3 Tdo 1143/2024-849
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. B., dříve L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 13 To 155/2024-810, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 38/2020, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 13 To 155/2024-810, částečně zrušuje, a to ve výroku týkajícím se povinnosti obviněného L. B. k náhradě škody poškozenému P. H. a dále ve výroku podle § 229 odst. 2 tr. ř. o odkázání poškozeného se zbytkem tohoto nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
1. V projednávané trestní věci již jednou rozhodoval Okresní soud v Benešově a Krajský soud v Praze. K podané stížnosti pro porušení zákona však Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů v celém rozsahu zrušil.
2. Svým druhým rozhodnutím pak Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 1 T 38/2020-775, uznal obviněného V. P. a L. B. (dříve L. H.) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil tím, že
poté co se v přesně nezjištěné dny v prvním týdnu dubna 2019 dohodli na odcizení demontované kovové výrobní haly uložené v průmyslovém areálu na pozemku č. XY u čp. XY v ulici XY v XY, místo navštívili, dohodli se na odvozu komponentů haly za pomoci nákladního automobilu s hydraulickou rukou, odprodání haly do sběrny druhotných surovin a rozdělení si finanční částky získané touto činností s vědomím, že k demontované hale nemají vlastnické ani žádné jiné oprávnění, obžalovaný L. B. po dohodě s obžalovaným V. P. domluvil ve společnosti TOTALBASE Czech, s.r.o. se sídlem Přátelství 551/4, Praha 22, že od něho komponenty haly vykoupí, za součinnosti pracovníků společnosti Cajdašrot, s.r.o. poskytující pro prvně jmenovanou společnost přepravní služby, se dohodl s řidičem společnosti M. S. na naložení a odvezení komponentů haly v dopoledních hodinách dne 7. 4. 2019, v tento den v přítomnosti obžalovaného V. P. navedl obžalovaný L. B. řidiče, který přijel s nákladním automobilem tovární značky MAN, registrační značky XY, do průmyslového areálu, kde dle pokynů obžalovaného L. B. naložili 8 kusů svislých kovových nosníků o rozměru 7 m x 25 cm x 25 cm, 16 kusů vodorovných propojovacích kovových nosníků o rozměru 6 m x 25 cm x 25 cm, opláštění haly o celkové ploše nejméně 600 m2, tvořené vlnitými plechovými obdélníky o rozměru 6 m x 1 m, poté obžalovaný L. B. odjel s řidičem nákladního automobilu do výkupu druhotných surovin v Praze, kde byly věci složeny, což se opakovalo týž den ještě jednou, při druhém odvozu odcizených komponentů do výkupu druhotných surovin nákladní automobil následoval v osobním automobilu obžalovaný V. P., který pak odvezl obžalovaného L. B. z Prahy zpět, na pokyn obžalovaného L. B. byla částka 42 998 Kč za výkup zaslána na účet jeho přítelkyně č. XY, získané finanční prostředky si ponechal obžalovaný L. B., odcizením věcí způsobili poškozenému P. H. škodu ve výši nejméně 228 870 Kč.
3. Za to nalézací soud podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného L. B. k trestu odnětí svobody v trvání 728 dnů a zařadil jej pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Obviněnému V. P. pak soud podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let, podle § 84 tr. zákoníku nad obviněným vyslovil dohled a uložil mu povinnost, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby uhradil způsobenou škodu.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud obviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. H. škodu ve výši 95 870 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak soud odkázal poškozeného P. H. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání pouze obviněný L. B. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 13 To 155/2024-810, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obžalovaného L. B., v celém rozsahu. Podle § 259 odstavec 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl zcela shodně jako nalézací soud, opravil pouze chybu v popisu skutku, kdy výši způsobené škody nově stanovil na 222 870 Kč tak, aby odpovídala závěrům znaleckého posudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Dovolání směruje jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu a je opřeno o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný se domáhá „přezkumu právního posouzení“.
7. Obviněný poukázal na to, že část haly byla odcizena spoluobviněným P. Nebylo prokázáno, že by před pácháním trestné činnosti byla hala v rozloženém stavu kompletní. Obvinění odcizili materiál o hmotnosti pouze 11 410 kg, přitom hala jako celek měla mít hmotnost mezi 28 a 30 tunami. Obvinění dále odcizili 600 m2 opláštění, což podle sdělení znalce tvořilo 28 % celkové plochy opláštění. Podle obviněného tedy nebylo možné při stanovení výše škody vycházet z ceny haly, neboť šlo pouze o krádež zbytků haly, a tedy železného šrotu, která odpovídá částce 42 998 Kč.
8. Dále obviněný namítá, že soudy zcela alibisticky a v rozporu se zásadami ukládání trestu uložily obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře, která přesně odpovídá dosud vykonanému trestu. Nepřihlédly přitom k tomu, že obviněnému již nebylo možno (na rozdíl od předchozího rozhodování) ukládat souhrnný trest. Obviněný poukázal také na údajně neodůvodnitelnou disproporci mezi trestem uloženým jemu a spoluobviněnému P.
9. Podle obviněného dále nebylo možné jej zavázat k náhradě škody společně a nerozdílně se spoluobviněným P., jelikož obviněný L. B. s poškozeným H. uzavřel dohodu o narovnání.
10. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a ve věci znovu sám rozhodl, případně aby věc přikázal Okresnímu soudu v Benešově k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
12. Podle státního zástupce obviněný opakuje obhajobu, podstatná část dovolání se doslovně shoduje s textem odvolání. S námitkami se již vypořádaly nižší soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.
13. Skutková zjištění ohledně výše škody jsou v souladu s odborným závěrem znalce. Obviněný neoznačil žádný konkrétní zjevný rozpor, jeho argumentace v tomto směru žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
14. Ohledně námitek směřujících proti trestu státní zástupce poukázal na příslušnou judikaturu. Připomněl, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nejvyšší soud by se tak mohl námitkami obviněného zabývat pouze z pohledu ústavněprávních limitů, tedy zda se nejedná o trest výjimečně nespravedlivý. Tímto směrem však obviněný své dovolání nezaměřil.
15. V části, kdy obviněný brojí proti výroku o náhradě škody, však státní zástupce považuje dovolání za důvodné. V tomto směru poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 75/2013, publikované pod č. 72/2013 Sb. rozh. tr. nebo ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 974/2023.
16. Podle státního zástupce je z bodu 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patrno, že dohodu o narovnání uzavřenou s poškozeným dovolatel soudu předložil. Tento důkaz považoval soud za spolehlivý a věrohodný. V takovém případě bylo zřejmé, že prvotní závazek dovolatele nahradit poškozenému škodu zanikl okamžikem uzavření uvedené dohody a byl nahrazen závazkem novým v dohodě obsaženým. Nalézací soud ani odvolací soud pak již nemohly postupovat podle § 228 odst. 1 tr. ř. a uložit dovolateli povinnost nahradit poškozenému škodu. Uzavření dohody o narovnání vytvořilo zákonnou překážku, která ve smyslu citovaného ustanovení takovému postupu bránila. Zákonná překážka spočívala v zániku původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým, jak je stanoveno ustanovením § 1903 odst. 1 občanského zákoníku. Toto ustanovení nalézací ani odvolací soud nerespektoval. Odvolací soud tedy nesprávně právně posoudil shora uvedené hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku. Tím byla podle státního zástupce naplněna druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Státní zástupce má za to, že již nalézací soud měl po předložení dohody o narovnání rozhodnout podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. ve vazbě na § 44 odst. 3 tr. ř., že poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští a že o jeho návrhu na náhradu škody vůbec nebude rozhodovat. O takovém návrhu poškozeného by proto nemělo být rozhodováno ani v dovolacím řízení, a to ani podle § 229 odst. 1 tr. ř.
18. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, kterou byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena dovolateli povinnost zaplatit společně a nerozdílně s dnes již odsouzeným P. poškozenému škodu ve výši 95 870 Kč, i v části, v níž se podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozený odkazuje se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
20. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
22. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání obviněného obsahuje tři okruhy námitek. Jednak obviněný brojí proti způsobu stanovení výše škody, a to jak ve vztahu k výroku o vině, tak i výroku o náhradě škody. Takto obviněný poukazuje na uzavřenou dohodu o narovnání s tím, že již neměl být zavázán k náhradě dosud neuhrazené škody. Dále obviněný uplatňuje námitky proti uloženému trestu. Lze pak z charakteru těchto námitek zobecnit, že dovolání obviněného obsahuje jak námitky procesní a skutkové povahy, tak námitky povahy právní.
28. První námitka obviněného směřuje proti způsobu, jakým byla soudy stanovena výše jím způsobené škody. Dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že nebylo možno vycházet z ceny haly, neboť on se dopustil krádeže pouze fragmentů této haly, a ty je třeba považovat pouze za železný šrot. Jakkoliv to obviněný výslovně neuvedl, je zřejmé, že otázka stanovení výše škody může mít vliv jednak na výrok o vině, jednak na výrok o povinnosti nahradit škodu.
29. Je však ale také skutečností, že obviněný neuvedl, který z jím uplatněných dovolacích důvodů by měla tato jeho argumentace naplňovat, a jak konkrétně. V tomto směru je třeba připomenout, že s ohledem na ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. není úkolem Nejvyššího soudu argumentaci za obviněného jakkoli domýšlet a dotvářet.
30. Pokud se ale obviněný se domáhá „přezkumu právního posouzení“, nabízelo by se, aby Nejvyšší soud přezkoumal dovolání obviněného zejména z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně však nelze přehlédnout tu skutečnost, že argumentace obviněného je do značné míry argumentací skutkové povahy, kterou by bylo možno přezkoumat spíše z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto k námitkám obviněného vyjádří z pohledu obou zmíněných dovolacích důvodů.
31. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) je relevantní námitka obviněného, zda soud správně právně posoudil skutkové okolnosti, které byly v projednávané věci rozhodné pro stanovení škody a její výše. Podle § 137 tr. zákoníku přitom platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
32. V nyní projednávané věci stály soudy před otázkou, zda za škodu považovat obvyklou cenu celé haly, obvyklou cenu komponentů, které obvinění odcizili, nebo jen cenu železného šrotu, tak jak to požaduje obviněný. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že část materiálu z rozložené haly byla pravděpodobně odcizena již dříve a současně, že určitou část materiálu obvinění neodvezli a ponechali jej na místě. Proto se nalézací soud (správně) rozhodl, že nebude vycházet z ceny celé haly, jelikož při respektování zásady in dubio pro reo není možné klást obviněným za vinu odcizení celé haly. Pokud však jde o materiál, který obvinění prokazatelně odvezli, pak z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že tento materiál neměl povahu nepoužitelného šrotu. Naopak, jednalo se o použitelné výrobky z kovu, konkrétně svislé a vodorovné nosníky a část opláštění haly, jejichž cena je bezpochyby vyšší než cena nepoužitelného kovového šrotu. Pokud tedy soudy při stanovení výše škody po provedeném dokazování vycházely z obvyklé ceny částí haly, které obvinění
33. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda skutková zjištění, která byla rozhodující pro stanovení výše škody, mají podklad v provedeném dokazování. Obviněný totiž uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že argumentace obviněného je z pohledu tohoto dovolacího důvodu zjevně neopodstatněná.
34. Skutková zjištění o rozsahu odcizených komponentů haly, které obvinění skutečně odcizili, soud učinil nejen z výpovědi poškozeného H., ale také z fotografií haly, z listinných důkazů v podobě výkupek, a konečně také z doznání obviněného P. a částečně i samotného obviněného B., přičemž při stanovení rozsahu odcizených komponentů soud postupoval striktně podle zásady in dubio pro reo. Skutkový závěr o tom, že odcizené konstrukce neměly povahu železného šrotu, ale stále se jednalo o komponenty haly použitelné (po případném doplnění chybějících částí) k její stavbě, případně ke stavbě jiné konstrukce, vyplývá kromě samotné podstaty věci mj. z výslechu znalce Ing. Albrechta. Cena těchto komponent pak byla stanovena znaleckým posudkem tohoto znalce, který ve prospěch obviněných počítal i se značnou amortizací komponent (až 70 %), a který přesvědčivě odpověděl na veškeré dotazy obhajoby i soudu. Lze tedy uzavřít, že skutkové závěry rozhodné pro stanovení výše škody jednoznačně mají oporu v provedeném dokazování a nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
35. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného proti výši trestu. S určitou mírou zjednodušení lze námitky obviněného shrnout tak, že tento není spokojen s tím, že mu byl uložen trest odnětí svobody na 728 dnů právě v takové výměře, jakou v době rozhodování nalézacího soudu vykonal. Dále poukazuje na neodůvodnitelnou disproporci mezi trestem pro něj a spoluobviněného P., či na to, že trest již nemohl být ukládán jako trest souhrnný.
36. K této námitce Nejvyšší soud předně uvádí, že obviněný opět neuvedl, který z (uplatněných) dovolacích důvodů (a jejich variant) má tato námitka naplňovat a proč. Z trestního řádu a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že námitky směrující vůči výroku o trestu je možné projednat toliko v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i) a j) tr. ř.
37. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Touto vadou rozhodování v nyní projednávané věci netrpí, jelikož soudy (správně) ukládaly obviněnému L. B. trest samostatný (předpoklady pro ukládání úhrnného, souhrnného či společného trestu při druhém rozhodování obou nižších soudů již nebyly dány).
38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je pak naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takovýto postup. K tomu v předmětné trestní věci taktéž nedošlo a námitky tohoto charakteru nejsou formálně ani obsahově v dovolání obviněného zmíněny.
39. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
40. Obviněnému byl ukládán trest za přečin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento přečin je možné pachateli uložit trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let nebo peněžitý trest. Jestliže tedy byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na 728 dní (tedy bez dvou dnů dva roky), není pochyb o tom, že se jednalo o trest přípustný jak co do druhu, tak i výměry. I s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se tak argumentace obviněného míjí, při zdůraznění toho, že tento dovolací důvod obviněným uplatněn nebyl.
41. V případě zákonného trestu, uloženého ve výměře odpovídající trestní sazbě pro příslušný trestný čin, by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
42. K takovéto situaci však v posuzovaném případě zjevně nedošlo. Jestliže soudy uložily obviněnému, který je ve vztahu k majetkové trestné činnosti speciálním recidivistou, trest odnětí svobody na 728 dní (tedy bez 2 dnů 2 roky) za situace, kdy byl ohrožen trestem v sazbě 1 rok až 5 let, pak se zjevně jedná o trest zcela přiměřený.
43. Soudy také vysvětlily, proč v případě obviněného nebylo možné trest odnětí svobody podmíněně odložit. Není pravdou, že by soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že při ukládání trestu již nebylo možné ukládat trest souhrnný (obviněný se v mezidobí osvědčil) a byl tak nově ukládán trest samostatný. Z bodu 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je naopak patrné, že si soud této skutečnosti vědom byl a náležitě ji promítl do svého rozhodování, když obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře o více než 6 měsíců nižší než napoprvé. Nalézací soud se v ústním odůvodnění rozsudku vyjádřil i k tomu, proč zvolil právě výměru trestu odnětí svobody 728 dnů, která odpovídá rozsahu trestu, který již obviněný vykonal. Takto zvolená výměra byla zvolena ve prospěch obviněného, kdy soud uvažoval o uložení trestu odnětí svobody na 2 roky, nejevilo se mu však smysluplné, aby musel obviněný na 2 dny nastoupit zpět do vězení.
44. Za lichý je třeba označit i poukaz obviněného na výrazný rozdíl mezi trestem uloženým jemu a spoluobviněnému P. Obviněný L. B. zcela pomíjí, že v případě obviněného P. se jednalo o teprve druhé odsouzení za trestný čin, zatímco on již byl šestkrát soudně trestán, vždy za majetkovou trestnou činnost.
45. Lze tedy uzavřít, že u trestu uloženého obviněnému L. B. nelze hovořit ani o prosté nepřiměřenosti trestu, natož pak o takové nepřiměřenosti, která by se dotýkala ústavně zaručených práv obviněného a odůvodňovala by zásah Nejvyššího soudu.
46. Nakonec se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného proti výroku o náhradě škody. Takto obviněný L. B. namítl, že s poškozeným P. H. a se svou matkou jakožto vedlejší účastnicí uzavřel dohodu o narovnání, podle níž se matka obviněného zavázala uhradit poškozenému na náhradě škody částku 120 000 Kč s tím, že uhrazením této částky budou obviněný L. B. s poškozeným „jednou pro vždy a beze zbytku zcela vyrovnání“. Obviněný tuto dohodu o narovnání předložil nalézacímu soudu společně s poškozeným podepsanou kvitancí.
47. Nejvyšší soud ve spisu ověřil, že nalézací soud sice při rozhodování o náhradě škody zohlednil skutečnost, že obviněný L. B. takto uhradil poškozenému částku 120 000 Kč (a také skutečnost, že obviněný P. uhradil částku 13 000 Kč), ohledně zbývající částky 95 870 Kč však rozhodl tak, že obvinění B. a P. jsou povinni uhradit tuto částku poškozenému společně a nerozdílně.
48. Nalézací soud tento svůj postup v bodě 15. odůvodnění rozsudku stručně odůvodnil tak, že obvinění způsobili škodu společným jednáním, že podle náhledu soudu se obviněný L. B. podílel na způsobení škody dokonce větší měrou než obviněný P., a tak nalézací soud pro uložení povinnosti pouze obviněnému P. neshledal důvod. Odvolací soud pak v bodě 13. odůvodnění napadeného rozsudku bez podrobnějšího odůvodnění konstatoval, že výrok o povinnosti nahradit škodu je správný.
49. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka obviněného proti výroku o povinnosti nahradit škodu je opodstatněná, jelikož nižší soudy se dopustily nesprávného právního hodnocení uzavřené dohody o narovnání a důsledků z ní vyplývajících.
50. Pokud jde o rozhodování soudu o povinnosti obviněných nahradit škodu, platí, že při rozhodování v adhezním řízení je nutno respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na kterých je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí [ŠÁMAL, Pavel. § 43 (Poškozený). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 508.].
51. Podle § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.
52. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že obviněný L. B. s poškozeným H. uzavřeli dohodu o narovnání, kterou tento obviněný (prostřednictvím své matky jakožto vedlejšího účastníka dohody) splnil. Tyto skutečnosti zjevně vzaly za prokázané i oba nižší soudy, jak je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí.
53. Za této situace pak ale není možné uložit obviněným povinnost, aby dosud neuhrazenou škodu hradili společně a nerozdílně. Uzavřením dohody o narovnání došlo k tomu, že závazek obviněného L. B. nahradit (společně a nerozdílně s obviněným P.) škodu poškozenému H. byl v souladu s § 1903 občanského zákoníku nahrazen závazkem novým, vyplývajícím z dohody o narovnání, a sice uhradit poškozenému prostřednictvím vedlejší účastnice smlouvy částku 120 000 Kč, kdy tuto povinnost z dohody o narovnání vyplývající obviněný prostřednictvím vedlejší účastnice splnil.
54. Jestliže se poškozený v souladu s principem autonomie vůle dobrovolně dohodl s jedním z obviněných na tom, že původní (v tu dobu dosud soudem nepotvrzený) závazek nahradit poškozenému škodu nahradí závazkem vyplývajícím z dohody o narovnání, který navíc byl v okamžiku rozhodování soudu beze zbytku splněn, není možné, aby soud tomuto obviněnému uložil povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně s dalšími obviněnými. Takový postup soudu by byl v rozporu s pravidly občanského práva hmotného (k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 75/2013, publikované pod č. 72/2013 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 974/2023).
55. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku týkajícím se povinnosti (výlučně) obviněného L. B. k náhradě škody poškozenému P. H. a dále ve výroku podle § 229 odst. 2 tr. ř. o odkázání poškozeného se zbytkem tohoto nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud dále zrušil také všechna rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
56. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 3 tr. ř., podle kterého neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
57. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci odvolací soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu a o vině, trestu a povinnosti nahradit škodu rozhodoval znovu, Nejvyšší soud zrušil pouze výrok odvolacího soudu zavazující obviněného B. k náhradě škody (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud zrušil také veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že k náhradě škody zůstal zavázán obviněný P., nebylo nutné odvolacímu soudu věc vracet (§ 265l odst. 1 tr. ř.).
58. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu