3 Tdo 1156/2012

3 Tdo 1156/2012-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovolání obviněného A. Š., nar., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 7 To 121/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 5 T 223/2011,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněného A. Š. o d m í t á .

I.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 5 T 223/2011, byl obviněný A. Š. uznán vinným jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

Těch se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:

„dne 5. 10. 2011 od přesně nezjištěné doby okolo 20.00 hod. do doby okolo 20.45 hod., po předchozím vědomém požívání alkoholických nápojů v podnapilém stavu, řídil osobní moto­rové vozidlo zn. Škoda, typ Octavia, reg. zn., po přesně nezjištěné trase z obce P. – R., okres P. – s., do města P. před objekt Věznice P. v ul. K. č., kam přijel v úmyslu navštívit v této věznici svého syna A. Š., nar., vykonávajícího zde trest nepodmíněného odnětí svobody, při čemž s ním v tomto voze jel jako spolujezdec F. T., nar., po zastavení s vozidlem v prostoru příjezdové komunikace před vjezdovou branou do této věznice s cílem násilně pro­ niknout do objektu této věznice a tím narušit a překonat její ostrahu pracovníky Vězeňské služby Č. r., a poté se ve věznici nejméně setkat se svým výše uvedeným synem, okolo 20.47 hod. se úmyslně rozjel s tímto vozidlem jeho zadní částí couváním proti zavřené vjezdové bráně této věznice tak, že vozidlo prorazilo vnější hnědá lamelová vrata a vjelo asi 1,5 metru do průjezdu budovy věznice mezi tato vrata a vnitřní kovová vrata v podobě posuv­né mříže, asi po 3 vteřinách se rozjel s vozidlem směrem dopředu, vyjel z těchto proražených vnějších vrat a zastavil na přesně nezjištěném místě před těmito vnějšími vraty, následně se opětovně asi po 20 vteřinách úmyslně prudce rozjel couváním proti těmto vnějším vratům, která opět vozidlem rozrazil, projel jimi, přičemž pokračoval v jízdě průjezdem budovy k vnitřním kovovým vratům v podobě posuvné mříže, která vozidlem také rozrazil, projel jimi a pokračoval v jízdě až do objektu věznice na její dvůr, kde zastavil, zde byl poté ve vozidle střežen na toto místo se ihned dostavivšími příslušníky Vězeňské služby Č. r., vykonávajícími ostrahu objektu věznice, až do příjezdu na místo přivolané hlídky Policie Č. r., kterou byl za použití donucovacích prostředků zadržen,

byla-li obžalovanému následně téhož dne ve 23:13 hod. odebrána krev, jejím lékařským vyšetřením v ní bylo zjištěno 1,79 g/kg alkoholu, dle znaleckého posudku z oboru zdravotnic­tví, odvětví soudního lékařství, měl obžalovaný ve 20:45 hod. téhož dne v krvi nejméně 2,09 g/kg alkoholu, v důsledku čehož nebyl schopen při shora uvedené jízdě z obce P. – R., okres P. – s., do města P. a v P. bezpečně řídit výše uvedený automobil v silničním provozu,

proražením vnějších i vnitřních vrat věznice shora uvedeným vozidlem došlo k poškození tohoto vozidla, čímž vznikla jeho majiteli poškozenému R. H., nar., škoda ve výši 14.800,- Kč, a dále vznikla Vězeňské službě Č. r. na výše uvede­ ných vnějších lamelových vratech škoda ve výši 59.980,- Kč a na výše uvedených vnitřních kovových vratech škoda ve výši 5.130,- Kč, současně poškozením obou těchto vrat došlo k narušení ostrahy věznice, kdy k zajištění zvýšeného střežení shora uvedené narušené vjezdové brány a dalším činnostem s tím souvisejícím muselo být povoláno 27 příslušníků vězeňské stráže a 2 občanští pracovníci, čímž Vězeňské službě Č. r. vznikla další škoda v přesně nezjištěné výši v souvislosti s nutností vyplacením jim s tím související části přísluš­né mzdy.“

Za tyto trestné činy uložil obviněnému okresní soud podle § 323 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

K odvolání obviněného A. Š. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 7 To 121/2012, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a sám podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

Těchto přečinů se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:

„dne 5. 10. 2011 od přesně nezjištěné doby okolo 20.00 hod. do doby okolo 20.45 hod., po předchozím vědomém požívání alkoholických nápojů v podnapilém stavu, řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda, typ Octavia, reg. zn., po přesně nezjištěné trase z obce P. – R., okres P. – s., do města P. před objekt Věznice P. v ul. K. č., kam přijel v úmyslu navštívit v této věznici svého syna A. Š., nar., vykonávajícího zde trest nepodmíněného odnětí svobody, při čemž s ním v tomto voze jel jako spolujezdec F.

T., nar., po zastavení s vozidlem v prostoru příjezdové komunikace před vjezdovou branou do této věznice s cílem násilně proniknout do objektu této věznice a tím narušit a překonat její ostrahu pracovníky Vězeňské služby Č. r., a poté se ve věznici nejméně setkat se svým výše uvedeným synem, okolo 20.47 hod. se úmyslně rozjel s tímto vozidlem jeho zadní částí couváním proti zavřené vjezdové bráně této věznice tak, že vozidlo prorazilo vnější hnědá lamelová vrata a vjelo asi 1,5 metru do průjezdu budovy věznice mezi tato vrata a vnitřní kovová vrata v podobě posuvné mříže, asi po 3 vteřinách se rozjel s vozidlem směrem dopředu, vyjel z těchto proražených vnějších vrat a zastavil na přesně nezjištěném místě před těmito vnějšími vraty, následně se opětovně asi po 20 vteřinách úmyslně prudce rozjel couváním proti těmto vnějším vratům, která opět vozidlem rozrazil, projel jimi, přičemž pokračoval v jízdě průjezdem budovy k vnitřním kovovým vratům v podobě posuvné mříže, která vozidlem také rozrazil, projel jimi a pokračoval v jízdě až do objektu věznice na její dvůr, kde zastavil, zde byl poté ve vozidle střežen na toto místo se ihned dostavivšími příslušníky Vězeňské služby Č.

r., vykonávajícími ostrahu objektu věznice, až do příjezdu na místo přivolané hlídky Policie Č. r., kterou byl za použití donucovacích prostředků zadržen, byla-li obžalovanému následně téhož dne ve 23:13 hod. odebrána krev, jejím lékařským vyšetřením v ní bylo zjištěno 1,79 g/kg alkoholu, dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, měl obžalovaný ve 20:45 hod. téhož dne v krvi nejméně 2,09 g/kg alkoholu, v důsledku čehož nebyl schopen při shora uvedené jízdě z obce P.

– R., okres P. – s., do města P. a v P. bezpečně řídit výše uvedený automobil v silničním provozu, proražením vnějších i vnitřních vrat věznice shora uvedeným vozidlem došlo k poškození tohoto vozidla, čímž vznikla jeho majiteli poškozenému R. H., nar., škoda ve výši 14.800,- Kč, a dále vznikla Vězeňské službě Č. r. na výše uvedených vnějších lamelových vratech škoda ve výši 59.980,- Kč a na výše uvedených vnitřních kovových vratech škoda ve výši 5.130,- Kč, současně poškozením obou těchto vrat došlo k narušení ostrahy věznice, kdy k zajištění zvýšeného střežení shora uvedené narušené vjezdové brány a dalším činnostem s tím souvisejícím muselo být povoláno 27 příslušníků vězeňské stráže a 2 občanští pracovníci, čímž Vězeňské službě Č.

r. vznikla další škoda v přesně nezjištěné výši v souvislosti s nutností vyplacením jim s tím související části příslušné mzdy.“

Za tyto trestné činy krajský soud uložil obviněnému podle § 323 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 53 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

II.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého dovolání uvedl, že napadá právní kvalifikaci ohledně přečinu násilí proti orgánu veřejné moci. Má za to, že skutek popsaný ve výrocích rozsudků nalézacího i odvolacího soudu je popsán odlišně oproti obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by se změnila důkazní situace. Domnívá se, že v obžalobě není vyjádřen úmysl, že by chtěl činem přímo směřovat k tomu, aby působil na výkon pravomoci orgánu veřejné moci. Naopak je v ní více zdůrazněno, že chtěl navštívit syna. Je přesvědčen, že z dokazování vyplynul jeho motiv, tedy navštívit syna, nikoliv působit na výkon veřejné moci. Podotkl, že jeho návrh na vyhotovení znaleckého posudku z oboru dopravní psychologie, který by mohl tuto situaci osvětlit, byl oběma soudy zamítnut. Rovněž má za to, že skutečnost, že jeho jednání nesměřovalo k úmyslnému užití násilí proti veřejné moci, je prokazována také z videozáznamu, kdy v době, když vjel do věznice, řekl příslušníkům vězeňské služby, že tam má syna, ovšem nijak dále neútočil v úmyslu užít násilí vůči orgánu veřejné moci. S odkazem na komentář k trestnímu zákoníku dovodil, že v případě přečinu násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadováno zavinění ve formě přímého úmyslu, přičemž zdůraznil, že jeho úmyslem nebylo poškodit nebo ohrozit chod veřejné moci. Pokud k tomu došlo pak podle jeho názoru jen z nedbalosti, když naplňoval jiný úmysl a to dosáhnout setkání s pracovníkem vězeňské služby přes jeho známého, který mu měl zprostředkovat setkání s jeho synem. Teprve poté, co mu jeho známý odmítl pomoc, v opilosti a zmatený vjel do věznice.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce ve svém písemném vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. řádu uvedl, že dovolání obviněného, resp. tu část námitek, které naplňují deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, považuje za zjevně neopodstatněné. Právní kvalifikaci jednání obviněného včetně přečinu násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 odst. 1 tr. zákoníku považuje naopak za správnou. Má za to, že v případě jednání obviněného je zjevné, že se za použití vozidla snažil proniknout do objektu Vazební věznice P. B., přičemž vazební věznice je místem podléhajícím zvláštnímu právnímu režimu podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a zákona č. 263/1993 Sb., o výkonuvazby. Uvedl, že je nepochybné, že Vězeňská služba Č. r. je orgánem státu, který disponuje zákonem svěřenou působností a pravomocí a má tak všechny znaky charakterizující ji jako orgán veřejné moci. Nejvyšší státní zástupce má za to, že obviněný svým jednáním působil na výkon oprávnění Vězeňské služby Č. r. spočívající ve střežení prostoru věznice a přitom užil násilí proti věci, zde proti bráně věznice. Je přesvědčen, že ze skutkových okolností případů lze zřetelně dovodit, že obviněný vnikl do objektu věznice za použití násilí zcela úmyslně. O přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde podle něj i tehdy, jestliže pachatel sleduje cíl z hlediska trestního práva zcela nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle nutně svým jednáním zasahuje zájem chráněný trestním zákonem. Další námitky považuje za stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Je přesvědčen, že v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudcích byla dodržena zásada totožnosti skutku, jednalo se o totéž jednání obviněného, definované shodným místem, časem a obdobným způsobem provedení, přičemž se toliko mírně obměnil popis skutku v návaznosti na vyhodnocení konkrétní důkazní situace. Domáhal-li se obviněný přezkoumání jeho motivace znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, a poukázal-li na to, že jeho jednání bylo pouze „opileckou reakcí“, jedná se o námitku skutkovou, kterou nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Nejvyšší státní zástupce se domnívá, že soudy provedly dostatečné dokazování a ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kterýžto by za určitých okolností umožňoval zásah dovolacího soudu do již ustáleného skutkového stavu.

V závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. řádu), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu), v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§ 265e tr. řádu).

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání A. Š. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud shledal, že konkrétní námitky uplatněné obviněným A. Š., jimiž brojí proti posouzení jeho jednání mimo jiné také jako přečinu násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 odst. 1 tr. zákoníku, směřují ke zpochybnění závěru soudů ohledně naplnění objektivní i subjektivní stránky tohoto přečinu.

Některé z námitek ovšem obviněný zakládá na odlišných skutkových tvrzeních, které jsou v rozporu s tím, co nižší soudy provedeným dokazováním zjistily (nechtěl násilím působit na orgán veřejné moci, chtěl jen navštívit svého syna, šlo o řidičskou nešikovnost způsobenou opilostí a zmatkem). Nicméně těmito námitkami nenaplnil deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jež jsou taxativně vypočteny v ust. § 265b tr. řádu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, resp. III. ÚS 78/05). Tyto námitky, které měly charakter námitek ryze skutkových, se mohou stát předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení jen zcela výjimečně, a to v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, nebo sp. zn. III. ÚS 2110/07).

Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru jako okresní a krajský soud, a sice, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti orgánu veřejné moci podle § 323 odst. 1 tr. zákoníku. Nabízející se úvahy o tom, zda nemělo být jednání obviněného posouzeno spíše podle přísnějšího ustanovení § 323 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jako čin spáchaný se zbraní, jsou ale vzhledem k zákazu reformace in peuis (§ 265p odst. 1 tr. řádu) bezpředmětné.

Z jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku zřetelně vyplývá, že obviněný užil násilí v úmyslu působit na pravomoc orgánu veřejné moci, když se snažil násilně proniknout do střeženého objektu Věznice P. B., což se mu částečně podařilo. Tím ovšem zásadním způsobem narušil ostrahu věznice, přičemž jednou z nejdůležitějších pravomocí Vězeňské služby Č. r. je právě střežení věznice a osob vykonávajících v ní vazbu či výkon trestu [(viz § 2 odst.1 písm. a), c) zák. č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě Č. r. a Justiční stráži ČR]. Jak oba soudy správně dovodily (blíže viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 7 rozsudku odvolacího soudu) Vězeňskou službu Č. r. je nutno považovat za bezpečností sbor a orgán veřejné moci. Jednání obviněného, kdy dvakrát razantně nacouval proti zavřené vjezdové bráně, při druhém couvání ji rozrazil, stejně tak další posuvné mříže, lze zcela jistě označit za násilné, jehož cílem nepochybně bylo působit na výkon pravomoci vězeňské služby.

K naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pachatel musí jednat s cílem působit na výkon pravomoci tak, aby napadený orgán buď svou pravomoc vůbec nevykonal, nebo ji vykonal jinak, než ji zamýšlel vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Trestní odpovědnosti nezbavuje pachatele ani okolnost, že násilí použil jenom proto, aby napadený orgán přinutil plnit úkoly vyplývající z jeho pravomoci, byť by jej nutil, aby tyto úkoly plnil způsobem, který je v souladu se zákonem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3118 s.). Takové násilí přitom může spočívat i v útoku na objekt, který k výkonu pravomoci příslušného orgánu slouží, má-li na tento výkon negativní dopad.

Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů ohledně naplnění subjektivní stránky, kdy soudy měly za prokázáno, že jednání obviněný spáchal v úmyslu přímém (viz str. 9 a 12 rozsudku soudu nalézacího a str. 7 rozsudku odvolacího soudu), neboť úmyslně vozidlem projel oběma zavřenými branami, čímž dočasně vyřadil z provozu zařízení sloužící ke střežení věznice. I když se obviněný hájil tím, že byl primárně veden úmyslem navštívit syna, který ve věznici vykonával trest odnětí svobody, bylo mu nepochybně zřejmé, že tak činí nezákonně, prostřednictvím násilného zásahu do pravomoci příslušníků Vězeňské služby Č. r., kteří mají za úkol věznici střežit.

Další námitka obviněného spočívající v námitce nedodržení zásady totožnosti skutku dle § 220 tr. řádu tvrdící, že skutek byl v obžalobě popisován jinak, než ve výroku rozsudku soudů, je námitkou procesní, kterou v zásadě nelze uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jež je určen k nápravě nesprávného hmotně právního posouzení skutku. V důsledku judikatury Ústavního soudu (srov. např. I. ÚS 55/04) lze však ve výjimečných případech připustit prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu i nápravu procesních pochybení. Ta by ovšem musela být tak zásadního rázu, aby zakládala porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (princip fair trial), které by mělo za následek pochybnosti o správnosti hmotně právního posouzení skutku. K takové situaci však podle zjištění Nejvyššího soudu v posuzovaném případě nedošlo. Jak správně konstatoval odvolací soud (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu), totožnost skutku ve smyslu podstatné shody jednání a jeho následku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a ve skutkové větě výroku rozsudků byla v předmětné věci zachována.

Na podporu tohoto závěru Nejvyšší soud uvádí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 6. 10. 2011 se vedle popisu násilného vjezdu do střeženého prostoru věznice zmiňuje i to, že tak obviněný způsobil poruchu v činnosti Vězeňské služby Č. r. a byla tím narušena bezpečnost chodu věznice. V obžalobě (viz č. l. 280) se tyto skutečnosti opakují, ve výroku obou rozsudků je pak popis skutku precizován tak, aby lépe odrážel zejména subjektivní stránku trestného činu násilí proti orgánu veřejné moci v souladu s výsledky provedeného dokazování.

Jak již uvedl Nejvyšší soud, další námitky, kterými obviněný prosazoval vlastní verzi skutkového stavu, nelze zásadně v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Nejvyšší soud konstatoval, že v předmětné věci zároveň neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich následně vyvozenými právními závěry, jež ve výjimečných případech dovoluje zásah do skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání. Nicméně i touto částí obhajoby obviněného se jak okresní, tak krajský soud pečlivě zabývaly, konstatovaly, že obviněný, ač silně podnapilý, dokázal řídit vozidlo do věznice po trase cca 20 kilometrů, přičemž způsob najetí do vrat i jeho reakce při prvním kontaktu s příslušníky Vězeňské služby České republiky potvrzovaly, že si byl dobře vědom, že razantním násilím překonává prostředky sloužící ke střežení věznice.

Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07). Okresní soud dostatečně vysvětlil (viz str. 10 odůvodnění jeho rozsudku), proč nevyhověl návrhu obhajoby na přibrání znalce z oboru dopravní psychologie.

IV.

Nejvyšší soud tudíž ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného A. Š. jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu.).

V Brně dne 26. září 2012

Předseda senátu: JUDr. Robert Fremr