3 Tdo 1187/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.
listopadu 2007 o dovolání E. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp.
zn. 9 To 257/2007 ze dne 20. 6. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 46/2006, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 1 T 46/2006,
byla obviněná E. Ch. uznána vinnou jednak trestným činem křivého obvinění podle
§ 174 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), a jednak trestným činem
poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., za které byla
podle § 174 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20
měsíců.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku obviněná podala, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Praze, a to tak, že jej svým usnesením ze dne 29. 11.
2006, sp. zn. 9 To 433/2006, podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.)
zamítl.
O dovolání, které proti tomuto usnesení obviněná podala, rozhodl Nejvyšší soud
České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesením sp. zn. 3 Tdo 424/2007 ze
dne 10. 5. 2007 tak, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a
věc mu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na základě tohoto rozhodnutí se Krajský soud v Praze znovu zabýval odvoláním
obviněné a rozsudkem sp. zn. 9 To 257/2007 ze dne 20. 6. 2007 rozhodl tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku
sp. zn. 1 T 46/2006 ze dne 17. 10. 2006 v celém rozsahu a s použitím § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ji uznal vinnou trestným činem křivého
obvinění dle § 174 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je obsažen ve
výrokové části rozsudku. Za tento trestný čin jí uložil podle § 174 odst. 1 tr.
zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jí dle § 58 odst.
1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře osmnácti
měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podala E. Ch. jako osoba
oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i
všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za
dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1
písm. b), c), g) a l) tr. ř. Jelikož dovolací argumentaci pak směřovala toliko
do důvodů dle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř., nezabýval se dovolací
soud přezkumem napadeného rozhodnutí z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v
citovaném ustanovení pod písm. c).
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku z hlediska ust. §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že i kdyby byly po formální
stránce naplněny znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, pak po
stránce materiální nedošlo k naplnění vyššího stupně nebezpečnosti než
nepatrného, když na splnění materiální podmínky nelze usuzovat pouze ze
samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení upravujících
skutkové podstaty trestných činů bez současného hodnocení významu a závažnosti
všech ostatních okolností. Dále je toho názoru, že pouhá neschopnost či
nemožnost prokázat legálním způsobem trestný čin spáchaný na ní, nemůže být
současně důkazem toho, že se trestně relevantní skutek neudál a vést k právnímu
závěru, že tvrzení dovolatelky, že se skutek (trestný čin znásilnění) stal, je
současně skutkovým jednáním vykazujícím všechny znaky trestného činu křivého
obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., k čemuž uvedla také nález Ústavního
soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 485/01. Napadenému rozhodnutí vytkla v tomto smyslu
nesprávnost jeho závěrů ohledně zjištěného skutkového stavu ze tří hlavních
(podrobněji rozvedených) důvodů. Za prvé proto, že skutek, který v protokolu o
trestním oznámení ze dne 7. 10. 2005 policejnímu orgánu popsala, nelze bez
dalšího podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, když v celém
tomto protokolu se neobjevil výraz „znásilněna, znásilnění, apod.“. Za druhé má
za to, že nebylo prokázáno, že skutkové jednání, jehož se měla osoba
dovolatelkou označená (D. S.) účastnit, se nestalo tak, jak dovolatelka uvedla
policejnímu orgánu. Tvrzení obou účastníků předmětného děje je totiž možné a
nelze nijak vyloučit, že by jedno či druhé bylo pravdivé. Jednomu či druhému
lze toliko přisuzovat více či méně věrohodnosti, avšak pouze spekulativní
formou. Za třetí je přesvědčena, že nebylo prokázáno, že by popisovala
policejnímu orgánu skutkové jednání mezi ní a D. S. proto, aby zapříčinila jeho
trestní stíhání, neboť z přední strany protokolu o trestním oznámení ani z jiné
části nelze nijak dovodit, že by měla vypovídat či oznamovat trestný čin
znásilnění, když stejně tak není uvedeno, proti komu by toto mělo směřovat. Jelikož dovolatelka se nikdy nevyjádřila k tomu, zda chtěla svou výpovědí či
jinou formou sdělení před policejním orgánem zapříčinit trestní stíhání D. S.,
když netvrdila ani způsobenou škodu, když dokonce před orgánem činným v
trestním řízení nikdy nepoužila termín „znásilnění“ a dále proto, že bez
vyzvání by nikdy nešla skutek předmětné soulože oznámit, lze mít oprávněně za
to, že si vyšetřování věci ani trestní stíhání S. nepřála. Poukázala rovněž na
úřední záznam z 8. 11. 2005, jenž obsahuje konstatování policejního orgánu, že
byla provedena prověrka její výpovědi pomocí figurantů, tento však není jí
podepsán a nelze dovodit, jaké poučení měla obdržet předtím, než se měla
vyjadřovat ke skutku. Sám údajně poškozený S. se navíc vyjadřoval, že nemá v
úmyslu dát souhlas k trestnímu stíhání dovolatelky.
Dále uvedla, že dle jejího
přesvědčení mělo řízení, jež rozsudku předcházelo, podstatné vady, zejména
proto, že v něm byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci
a právo na obhajobu, a tato porušení mohla mít vliv na správnost a zákonnost
napadeného rozhodnutí. Toto dle ní platí pro tzv. autorizované výpisy hovorů a
znalecký posudek a svědeckou výpověď znalkyně Mgr. R. H., které byly získány v
rozporu se zákonem, konkrétně s ust. § 88a a § 118 tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu dle § 265b odst. písm. b) tr. ř. uvedla, že v
prvoinstančním řízení rozhodoval ve věci předseda senátu, který měl být
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodu svého extrémně
negativního postoje k ženám, který se jednoznačně projevil v jeho projevu
podaném v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Nemohl proto nestranně
posoudit případ, v němž se objevila protichůdná tvrzení dovolatelky (ženy) a
(dle názoru předsedy senátu soudu prvního stupně) „jí svedeného poškozeného“
muže. Lze tedy dle ní dovodit, že předseda senátu byl myšlenkově a již před
provedením dokazování přesvědčen o tom, že dovolatelka lže a poškozený hovoří,
byť i rozporuplně (protože se stydí), pravdu.
Z hlediska dovolacího důvodu obsaženého v ust. § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
pak uvedla, že: „ napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv
byl v řízení mu předcházejícím, tedy v řízení prvoinstančním, dán důvod
dovolání uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) a b) tr.ř…“.
Na závěr svého podání pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a současně zrušil i jemu přecházející
rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení
předcházejícím.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství České republiky k podanému
dovolání Nejvyšší soud do současné doby neobdržel.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané
věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech,
kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento dovolací důvod nelze použít,
jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení
známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Citovaný
důvod předpokládá splnění těchto dvou kumulativně stanovených podmínek. Ve věci
rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil
soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci podjatý z
důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §
31 tr. ř. Zákon však (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. b/ tr. ř.) neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti
soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání.
Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj.
nemohl ji namítat předtím, pak v ní lze spatřovat dovolací důvod podle tohoto
ustanovení.
Dovolací soud vzhledem k řečenému naplnění tohoto dovolacího důvodu neshledal,
a to především proto, že, jak bylo studiem spisu zjištěno, samosoudce Okresního
soudu v Rakovníku o své podjatosti již jednou rozhodoval, a to na základě
námitky obhajoby podané v hlavním líčení (viz usnesení na č. l. 80-81), kdy
rozhodl, že „k projednávané věci a ani k osobám na ní zúčastněným, a to včetně
obhájců, zákonných zástupců, zmocněnců či jakémukoliv orgánu činnému v trestním
řízení, nemá žádný osobní vztah, a tudíž se necítí být ve věci jakkoliv
podjatý.“ Kromě toho dovolací soud poznamenává, že dovolatelka ve své
argumentaci fakticky ani nenamítla porušení ust. § 30 odst. 1 tr. ř. a nelze
tak shledávat existenci „pochybností o jeho nestrannosti pro poměr k
projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká“, kdy toto nelze
dovodit ani z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém
jej dovolatelka ve svém podání cituje. V tomto rozhodnutí tak nejsou obsaženy
žádné náznaky toho, že by samosoudce Mgr. M. L. měl jakýkoliv negativní,
zaujatý postoj k ženám, včetně dovolatelky samé. Jmenovaný soudce v odůvodnění
svého rozsudku toliko analyzuje okolnosti případu, k nimž orgány činné v
trestním řízení dospěly (skutečnost, že skutek kvalifikovaný jako trestný čin
znásilnění se nestal a dovolatelka tak ohledně této skutečnosti uvedla
nepravdu), a na základě nich pak pouze dovozuje skutkový stav případu a jeho
náležité právní posouzení. Dle názoru dovolacího soudu tak v daném případě
podjatosti jmenovaného soudce nic nenasvědčuje a námitky dovolatelky v tomto
smyslu nutno odmítnout.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato
jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci
adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde).
Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska,
zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v
souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu
s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze
poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatelka nabízí
další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně
zjištěného skutkového stavu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném
přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného
dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními
vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
b), g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku
odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí
(uvedeno níže).
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího
důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní
posouzení skutku toliko částečně, když dovolatelka namítá, že v daném případě
nebyly naplněny ani materiální ani formální znaky skutkové podstaty trestného
činu křivého obvinění dle § 174 tr. zák. To proto, že dle jejího přesvědčení
jednak stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nebyl vyšší než nepatrný,
jednak proto, že ze skutkových zjištění nelze dovozovat, že chtěla křivě
obvinit D. S. ze spáchání trestného činu znásilnění a přivodit mu tím trestní
stíhání. Tyto námitky nutno ovšem hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
Ze skutkových zjištění, k nimž soudy v rámci řízení dospěly, a která následně
zahrnuly do výroku o vině, vyplynulo, že dovolatelka dne 7. 10. 2005 podala
trestní oznámení na D. S. pro spáchání trestného činu znásilnění, jež následně
ještě doplnila dne 8. 11. 2005, když před každým tímto úkonem byla řádně
poučena o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů ve smyslu
ust. § 174 tr. zák. V příslušném trestním řízení vedeném na základě tohoto
jejího trestního oznámení však nebylo zjištěno, že ke spáchání trestného činu
znásilnění došlo, a proto bylo trestní stíhání D. S. odloženo usnesením
policejního orgánu ze dne 31. 1. 2006 (viz č. l. 2-6 vyšetřovacího spisu č.
ORRA 318/OOK-2005). S ohledem na uvedené pak soudy logicky dospěly k závěru, že
obvinění konkrétní osoby dovolatelkou ze spáchání konkrétního trestného činu
proti ní bylo obviněním křivým. Rovněž tvrzení dovolatelky, že se o trestný čin
křivého obvinění nejedná proto, že ve svém trestním oznámení neoznačila
pachatele ani neuvedla slovo „znásilnění, znásilněna, apod.“, je pro posouzení
její trestní odpovědnosti irelevantní. Z hlediska naplnění znaků skutkové
podstaty daného trestného činu je postačující, pokud pachatel uvede skutkové
okolnosti naplňující znaky některého trestného činu; právní kvalifikaci činu
uvádět nemusí. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je pak navíc bez
významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění nebo došlo k jejímu
odsouzení, nebo zda věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože
obvinění (lživému sdělení) neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil v
úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, k čemuž došlo právě i v řešeném případě.
V dané věci je tak rozhodné, že dovolatelka v trestním oznámení uvedla jak celé
jméno údajného pachatele znásilnění, tak i všechny relevantní skutkové
okolnosti údajného trestného činu. Jelikož přitom takto vypovídala po řádném
poučení, je evidentní, že si musela být alespoň vědoma a srozuměna s tím, že
jej křivě obviňuje z trestného činu, a že v důsledku jejího obvinění tato osoba
bude (může být) trestně stíhána. Ani po stránce materiální není hodnocení činu
co vytýkat, když jeho společenská nebezpečnost je rozhodně vyšší než nepatrná,
neboť nutno vzít v úvahu jak to, že dovolatelka takto závažné nepravdivé
obvinění poškozeného D. S. učinila dvakrát, tak i to, že svým jednáním mohla
zapříčinit i případné odsouzení jmenovaného (poškozeného) za skutečně
společensky nebezpečný a veřejností kriticky vnímaný trestný čin. V tomto
smyslu lze odkázat též na odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu (č. l. 113).
Pokud jde o zbytek dovolací argumentace, dovolací soud uvádí, že tato směřuje
výhradně proti opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy, a takto učiněným
skutkovým zjištěním. Co se týče tzv. autorizovaných výpisů hovorů, nutno
upozornit, že tyto byly opatřeny již v rámci trestního stíhání dovolatelky za
trestný čin křivého obvinění dle § 174 tr. zák., a to na žádost policejního
orgánu ze září roku 2006 (viz č. l. 46 spisu). Není tak pravda, že by byly
opatřeny v rámci jiného trestního řízení a následně použity pro aktuální
trestní řízení v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. K výtce
směřující proti znaleckému posudku vypracovanému znalkyní z oboru psychologie
Mgr. H., je nutné uvědomit si, že ten byl v rámci řízení o trestném činu
křivého obvinění dle § 174 tr. zák. opatřen a čten jako důkaz listinný, a proto
se na jeho provedení nevztahovala příslušná ustanovení týkající se provádění
důkazů prostřednictvím znaleckých posudků (§ 105 – 118 tr. ř.) a zákon tak
nebyl porušen. Dle § 89 odst. 2 tr. ř. může ostatně jako důkaz sloužit vše, co
může přispět k objasnění věci. Stejným způsobem (tedy jako důkaz listinný) byl
opatřen a proveden i důkaz úředním záznamem o provedení prověrky výpovědi
obviněné, přičemž tento byl navíc pořizován již v rámci trestního stíhání D. S.
pro trestný čin znásilnění, které bylo posléze usnesením policejního orgánu
odloženo.
V této souvislosti však nutno zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Uvedené výhrady takto dovolatelkou vznesené jsou tudíž pouze takové, které
směřují proti způsobu provádění, opatřování a hodnocení důkazů, resp. následně
učiněným skutkovým zjištěním, která soudům, co do jejich rozsahu i obsahu,
umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do
právní kvalifikace jednání dovolatelky přiléhavá. V uvedeném směru takto
zvolené námitky jsou ryze procesního charakteru a žádnému ze zvolených
dovolacích důvodů tak neodpovídají.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g)
tr. ř. byly částečně právně relevantně uplatněny i v rámci dovolacího důvodu
dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ovšem jsou zjevně neopodstatněné. S
poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než
postupovat v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání jako zjevně
neopodstatněné odmítnout. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka