3 Tdo 1143/2012

3 Tdo 1143/2012-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovoláních obviněných Mgr. P. K., nar., a K. N., nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 67 To 292/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 160/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných Mgr. P. K. a K. N. o d m í t a j í .

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 T 160/2010, byli obviněný Mgr. P. K. a K. N. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustili tím, že „dne 7. 12. 2009 okolo 02.25 hod. v P., ul. B., na chodbě v 7. poschodí domu č.p., fyzicky napadli poškozenou I. H., nyní M., nar., a to tak, že v momentě, kdy poškozená vyšla na společnou chodbu domu, aby nahodila pojistky ve svém bytě, jí obžalovaný P. K. strčil zezadu tak, až spadla na zem, když poškozená vstala a pokusila se obžalovaného P. K. od sebe odstrčit, nastříkal jí obžalovaný K. N. do obličeje blíže nezjištěnou dráždivou látku ze dvou sprejů, které držel v rukou, mezitím ji obžalovaný K. opakovaně fyzicky napadal a se slovy: „já tě zabiji, já tě zabiju“, udeřil poškozenou hranou dlaně do oblasti krku a zátylku a vzhledem k tomu, že poškozená volala o pomoc, vyšel z bytu její přítel J. M., nar., který se pokusil obžalovaného K. od poškozené, klečící v tu chvíli na zemi v rohu chodby a paralyzované neznámou dráždivou látkou, odstrčit, na což obžalovaný N. zareagoval tak, že J. M. rovněž nastřikal do obličeje blíže nezjištěnou dráždivou látku, čímž J. M. donutil vrátit se zpět do bytu, odkud tento posléze zavolal na policii, kdy mezitím obžalovaný K. přistoupil zpět k poškozené klečící stále na zemi a opakovaně ji udeřil hranou dlaně do oblasti zátylku a zad, kdy obžalovaný N. toto jednání již sledoval z povzdálí a po chvíli obžalovaný K. svého jednání zanechal a následně oba obžalovaní z místa napadení utekli pryč, kdy svým jednáním způsobili poškozené I. H., nyní M., podráždění očí neznámou látkou, krevní podlitiny a pohmožděniny v oblasti šíje a zlomeninu trnového výběžku 6. krčního obratle, tedy poranění mající povahu celkové poruchy zdraví, které si vyžádalo lékařské ošetření s následným vystavením pracovní neschopnosti, a které vedlo k omezení běžného způsobu života po dobu delší než jeden týden a kratší než šest týdnů, kdy dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, lze uvedené zranění ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako ublížení na zdraví, a poškozenému J. M. způsobili poranění spočívající v alergické kožní reakci na neznámou chemickou látku, kdy se jednalo o poruchu zdraví zcela přechodného rázu, jejíž délka léčení nepřesahuje dobu jednoho týdne“.

Za to byl obviněný Mgr. P. K. odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

Obviněný K. N. byl odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.

Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla současně oběma obviněným uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení společně a nerozdílně nahradit podle svých sil poškozené I. M., nar., a V. z. p. ČR, Krajská pobočka pro hl. m. P., škodu způsobenou trestným činem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla stanovena povinnost oběma obviněným, aby společně a nerozdílně na náhradě škody zaplatili poškozené: - I. M., nar., částku ve výši 11.461,- Kč; - a V. z. p. ČR, K. p. pro hl. m. P., částku ve výši 5.840,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená I. M., nar., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 T 160/2010, podali obvinění Mgr. P. K. a K. N. odvolání.

O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 67 To 292/2011, a to tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti usnesení odvolacího soudu podali prostřednictvím svých advokátů obvinění Mgr. P. K. a K. N. dovolání.

Obviněný Mgr. P. K. v rámci dovolání (č. l. 429 – 431) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že se soudy náležitě nevypořádaly se znaky skutkové podstaty, což v konečném důsledku vedlo k tomu, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství.

Obviněný namítl, že ze skutkových okolností nevyplývá naplnění zákonného znaku trestného činu ublížení na zdraví, resp. objektivní stránka uvedeného trestného činu, kdy právě zlomeninu trnového výběžku 6. krčního obratle lze hodnotit ze soudně-lékařského hlediska jako ublížení na zdraví. Pokud vycházíme ze zjištěného skutkového stavu, incident se odehrál dne 7. 12. 2009, avšak zlomenina trnového výběžku 6. krčního obratle byla potvrzena až dne 15. 12. 2009, tudíž závěr o jejím vzniku již dne 7. 12. 2009 jako následku jeho jednání nemá oporu ve skutkových zjištěních, neboť jsou zde i jiná skutková zjištění - znalecký posudek a výpověď MUDr. T. ohledně možnosti pozdějšího vniknutí tohoto zranění (tedy mezi 7. 12. až 15. 12. 2009). Vzhledem k tomu, že existence předmětné zlomeniny trnového výběžku byla potvrzena až 15. 12. 2009, kdy na to navazující skutková zjištění o tom, že poškozená se v době pracovní neschopnosti, tedy zejména v inkriminované době od 8. 12. do 15.12.2009, nezdržovala doma, docházela do místa svého zaměstnání, kde obsluhovala hosty, a docházelo k hádkám poškozené s jejím přítelem J. M., jsou v přímém rozporu se závěrem o prokázání vzniku tohoto poranění v přímé příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Obviněný dále uvedl, že jestliže pak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v jeho jednání lze spatřovat zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., ze zjištěných skutkových závěrů nevyplývá naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění, tj. následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Zjištěné skutkové okolnosti tedy příslušné znaky trestného činu ublížení na zdraví - objektivní a subjektivní stránku nenaplňují.

S ohledem na výše uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 67 To 292/2011, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 T 160/2010, zrušil ve výroku o vině a trestu, a vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný K. N. v rámci dovolání (č. l. 439 - 441) uplatnil taktéž dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že skutková zjištění prokázaná v průběhu soudního řízení neposkytují dostatečný objektivní podklad pro to, aby mohl být uznán vinný uvedeným trestným činem ve smyslu všech znaků jeho skutkové podstaty, neboť je zde zjevný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a samotnou skutkovou podstatou popsanou v zákoně.

Obviněný namítl, že ze zjištěného skutkového stavu pospaného jak v odsuzujícím rozsudku, tak v napadeném usnesení odvolacího soudu naprosto nevyplývá, čeho se měl konkrétně dopustit, co je mu vlastně kladeno za vinu, resp. jakého konkrétního protiprávního jednání se měl dopustit, a které jeho jednání naplnilo jednotlivé objektivní znaky předmětné skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že i pokud by stříkal do obličeje poškozeným blíže nezjištěnou látku, není vůbec jasné, jaký následek tímto způsobil, když ani jeden z nich neutrpěl v této příčinné souvislosti žádné poškození odpovídající ublížení na zdraví, přičemž za ublížení na zdraví je třeba pokládat takový stav, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Nebyl jednoznačně zjištěn příčinný vztah mezi jednáním a následkem, tedy nebylo zjištěno, že svým zcela konkrétním jednáním způsobil následek odpovídající trestnému činu ublížení na zdraví. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v jeho jednání lze spatřovat zavinění ve formě přímého úmyslu, pak ze zjištěných skutkových závěrů nevyplývá naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění, tj. následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný dále poukázal na procesní pochybení předchozího řízení, kdy mu i přes jeho opakovanou žádost nebylo umožněno spojit se telefonicky s obhájcem v době probíhajících výslechů svědků, a dále mu rovněž nebylo umožněno přednést svou závěrečnou řeč bez přerušování ze strany soudu, aniž byl pro toto dán důvod dle § 216 odst. 4) tr. ř.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 67 To 292/2011, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 T 160/2010, zrušil ve výroku o vině a trestu, a vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opisy dovolání obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, kterému byly doručeny dne 16. 2. 2012 (č. l. 435), resp. 24. 2. 2012 (č. l. 442). Dne 7. 3. 2012 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 1. 3. 2012, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podáno včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 67 To 292/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými uplatněné námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněných projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

Obvinění však podle obsahu dovolání shodně uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy shodně odkázali na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze

vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Úvodem lze konstatovat, že oba obvinění své námitky formulovali v podstatě shodným způsobem, kdy shodně namítli nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., resp. nenaplnění objektivní a subjektivní stránky uvedeného trestného činu.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za to bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Objektem trestného činu podle § 221 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Za „ublížení na zdraví“ můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížení na zdraví“ bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků, jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo. „Ublížení na zdraví“ bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. R 16/1964). Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. R 22/1968-I., shodně R 19/1963) – srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1314 – 1315.

Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tehdy, byl-li spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, kdy odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Je potřebné připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.

Namítal-li tedy obviněný K. N. , že jeho jednání spočívající snad v tom, že poškozeným nastříkal do očí blíže nezjištěnou látku, kdy není vůbec jasné, jaký následek tímto způsobil, když ani jeden z nich neutrpěl v této příčinné souvislosti žádné poškození odpovídající ublížení na zdraví, pak obviněný opomíjí, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednání ve spolupachatelství, kdy k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání, které v projednávané věci bylo naplněno fyzickým útokem na poškozené.

Obviněný Mgr. P. K. pak nenaplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu spatřoval v tom, že nebyl naplněn znak „ublížení na zdraví“, a to s odkazem na skutečnost, že zlomenina trnového výběžku 6. krčního obratle u poškozené byla potvrzena až 15. 12. 2009, tedy až po 8 dnech od údajného incidentu. Takovouto námitku však obviněný uplatnil způsobem neregulérním, neboť námitka obviněným vznesená byla uplatněna toliko s odkazem na jeho odlišné hodnocení důkazů - znaleckých posudků a výpovědi znalce, kdy takto soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho vyvozená vadná skutková zjištění (námitka, že ke zranění poškozené došlo jiným způsobem, resp. v odlišném rozsahu), čímž se však míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem.

Stejný závěr lze učinit i k námitce obou obviněných týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Přestože se jedná o námitku, kterou lze v obecné rovině podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění ve vztahu k ní nevznáší v rámci podaných dovolání žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Je evidentní, že ačkoli obvinění v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnili a ve skutečnosti uplatnili pouze námitky skutkové, resp. námitky směřující do oblasti důkazní situace, kdy se prostřednictvím jejich odlišného hodnocení domáhali změny skutkových zjištění (povahy a rozsahu zranění poškozených) ve svůj prospěch.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění Ing. P. K. a K. N. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Pod námitky procesního charakteru spadají i námitky obviněného K. N. týkající se údajného nepřípustného přerušení jeho závěrečné řeči a neumožnění telefonického spojení s jeho obhájcem v době probíhajících výslechů svědků. K této námitce se pak vyslovil i odvolací soud, který v rámci odůvodnění usnesení uvedl, že „pokud obžalovaný N. namítal, že mu nebylo umožněno telefonicky se v době přípravného řízení spojit se svým obhájcem, lze pouze konstatovat, že pokud by, jak vyplývá i ze zprávy vězeňské služby, k tomu nedošlo, mohl obhájce navštívit obžalovaného a celou věc s ním v době výkonu trestu přímo ve věznici konzultovat a městský soud neshledal ani pochybení v tom, že by nebyli řádně obhájci o konání úkonů přípravného řízení vyrozumíváni“ (str. 4 napadeného usnesení).

Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (znaleckých posudků a výpovědí svědků) a vadných skutkových zjištění na jejich základě učiněných (skutečnosti týkající se způsobu, jak ke zraněním poškozených došlo, popř. jaká měla zranění povahu a rozsah), pak odvolacímu soudu nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Je třeba zdůraznit, že obvinění v podstatě totožné námitky uplatnili již v rámci řádného opravného prostředku (č. l. 378 až 379, 381 až 384 spisu) a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal (str. 4 napadeného usnesení), kdy současně odkázal v detailu na pečlivé a podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.

Je na místě připomenout, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jehož porušení obviněný namítá, může dovolací soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci se však Nejvyšší soud k takovému závěru zcela jistě přiklonit nemůže, neboť existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Odvolací soud uvedl, že „samosoudce obvodního soudu provedl v hlavním líčení řádně všechny potřebné důkazy, které náležitě podle § 2 odst. 6 tr. řádu zhodnotil a skutková zjištění, která na základě takto provedeného dokazování učinil, jsou správná a úplná a mají oporu v provedených důkazech“ (str. 3 napadeného usnesení).

Soudy obou stupňů se zabývaly charakterem zranění, která utrpěla poškozená I. M., i mechanismem, kterým byla tato zranění způsobena, kdy nalézací soud zejména pečlivě vyhodnotil závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, Prim. MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D. (č. l. 48 až 58) a MUDr. Olgy Plockové Tatičové (č. l. 61 až 67), a vyjádřil se i k časové prodlevě mezi zjištěním zlomeniny trnového výběžku 6. krčního obratle poškozené I. M. a dobou incidentu, jak se podává z odůvodnění rozsudku (zejména str. 14 až 16 rozsudku), stejně jako ke všem výpovědím svědků. Vedle svědeckých výpovědí soud hodnotil i listinné důkazy, včetně lékařské zprávy o ošetření poškozené I. M., protokolu o výpočtu náhrady mzdy poškozené při dočasné pracovní neschopnosti, výplatní pásky a mzdového listu poškozené.

Odůvodnění nalézacího soudu splňuje podmínky ustanovení § 125 tr. ř. a Nejvyšší soud neshledal ani porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nalézací soud rozebral důkazní situaci a hodnotící úvahy k jím použitým důkazům v rámci odůvodnění rozsudku. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak se vypořádal s výpověďmi jednotlivých svědků a s obsahem znaleckých posudků. Městský soud v Praze následně rozsudek nalézací soudu přezkoumal a v rámci odůvodnění uvedl, že se „v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebyla porušena žádná ustanovení zabezpečující náležité objasnění věci, jakož i právo obhajoby obžalovaných“ (str. 3 napadeného usnesení).

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných Mgr. P. K. a K. N. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. září 2012

Předseda senátu: JUDr. Petr Š a b a t a