3 Tdo 1192/2011-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovoláních podaných R. J., a R. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 8/2011 ze dne 27. dubna 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 100/2009, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 100/2009 ze dne 21. října 2010 byli dovolatelé uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byla R. J. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. R. H. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání R. J. a R. H. proti výše citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 8/2011 ze dne 27. dubna 2011 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali R. J. a R. H. (byť je v tomto podání nesprávně označován jako R. H.) společně dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označili ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedli, že z dikce zákonného ustanovení § 248 týkajícího se trestného činu zpronevěry, je obligatorním znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu způsobení škody, přičemž rozhodnutí obecných soudů zcela pomíjejí fakt, že jejich jednáním škoda jako taková způsobena nebyla.
Připustili jisté porušení všeobecných smluvních podmínek, avšak zároveň poukázali na skutečnost, že právě ve všeobecných obchodních podmínkách je zakotvena možnost smluvní pokuty s tím, že pokud škoda nevznikla z jejich přímého jednání, nýbrž až následně z titulu jednání třetího subjektu, není možno ji vztáhnout (natož v zavinění úmyslném) k jejich jednání. Kromě výše uvedeného dovolatelé vyjádřili svůj právní názor spočívající v tom, že napadené rozhodnutí trpí dalším pochybením v tom smyslu, že v jejich jednání chybí i další obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to přisvojení si cizí věci.
To proto, že v jejich jednání chybí minimálně podmínka získání trvalé dispozice s věcí, když předmět leasingu byl v jejich dispozici již v době jejich jednání. Dále uvedli, že dle jejich přesvědčení nemohli ani vyloučit dosavadního vlastníka (poškozeného) z držení věci, neboť z titulu leasingové smlouvy již vozidlo v jeho držení nebylo, stejně tak neměl vlastník ze stejného důvodu právo předmět leasingu užívat. Současně ze svého jednání neměli žádný prospěch (ani oni ani žádná další osoba). Shrnuli tedy, že výklad odvolacího soudu, že k přisvojení si věci postačí, pokud se svěřenou věcí bylo nakládáno v rozporu s účelem svěření, nemůže obstát s konstantní judikaturou vyšších soudů.
Současně vyjádřili i nesouhlas s vyhodnocením subjektivní stránky jim přisuzovaného trestného činu, když dle jejich názoru dopadá spíše na popis skutku forma zavinění uvedená v § 5 písm. a) tr. zák. Dále uvedli, že „trestným činem, který by snad mohl zcela obecně dopadat na jednání popsané v napadeném rozhodnutí (více v rozsudku Okresního soudu v Kladně, ze kterého odvolací soud prakticky beze zbytku vycházel), by mohl být trestný čin dle § 255a odst. 1 trestního zákona a nikoli trestný čin dle § 248 trestního zákona.“ Závěrem svého podání shrnuli, že odvolací soud kriminalizoval prosté občansko právní porušení smlouvy a i s ohledem na důvody uvedené shora proto navrhly, aby „dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.“
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 11. 8. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných či naopak vyjádření obviněných k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou tedy námitky týkající se absence vzniku škody, nenaplnění zákonného znaku přisvojení si cizí věci a absenci subjektivní stránky trestného činu, jakož i údajné kriminalizace občanskoprávního porušení smlouvy, námitkami uplatněnými právně relevantně, současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. V tomto směru je nutno odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu např. rozsudek Nevyššího soudu sp. zn. 3 Tz 292/2000 ze dne 10. ledna 2011, podle kterého pokud byla na podkladě smlouvy o tzv. finančním pronájmu (leasingu) pachateli svěřena do nájmu určitá věc, má tato věc ve smyslu ustanovení § 248 tr.
zák. povahu "cizí věci", třebaže se po skončení nájmu počítá s tím, že se nájemce stane jejím vlastníkem. To znamená, že dokud najatá věc nepřejde do vlastnictví nájemce, je nutno její neoprávněné převedení na jinou osobu posuzovat jako přisvojení věci, neboť s ní pachatel jedná jako s vlastní věcí. Trestný čin zpronevěry je v takovém případě dokonán uvedeným převodem věci, a nikoliv již uzavřením smlouvy o tzv. finančním pronájmu (leasingu), na jejímž podkladě byla pachateli věc svěřena. Co se týče škody je třeba poukázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2011 ze dne 30.
10. 2002, ze kterého soud prvního stupně zcela správně vycházel, a ve kterém se jasně stanoví, že jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem tzv. leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, zejména tak, že ji převede na někoho jiného, je možno naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v ustanovení § 89 odst. 12 tr.
zák., od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy.
Nezbývá tedy než uzavřít, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, kdy R. J.„… úmyslně předala jako jednatelka společnosti Ubytovací servis, s. r .o., IČ 27862640, Americká 2586, Kladno, prostřednictvím jediného společníka této společnosti R. H., vozidlo značky Mercedes – Benz S500, VIN:....., v pořizovací ceně 2.200.000,- Kč V. S., aby ho tento podle dohody předal další osobě, vystupující údajně pod jménem O. S.; R. H. pak označené vozidlo takto skutečně úmyslně předal, ačkoliv si oba byli vědomi toho, že vozidlo bylo nejméně v užívání společnosti CREDIUM, a. s., Praha 1, IČ: 25139886, a společnost Ubytovací servis, s. r. o., která ho užívala na základě leasingové smlouvy č. 16073357 ze dne 24. 7. 2007 a jeho předáním další osobě v rozporu se Všeobecnými podmínkami leasingové smlouvy oba obžalovaní vědomě znemožnili nejméně uživateli vozidla společnosti Credium, a. s., jakkoli nakládat s tímto majetkem….“ Navíc je třeba dodat, že (jak vyplývá z provedeného dokazování) takto jednali za situace, kdy věděli, že společnost Credium převodem leasingu na nového nájemce nesouhlasí. Je tedy namístě odmítnout všechny námitky uplatněné dovolateli v rámci dovolacího řízení jako zjevně neopodstatněné, když je zřejmé, že dovolatelé jednali úmyslně a takovýmto svým jednáním naplnili všechny znaky jim přisuzovaného trestného činu zpronevěry.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který dovolatel ve svém podání také uplatnil je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatelé sice ve svém podání blíže nespecifikovali, v které alternativě a z jakých důvodů tento dovolací uplatňují, nicméně je zřejmé, že o první alternativu tohoto dovolacího se jednat nemůže, když odvolací soud o podaných odvoláních (ve veřejném zasedání) rozhodl meritorně tak, že je dle § 256 tr. ř. zamítl. K naplnění druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu by mohlo dojít, pokud by v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozhodnutí byl dán důvod podle písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky uvedené v rámci § 265b odst. 1 písm. g tr. ř., které dovolatelé také uplatnili, byly shledány jako zjevně neopodstatněné, nemohlo dojít ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka