3 Tdo 1189/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
října 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného Ing. J. R. a o dovolání Ing. J. R., proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 61 To 83/2008, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 75/2007,
Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného Ing. J. R. se:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
23. 4. 2008, sp. zn. 61 To 83/2008.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 2 T 75/2007,
byl obviněný Ing. J. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 22. 3. 2006 v P., v
kanceláři prodejny K. B., jako jednatel společnosti K. B., s. r. o., pod
záminkou vyplacení mzdových nároků za měsíce září až listopad 2005 v celkové
výši 44.097,- Kč, které poškozenému M. B., K. B. dlužila a obžalovaný je slíbil
poškozenému vyplatit a dojem, že peníze skutečně budou předány, umocnil
položením výplatních pásek a peněz na stůl, ačkoliv byl rozhodnut peníze ve
skutečnosti nepředat a jejich vyplacení vázat na uhrazení pohledávek K. B.
vzniklých na pobočce, kterou poškozený vedl, o čemž dopředu poškozeného
neinformoval a naopak jej vyzval k podpisu výplatních pásek a čestného
prohlášení o převzetí peněz, přičemž po podepsání dokumentu stvrzujícího
převzetí peněz poškozeným sebral peníze ze stolu a snažil se zmocnit i všech
podepsaných dokumentů v souladu se svým plánem peníze nevydat a disponovat jak
penězi, tak doklady o jejich předání, čímž poškozenému M. B. způsobil škodu ve
výši 44.097,- Kč, a když se poškozený snažil domoci vydání peněz a dokladů, byl
obžalovaným fyzicky a slovně napaden“. Za to byl podle § 250 odst. 2 tr. zák.
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr.
zák., § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák.
byla obviněnému uložena povinnost nahradit během zkušební doby podle svých sil
činem způsobenou škodu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 61 To 83/2008, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a
za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného vinným
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., a to na
stejném skutkovém základě jako soud prvního stupně. Podle § 247 odst. 1 tr.
zák. a § 53 odst. 1, odst. 3 tr. zák. jej odsoudil k peněžitému trestu ve výši
100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by nebyl peněžitý
trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody v
trvání čtyř měsíců.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadla následně dovoláním nejvyšší
státní zástupkyně (dále je „státní zástupkyně“), a to v neprospěch obviněného
Ing. J. R., a také obviněný Ing. J. R. Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupkyně v rámci mimořádného opravného prostředku podaného v
neprospěch obviněného nejdříve uvedla gnoseologii rozhodnutí obou soudů. Následně vyslovila nesouhlas s právní kvalifikací skutku popsaného ve výroku o
vině v rozhodnutí soudu druhého stupně na základě zjištěného skutkového stavu
uvedeného v jeho odůvodnění jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. Uvedla, že úvahám soudu druhého stupně rozvedeným v odůvodnění
rozsudku chybí nezbytná míra přesvědčivosti, logiky a vnitřního souladu a jeho
právní závěr vychází toliko z dílčích skutkových okolností zjištěných soudem
prvního stupně, které jsou vytrženy z celkového kontextu všech rozhodných
skutkových zjištění (viz strana 7) vypovídajících o jiném trestném záměru
obviněného, než je pouhé přisvojení si cizí věci. Jak je patrno z popisu
přisouzeného skutku, obviněný jednal v souladu se svým plánem peníze nevydat a
disponovat tak jak s penězi, tak i s doklady o jejich předání. Za účelem
dosažení svého záměru také obviněný jednal, když pod záminkou vyplacení
mzdových nároků a příslibu vyplacení peněz v poškozeném takový dojem vzbudil a
následně i umocnil tím, že peníze s obálkou na stůl položil a poškozeného
nechal podepsat převzetí peněz i vypořádání mzdových nároků vůči jeho
společnosti. Pokud teprve za těchto okolností obviněný odmítl peníze
poškozenému vydat a peníze, které ležely na stole, sebral, a to včetně dokladů,
které poškozený podepsal, pak podle státní zástupkyně není pochyb o tom, že
lstivým způsobem a tedy podvodně vylákal podpis poškozeného na listinách, které
by mu v budoucnosti znemožnily domoci se svých mzdových nároků před soudem. Proto se lze se soudem prvního stupně ztotožnit s tím, že v jednání obviněného
lze sledovat uvedení poškozeného v omyl. Nelze však přisvědčit tomu, že by již
tímto jednáním vznikla škoda poškozenému. Stav, do kterého jednání obviněného
díky obranné reakci poškozeného dospělo, když se mu nepodařilo písemnosti
dokladující převzetí peněz poškozenému vytrhnout z ruky, pouze deklaroval
existenci mzdových nároků poškozeného, které nebyly dosud uskutečněny. Takže
podepsané listiny vypovídající o opaku, tj. o zániku zmíněné pohledávky
poškozeného, se nedostaly do moci obviněného, který by je reálně mohl v rozporu
se skutečným stavem zneužít. Podvodné jednání obviněného tedy dospělo do stadia
pokusu lstivým způsobem získat právě ony významné listiny v hodnotě
představující vyčíslení nepředané finanční částky. Proto se nelze podle státní
zástupkyně přiklonit k závěru, že škoda odpovídá nepředané částce, neboť
předmětná finanční částka, která ležela s předmětnými písemnostmi na stole,
měla toliko podtrhnout důvěru poškozeného v to, že mu budou peníze skutečně
vyplaceny. Obviněný ale od počátku takový záměr neměl. Proto v kontextu výše
uvedeného nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že finanční částka uložená v
obálce přešla podpisem výplatních pásek a čestného prohlášení do dispozice
poškozeného, a to proto, že tyto písemnosti pouze deklarují právní stav, který
nenastal.
Finanční částka odpovídající mzdovému nároku poškozeného se tak vůči
obchodní společnosti, za kterou obviněný jednal, nikdy nestala věcí cizí,
konkrétně věcí poškozeného, o kterou měl být jednáním obviněného zkrácen. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně uvedla, že v posuzované věci lze
spolehlivě dovodit znaky pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §
250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2008, sp.
zn. 61 To 83/2008, a dále rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby bylo uvedeným způsobem rozhodnuto v
neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila
i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr.
ř.).
K dovolání státní zástupkyně se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřil obviněný písemným podáním ze dne 22. 8. 2008, v němž uvedl, že
souhlasí s názorem státní zástupkyně v tom, že nemůže obstát závěr soudu
druhého stupně o tom, že by se svědek B. stal vlastníkem peněz, nicméně již
nesouhlasí s jejím právním názorem, že by jeho jednání mělo být právně
kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2
tr. zák., neboť z její argumentace není patrno, v čem spočívalo „nedokonání“
trestného činu podvodu. Znovu uvedl, že v případě právní kvalifikace podvodu
nebyl prokázán vznik škody a jeho počáteční podvodný úmysl. Poté odkázal na
rozhodnutí soudu druhého stupně, který konstatoval, že poškozenému žádná škoda
nevznikla, a také, že nebyl prokázán úmysl obviněného spáchat trestný čin.
Podle obviněného přitom nemůže jít v jeho trestní věci ani o trestný čin
krádeže ani o dokonaný nebo nedokonaný trestný čin podvodu, přičemž příprava k
těmto trestným činům není trestná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v
jeho prospěch, a to z důvodů, jež rozvedl v podaném dovolání.
V mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl, že rozhodnutí Městského soudu
v Praze, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
a), c) tr. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že se skutek popsaný ve
výroku rozsudku nestal. Soudy k tomuto závěru dospěly po nesprávném vyhodnocení
provedených důkazů. Nicméně pokud by i soudy dospěly k závěru, že se skutek
stal, nemohlo by se jednat o trestný čin podvodu, jak jeho jednání kvalifikoval
soud prvního stupně, neboť nebyl prokázán jeho počáteční podvodný úmysl ani
vznik škody, když dluh samotným podpisem potvrzení o uhrazení dluhu nezaniká.
Rovněž ale nelze přiznat opodstatněnost právní kvalifikaci jeho jednání jako
trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., kterou zvolil soud druhého stupně,
neboť nebyla způsobena škoda. Podle dovolatele nelze v této souvislosti
přijmout právní názor odvolacího soudu spočívající v tom, že peníze, které
nebyly předány, se staly vlastnictvím svědka B. Pokud totiž nedošlo k předání
peněz, nemohlo se ani jednat o cizí peníze. Chybí tedy základní znak skutkové
podstaty trestného činu krádeže, tj. přisvojení si cizí věci. Závěrem uvedl, že
skutková zjištění jsou v rozporu s právní kvalifikací zjištěného jednání.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 61 To 83/2008, v celém rozsahu a podle § 265l odst.
1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále je
„státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolací námitky obviněného uplatněné
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují
do právní kvalifikace zpochybněné současně podaným dovoláním nejvyšší státní
zástupkyně. Nicméně zdůraznila odlišnost argumentace v dovolání podaném
nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného, která, na rozdíl od
argumentace použité dovolatelem, nesměřuje ke stejnému závěru, tj. k závěru o
jeho beztrestnosti. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání
Ing. J. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné a aby tak rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný Ing. J. R. je podle
§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. rovněž osobou oprávněnou k podání dovolání pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Obě dovolání byla podána včas a současně splňuje formální a obsahové
náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání
obviněného bylo podáno v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 věta první tr. ř.
prostřednictvím obhájce.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky
přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř, a shledal, že
dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný i
nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení
§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového
stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen
především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování
je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
(dále je „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v
celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně,
který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným
a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího
projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat
prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud
jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného spočívající v tom, že oba
soudy jeho jednání nesprávně kvalifikovaly, neboť nesprávně vyhodnotily
provedené důkazy, a od ní se odvíjející názor, že jeho jednání nevykazovalo
znaky žádného trestného činu. Takové námitky se primárně týkají procesní
stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze
kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že
dovolatel výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních (byť
v dovolání formálně proklamovaných) důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových
závěrů. Proto tuto část jeho dovolací argumentace, jak bylo uvedeno shora, pod
uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzované věci
uplatněn právně relevantně, a to jak nejvyšší státní zástupkyní, tak obviněným
Ing. J. R., námitkou, že popis skutku ve výroku o vině, a to ani v kontextu
odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, neodpovídá právní kvalifikaci zvolené
tímto soudem, tj. trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr.
zák.
Nejvyšší státní zástupkyně konkrétně právně relevantně namítla, že z popisu
skutku vyjádřeného ve výroku o vině, v kontextu skutkových zjištění učiněných
soudem prvního stupně, lze dovodit jednání obviněného spočívající ve vylákání
podpisu poškozeného na předmětných dokladech lstí, a tedy podvodný úmysl
obviněného spočívající v uvedení poškozeného v omyl. Nebylo z nich však možno
dovodit spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr.
zák., a to ani na základě úvahy soudu druhého stupně, který vycházel toliko z
části provedených důkazů, tedy zejména z toho, že pokud již poškozený doklady o
převzetí peněz podepsal, převzal vlastně i peníze (byť se tak nestalo), a
pokud mu je obviněný vzal, přivlastnil si cizí věc, tj. věc patřící již
poškozenému. Na druhou stranu, dle názoru státní zástupkyně, nelze z jednání
obviněného dovodit dokonání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2
tr. zák., tak jak ve věci rozhodl soud prvního stupně, a to pro absenci vzniku
škody, neboť poškozený za daných skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě
napadeného rozsudku získal příslušné podepsané doklady do své moci a mohl by se
tedy domoci svých nároků vůči obviněnému i v řízení před civilním soudem.
Obviněný pak nadto právně relevantně namítl, že z popisu skutku ve výroku o
vině nelze dovodit ani naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to ani ve stadiu pokusu, jak se
domnívá nejvyšší státní zástupkyně.
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel tím, že ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí
podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Škodou na cizím majetku je myšlena újma majetkové povahy a obohacením se poté
rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
jiného vynaloženy. Obohacení proto nelze ztotožňovat s pojmem „škody“, neboť
podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená
škoda. Uvedení v omyl nebo využití něčího omylu je tedy podvodné jednání, které
může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. O omyl půjde i
tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, nebo se
domnívá, že se nemá čeho obávat, nebo se může týkat i skutečností, které mají
teprve nastat. Pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází
k jeho obohacení. Uvedením v omyl je tedy jednání, kterým pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a které může být
spácháno konáním, opomenutím nebo konkludentně. Škoda nikoli malá podle § 89
odst. 11 tr. zák., představuje částku nejméně 25.000,- Kč. Jde o trestný čin
úmyslný, přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby byla
prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem a
aby byla pokryta jeho zaviněním. Trestný čin je dokonán obohacením pachatele
nebo jiného.
Pokus podle § 8 odst. 1 tr. zák. je obecnou formou trestného činu. Vyznačuje se
a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem následku
předpokládaného ve skutkové podstatě toho kterého trestného činu, tj.
nedostatkem dokonání.
Jednání bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jestliže pachatel jen
započal uskutečňovat jednání popsané v příslušné skutkové podstatě podle
zvláštní části trestního zákona. Jako pokus lze posoudit i takové jednání, jímž
sice pachatel nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale které má
přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední
časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má k následku
dojít (srov. R 53/1976). Bezprostřední význam pro dokonání má především
odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti, což je třeba
odlišit od pouhého opatření si prostředku potřebného ke spáchání trestného
činu. V této souvislosti je třeba připomenout, že časová a místní určenost
pokusu jsou jen pomocná kritéria, která obvykle toliko spoluurčují, zda jednání
pachatele má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu. Úmysl pachatele
spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky
trestného činu, přičemž postačí úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák. Pokus
je poté, na rozdíl od dokonaného trestného činu, charakterizován nedostatkem
následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. U pokusu se tedy
nerozvinula příčinná souvislost mezi jednáním a následkem požadovaným u
dokonaného deliktu. Nebezpečnost konkrétního pokusu je poté třeba posuzovat
podle obecných kritérií ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.
Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. se dopustí
pachatel tím, že si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí škodu
nikoli nepatrnou a bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo
pohrůžkou násilí. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli vůbec,
nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá v dispozici. Přisvojení si věci
znamená získání možnosti trvalé dispozice s věcí, nikoliv tedy její
vlastnictví, a znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického
držitele z držení, užívání a nakládání s věcí.
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl
způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem
chráněný (§ 4 písm. a/ tr. zák.), nebo věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto
srozuměn (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Právní závěr o úmyslném zavinění v některé z
uvedených forem musí odpovídat soudy zjištěnému skutkovému stavu věci. Úmyslné
zavinění nelze stanovit neurčitě, neboť bezchybnost závěru soudu v otázce
zavinění má dopad i na závěr o stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
V posuzovaném případě založily oba soudy závěr o dovolatelově vině (soud
prvního stupně dokonaným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2
tr. zák. a soud druhého stupně trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
a/, c/ tr. zák.) na skutkových zjištěních (viz strany 2 až 7 rozsudku soudu
prvního stupně a strany 6 a 7 rozsudku soudu druhého stupně), které lze stručně
shrnout tak, že obviněný v úmyslu nevyplatit poškozenému mzdu za měsíce září až
listopad 2005 ve výši 44.097,- Kč zinscenoval v kanceláři prodejny K. B.
situaci spočívající v tom, že položil na stůl výplatní pásky a peníze, a po
podpisu těchto dokladů, stvrzujících převzetí peněz, poškozeným mu odmítl
peníze vyplatit s tím, že musí nejdříve uhradit dluh váznoucí na pobočce, kde
poškozený pracoval, o čemž před podpisem dokladů poškozeného neinformoval, a
následně mu odmítl i vydat podepsané doklady, které nakonec poškozený získal za
cenu konfliktu s obviněným.
Přesto, že tyto rozhodné skutkové okolnosti oba soudy v posuzovaném případě
správně zjistily a vycházely z nich, lze dovolatelům přisvědčit v tom, že popis
skutkových zjištění ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně,
převzatý beze změn soudem druhého stupně, a to ani v kontextu odůvodnění
rozsudku soudu druhého stupně, neodpovídá naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., tj.
„přisvojení si cizí věci jejím zmocněním a pokusem bezprostředně po činu si
uchovat věc násilím“, neboť poškozený žádné peníze podpisem dokladů nepřevzal.
Proto si obviněný jednáním spočívajícím v tom, že odmítl poškozenému peníze
fyzicky vyplatit, nemohl přisvojit cizí věc, tedy peníze patřící poškozenému.
Právní úvaha soudu druhého stupně uvedená na straně 7 odůvodnění jeho rozsudku
vychází toliko z části skutkových zjištění, když odvolací soud se nevypořádal
se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, neboť dostatečně nevzal v
úvahu jednání obviněného předcházející podpisu dokladů poškozeným. V tomto
směru lze odkázat na podrobné odůvodnění dovolacích námitek nejvyšší státní
zástupkyně, tj. že z výrokové části rozsudku lze dovodit podvodné jednání
obviněného vůči poškozenému, a to již od počátku jeho jednání s poškozeným,
když obviněný poškozeného o svých záměrech dopředu neinformoval a v podstatě
lstí od něj vylákal podpisy dokladů, aniž měl v úmyslu mu peníze na pobočce,
kde poškozený pracoval, vydat.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal
Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch
obviněného Ing. J. R. a také dovolání obviněného Ing. J. R. v této části
důvodnými, neboť rozsudek soudu druhého stupně trpí vadami předpokládanými v
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. písm. g) tr. ř., tj. v nesprávném
hmotně právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že z podnětu
dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného a i
dovolání obviněného Ing. J. R. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
23. 4. 2008, sp. zn. 61 To 83/2008, zrušil, neboť vzhledem ke zjištěné vadě,
tj. nesprávnému hmotně právnímu posouzení stíhaného skutku jako trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., nemůže obstát. Nejvyšší soud
poté podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek
ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí
učinil v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu nelze odstranit ve veřejném
zasedání.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení. V novém řízení se odvolací soud
bude muset v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr.
ř. ) věcí znovu zabývat a postupovat v souladu s právním názorem, který k
projednávané otázce zaujal Nejvyšší soud. Především se bude muset v kontextu
skutkových zjištění vypořádat s otázkou zavinění obviněného a bude si muset
ujasnit, a to i vzhledem k námitkám nejvyšší státní zástupkyně, zda došlo k
naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 2 tr. zák. a v jakém stadiu, přičemž jeho závěry musí následně najít
výraz ve skutkové větě, která musí být v souladu s právní kvalifikací. Vytýkané
vady lze odstranit v rámci odvolacího řízení procesním postupem podle § 258
odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání, není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr.Eduard Tescher
Vypracovala:
JUDr.Eva Dvořáková