3 Tdo 1215/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28.
listopadu 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 14 To 157/2007, jako soudu
stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2
T 67/2007, t a k t o:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 14 To 157/2007, a
usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 2 T 67/2007.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pelhřimově přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově podal pod sp.
zn. ZK 47/2007-11 dne 14. 5. 2007 u tamního okresního soudu na obviněného
(podezřelého) M. P. návrh na potrestání pro trestný čin ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem
spočívajícím v tom, že „dne 6. 5. 2007 v časných ranních hodinách řídil po
předchozím požití alkoholických nápojů, v době, kdy koncentrace alkoholu v jeho
krvi přesahovala hodnotu 1 g/kg, osobní automobil tov. zn. Škoda 105L, a to
přinejmenším v K. n. L., kde byl při snaze ujet hlídce Policie ČR, touto
dostižen v ul. V., v další jízdě mu bylo zabráněno a orientační dechovou
kontrolou za použití přístroje Dräger, bylo zjištěno, že koncentrace alkoholu v
jeho dechu dosahovala 2,24 g/kg.“
Samosoudce Okresního soudu v Pelhřimově rozhodl o podaném návrhu na potrestání
tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 171 odst. 1 tr. ř.
trestní věc obviněného M. P. postoupil Městskému úřadu v Pelhřimově s tím, že
se nejedná o trestný čin, avšak výše uvedený skutek by mohl být příslušným
orgánem posouzen jako přestupek.
O stížnosti státního zástupce proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, usnesením ze dne
6. 6. 2007, sp. zn. 14 To 157/2007, jímž podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
podanou stížnost jako nedůvodnou zamítl. Usnesení stížnostního soudu tak nabylo
právní moci dne 6. 6. 2007 (§ 140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu
nabylo právní moci i usnesení soudu prvního stupně (§ 140 odst. 1 písm. b/ cc/
tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře podala následně nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněného M. P. dovolání. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že
postup předpokládaný ustanovením § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., § 188 odst. 1
písm. b) tr. ř. a § 171 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu toliko tehdy,
nasvědčují-li výsledky dosavadního řízení tomu, že skutek není trestným činem.
Takový závěr lze podle dovolatelky učinit teprve poté, co byly náležitě
objasněny všechny skutečnosti rozhodné pro výše uvedené zjištění. V posuzovaném
případě však podmínky pro postoupení věci jinému orgánu splněny nebyly.
Dovolatelka poukázala na to, že soudy obou stupňů shodně vycházely ze
skutkového zjištění, že obviněný M. P. se jako řidič osobního automobilu v
rozhodné době nacházel pod vlivem alkoholu. Při orientační dechové zkoušce za
použití přístroje Dräger byla obviněnému naměřena koncentrace alkoholu v jeho
krvi ve výši 2,24 g/kg. Naproti tomu při provádění odběru krve došlo k vadě,
pro kterou nebylo možno množství alkoholu v krvi obviněného přesně
specifikovat. Na výše uvedeném důkazním základě pak soudy dospěly k závěru, že
v daném případě nelze vycházet z toho, že hladina alkoholu v krvi obviněného
přesahovala hodnotu 1 g/kg, neboť výsledky zjištěné za použití přístroje Dräger
mají toliko orientační povahu. V uvedené souvislosti bylo soudem poukazováno na
obdobný případ projednávaný u Okresního soudu v Pelhřimově ve věci sp. zn. 2 T
175/2006, kde přibraný znalec z oboru soudního lékařství uvedl, že v praxi není
výjimečné zjištění, že rozdíl koncentrací etanolu v krvi získaných výše
uvedenými přístroji se podstatně liší od výsledků zjištěných metodou plynové
chromatografie. To znamená, že nelze spolehlivě dovodit, že by výsledky uváděné
přístrojem Dräger vždy odpovídaly skutečné koncentraci alkoholu v krvi.
Podle dovolatelky však shora uvedený právní názor není správný. Pro posouzení
skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst.
1 tr. zák. totiž postačí, pokud obsah alkoholu v krvi bude stanoven v určitém
rozmezí, jestliže zároveň spodní hranice tohoto rozmezí překročí hodnotu 1
g/kg. V posuzovaném případě byla obviněnému M. P. naměřena hodnota 2,24 g/kg,
což znamená, že pokud by spodní hranice množství alkoholu v krvi obviněného
měla být nižší než 1 g/kg, musel by přístroj Dräger pracovat s přesností (lépe
řečeno s nepřesností) v rozmezí cca 55,4 %, což by ve svém důsledku znamenalo,
že možnosti jeho využití by byly prakticky nulové. Dovolatelka zdůraznila, že k
tomu, aby bylo možno vyslovit závěr, že skutek není trestným činem, a z tohoto
důvodu věc postoupit správnímu orgánu k projednání jako přestupku, by bylo
nejprve nezbytné zjistit přesnost přístroje Dräger a stanovit rozmezí, v němž
se hladina alkoholu v krvi obviněného M. P. v rozhodnou dobu pohybovala.
Otázku, zda lze množství alkoholu v krvi zjišťovat z dechové zkoušky provedené
s použitím přístroje umožňujícího obsah alkoholu kvantifikovat, přitom Nejvyšší
soud České republiky již řešil se závěrem, že takový postup vyloučen není (viz
rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tz 202/99).
Jestliže se však soud prvního stupně věcí ze shora naznačených hledisek
nezabýval a neučinil potřebná zjištění, a přesto rozhodl o postoupení věci
obviněného M. P., naplnil tímto svým chybným postupem dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť podmínky pro postoupení věci správnímu
orgánu k jejímu projednání jako přestupku zjevně splněny nebyly. Pokud následně
odvolací soud stížnost státního zástupce proti takovému vadnému rozhodnutí
zamítl, byl tím naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody nejvyšší státní zástupkyně v závěru dovolání
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze
dne 6. 6. 2007, sp. zn. 14 To 157/2007, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově
ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 2 T 67/2007, a poté věc podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Okresnímu soudu v Pelhřimově k novému projednání a rozhodnutí. Pro
případ, že by dovolací soud hodlal ve věci rozhodnout jiným než navrhovaným
způsobem, vyslovila dovolatelka ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2
tr. ř. vyjádřil obviněný M. P. a uvedl, že nesouhlasí s tím, aby jeho jednání
bylo posuzováno jako trestný čin. Zároveň udělil souhlas s projednáním dovolání
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost státního
zástupce) proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., kterým
byla věc postoupena jinému orgánu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší
státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř., na které je v dovolání
odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o
podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci, uvedený
dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o
postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu
či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době
rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný
správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci dovolatelka uplatnila druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu,
tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
S ohledem na výše uvedený obsah dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm.
f), l) tř. ř. je zřejmé, že dovolatelka uplatnila dovolání právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno,
a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i
řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který,
byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si
přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by
mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a
dokazovat. Zároveň je třeba připomenout, že podle poznatků lékařské vědy není
žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové
vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile).
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, vyslovil,
že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. není vyloučeno ani v
případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve)
zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy. Citované ustanovení
totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu
zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl pachatel ohrozit život nebo
zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice
usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li
tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze
souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla
uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem
před jízdou z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování
řidiče apod. Nejvyšší soud zároveň poukázal na to, že vedle svědeckých
výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu
důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost
pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky,
zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje
kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky pak není
možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla
zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá
ostatním důkazům.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, pak z
rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že vycházely ze stejného
skutkového základu, podle něhož obviněný M. P. inkriminovaného dne řídil osobní
automobil po požití alkoholu. O jeho ovlivnění alkoholem pak podle soudu
svědčilo jeho chování při řízení automobilu i výsledky provedeného lékařského
vyšetření, podle kterého dech obviněného byl cítit po alkoholu, jevil se
nejistý při chůzi a projevoval i další příznaky typické pro ovlivnění
alkoholem, tzn. jevil poruchy psychosenzomotorických funkcí (viz str. 2, 3
usnesení soudu druhého stupně). Bylo zjištěno rovněž to, že podle výsledků
orientační dechové zkoušky provedené orgány Policie ČR za použití přístroje
Dräger činila koncentrace alkoholu v krvi obviněného 2,24 g/kg. Přesné množství
alkoholu v jeho krvi se však nepodařilo zjistit vzhledem k tomu, že následně
odebraná krev byla umístěna do nevhodné zkumavky, což mělo za následek zmaření
vyšetření prováděného metodou plynové chromatografie (viz str. 1 usnesení soudu
prvního stupně).
Oba soudy pak dospěly ke shodnému právnímu závěru (mj. s odkazem na obsah
znaleckého posudku podaného v jiné trestní věci), že rozdíl koncentrace etanolu
v krvi naměřené pomocí dechových analyzátorů se (podle podmínek, za nichž je
přístroj používán) podstatně liší od výsledků zjištěných metodou plynové
chromatografie. Za těchto okolností proto podle názoru soudů nebylo možno
spolehlivě dovodit, že obviněný byl ovlivněn alkoholem v míře předpokládané v
ustanovení § 201 odst. 1 tr. zák., tedy v množství dosahujícím hodnoty 1 g/kg
(viz str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Názor, že předmětný skutek nebylo možno právně posoudit jako trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. však Nejvyšší
soud nesdílí.
Nejvyšší soud již v předcházejících odstavcích vyložil, že samotná skutečnost,
že se nepodařilo objektivně zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v
době jízdy, ještě - bez dalšího - nevylučuje jeho trestní odpovědnost za
trestný čin podle § 201 odst. 1 tr. zák. Ta je totiž podmíněna stavem, který
vylučuje způsobilost k výkonu řidičské činnosti. Tento stav lze v rámci souhrnu
provedených důkazů (např. svědeckých výpovědí či znaleckého posudku) prokázat
mj. též výsledkem orientační dechové zkoušky, zvláště pokud byla provedena
přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. V uvedené
souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že výsledek dechové zkoušky, pokud jinak
odpovídá dalším důkazům, nelze odmítnout jen proto, že je zatížen určitou
nepřesností.
V projednávané věci soudy v podstatě nepřisuzovaly větší význam tomu, že podle
svědeckých výpovědí i podle lékařského vyšetření obviněný M. P. jevil v
rozhodnou dobu zjevné známky požití alkoholu. Ve svých úvahách se pak zaměřily
na to, že v důsledku pochybení při odběru krve se nepodařilo uskutečnit přesné
měření metodou plynové chromatografie a že testovací přístroj Dräger může na
rozdíl od uvedené metody vykazovat určité nepřesnosti a odchylky. Taková
skutečnost nepochybně může mít význam především tam, kde naměřené hodnoty činí
kolem 1 g/kg. K tomu je zároveň třeba dodat, že v posuzovaném případě
obviněného M. P. by tato odchylka musela být extrémně vysoká (naměřeno 2,24
g/kg), neboť za předpokladu, že by hladina alkoholu v krvi obviněného nedosáhla
ani 1 g/kg, musela by chyba představovat hodnotu nejméně 1,24 g/kg. Samotnou
skutečností, zda přístroj Dräger může vůbec pracovat s tak vysokou nepřesností
- tolerancí (a že z tohoto důvodu by byl v praxi prakticky nepoužitelný) se
však soudy nijak blíže nezabývaly.
Nejvyšší soud proto dovolatelce přisvědčil v tom, že skutkový základ, který
měly soudy obou stupňů k dispozici, nedovoloval jednoznačný hmotně právní
závěr, že jednání obviněného M. P. není trestným činem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. V tomto smyslu je pak rozhodnutí
soudu prvního stupně o postoupení trestní věci obviněného M. P. příslušnému
orgánu založeno na vadě předpokládané v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. f) tr .ř. a rozhodnutí soudu druhého stupně na vadě předpokládané v
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť rozhodl o zamítnutí
řádného opravného prostředku (stížnosti) státního zástupce, ačkoliv v řízení
tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně, důvodně
podaného v neprospěch obviněného M. P., podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze
dne 6. 6. 2007, sp. zn. 14 To 157/2007, a zrušil i jemu předcházející usnesení
Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 2 T 67/2007. Podle §
265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na
zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v
Pelhřimově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích
rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby v
hlavním líčení provedl nezbytné důkazy, především jako svědky vyslechl
příslušníky Policie ČR nprap. L. J. a prap. L. K. ke způsobu jízdy obviněného
M. P. a k jeho chování po vystoupení z vozidla, když podle úředních záznamů
vypracovaných uvedenými policisty (č. l. 10 – 13 spisu) po vystoupení z vozidla
vrávoral, byl nejistý při chůzi a z jeho dechu byl cítit alkohol. Tato
skutečnost současně vyplývá i z Protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění
alkoholem (č. l. 25), neboť i při odborném vyšetření lékařem bylo zjištěno, že
obviněný jevil poruchy psychosenzomotorických funkcí. Zároveň bude nezbytné,
aby skutečnosti, jež ve svém souhrnu vyplynou z výše uvedených důkazů, odborně
posoudil příslušný znalec, kterého soud přibere, jenž by se ve svém posudku
zaměřil na to, zda celkové chování obviněného během jízdy a po ní svědčilo o
požití alkoholu v takové míře, jež by z lékařského hlediska vylučovala jeho
řidičkou způsobilost. Jinými slovy, bude třeba, aby znalec podle projevů
obviněného (a to i těch, které byly zjištěny při lékařském vyšetření)
vyhodnotil a alespoň přibližně kvantifikoval, jakému množství požitého alkoholu
by odpovídal stupeň zjištěné poruchy psychosenzomotorických funkcí. Znalec by
se měl zároveň vyjádřit i k tomu, zda dechová zkouška provedená přístrojem
Dräger (který jinak umožňuje numericky vyjádřit množství požitého alkoholu)
mohla při jinak zjevných projevech podnapilosti obviněného vést k tak
nepřesnému výsledku - toleranci, že i při naměřené hodnotě 2,24 g/kg by bylo
možno připustit, že ve skutečnosti nemusela tato hodnota činit ani jedno
promile alkoholu v krvi, tj. 1 g/kg. Bude-li k řádnému objasnění věci nezbytné
provést i důkazy další, soud provede i tyto důkazy.
Skutková zjištění, ke kterým soud shora naznačeným způsobem dospěje, mu pak
umožní posoudit, zda se obviněný M. P. dopustil trestného činu ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. či nikoliv. Závěr o jeho
případné trestní odpovědnosti pak bude podmíněn zjištěním, zda se obviněný v
inkriminovanou dobu nacházel ve stavu, který vylučoval jeho způsobilost k
výkonu řidičské činnosti, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí
nebo způsobit značnou škodu na majetku. Jak již Nejvyšší soud shora připomenul,
na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi
řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné takový stav dovodit ze
souhrnu ostatních zjištěných okolností, za kterých byla jízda s motorovým
vozidlem uskutečněna.
V novém řízení o této věci bude soud povinen postupovat v souladu s právním
názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil
Nejvyšší soud, a řízení doplnit ve všech shora naznačených směrech (§ 265s
odst. 1 tr. ř.).
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší
soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné
vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler