3 Tdo 1143/2011

3 Tdo 1143/2011-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. října 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 31 To 193/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 153/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 4 T 153/2010, byl obviněný V. R. společně se spoluobviněným P. A., uznán vinným zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili tím, že „dne 7. 4. 2010 v 16.30 hod. v L., v katastru obce K. na výjezdu z polní cesty z bývalého statku (U.) přechovávali ve vozidle zn. Mazda 323, celkem 2 048 kusů tablet léku Acatar Acti – Tabs s obsahem prekursoru hydrochloridu pseudoefedrinu v jedné tabletě 60 mg, celkem tedy 98 304 mg pseudoefedrinu s 80% isolací, ačkoli pseudoefedrin je prekursorem podle přílohy č. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog a je používán k nelegální výrobě soli metamfetaminu, zvané pervitin, tedy psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách“.

Za to byl obviněný V. R. odsouzen podle § 286 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, tj. tablet Acatar Acti – Tabs o celkové hmotnosti 280,89 kg. Spoluobviněný P. A. byl odsouzen podle § 286 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný V. R. a spoluobviněný P. A. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 31 To 193/2011, a to tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 393 - 397) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. maje za to, že napadeným usnesením bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a v návaznosti na to pak skutky popsané v obžalobě nesprávně právně posoudily. Jeho vina nebyla v provedeném trestním řízení bez pochybností prokázána, na pochybnosti poukazoval a tyto nebyly v rámci řízení před soudy obou stupňů odstraněny. Se spoluobviněným jel obhlédnout autobazary a přítomnost léků ve vozidle zjistili společně. Důrazně popřel, že by celkem 2.048 ks tablet nalezených ve vozidle patřilo jemu, tyto nezakoupil a ani neměl povědomí o tom, jak se do vozidla dostaly. Nebylo tak prokázáno ani jednání ani následek, tedy že by měl v úmyslu s léky dále nakládat. Soud prvního stupně však jeho jednání, tedy jízdu autem s A., kvalifikoval jako trestný čin, ačkoli se jedná o činnost zcela nezávadnou. Dále namítl, že předmětné dokazování nevedlo ke zjištění, kdo předmětné léky nakoupil a umístil do vozidla. Obviněný vyslovil domněnku, že předmětné léky mohly patřit svědkovi P. P., který však nebyl soudem vyslechnut, a to i přes opakované žádosti ze strany obviněného. Obviněný má též za to, že bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces, když ze strany policie nebyly na místě činu zajištěny veškeré stopy (obuv, otisky prstů ve vozidle, na krabičkách s léky apod.), čímž byly ztraceny možné zprošťující důkazy. Poukazoval dále na rozpory ve výpovědi spoluobviněného P. A., kterými se odvolací soud vůbec nezabýval.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 31 To 193/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 4 T 153/2010, zrušil a ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný V. R. ohledně skutku uvedeného ve výroku napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Dne 1. 9. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 31. 8. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání a spisu se k dané věci nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovilo souhlas s neveřejným projednáním věci ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 31 To 193/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odvolání obviněného i spoluobviněného P. A. projednal a také z podnětu jejich odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V uvedeném případě námitky obviněného směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpověď spoluobviněného P. A.; dále námitka neprovedení výslechu svědka P. P., a to přes opakované žádosti obviněného, kdy jeho výpověď považuje za klíčovou především proto, že se na něj odvolával spoluobviněný P. A.; a listinných důkazů, které dle jeho názoru neříkají nic nového a pouze reflektují situaci) a vadná skutková zjištění (námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil, především pak, že nebylo bezpečně zjištěno, že to byl právě on, kdo přechovával ve vozidle 2.048 ks tablet léku Acatar Acti – Tabs, resp. že by tyto tablety patřily jemu a že by měl v úmyslu s nimi dále nakládat), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, tedy že provedeným dokazováním nebyl spolehlivě prokázán skutkový děj tak, jak je mu kladeno za vinu v rozsudku) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že nalezené léky nezakoupil, tyto mu nepatřily a ani neví, jak se do vozidla dostaly; kdy opětovně uvedl, že jel s odsouzeným A. obhlédnout autobazary, neboť A. měl zájem o koupi motorky, a přítomnost léků v autě zjistili společně, a až poté byli zadrženi policií; tyto léky tedy patřily někomu jinému, kdy obviněný vyslovuje domněnku, že touto osobou by mohl být svědek P. P., který však nebyl soudem vyslechnut). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný výslovně v rámci podaného dovolání uvedl, že „v důsledku nesprávného hodnocení důkazů, přestože přetrvaly pochybnosti o tom, zda se dopustil jednání uvedeného v rozsudku soudu I. stupně, bylo rozhodnuto o jeho vině a došlo k posouzení jeho jednání jako trestného činu“ (str. 4 – 5 dovolání). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Sem spadá i námitka obviněného, že došlo dle jeho přesvědčení k procesním pochybením ze strany policie, která nezajistila na místě veškeré stopy (obuv, otisky prstů ve vozidle, na krabičkách s léky apod.), což dle jeho názoru vedlo ke ztrátě možných zprošťujících důkazů.

Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí spoluobviněného P. A., je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Ve vztahu k namítanému neprovedení výslechu svědka P. P. je namístě uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

V projednávaném případě soudy obou stupňů řádně odůvodnily, z jakých důvodů nebyl důkaz výslechem svědka P. P. proveden. Nalézací soud konstatoval, že „svědka P. P. se soudu nepodařilo vyslechnout, neboť na místech, kde se v nedávné minulosti zdržoval, se již nezdržuje, opakovaně se ani Policii ČR nepodařilo svědka k hlavnímu líčení předvést, protože místo pobytu svědka se ani Policii ČR nepodařilo vypátrat a dle vyjádření obžalovaného V. R. je P. P. v zahraničí. Důkazy provedené v hlavním líčení však umožňovaly soudu rozhodnout i bez výpovědi eventuálního svědka P. P., který se pravděpodobně vyhýbá nástupu výkonu trestu odnětí svobody, protože byl mj. rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 6. 2010, č.j. 3T 55/2010-97, odsouzen za dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. l písm. a) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců“ (str. 6 rozsudku). Odvolací soud se touto námitkou obviněného taktéž zabýval a uvedl, že „se plně ztotožnil s tím, že ve věci obžalovaných bylo možno rozhodnout bez výslechu svědka P. P., vlastníka vozidla. Soud prvního stupně měl snahu zajistit přítomnost svědka k hlavnímu líčení, což se nezdařilo. Důkazy provedené v hlavním líčení však umožňovaly, aby soud rozhodl i bez výpovědi eventuálního svědka P. P. Krajský soud k tomu pouze podotýká, že svědek u jednání obžalovaných nebyl, vzhledem k výpovědi obžalovaného P. A. by nemohl být ani označen jako muž, který mu údajně telefonoval“ (odůvodnění str. 6 napadeného usnesení). Je tedy nepochybné, že soudy se pokusily zajistit výše uvedeného svědka, nicméně současně dospěly k závěru, že lze o vině obviněného rozhodnout i bez výslechu navrhovaného svědka.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. října 2011

Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata