USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o
dovolání, které podala obviněná P. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 7 To 92/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 59/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 3 T
59/2016, byla obviněná P. F. uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy podle §
184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za to a za zločin křivého obvinění
podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku, kterým byla
uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2017,
sp. zn. 3 T 277/2013, byla podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku za použití §
43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního
zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu
tří let. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2017, č. j. 3
T 277/2013-1431, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 7 To 92/2018, jímž je
podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně
tak nabyl právní moci dne 15. 6. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního
řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, které
podala prostřednictvím dvou obhájců, přičemž v obou podáních uplatnila dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněné rozhodl
ve věci místně nepříslušný soud, když předmětná recenze byla napsána v Praze.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jelikož soudy postupovaly v
rozporu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Soudům vytkla jednostranné hodnocení
důkazů v její neprospěch a opakované dotváření jejího „vědomí“. Text, který na
internetu zveřejnila, byl pouze její subjektivní negativní recenzí činnosti
advokáta, pro kterou měla dostatek relevantních argumentů. Subjektivní stránka
trestného činu proto nebyla prokázána. Advokát je navíc svým způsobem obecně
známá osoba, která by měla snést jistou míru subjektivní kritiky.
Ve druhém podání obviněná namítla nesprávné právní posouzení věci, porušení
práva na spravedlivý proces a skutečnost, že její vina nebyla prokázána
zákonným způsobem. Uvedla, že soudy hodnotily důkazy zcela jednostranně a v
její neprospěch, přičemž důkazy svědčící v její prospěch byly upozaděny nebo
nebyly provedeny vůbec. Obviněná zdůraznila, že soudy neprovedly řádně a
zákonně v dostatečné míře dokazování za účelem nezpochybnitelné jistoty
pravosti výkazu právních služeb poškozeného advokáta, a proto obviněná setrvává
na svém původním přesvědčení, že její předmětný výrok je objektivně pravdivý a
ke spáchání činu pomluvy vůbec nedošlo. S odkazem na nález Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 643/04 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/03 obviněná
nesouhlasila s posouzením důkazní váhy výpovědí jednotlivých svědků z okolí
poškozeného na jedné straně a matky obviněné na straně druhé. Obviněná chápe
celou kauzu spíše jako nedorozumění než trestný čin. Tenkou hranici mezi
hodnotovými soudy a faktickými tvrzeními považuje za laicky nedefinovatelnou,
ve stávající situaci ji nebyla schopna spolehlivě identifikovat. S poukazem na
princip ultima ratio je obviněná přesvědčena, že věc měla být řešena maximálně
v přestupkovém řízení, eventuálně za účasti mediátora. Pokud jde o skutkový
stav věci, soudy podle obviněné vůbec neakceptovaly právní zásadu in dubio pro
reo.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu
zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 7 To
92/2018, a rovněž rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 1. 2018,
č. j. 3 T 59/2016-723, a aby podle § 265l trestního řádu přikázal Okresnímu
soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
popřípadě aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám ve smyslu § 265m odst. 1
trestního řádu.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §
265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s
upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání. Ten ve svém vyjádření konstatoval, že dovolací
námitky jsou totožné s námitkami odvolacími, kterými se odvolací soud pečlivě
zabýval, svým obsahem odpovídají obhajobě, uplatněné již před prvoinstančním
soudem. Charakter textu jednoznačně naplnil přečin pomluvy podle § 184 odst. 1,
2 trestního zákoníku. Navrhl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnout.
Obviněná P. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a
byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani
Okresního soudu ve Frýdku-Místku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém
rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných
souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a
odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané.
Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah
usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám
analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci
nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném
případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení
toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Převážná část dovolací argumentace obviněné byla založena výlučně na
zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou
stupňů, a proto deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu neodpovídala. Pokud obviněná namítala, že text zveřejněný na
internetu byl pouze její subjektivní negativní recenzí činnosti advokáta a
navíc se jednalo o výrok objektivně pravdivý, pak její námitky nenapadaly
právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit
vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové
závěry, než ke kterým dospěly soudy. Obviněná v dovolání zcela přehlíží
jednoznačná a přesvědčivě odůvodněná skutková zjištění soudů, že podstata její
internetové recenze spočívající v tvrzení, že poškozený se spojil s
protistranou a neprovedl jediný právní úkon, je objektivně nepravdivá, a
nejedná se tak pouze o vyjádření jejího subjektivního názoru na činnost
poškozeného. Rovněž nelze souhlasit s její námitkou, podle které soudy
hodnotily důkazy zcela jednostranně a v její neprospěch. Nalézací soud při
zjišťování skutkového stavu vycházel z výpovědí obviněné, poškozeného, svědků a
rovněž z celé řady listinných důkazů, zejména emailové komunikace mezi
obviněnou a poškozeným. Nelze přehlédnout, že je to výpověď obviněné, která je
vnitřně rozporná a nelogická, a stojící proti konzistentní a listinnými důkazy
i výpověďmi svědků podporované výpovědi poškozeného. Proti právnímu posouzení
skutku nesměřuje ani poukaz obviněné na porušení pravidla in dubio pro reo, na
nějž v této souvislosti odkazovala. Uvedené pravidlo, které plyne ze zásady
presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových,
nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního
posouzení. Lze přitom konstatovat, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně
vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich
věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový
stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5
trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů
jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.
Pokud obviněná v dovolání hovořila o subjektivní stránce trestného činu,
nerozporovala její naplnění (právní posouzení) vzhledem k rozhodným skutkovým
zjištěním soudů, nýbrž namítala to, že k zavinění se vztahující skutkové závěry
v soudy dovozené podobě nebyly prokázány. K tomu lze připomenout, že podle
závěrů soudů jednala obviněná v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a)
trestního zákoníku. Z dokazování je zřejmé, že obviněná znala všechny rozhodné
skutkové okolnosti, z nichž vyplývá objektivní nepravdivost jí zveřejněných
tvrzení i jejich způsobilost značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u
spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání. Obviněná sama volila zveřejnění
nepravdivých údajů o poškozeném prostřednictvím veřejně přístupné počítačové
sítě internet na portálu Firmy.cz, tedy portálu velmi hojně navštěvovaném. Ve
vztahu k volní složce zavinění nalézací soud přiléhavě poukázal na výpověď
obviněné, podle které měla v úmyslu napsat vyjádření podstatně ostřejší, kde by
označila poškozeného pejorativními výrazy typu „sprostý zloděj“, přičemž
dehonestující úmysl a krajně nesmířlivý vztah k poškozenému byl patrný z jejího
postoje v průběhu celého hlavního líčení.
Deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídá ani výhrada
obviněné spočívající v tom, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. S
odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu lze za splnění
dalších podmínek namítat pouze věcnou nepříslušnost rozhodujícího soudu,
nikoliv nepříslušnost místní.
Uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak
odpovídal pouze poukaz obviněné na porušení principu ultima ratio. Obviněné
však v tomto směru nebylo možné přisvědčit. Jednáním obviněné totiž došlo k
výraznému porušení zájmu společnosti na ochraně cti a dobré pověsti člověka
před pomluvou. Obviněnou formulované nepravdivé údaje se navíc dotýkaly samotné
podstaty činnosti poškozeného jako advokáta a byly schopny ohrozit u
stávajících klientů jejich nezbytný vztah důvěry k poškozenému i odradit další
potenciální klienty. Prokázána pak byla i korelace mezi obviněnou zveřejněnými
nepravdivými údaji a dramatickým poklesem počtu nových klientů poškozeného v
následujícím období.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu