, že každý členský stát
uznává osvědčení o registraci vydané kterýmkoli jiným členským státem pro
identifikaci vozidla v mezinárodní dopravě nebo pro novou registraci vozidla v
jiném členském státě. Z uvedeného pak vyplývá, že podle současné právní úpravy
jsou německé technické průkazy veřejnou listinou ve smyslu § 131 tr. zákoníku a
požívají jeho ochrany ve smyslu § 348 téhož předpisu.
Trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 definici pojmu „veřejná listina“
neobsahuje. Podle trestněprávní teorie i soudní praxe byly za veřejné listiny
za jeho účinnosti považovány listiny vydané soudy nebo jinými státními orgány v
mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy
prohlášeny za veřejné. Z obsahového hlediska se tedy jednalo o listiny, které
konstituovaly či deklarovaly práva a povinnosti, právní vztahy anebo se jimi
osvědčoval určitý stav či skutečnosti. Technický průkaz motorového vozidla je
přitom považován za veřejnou listinu (v judikatuře k tomu srov. R 2/1995
SbRt.). Současně soudní praxe dospěla také k závěru, že ochrana podle § 176
odst. 1 tr. zák. se poskytuje i veřejným listinám vydaným orgány cizího státu
(k tomu srov. např. Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon II – komentář,
6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2004). Tato výkladová
praxe zároveň v ničem neodporuje ani pozdější úpravě trestného činu padělání a
pozměňování veřejné listiny v zákoně č. 40/2009 Sb. (trestním zákoníku účinném
od 1. 1. 2010).
Přestože vývozem vozidel ze Spolkové republiky Německo za účelem jejich dalšího
prodeje a provozování v České republice pozbyly příslušné technické průkazy
vydané německými orgány na našem území platnosti, Nejvyšší soud považuje z
hlediska posouzení trestnosti jejich pozměňování obviněným za správnou úvahu
odvolacího soudu, podle níž bylo nutno ochranu podle § 176 odst. 1 tr. zák.
přiznat i jim. Předmětná věc je totiž specifická tím, že orgány v České
republice vystavující „české“ technické průkazy vycházely z presumpce
správnosti údajů uvedených v těchto původních „německých“ průkazech a v
podstatě z nich do nových průkazů převedly zcela zásadní (tj. právně významné)
údaje z hlediska toho, zda lze konkrétní vozidlo na našem území provozovat a
tuzemský technický průkaz k němu vystavit. Důležitost těchto údajů (zejména
pokud jde o stáří toho kterého vozidla) byla dovolateli dobře známa a právě z
toho důvodu je také pozměňoval.
Za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák. bylo možno uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest.
Na přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr.
zákoníku je stanoven trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti.
Peněžitý trest lze uložit za podmínek § 67 tr. zákoníku. Ani na základě
porovnání trestních sazeb proto nelze dovodit, že pozdější zákon je pro
dovolatele příznivější.
Nejvyšší soud - s ohledem na důvody jednotlivě rozvedené v předcházejících
odstavcích - tedy nedospěl k závěru, že by napadené usnesení odvolacího soudu
trpělo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném
nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože obviněnému L. F. zároveň nepřisvědčil ani v názoru vyslovenému na
základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz shora),
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí
dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler