USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2024 o dovoláních obviněných J. S., a V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2023, č. j. 7 To 165/2023-272, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 T 17/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. S. a V. Š. odmítají.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 4. 2023, č. j. 13 T 17/2023-229, byli obvinění J. S. a V. Š. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Nalézací soud uložil obviněným za tento přečin tresty a uložil jim, aby nahradili škodu poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba obviněný odvolání. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 7 To 165/2023-272, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b, f) tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné znovu uznal vinnými přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění se uvedeného přečinu dopustili tím, že
v odpoledních hodinách dne 17. 5. 2022, ve venkovním prostoru zahrady rodinného domu v obci XY č. p. XY, okr. XY, si nepočínali dostatečně opatrně a obezřetně, nevykonávali dostatečný dohled nad nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym) a neučinili vhodná opatření k zabezpečení nezletilé AAAAA, kterou ponechali bez dozoru v blízkosti nezabezpečené otevřené sklolaminátové nádrže na vodu o rozměru 132 x 216 cm a výšce 80 cm, objemu 2,2 m3, naplněné dešťovou vodou s výškou hladiny ode dna nádrže 71 cm, stojící přímo u studny, jejíž horní část je vyvýšena oproti okolnímu terénu o 40 cm a na jejíž horní části ležely 2 dlaždice o rozměru 30 x 30 cm, a výšce celkem 10 cm, přiléhající k nádrži, jejíž okraj se od horního okraje dlaždic nacházel ve výšce 30 cm, přičemž se nezletilá přiblížila k nádrži, do které následně spadla, čímž utrpěla zranění spočívající v tonutí, zástavě dýchání se srdeční zástavou, aspirační pneumonii, posthypoxickém postižení CNS, poztrátové anemii, koagulopathii, hepatopathii, septickém šoku s citelným omezením v obvyklém způsobu života v trvání 4 týdnů,
kdy svým jednáním porušili ust. § 858 a § 2900 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku.
3. Za uvedený přečin odsoudil odvolací soud obviněného Š. podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Obviněnou S. odvolací soud taktéž podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. O nároku poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky odvolací soud nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání jak obviněný Š., tak obviněná S.
5. Obviněná S. své dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné a překvapivé. Poukazuje na rozdílnost rolí každého z obviněných, což odvolací soud nereflektoval. Obviněná je přesvědčena, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s výpovědí obou obviněných, kteří od počátku spolupracovali s orgány činnými v trestním řízení.
6. Obviněná kritizuje, že odvolací soud v bodě 7. odůvodnění napadeného rozsudku cituje jako důkaz zvukový záznam z vyhlášení rozhodnutí před nalézacím soudem, ačkoliv žádný takový důkaz v řízení před odvolacím soudem nebyl proveden. Tím mělo dle náhledu obviněné dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces a k zásahu do zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení.
7. Obviněná dále namítala, že ve skutkové větě obsažené odkazy na ustanovení § 858 a § 2900 občanského zákoníku jsou nekonkrétní. Ustanovení § 858 občanského zákoníku obsahuje celou škálu povinností rodičů a zájmů dítěte, které mohou jít za určitých okolností i proti sobě a musí být vzájemně vyvažovány. Pokud tedy právní stát chce klást někomu za vinu určité jednání či opomenutí, musí být v souladu se zásadami „nullum crimen sine lege certa“ a „nulla poena sine lege“ přesně uvedeno, jakou konkrétní povinnost měla obviněná porušit.
8. Odkaz na ustanovení § 2900 občanského zákoníku považuje obviněná navíc za nepřiléhavý, protože toto ustanovení dopadá výhradně na aktivní jednání (konání). Škod způsobených nekonáním se týká ustanovení § 2901 občanského zákoníku. Konečně obviněná namítá, že nebylo prokázáno, že by byla vlastníkem nádrže a měla povinnost tuto nádrž zabezpečit.
9. Obviněná je přesvědčena, že z uvedených důvodů nebyly naplněny formální znaky skutkové podstaty ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného Š. se obsahově téměř doslovně shoduje s dovoláním obviněné S. Nad rámec dovolání obviněné S. obviněný uplatnil následující námitky.
12. Vyhlášení znění rozsudku nalézacího soudu podle obviněného neodpovídalo ani písemnému protokolu, ani písemnému rozhodnutí, neboť došlo k záměně křestního jména obviněného. Důkaz zvukovým záznamem z hlavního líčení hodnotil soud v neprospěch obviněného, ačkoliv jej řádně jako důkaz neprovedl. Obviněný dále namítl, že v době nešťastné události měla na děti dohlížet obviněná S., on byl v koupelně. Představa, že oba obvinění musí nad dítětem vykonávat dozor v každém okamžiku jeho života, neodpovídá realitě života rodiny.
13. Dovolání obou obviněných byla ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K oběma dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
14. K dovolání obviněného Š. uvedl státní zástupce následující. Námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jeho překvapivosti, nesprávného právního posouzení skutku, rozdílnosti rolí osob zapojených do deliktní činnosti a zjevných vnitřních rozporů obviněný podle státního zástupce nedoprovodil relevantním výkladem, v němž by vyložil konkrétně, proč se domnívá, že k pochybení tohoto typu došlo. Předmětné výhrady tak zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného, není možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit.
15. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci obviněným zmíněných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak, soudy postupovaly v souladu s požadavky trestního řádu, rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a nelze je označit za překvapivá. Obviněnému bylo od počátku známo, pro jaký skutek je stíhán, měl možnost se vyjádřit k obvinění i k provedeným důkazům. Obhajoba ve formálním i materiálním smyslu mohla být a byla realizována v zákonem předpokládaném rozsahu. Skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje znaky trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu.
16. Námitka týkající se hodnocení neprovedeného důkazu zvukovým záznamem z vyhlášení rozhodnutí před nalézacím soudem se netýká merita věci ani skutkových zjištění důležitých ohledně posouzení viny a nelze ji přiřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Navíc nelze na základě této výtky konstatovat jakýkoliv významnější zásah do práv či postavení obviněného. Ostatně ani sám obviněný na základě této výhrady žádný takový skutečný negativní zásah do svého postavení nepopisuje.
17. K námitkám nekonkrétnosti a nepřiléhavosti použití § 858 a § 2900 občanského zákoníku a porušení zásad „nullum crimen sine lege certa“ a „nulla poena sine lege“ státní zástupce uvedl, že není pravda, že by soudy neuvedly, v čem konkrétně tkví porušení povinnosti obviněným. To je dobře vyjádřeno nejen ve skutkové větě, ale i v navazující části odůvodnění dotčených rozhodnutí. Naopak je dobře patrné, v čem konkrétně obviněný pochybil a současně že tato pochybení založila porušení soudy zmíněných norem občanského zákoníku. Podle státního zástupce je primárním porušení § 858 občanského zákoníku, který lze v řešeném případě považovat za speciální normu. Současně pokud z něj vyplývá povinnost pečovat o zdraví dítěte a povinnost dítě chránit před nebezpečím, je zřejmé, že daná povinnost je povinností důležitou, tedy dostačující k naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň je zřejmé, že pokud by obviněný dostál svým povinnostem a řádně chránil poškozenou před nebezpečím, o kterém velice dobře věděl (existence dobře přístupné, nezajištěné nádrže na vodu), k újmě na zdraví poškozené by nedošlo. Tento fakt posléze implikuje existenci příčinné souvislosti mezi opomenutím obviněného ve smyslu § 112 tr. zákoníku a újmou na zdraví poškozené.
18. Otázka vlastnictví nádrže na vodu není z hlediska trestní odpovědnosti obviněného vůbec podstatná, protože jeho povinnost pečovat o zdraví a bezpečí poškozené nijak nesouvisí s vlastnictvím tohoto předmětu.
19. Co se týče konstatování porušení § 858 občanského zákoníku až ve fázi odvolacího řízení, nejedná se o žádné pochybení. Skutek jako takový zůstal po celou dobu trestního stíhání totožný, k žádnému podstatnému zásahu do jeho konstrukce nedošlo. Ostatně ani sám obviněný nepopisuje žádné okolnosti, které by se dotkly totožnosti skutku jako takového.
20. Námitky obviněného podle státního zástupce nenaplnily uplatněné dovolací důvody. Navrhuje proto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
21. K dovolání obviněné S. státní zástupce uvedl, že její dovolací argumentace je prakticky totožná s výtkami obviněného Š. Shodně jako v případě obviněného Š. a z totožných příčin státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla obě dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda obě dovolání podala osoba oprávněná.
23. Pokud jde o přípustnost dovolání, Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dále zjistil, že obě dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
25. Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
29. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek dovolatelů.
IV. Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud z podaných dovolání zjistil, že dovolání obviněných obsahují jak námitky skutkové a procesní povahy, tak námitky povahy právní. Jelikož se námitky obou obviněných prakticky doslovně shodují, přistoupil Nejvyšší soud k jejich společnému vypořádání.
31. Pokud jde o obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolání ani jednoho z obviněných neobsahuje žádné námitky, které by bylo možné pod tento dovolací důvod podřadit. Obvinění totiž neuvedli žádné konkrétní skutkové okolnosti, o kterých by byť jen tvrdili, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
32. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by bylo možné podřadit námitku obviněného Š., že soudy nerozlišily rozdílné postavení jednotlivých obviněných spočívající v tom, že obviněný Š. byl v době, kdy poškozená do nádrže spadla, v koupelně a na děti měla dohlížet obviněná S., což tato potvrdila. Lze připustit, že nižší soudy na tuto námitku obviněného výslovně nereagovaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je však patrné, že otázka, který z rodičů měl dohlížet na poškozenou v okamžiku jejího pádu do nádrže, nebyla z pohledu naplnění objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku otázkou nikterak zásadní, jak bude podrobněji vysvětleno níže.
33. Z odůvodnění rozsudků obou nižších soudů je totiž patrné, že soudy spatřovaly hlavní příčinu tonutí poškozené již v samotném faktu, že obvinění nijak nezabezpečili nízké nádrže na dešťovou vodu umístěné na zahradě jejich rodinného domu, ačkoliv si museli být vědomi nebezpečnosti takového stavu, přičemž nádrže takto nebyly zabezpečeny po dobu čtyř roků (srov. zejm. bod 10. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
34. Nejvyšší soud nemá pochyb, že takové počínání obviněných odporovalo požadavkům § 858 občanského zákoníku, který ukládá rodičům povinnost mj. pečovat o zdraví dětí a děti chránit. Pokud jde o odkaz soudů na porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku, lze s obviněnými souhlasit, že toto ustanovení není zcela přiléhavé, když dopadá na komisivní jednání (tedy konání). Současně je však třeba konstatovat, že na jednání obviněných dopadá ustanovení § 2901 občanského zákoníku týkající se omisivních jednání (tedy nekonání), na což ostatně poukazují sami obvinění. Podle tohoto ustanovení vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Oba obvinění si museli být (nejen s ohledem na své vzdělání) vědomi nebezpečí plynoucího z nezakrytých nízkých nádrží, kolem nichž se bez dozoru pohybuje dvouleté dítě. Povinnost nádrže zabezpečit tak obvinění měli nejen z titulu rodičovské odpovědnosti, ale také z titulu osob, které dlouhodobě užívaly dům k bydlení. Je přitom zřejmé, že obviněnými předestřená otázka vlastnictví domu či těchto nádrží je pro obě tyto povinnosti zcela irrelevantní.
35. Pokud obvinění namítali, že skutková věta rozsudku nalézacího soudu obsahuje odkaz na nepřiléhavé ustanovení § 2900 občanského zákoníku, již neuvedli, který z dovolacích důvodů a jakým způsobem měl být tímto způsobem naplněn. S ohledem na ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. není úkolem dovolacího soudu argumentaci za obviněné jakkoli domýšlet a dotvářet. Pokud snad obvinění zamýšleli zpochybnit naplnění objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, ani pak by Nejvyšší soud jejich námitce nepřisvědčil. Oba nižší soudy sice ve skutkové větě odkázaly na ne zcela přiléhavé ustanovení § 2900 občanského zákoníku, současně jsou však ve skutkové větě a v odůvodněních rozsudků obou nižších soudů zřetelně popsány skutkové okolnosti, které ukazují na porušení ustanovení § 858 a § 2901 občanského zákoníku. Na závěru, že obvinění poškozené z nedbalosti ublížili na zdraví tím, že porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona, tak nepřesný odkaz na konkrétní ustanovení jiného právního předpisu nic nemění.
36. Zjevně neopodstatněná je také námitka obviněných, že odvolací soud oproti nalézacímu soudu doplnil do skutkové věty odkaz na ustanovení § 858 občanského zákoníku. Tuto námitku předně není možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, současně není opodstatněná ani věcně. Platí, že řízení se vede o skutku a nikoli o jeho popisu. Popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 750/2021). V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že řízení bylo po celou dobu vedeno o tomtéž skutku, když byla zachována jak totožnost jednání (spočívajícího zkráceně v nezabezpečení nádrží na vodu a zanedbání dohledu nad poškozenou), tak totožnost následku (zranění způsobená poškozené).
37. Pokud jde o námitku týkající se záměny křestního jména obviněného Š. při vyhlašování rozsudku nalézacího soudu, jedná se o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud by se jí tak mohl zabývat pouze v případě, že by namítané porušení procesních předpisů představovalo významný zásah do ústavně zaručených práv obviněných. O takovou situaci se ale v projednávané věci zjevně nejedná.
38. Obviněná S. žádný zásah do svých ústavně zaručených práv ani netvrdí. Obviněný Š. pak (bez dalších podrobností) namítá, že záměnou jeho křestního jména došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se seznámil s předmětným zvukovým záznamem a připouští, že při vyhlašování rozsudku nalézacího soudu skutečně došlo k záměně křestního jména obviněného „V.“ za jméno „V.“. Tuto drobnou chybu je však třeba důsledně odlišit např. od situace, kdy se vyhlášený výrok od výroku zachyceného v rozsudku odlišuje ve skutkových okolnostech, které mohou mít vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného. V nyní projednávané věci bylo po celou dobu trestního stíhání naprosto zřejmé, proti komu se řízení vede, a přeřeknutí samosoudce při čtení křestního jména obviněného Š. nepředstavuje žádný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, natož pak zásah takové intenzity, aby vyžadoval zásah Nejvyššího soudu.
39. Lze tedy shrnout, že argumentace obviněných se dílem míjí s uplatněnými dovolacími důvody, dílem jsou pak jejich námitky zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
40. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovoláních obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání (nesouhlas obviněných takovému postupu nebránil). Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 4. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu