USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o
dovolání, které podal obviněný F. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 44 To 116/2018,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 2 T 78/2016 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 2 T 78/2016,
byl obviněný F. K. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 trestního
zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1,
3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání osmnácti měsíců. Podle §
43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu v České Lípě ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 2 T 48/2014, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 9.
2015, sp. zn. 31 To 175/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu
bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 44 To 116/2018, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek v
části výroku o náhradě škody, jímž byly stanoveny úroky z prodlení ve výši 8,05
% ročně od 26. 5. 2016 do zaplacení.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu.
Obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces za současného porušení
presumpce neviny. Poukázal na to, že odvolací soud zohlednil jeho trestní
minulost nejenom při úvahách o trestu, ale také jako jedno z pomocných kritérií
při posuzování věrohodnosti jeho výpovědi, což nemá oporu v § 2 odst. 5, 6
trestního řádu. Trestní řízení považuje obviněný za zmanipulované, což dokazuje
obžalobou tvrzená antedatovaná směnka, která však vůbec neexistuje a nikdy
neexistovala. Podle obviněného ani jedním důkazem či jejich souhrnem nebylo
prokázáno ani přímo ani nepřímo, že by se dopustil trestného činu. Neexistuje k
tomu žádný důkaz, kromě výpovědi poškozeného. Naopak výpověď obviněného je
podpořena listinou Uznání závazku z roku 2011 a potvrzením banky dokládajícím
dispoziční právo k účtu jeho syna. Obviněný nesouhlasí s hodnocením výpovědí
svědkyň B. a S., jejich výpovědi obsahují pouze informace, které jim poskytl
poškozený S. a nebyly tedy relevantní zprávou o skutečnosti, zda si peníze
půjčil či nikoliv. Soudy podle obviněného nepostupovaly podle zásady materiální
pravdy § 2 odst. 2 trestního řádu a za současného respektování presumpce
neviny, když skutková zjištění jsou podle něj v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Zcela objektivně musely mít soudy pochybnosti o tom, zda se
dopustil trestného činu, či nikoliv. Přesto jej shledaly vinným a zásadu in
dubio pro reo absolutně ignorovaly. K existenci extrémního nesouladu dále
poukázal na jednotlivé důkazy, zejména vnitřně rozporné a mnohokrát měněné
výpovědi poškozeného a doklad z Czechpointu svědčící o uznání závazku
poškozeným. Obviněný rovněž namítl, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn,
a to ve vztahu k potvrzením banky a otázce disponibility peněžními prostředky.
K přípustnosti dovolání z hlediska ochrany základních práv odkázal na nálezy
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 a sp. zn. I. ÚS 55/04.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 44 To 116/2018, a případně rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 2 T 78/2016, v celém
rozsahu zrušil a aby sám rozhodl tak, že se obžalovaný zprošťuje podle § 226
písm. a), příp. c) trestního řádu obžaloby, a to v celém rozsahu, či aby
přikázal věc podle § 265l odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 265l odst. 3
trestního řádu Městskému soudu v Praze, či Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému
projednání a rozhodnutí a zároveň nařídil, aby ji soud projednal v jiném
složení senátu, případně věc přikázal projednat a rozhodnout jinému soudu a
jinému státnímu zástupci, neboť obviněný v dané věci podal trestní oznámení na
soudce podle § 329 odst. 1, 2 trestního zákoníku pro podezření ze spáchání
trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby.
Své dovolání pak obviněný doplnil dalším podáním, které však bylo podáno po
lhůtě k dovolání podle § 265e trestního řádu, a proto k němu Nejvyšší soud
nepřihlížel.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla,
že soudy do práva obviněného na spravedlivý proces nezasáhly. Rovněž skutkové a
právní závěry soudů obou stupňů nejsou v extrémním rozporu s výsledky
provedeného dokazování. Výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni nebyl
spojen s objektivní potřebou jejich přehodnocení, proto lze plně akceptovat
příslušné hodnotící pasáže zejména rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelem
uplatněné námitky týkající se výlučně skutkového zjištění, tj. hodnocení
důkazů, neúplnosti, jakož i nesprávnosti uskutečněného důkazního řízení nemají
povahu právně relevantních námitek, které by byly způsobilé obsahově naplnit
nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,
ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b trestního řádu, zakládající
přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání
obviněného tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Obviněný F. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l)
trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního
soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů a podrobně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Sám
analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu
nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném
případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení
toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování
zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky
nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím
prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné
skutkové závěry. To je patrné již z toho, že největší důraz kladl obviněný ve
své argumentaci na porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
Uvedené pravidlo, které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke
zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto
pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení
skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Lze přitom konstatovat, že
hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů,
logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §
2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných
pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně
nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného
rámce. Obhajoba obviněného byla vyvrácena svědeckými výpověďmi i listinnými
důkazy. Obviněného usvědčuje zejména výpověď poškozeného, se kterou
korespondují výpovědi dalších svědků, ať už se jedná o dceru poškozeného či
bývalou družku obviněného. Jejich výpovědi jsou podporovány celou řadou
listinných důkazů vztahujících se jak k dokumentům sepsaných mezi obviněným a
poškozeným, tak k dokladům bankovním. Tento soubor důkazů je doplněn zjištěními
týkajícími se majetkových poměrů obviněného v roce 2011. Veškeré dovolací
námitky navíc obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení,
především v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s nimi
zevrubně vypořádal. V podrobnostech lze proto na rozhodnutí odvolacího soudu,
stejně jako na rozhodnutí soudu nalézacího, plně odkázat. Námitkami tohoto typu
tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
nenaplnil.
Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že oba rozhodující soudy logicky a přesvědčivě
vyložily, z jakých důvodů je verze skutkového stavu věci, uplatňovaná
obviněným, naprosto nevěrohodná, nemohla obstát vedle ostatních provedených
důkazů. Byly objasněny jeho reálné majetkové poměry, on pojal podvodný záměr
obohatit se na úkor poškozeného s využitím informací, kterých se mu shodou
okolností dostalo ve výkonu trestu odnětí svobody. Jeho nevěrohodnost dobře
ilustruje slib poškozenému, že obdrží od jakési španělské notářské kanceláře
100.000 Eur, což v situaci obviněného byl evidentní výmysl.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního
řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace
dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo
zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu, nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného
poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že uplatněná dovolací námitka obviněného podle § 265b odst. 1
písm. l) trestního řádu nebyla shledána opodstatněnou a ostatní dovolací
námitky stály mimo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,
Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu
odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu