U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o
dovolání, které podal obviněný Ing. M. M., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 4.2015, sp. zn. 6 To 469/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 94/2011, takto
:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se zrušuje rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, a to ve
výroku pod bodem I. 2), jímž byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku, a dále
v celém výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 2651 odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011,
byl obviněný Ing. M. M. uznán vinným jednak přečinem pomluvy podle § 184 odst.
1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník), jednak
přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1, písm. b), c), d) tr.
zákoníku, jichž se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 1)
výroku o vině z rozsudku, a dále přečinem nebezpečného pronásledování podle §
354 odst. 1 psím. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil na podkladě
skutkového stavu popsaného pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku.
Za jednání pod body 1) a 2) byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T
94/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn.
6 To 469/2012, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258
odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za
podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal
obviněného Ing. M. M. vinným v bodě 1) přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b),
c), d) tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištěním dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že „v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 v B. a
na jiných místech se záměrem přivodit potíže bývalé přítelkyni MUDr. L. V.
rozšiřoval o ní, nepravdivé údaje o jejím údajně vážném zdravotním stavu s tím,
že má nádor na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře, a tyto informace, o
kterých věděl, že nejsou pravdivé, poskytoval nejen pacientům poškozené, ale
zveřejňoval je opakovaně při různých jednáních u přestupkové komise MěÚ v
Bruntále, OSPOD MěÚ v Bruntále, tyto informace se následně rozšířily mezi další
veřejnost, takže si je chodili ověřovat i kolegové matky poškozené ve škole,
pacienti se dotazovali samotné poškozené v ordinaci, zda-li se mají přehlásit k
jinému lékaři, o blízké smrti poškozené hovořil i před nezletilou dcerou, která
po návratu od otce matky se opakovaně dotazovala zda zemře a současně v období
od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu vrátila, a
následně co tak neučinila se záměrem přivodit jí potíže v osobním životě, přes
výslovný slovní i písemný nesouhlas bývalou přítelkyni MUDr. L. V. nejméně s
četností 3x týdně sledoval kam odchází, při cestách do zaměstnání, při
schůzkách s přáteli i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, zvonil v noci na
zvonek jejího bytu a dožadoval se vstupu, snažil se bránit v nastoupení do
vozidla, neustále ji natáčel na mobilní telefon, případně kameru, a to při
různých příležitostech, v domě ji čekal v mezipatře, pohyboval se v její
blízkosti, k čemuž se ze strachu bránila slzným sprejem, neustále mluvil o
smrti dcery i rodičů poškozené, vyvíjel na ní psychický nátlak tím, že ji
dostane do kriminálu a že už nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru E., ptal se
jestli už zemřela její matka, jestli už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval
smrtí jí i smrtí rodičů, vyhrožoval, že s dcerou odjede a poškozené bude ze
světa posílat jen pohledy, že nezletilá potřebuje studený odchov, když od něj
odešla a trpět bude nezletilá E., poškozená v obavách o život a zdraví svůj a
svých blízkých byla nucena odcestovat z B. a od června až září 2010 bydlela na
chalupě rodičů v J.“. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců.
Dále odvolací soud v bodě 2) za podmínek § 222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání
obviněného pro skutek spočívající v tom, že „v přesně nezjištěný den počátkem
měsíce listopadu roku 2010 ve 21.30 hodin a následně i dva dny poté v 04.15
hodin v B., i přesto, že věděl, že je již od 3. 11. 2010 proti němu vedeno
trestní stíhání pro trestnou činnost téže povahy, a v době, kdy poškozená MUDr.
L. V. již vzhledem k předchozím dlouhodobým negativním zkušenostem a po
dlouhodobém psychickém nátlaku i po výhrůžkách smrtí měla z obviněného důvodnou
obavu o život svůj i rodinných příslušníků, nevycházela ven ve večerních
hodinách, snažila se pohybovat mimo bydliště vždy s další osobou a v bytě se
zamykala, opětovně zvonil na zvonek u jejího bytu a dále dne 16. 1. 2011 mezi
17.00 až 18.00 hodin v B., v místě prodeje pečiva v obchodním domě Kaufland,
přistoupil k MUDr. L. V., která zde nakupovala se svým přítelem M. K., a to s
mobilním telefonem v ruce, oba jmenované začal přes jejich výslovný nesouhlas
natáčet a takto je sledoval po celou dobu nakupování až k pokladnám, kde až po
intervenci poškozené u ochranky prodejny obviněný svého jednání zanechal a z
místa odešel“, postoupil Městskému úřadu v Bruntále, neboť shledal, že nejde o
trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako
přestupek.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn.
6 To 469/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l.
626-633), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., s tím, že napadené usnesení spočívalo na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání nesměřovalo
proti výroku pod bodem 2), tedy proti postoupení věci k projednání coby
přestupku.
Obviněný namítl, že napadený rozsudek trpí ve svém odsuzujícím výroku závažnou
vadou, spočívající v zásadním rozporu obsahu rozsudku v jeho písemném
vyhotovení a současně v protokolu o veřejném zasedání, kdy napadený rozsudek ve
skutečně vyhlášené podobě oproti písemnému vyhotovení obsahuje časové vymezení
skutku dvakrát, přičemž obě vymezení se významně liší (o dva roky), a jsou tedy
vnitřně rozporná. Dále namítl vady v oblasti skutkové a důkazní. Nesprávné
právní posouzení věci spatřoval v absenci naplnění obligatorních znaků skutkové
podstaty trestného činu a extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžejní námitkou obviněného byla absence
znaku dlouhodobosti, resp. „vytrvalosti“ pronásledování, kdy zejména brojil
proti údajům o četnosti a intenzitě kontaktů mezi jím a poškozenou, kdy namítl,
že tato zjištění nemají oporu v provedených svědeckých výpovědích, zejména pak
výpověď poškozené nemá žádnou oporu v provedených důkazech, navíc většina
údajného jednání vyjma sledování poškozené, jako natáčení na kameru, čekání u
bytu, verbální projevy apod., byly zařazeny absolutně bez jakéhokoliv upřesnění
četnosti či vůbec opakování. Zároveň byl toho názoru, že nebyl naplněn ani znak
spočívající v tom, že jednání pachatele je způsobilé vyvolat u poškozené
reálnou obavu o život či zdraví. Obviněný dále namítl, že jednání, ke kterému
došlo před 1. 1. 2010, nemohlo být trestné podle § 354 tr. zákoníku, neboť ten
ještě nebyl účinný a dosavadní právní úprava přečin nebezpečného pronásledování
neobsahovala. Ve vztahu k alternativním znakům skutkové podstaty přečinu
nebezpečného pronásledování obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil právní
znaky „vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací
kontaktovat jiného“, kdy tyto nemají absolutně žádný podklad ve skutkové větě.
V této souvislosti namítl, že skutečné, tj. vyhlášené znění napadeného rozsudku
zakládá jeho zmatečnost a nepřezkoumatelnost. Dále obviněný brojil proti
závěrům o naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr.
zákoníku, a to ve znaku „sdělení nepravdivého údaje“, kdy měl o poškozené
šířit, že má nádor na mozku, kdy dle skutkových zjištění poškozená skutečně
nádorem na mozku trpěla, čímž je nepravdivost sdělovaného údaje vyloučena,
přestože skutečná diagnóza nebyla natolik závažná. Obviněný taktéž namítal, že
soudy obou stupňů nepostupovaly správně, pokud odmítly provést důkazy
navrhované obhajobou, resp. pokud řádně neodůvodnily, proč těmto důkazním
návrhům nevyhověly. Na základě výše uvedených námitek a vlastního závěru, že v
projednávané věci došlo k extrémním rozporům odůvodňujícím zásah dovolacího
soudu, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, a v řízení mu předcházejícím
rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011,
zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř., a aby Okresnímu soudu v Bruntále podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který se ztotožnil s postupem nalézacího a odvolacího
soudu, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) projednal dovolání obviněného
v rámci neveřejného zasedání dne 16. 10. 2013, kdy dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť námitky obviněného pod jím
uplatněný dovolací důvod podřaditelné shledal neopodstatněnými. V rámci
odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud taktéž uvedl ve vztahu k námitce
nesrovnalosti v písemném vyhotovení rozsudku a protokolu z veřejného zasedání
odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2013, resp. odlišnosti znění skutkové věty,
oproti zvukovému záznamu z veřejného zasedání (odlišné časové vymezení skutku
ve skutkové větě), že toto evidentní pochybení pouze z podnětu opravného
prostředku podaného ve prospěch obviněného již v rámci dovolacího řízení
napravit nelze, neboť se jedná o námitku, kterou pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, resp. uvedená nesrovnalost
nepředstavuje naplnění žádného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Stejně tak
naplnění uplatněného dovolacího důvodu nepředstavují námitky stran nesprávného
hodnocení důkazů a z nich odvozených vadných skutkových zjištění nebo námitky v
rámci nichž obviněný prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům či prosazoval vlastní verzi skutkového stavu věci.
Obviněný následně podal proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 792/2013, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, ústavní stížnost, v rámci níž namítl, že
rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména
pak článek 8 odst. 2, článek 36 odst. 1 a 2, článek 39, článek 40 odst. 3 a 6
zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a
články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“).
Na podkladě ústavní stížnosti obviněného bylo nálezem Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 792/2013, stejně jako rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, s tím, že předmětnými
rozhodnutími došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených článkem 36
odst. 1 Listiny a článkem 40 odst. 6 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli je třeba dát za pravdu ve tvrzení, že
odvolací soud se dopustil jasného pochybení, když v písemném vyhotovení svého
rozsudku uvedl jiný údaj o časovém vymezení stíhaného skutku („...v době od
měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010...“), než při vyhlášení tohoto rozsudku
(zde byl časový rámec jednání stěžovatele určen i tak, že se mělo jednat o
období „...od října 2009 do roku 2012...“). Ustanovení § 129 odst. 1 tr. ř. přitom jasně stanoví, že písemné vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s
obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen, kdy Ústavní soud souhlasí se závěrem,
že rozhodující je ta podoba rozsudku, ve které byl vyhlášen. Nesoulad mezi
vyhlášením rozsudku a jeho vyhotovením je důvodem ke zrušení rozsudku v
opravném řízení, pokud již dříve nedošlo k jeho nápravě (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1711-1712). Ústavní soud dále shledal určitá pochybení v postupu trestních
soudů stran obviněným navrženého doplnění dokazování, zejména pokud jde o
rozhodnutí odvolacího soudu, který část důkazních návrhů obhajoby odmítl jen
velmi stručně s tím, že již provedené důkazy svědčily o vině stěžovatele (blíž
viz odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, s. 12). Dále
Ústavní soud shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy. Část těchto vad dle závěrů Ústavního soudu spočívá „v
uvedení nepřesných, zjednodušených, velmi obecných (a tudíž
nepřezkoumatelných), popř. přímo vyloženě nesprávných závěrů“, zejména stran
četnosti kontaktů stěžovatele s poškozenou, kdy „takový závěr nelze vyvodit ani
z výpovědi samotné poškozené“. Uvedl, že „konstatování trestních soudů o tom,
že četnost takového jednání stěžovatele byla minimálně 3x týdně, naprosto nemá
oporu v provedeném dokazování, a přitom jde z hlediska naplnění znaků skutkové
podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování o velmi důležitou okolnost“ (odstavec
17 odůvodnění nálezu). Dále obecným soudům vytýká paušalizující, nepodložené
závěry trestních soudů o tom, že stěžovatel poškozenou neustále natáčel na
mobilní telefon či kameru nebo že neustále mluvil o smrti dcery i rodičů
poškozené, neprovedení alespoň základního časového zařazení jednotlivých
incidentů, významného z hlediska naplnění znaků dlouhodobosti a vytrvalosti,
stejně jako nedostatečné časové zařazení svědectví, na která odvolací soud
odkazuje. Ústavní soud dále přisvědčil námitce stěžovatele, podle které Krajský
soud v Ostravě své napadené rozhodnutí opřel o skutková zjištění, která se
vztahovala k období předcházejícímu dni 1. 1. 2010, tj. k období účinnosti
trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který neznal
skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování. Jednalo se
zejména o skutková zjištění stran bránění poškozené ve vstupu do vozidla, její
sledování k lékařskému vyšetření, zvonění na dům poškozené a objíždění domu
poškozené autem, stejně jako výpovědi svědkyně P. K.
Rovněž ta část skutkové
věty rozsudku Krajského soudu v Ostravě, podle níž se měl stěžovatel pohybovat
v blízkosti poškozené, čemuž se ona ze strachu bránila slzným sprejem, není dle
závěrů Ústavního soudu časově zařazena. Ústavní soud konstatoval, že ve
skutkové větě rozhodnutí nejsou znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak,
aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co
do své určitosti obstát (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02), čímž došlo k
porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny,
a současně vzhledem k tomu, že část skutkových závěrů pojatých do výroku
odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se prokazatelně vztahovala k jednání
stěžovatele uskutečněnému před 1. 1. 2010 a další část těchto závěrů není
dostatečně časově specifikována, takže u nich lze mít pochybnosti o tom, zda se
vztahují k období po 1. 1. 2010, přičemž dovolací soud toto pochybení
nenapravil, došlo vydáním rozhodnutí těchto trestních soudů k porušení principu
stanoveného čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a
trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.
V rámci nového projednání věci Krajský soud v Ostravě provedl výslechy
obviněného Ing. M. M., poškozené MUDr. L. V. a svědků Mgr. A. V. a MUDr. I. V.,
rodičů poškozené. Výslechy byly směřovány zejména k upřesnění časových
souvislostí stran událostí z roku 2010, resp. k období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010. Následně odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To
469/2012, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. M. M. zrušil napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu a za podmínek
§ 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný Ing. M. M. pod bodem I. nově uznává vinným jednak přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání popsané pod bodem 1) výroku rozsudku, kterého se dle
skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v době od měsíce
října roku 2009 do 3. 11. 2010 v B. a na jiných místech, se záměrem přivodit
potíže bývalé přítelkyni MUDr. L. V. rozšiřoval o ní nepravdivé údaje o jejím
údajně vážném zdravotním stavu s tím, že má nádor na mozku, že se zbláznila, že
brzy zemře a tyto informace, o kterých věděl, že nejsou pravdivé, poskytoval
nejen pacientům poškozené, ale zveřejňoval je opakovaně při různých jednáních u
přestupkové komise MěÚ v Bruntále, OSPOD MěÚ v Bruntále, tyto informace se
následně rozšířily mezi další veřejnost, takže si je chodili ověřovat i
kolegové matky poškozené ve škole, pacienti se dotazovali samotné poškozené v
ordinaci, zda-li se mají přehlásit k jinému lékaři, o blízké smrti poškozené
hovořil i před nezletilou dcerou, která po návratu od otce se matky opakovaně
dotazovala zda zemře“; a jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle §
354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, a to pro jednání popsané pod bodem
2) výroku rozsudku, které spočívalo v tom, že „v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, vyjma doby 14-ti dnů na přelomu měsíce května a června 2010, kdy v zájmu
nezletilé dcery E. trávili čas společně, obžalovaný ve snaze dosáhnout toho,
aby se k němu vrátila, a následně co tak neučinila, se záměrem přivodit jí
potíže v osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas bývalé
přítelkyně MUDr. L. V.
jí s různou četností telefonoval na mobil, někdy nejméně
10x denně několik dnů za sebou, současně jí zasílal SMS zprávy, opakovaně v
různých intervalech jí sledoval příkladmo cestou do práce, při schůzkách s
přáteli i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, v domě ji čekal v mezipatře,
vyhledával ji, a pohyboval se v její blízkosti, snažil se zabránit jí v
nastoupení do vozidla, opakovaně v nočních hodinách zvonil na zvonek jejího
bytu, i přes její výslovný nesouhlas ji soustavně natáčel na mobilní telefon,
případně kameru, diktafon, verbálně na ní vyvíjel psychický nátlak řečmi o
smrti dcery i rodičů poškozené, ptal se, jestli už zemřela její matka, jestli
už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval jí smrtí, že ji dostane do kriminálu,
že ji zničí, a že již nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru E., vyhrožoval, že s
dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, poškozená v
obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých odcestovala z B. a v letních
měsících roku 2010 bydlela s dcerou E. po dobu nejméně dvou měsíců na chalupě
svých rodičů v J.“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
Dále bylo v bodě II. rozsudku za podmínek § 222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání
obviněného Ing. M. M. pro skutek spočívající v tom, že „v přesně nezjištěný den
počátkem měsíce listopadu roku 2010 ve 21.30 hodin a následně i dva dny poté v
04.15 hodin v B., i přesto, že věděl, že je již od 3. 11. 2010 proti němu
vedeno trestní stíhání pro trestnou činnost téže povahy, a v době, kdy
poškozená MUDr. L. V. již vzhledem k předchozím dlouhodobým negativním
zkušenostem a po dlouhodobém psychickém nátlaku i po výhrůžkách smrtí měla z
obviněného důvodnou obavu o život svůj i rodinných příslušníků, nevycházela ven
ve večerních hodinách, snažila se pohybovat mimo bydliště vždy s další osobou a
v bytě se zamykala, opětovně zvonil na zvonek u jejího bytu a dále dne 16. 1.
2011 mezi 17.00 až 18.00 hodin v B., v místě prodeje pečiva v obchodním domě
Kaufland, přistoupil k MUDr. L. V., která zde nakupovala se svým přítelem M.
K., a to s mobilním telefonem v ruce, oba jmenované začal přes jejich výslovný
nesouhlas natáčet a takto je sledoval po celou dobu nakupování až k pokladnám,
kde až po intervenci poškozené u ochranky prodejny obviněný svého jednání
zanechal a z místa odešel“, postoupeno Městskému úřadu v Bruntále, neboť bylo
shledáno, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným
orgánem posouzen jako přestupek.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn.
6 To 469/2012, podal obviněný dovolání (č. l. 1021-1028), přičemž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutu nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Obviněný namítl, že odvolací soud neučinil v rámci nového projednání nic
jiného, než že opětovně vyslechl poškozenou a její rodiče, tedy osoby bez
výjimky jí blízké, tedy slyšena byla toliko jen jedna strana sporu, což samo o
sobě představuje hrubé porušení principu rovnosti zbraní. Odvolací soud tímto
postupem závěry Ústavního soudu stran nedostatků předchozího rozsudku zohlednil
jen povrchně a okrajově, přičemž se jimi ve zbytku nezabývá a neřídí. Nové,
zcela minimální dokazování skutkovou situaci nijak nepřiblížilo naplnění znaků
trestného činu, ale přineslo naopak jen další pochybnosti a nejasnosti. Soud se
nijak blíže nezabýval tím, že poškozená a její otec byli pravomocně uznáni
vinnými spácháním přestupku proti občanskému soužití vůči jeho osobě a osobám
jeho rodičů, když byli z jejich strany napadeni slzným sprejem, a to před
nezletilou dcerou, resp. vnučkou E. (rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále ze
dne 28. 6. 1012, sp. zn. SO R-549/11 a R-550/10). Stejně tak byl současný
partner poškozené Bc. M. K. pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku proti
veřejnému pořádku, když fyzicky napadl a použil slzotvorný sprej proti jeho
osobě a Ing. M. M., jeho otci. Soud se nezabýval ani odsouzením otce
poškozené, MUDr. I. V. za přestupek, v rámci něhož obviněného slovně urážel a
vyhrožoval mu, přičemž jej fyzicky napadl, a to opět před nezletilou dcerou.
Především však po stránce obsahové žádný z provedených výslechů nepřinesl
podrobnější informace o jakémkoliv časově a věcně konkrétně vymezenému
incidentu. V celkovém pohledu došlo naopak k praktickému vyvrácení dosavadních
předpokladů o frekvenci a povaze jednotlivých kontaktů. Obviněný je dále
přesvědčen, že vady skutkových zjištění nemohly být odstraněny v rámci
odvolacího řízení. Pokud odvolací soud důkazy neopakoval, nebyl oprávněn
skutková zjištění soudu prvního stupně jakkoli měnit či v nich opravovat vady,
na které poukázal Ústavní soud. Pokud podle Ústavního soudu doposud skutková
zjištění o konkrétně časově i věcně identifikovaných jednotlivých útocích zcela
chyběla, nemohou být poprvé opatřena až v odvolacím řízení. Jde o skutkové
okolnosti naplňující úplně základní znaky daného trestného činu a opačný
přístup by znamenal odepření ústavně garantované dvojinstančnosti trestního
řízení, k čemuž ve skutečnosti i došlo.
Ve vztahu k přečinu nebezpečného pronásledování obviněný namítá absenci
naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu s tím, že i
nadále je skutková věta vybudována na zcela povšechných a neurčitých
vyjádřeních. Pouze ve čtyřech případech je připojen údaj o četnosti jednání,
kdy se však jedná o naprosto nepřezkoumatelné neurčité výrazy („s různou
četností“, „opakovaně“, „soustavně“, „někdy nejméně 10x za sebou“), pro které
navíc nebyly opatřeny žádné procesní podklady. Obviněný je proto i nadále
přesvědčen, že shrnující závěry odvolacího soudu jsou stále zcela svévolnou
skutkovou konstrukcí, která je stále v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy, a skutková zjištění odvolacího soudu tak, jak jsou zjistitelná z
napadeného rozsudku, stále nelze spolehlivě právně kvalifikovat ve smyslu
zákonných znaků „dlouhodobosti“, resp. „vytrvalosti“. Obviněný taktéž namítá,
že skutková zjištění soudů obou stupňů neprokazují, že jednání, jehož se měl
údajně dopustit, je sto vzbudit reálnou, tj. důvodnou obavu o život nebo zdraví
poškozeného nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Soudy obou stupňů dle
jeho názoru naprosto podcenily otázku důvodů kontaktů z jeho strany a motivaci
jeho jednání, spočívající primárně v jeho zcela legitimní snaze o kontakt s
dcerou E., na druhém místě pak v legitimním zájmu na uspokojení jeho peněžitých
pohledávek za poškozenou. Za dané situace nelze opatřená skutková zjištění bez
dalšího podřadit pod znak „pronásledování“ a další znaky skutkové podstaty
trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku, včetně
jeho subjektivní stránky, tedy úmyslu obviněného poškozenou pronásledovat.
Obviněný dále napadá i časové vymezení předmětného skutku s tím, že odvolací
soud vymezil toliko účelově počátek jeho údajného jednání od 1. 1. 2010, aniž
by však k tomuto závěru dopěl na podkladě dokazování a skutkových zjištění.
Ve vztahu k přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněný
namítá, že zde nebyl naplněn znak objektivní stránky přečinu spočívající ve
sdělení „nepravdivého údaje“. Uvedl, že poškozená skutečně nádorem na mozku
trpěla, čímž je vyloučeno naplnění znaku nepravdivosti. V této souvislosti
opakuje svou argumentaci uplatněnou v předcházejícím dovolání, kdy navíc
podotýká, že odvolací soud mu neumožnil vyjádřit se i k okolnostem v roce
2009, tedy i ke skutku pod bodem 1) výroku o vině.
Ve vztahu k provedenému dokazování obviněný namítl, že jeho obsáhlé důkazní
návrhy (např. výslech jeho rodičů, rozhodnutí vydaná v přestupkovém řízení,
rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 17 C 1257/2010, listiny stran
majetkového vyrovnání, e-mailová korespondence, sms komunikace a tištěná
korespondence mezi ním a poškozenou, fotografie) byly až na výjimky bez
jakéhokoliv, natož pak řádného odůvodnění, zamítnuty. Obviněný má za to, že v
projednávané věci se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud
dostatečně neodůvodnil, proč důkazním návrhům nevyhověl.
Neboť popsané vady nelze odstranit v odvolacím řízení, obviněný navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, č.
j. 6 To 469/2012-945, a v řízení mu předcházejícím rozsudek Okresního soudu v
Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011, zrušil podle § 265k odst. 1
tr. ř., a aby Okresnímu soudu v Bruntále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k
vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 9. 9. 2015
(sp. zn. 1 NZO 1014/2015). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření
nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by
deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva
vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je
třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního
zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru
nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen
vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6
To 469/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen
trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud
není v řízení o dovolání jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k
dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě
výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1
písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Odvolací soud na podkladě zrušovacího ústavního nálezu doplnil dokazování
výslechem obviněného, poškozené a dále jejích rodičů. Dokazování směřoval k
událostem, ke kterým mělo dojít v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010. Následně
skutkovou větu obsaženou pod bodem 1) výroku předchozího rozsudku ze dne 7. 3.
2013, č. j. 6 To 469/2012-602, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen,
upravil, a to tak, že pod bod I.1) podřadil jednání obviněného, ke kterému mělo
dojít v době od října roku 2009 do 3. 11. 2010, a kterým obviněný naplnil
skutkovou podstatu přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bod
I.2) podřadil jednání, ke kterému mělo dojít od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, a
kterým obviněný naplnil skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Současně došlo na podkladě
provedeného dokazování k upřesnění některých časových údajů ve vztahu k nově
vymezenému bodu I.2) výroku o vině.
Ve vztahu k nově vymezenému bodu I.1) výroku o vině, tedy přečinu pomluvy podle
§ 184 odst. 1 tr. zákoníku, nedošlo k žádné změně znění skutkové věty. Zde je
třeba zdůraznit, že Ústavní soud ve vztahu k tomuto přečinu žádné nedostatky v
procesu dokazování či ve formulaci skutku obecným soudům nevytkl. Z obsahu
nálezu Ústavního soudu lze dovodit, že Ústavní soud ve vztahu k přečinu pomluvy
nedovozuje, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Obviněný v rámci podaného dovolání ve vztahu k přečinu pomluvy opakuje svou
dosavadní obhajobu uplatněnou již v předcházejících fázích řízení. Stěžejní
námitkou je, že nebyl naplněn znak „nepravdivého údaje“, neboť bylo prokázáno,
že poškozená skutečně nádorem na mozku trpěla a obviněný jako laik takovou
diagnózu samozřejmě chápal jako závažné onemocnění, resp. možnou vyvolat
fatální následky.
Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se
skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu,
že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů.
Předmětnou námitkou se již Nejvyšší soud v rámci předchozího projednání věci v
rámci dovolacího řízení dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, zabýval a
vyhodnotil ji jako neopodstatněnou. Na tomto závěru se nic v rámci nového
projednání věci nemění. Obviněný se soustřeďuje na skutečnost, že poškozená
skutečně trpěla nádorem na mozku, což vyhodnotil jako závažnou a život
ohrožující diagnózu, a uvedené chápe jako jakési omluvitelné nepochopení
závažnosti diagnózy poškozené, neboť jako laik nebyl sto takovou informaci
vyhodnotit správně. Tímto však zcela opomíjí skutečnost, že šířil neověřenou
informaci osobního charakteru způsobem, který byl pro poškozenou značně
poškozující. I kdyby si snad obviněný opravdu myslel, že poškozená takto
závažným onemocněním trpí, šíření takovéto informace osobní povahy naráží na
základní etická pravidla občanského soužití. V rámci provedeného dokazování
však bylo prokázáno, že okolí poškozené byla závažnost jejího onemocnění známa,
a to i osobě obviněného, neboť u ní byl diagnostikováno již v roce 2006, tedy v
době soužití s obviněným, kdy se jednalo nezhoubný nádorový proces v podvěsku
mozkovém, hyperprolaktinémii, kterýžto je léčitelný podáváním léků, kdy
poškozená podstoupila léčbu a předmětná diagnóza neměla žádný vliv na její
pracovní aktivity nebo osobní život. Obviněný musel být přinejmenším srozuměn s
tím, že takováto neverifikovaná informace může být nepravdivá, tedy jednal
přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. Stejně tak obviněný zcela opomíjí, že šířil informaci, že se
poškozená zbláznila. Nepravdivý údaj o jiném, že je duševně nemocný, může být
údajem způsobilým značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a poškodit
ho v zaměstnání, resp. způsobit mu jinou vážnou újmu ve smyslu znaků trestného
činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku (srov. R 52/1980-II.).
Za relevantní nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v
souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, kdy okolnosti
případu vyhodnotily v jeho neprospěch. Předmětná námitka totiž svým obsahem
směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce
neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.
2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové
není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci podaného
dovolání v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve
zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto
markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené
poškozenou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem.
Ve vztahu ke skutku pod bodem I.2) výroku o vině byl odvolací soud v rámci
nového projednání věci vázán závazným právním názorem Ústavního soudu. Stejně
tak je tímto názorem vázán Nejvyšší soud.
Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu zejména to, že část skutkových závěrů
pojatých do výroku o vině se prokazatelně vztahovala k jednání stěžovatele
uskutečněnému před 1. 1. 2010 a další část těchto závěrů nebyla dostatečně
časově specifikována. Odvolací soud proto provedl doplnění dokazování, a to
výslechem obviněného Ing. M. M., poškozené MUDr. L. V. a svědků Mgr. A. V. a
MUDr. I. V., rodičů poškozené.
S ohledem na delší časový odstup je logické, že některé detaily si nebyli
účastníci sto vybavit, zejména pokud se jednání obviněného v předmětné době
nijak výrazně neodlišovalo od jeho předchozího jednání či naopak jednání
pozdějšího. Odvolací soud v rámci nového projednání věci proto upravil znění
skutkové věty stran přečinu nebezpečného pronásledování, zejména se jedná o
vymezení „14 dnů na přelomu měsíce května a června 2010“, kdy jednání
obviněného ustalo, neboť strávil tento čas s poškozenou a jejich společnou
dcerou, dále upřesnění četnosti telefonátů na „nejméně 10x denně několik dnů za
sebou“, upřesnění frekvence, kdy ji natáčel na mobilní telefon, případně kameru
či diktafon, z původního „neustále“ na „soustavně“, vynechal část týkající se
užití slzného spreje, neboť toto jednání se neprokázalo jako jednání, ke
kterému došlo ve vymezeném časovém období, kdy upravil vyjádření obviněného
stran verbálních výhrůžek, a zobecnil období, kdy poškozená bydlela s dcerou na
chalupě svých rodičů.
Odvolací soud pak v rámci odůvodnění na str. 9 až 13 rozebral důkazní situaci a
skutková zjištění učiněná na jejím podkladě. Zaměřil se na stěžejní období od
1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, kdy v podstatě po celou tuto dobu obviněný
poškozenou soustavně nahrával na kameru, mobilní telefon či diktafon,
pronásledoval ji po městě a přes její nesouhlas se pohyboval v její blízkosti,
a to nad rámec pravidelných schůzek stran předání dcery, vytrvale ji
telefonoval, někdy i 10x za den po dobu několika po sobě jdoucích dní, a
zasílal ji SMS zprávy, kdy vždy na několik dní této činnosti zanechal, aby v ní
následně pokračoval. Dále v rámci odůvodnění odvolací soud uvedl, že bylo
prokázáno, že obviněný své jednání v letních měsících roku 2010 stupňoval,
opakovaně mluvil o smrti poškozené a jejích rodičů, v červenci roku 2010 se
opakovaně dotazoval, zda matka poškozené ještě žije, či již zemřela, čímž v ní
vyvolával obavu a strach o život svůj i svých blízkých, v červnu roku 2010 ji v
prostorách plaveckého bazénu slovně napadal a žádal, ať se všeho zřekne, že to
bude dobré pro rodinu, nebo ať se vrátí, přičemž nahlížel v prostorách šatny do
skříňky. Dále odvolací soud uvedl, že jednání obviněného taktéž spočívalo v
tom, že poškozenou sledoval v motorovém vozidle, bránil jí v nastoupení do
vozidla, pokud chtěla odjet, ve svém vozidle objížděl dům poškozené, sledoval
ji cestou do zaměstnání či k lékaři, a taktéž odmítl vrátit klíče od domu, kdy
odvolací soud na str. 11 až 12 podrobněji rozebral výpovědi svědků a časové
zařazení těchto incidentů (zejména svědci Mgr. A. V., MUDr. I. V., JUDr. D. B.,
Mgr. M. F., P. K., M. R.). Jednání obviněného bylo pro poškozenou i její
nejbližší obtěžující, vyčerpávající a omezující, což vedlo mimo jiné i k tomu,
že se poškozená s nezletilou dcerou v letních měsících roku 2010 uchýlila na
chatu svých rodičů, tedy byla nepřímo donucena opustit své bydliště, aby se
vyhnula nechtěné přítomnosti obviněného.
Ústavní soud v rámci nálezu vytýkal zejména „neprovedení alespoň základního
časového zařazení jednotlivých incidentů“, kteréžto má význam z hlediska
naplnění znaků dlouhodobosti a vytrvalosti, jež tvoří součást skutkové podstaty
přečinu nebezpečného pronásledování (odstavec 19 nálezu, kdy je nesprávně
uvedeno „vyhrožování“), přičemž vytýkal, že některá skutková zjištění se
vztahují k jednání, ke kterému došlo ještě před 1. 1. 2010. Pochybení stran
jednání vztahujícího se k roku 2009 bylo, jak rozebráno výše, odvolacím soudem
napraveno, nicméně bližší časové vymezení jednání obviněného ve vztahu k roku
2010 (konkr. pro období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010) se tak zcela nepromítlo
do znění skutkové věty. Přestože odvolací soud v rámci odůvodnění rozsudku
rozvedl konkrétněji, jaká jednání byla soustavná a opakující se (telefonování,
zasílání nevyžádaných sms, natáčení na kameru, mobilní telefon či diktafon,
vyhledávání přítomnosti poškozené), a jaká jednání byla spíše jednorázové
povahy, resp. tato přiřadil ke konkrétnějšímu časovému údaji (dotazování se na
smrt její matky, bránění ji v nastoupení do auta, verbální ataky v prostorách
plaveckého bazénu, objíždění jejího domu, sledování poškozené na cestě k
lékaři), přičemž uvedl, na podkladě kterých důkazních prostředků, resp.
svědeckých výpovědí byly tyto skutečnosti zjištěny, znění skutkové věty až na
drobné změny ponechal spíše obecné povahy. Vymezení skutku pod bodem I.2)
výroku rozsudku tak požadavkům Ústavního soudu deklarovaných v nálezu ze dne
23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, dle názoru Nejvyššího soudu neodpovídá,
resp. není dostačující. Nejvyšší soud má na mysli zejména konkrétnější vymezení
incidentů a přesnější popis opakujícího se jednání, tak jak je uvedeno v
odůvodnění, a stran letních měsíců, kdy poškozená s dcerou byla nucena
odcestovat z B. a bydlela na chalupě svých rodičů v J., doplnění zjištění stran
skutečnosti, zda i v této době obviněný nadále poškozenou pronásledoval,
případně jakým způsobem, či zda na tuto dobu svého jednání zanechal.
Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že k předmětnému jednání došlo již před
delší dobou a že s ohledem na časový odstup je bližší konkretizace časového
vymezení jednání obtížná, jak ostatně vyplynulo již z opakovaných výslechů
svědků, kdy si svědci již nebyli schopni vybavit přesnější detaily, neboť
jednání obviněného zasahovalo jak do doby před 1. 1. 2010, tak i do doby po 3.
11. 2010.
V této souvislosti Nejvyšší soud k námitce obviněného nad rámec věci připomíná,
že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatele, nelze vyloučit
situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti, zejména pak přesné
časové údaje. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně
specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že určité skutečnosti
budou označeny za „přesně nezjištěné“ či uvozeny slovy jako „někdy i 10x za
den“ nebo „v létě roku 2010“. Dle názoru Nejvyššího soudu není v projednávané
trestní věci pro naplnění požadavku na časový údaj či údaj o způsobu
pronásledování nebo kvantifikaci jednotlivých incidentů nutný odkaz na zcela
konkrétní určení dnů či snad dokonce hodin, či nějaké další časové podrobnosti,
zejména jedná-li se o jednání soustavné či nepravidelně se opakující. Právě s
ohledem na znak dlouhodobosti protiprávního jednání a zejména pak na povahu
trestného jednání, kdy se jedná o nebezpečné pronásledování bývalé partnerky,
nelze mít reálně za to, aby každý jednotlivý akt protiprávního jednání byl
přesně časově specifikován na dny či konkrétní hodiny.
V této námitce tedy Nejvyšší soud obviněnému částečně vyhověl, resp. shledal,
že vymezení skutku pod bodem I.2) výroku o vině neodpovídá požadavkům tak, jak
byly vymezeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS
520/14.
Obviněný dále namítl porušení ústavně garantované dvojinstančnosti trestního
řízení. Předmětná námitka svým obsahem pod jím uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Zde je na místě poukázat na skutečnost,
že Ústavní soud zrušil toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu odvolacího,
nikoli soudu prvního stupně. Řízení se rozhodnutím Ústavního soudu vrátilo do
stádia řízení před odvolacím soudem, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně
zůstalo, resp. zůstává nadále účinné. Těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry pak může doplňovat, popřípadě
korigovat soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem, přičemž může za
splnění podmínek stanovených zákonem rozsudek nalézacího soudu zrušit a sám ve
věci rozhodnout, jak tomu taktéž bylo i v projednávané věci. Je na úvaze
odvolacího soudu, zda rozsudek zruší a vrátí soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí, či zda provede dokazování a ve věci sám rozhodne.
Závěrem podaného dovolání obviněný vznesl námitku stran tzv. opomenutých
důkazů, kdy namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Nejvyšší soud
důvodnost této námitky, která byla vznesena opakovaně, neshledal.
Tzv. opomenutými důkazy se mají na mysli takové důkazy, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval, kdy takovýto postup zatíží řízení vadou a téměř
vždy založí i nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí a současně též jeho
protiústavnost.
Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení
zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být
nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již
provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění
dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen
Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v
některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a
vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý
proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud
především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že
v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen
o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl.
95 odst. 1 Ústavy České republiky.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Odvolací soud pečlivě a
důkladně vyložil v rámci odůvodnění na str. 14 až 16 rozsudku, na podkladě
jakých úvah shledal opakování důkazního řízení nadbytečným, stejně jako
provedení obviněným nově navrhovaných důkazů. Nejvyšší soud pro stručnost na
toto odkazuje. Zejména je však třeba opakovaně zdůraznit, že dokazování není
neomezené, bezbřehé, přičemž je evidentní, že obviněný se snaží prostřednictvím
navrhovaných důkazů stáhnout pozornost soudu k méně podstatným, resp. k
projednávané věci nesouvisejícím skutečnostem. Obecně je možno konstatovat, že
postup, při němž obviněný v rámci své obhajoby, zahlcuje soud novými a novými
důkazy, jejichž provedení se domáhá, může neadekvátně prodloužit délku
trestního řízení a ovlivnit kvalitu celého řízení.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů pak Nejvyšší soud z podnětu dovolání
obviněného Ing. M. M. podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, a to ve
výroku o vině pod bodem I. 2) a celém výroku o trestu. Současně podle § 265k
odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě nařídil, v souladu s ustanovením § 265l
odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí
předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem,
který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr.
ř.). Zejména se jedná o přesnější časovou specifikaci skutku pod bodem I. 2)
výroku o vině stran přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. b), c) tr. zákoníku, a to v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23.
9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším
soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání,
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu