USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovolání, které podal obviněný M. H., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. 12 To 73/2019, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T
4/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 2 T 4/2019, byl
obviněný M. H. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a)
trestního zákoníku. Za to byl podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 trestního
zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu v 500 denních sazbách po 1.000
Kč, tedy ve výši 500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku mu byl pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1
trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozené
společnosti škodu ve výši 5.400.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od
28. 5. 2019 do zaplacení.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 12 To 73/2019, jímž podle §
258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve
výroku o povinnosti k náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního
řádu pak nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 trestního
řádu povinnost nahradit poškozené společnosti způsobenou škodu ve výši
5.400.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou společnost se
zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný
uvedl, že se Vrchní soud v Praze ani Krajský soud v Plzni důsledně nezabývaly
naplněním všech znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu
zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku. Skutek podle jeho tvrzení neodpovídá
výsledku dokazování, protože jsou skutková zjištění v rozporu s provedenými
důkazy. Namítl, že druhý společník L. F. odmítal a dosud odmítá obviněnému
umožnit přístup k účetní evidenci, a to přesto, že obviněný byl a stále je 50%
společníkem ve společnosti se stejnými právy a nároky. Navíc L. F. používal pro
potřeby společnosti svůj soukromý bankovní účet, čímž znemožnil obviněnému jako
druhému jednateli přístup k informacím o nakládání s finančními prostředky
společnosti a tím i kontrolu hospodaření. Obviněný současně zjistil, že druhý
společník údajně tuneloval společnost. Za této situace proto obviněný provedl
převod předmětné finanční částky z účtu společnosti na svůj účet, avšak nikoli,
aby zbavil společnost práva dispozice, ale výhradně za účelem zamezení
disponovat s touto částkou druhému jednateli. Obával se totiž, že v době, kdy
bude rozhodováno o rozdělení zisku, nebude společnost disponovat takovými
prostředky, kterými by disponovat měla. Uvedl, že neměl v úmyslu si finanční
prostředky přisvojit, ale pouze je dočasně deponovat mimo dosah druhého
jednatele. Finanční prostředky se proto nedostaly z dosahu dispozice
společnosti, neboť ta nadále jednala prostřednictvím obviněného jako jejího
jednatele. Objektivně tak nedošlo k přisvojení částky 5.400.000 Kč. Namítl, že
znak přisvojení nebyl prokázán. Dále uvedl, že nebylo prokázáno způsobení
škody. Skutečnost, že finanční prostředky byly vedeny na jeho osobním účtu,
nesvědčí o vzniku škody společnosti. Navíc tato praxe nebyla nic neobvyklého v
činnosti společnosti, neboť i druhý společník a jednatel L. F. převáděl
finanční prostředky společnosti na svůj osobní účet a tento používal také pro
potřeby společnosti. Namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl obohatit se na úkor
společnosti. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Nejednal v úmyslu
způsobit společnosti škodu, ale byl veden snahou zachovat v majetku společnosti
alespoň tuto částku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, sp.
zn. 12 To 73/2019, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, podle § 265o
odst. 1 trestního řádu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání
podáváno.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2
trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní
zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství, uvedl, že obviněný ve
svých námitkách vycházel z jiného skutkového stavu, než byl soudy zjištěn. Z
odůvodnění rozsudků soudů přesvědčivě vyplývá, že při zjišťování skutkového
stavu a vytváření skutkových závěrů postupovaly soudy v souladu s § 2 odst. 5 a
6 trestního řádu. Návaznost skutkových zjištění na obsah provedených důkazů
označil za zřejmou. Soudy podle něj naplnily požadavky na odůvodnění svých
rozhodnutí, přičemž se vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč
nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Jejich postup označil za
souladný s § 125 odst. 1 věty první a druhé trestního řádu. Dále státní
zástupce uvedl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, naplnil všechny znaky
zločinu pronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Podle
jeho mínění je z popisu skutku zřejmé, že obviněný jednal při výkonu funkce
statutárního orgánu obchodní společnosti k její škodě a za účelem svého
vlastního obohacení. Z jejího majetku, který byl obviněnému z titulu jeho
funkce svěřen, bez právního důvodu převedl peněžní prostředky tak, že
společnost trvale vyloučil z dispozice s těmito věcmi a současně sobě zjednal
možnost s nimi volně nakládat. Konstatoval, že naplnění všech znaků uvedeného
zločinu soud prvního stupně v dostatečném rozsahu přiléhavě vysvětlil. Soudy
podle něho důvodně nepřistoupily na obhajobu obviněného, opakovanou v dovolání,
že peněžní prostředky jen dočasně deponoval mimo dosah druhého jednatele, aniž
by společnost trvale vyloučil z dispozice s nimi. Dodal, že verzi obviněného
odporovala i řada spolehlivě zjištěných skutečností, které konstatoval již soud
prvního stupně, jako uvádění rozporných a nelogických důvodů převodu, mj.
údajná ochrana společnosti před druhým jednatelem nebo před hackery. Podle
státního zástupce dovolání obviněného obsahově nenaplnilo žádný z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož
konání může soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, toto
dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu,
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně podle § 265r
odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým
bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl
obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského
soudu v Plzni netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými
důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom
vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1
trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a
vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci
a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné
pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci
zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné
soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně
na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování
zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení
skutku, ale směřovaly proti hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil
o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém
dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím
zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že
druhý společník L. F. odmítal obviněnému umožnit přístup k účetní evidenci, že
tento společník používal pro potřeby obchodní společnosti svůj soukromý
bankovní účet, čímž obviněnému znemožnil přístup k informacím o nakládání s
finančními prostředky, že druhý společník tuneloval společnost, že kvůli tomu
obviněný převedl předmětné finanční prostředky z účtu společnosti na svůj účet,
že tím nechtěl společnost zbavit práva dispozice s nimi, ale chtěl je uchránit
před druhým společníkem, že neměl v úmyslu si finanční prostředky přisvojit,
ale dočasně je deponovat mimo dosah druhého jednatele, že objektivně nedošlo k
přisvojení částky 5.400.000 Kč, že nebyl prokázán znak přisvojení, že nebylo
prokázáno způsobení škody, nebo že bylo běžnou praxí v činnosti obchodní
společnosti převádět finanční prostředky společnosti na osobní účet a tento
používat také pro potřeby společnosti. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do
oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za
relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Na
základě vznesených námitek taktéž nelze dovodit vadu v podobě nenaplnění znaků
objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 206
trestního zákoníku. Skutková zjištění plně odpovídají provedenému dokazování a
naplňují všechny znaky předmětné skutkové podstaty. Soudy v odůvodnění svých
rozhodnutí náležitě a plně v souladu s principy obecné logiky popsaly, na
základě jakých provedených důkazů dospěly ke zjištěnému skutkovému stavu. Nelze
proto souhlasit s námitkou, že jsou skutková zjištění v rozporu s provedenými
důkazy. Z odůvodnění rozsudků soudů přesvědčivě vyplývá, že při zjišťování
skutkového stavu a vytváření skutkových závěrů postupovaly v souladu s § 2
odst. 5 a 6 trestního řádu. Soudy naplnily požadavky na odůvodnění svého
rozhodnutí, vypořádaly se s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč nevyhověly
jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Jejich postup lze proto označit za
souladný s § 125 odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutek naplnil všechny znaky skutkové podstaty
zločinu pronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Z popisu
skutku je totiž zřejmé, že obviněný jednal při výkonu funkce statutárního
orgánu obchodní společnosti, k její škodě a za účelem svého vlastního
obohacení. Z majetku společnosti, který byl obviněnému z titulu jeho funkce
svěřen, bez právního důvodu převedl peněžní prostředky tak, že společnost
trvale vyloučil z dispozice s těmito prostředky a současně sobě zjednal možnost
s nimi volně nakládat. Soud prvního stupně v dostatečném rozsahu vysvětlil
naplnění všech znaků uvedeného trestného činu. Soudy důvodně nepřistoupily na
obhajobu obviněného, že peněžní prostředky deponoval mimo dosah druhého
jednatele pouze dočasně. Této verzi obviněného odporovala řada důkazů, mj.
skutečnost, že obviněný uváděl rozporné a nelogické důvody převodu, ve svých
výpovědích tyto důvody postupně a nekonzistentně měnil, jak na to poukázaly
soudy ve svých hodnotících úvahách. Takto se i sám znevěrohodnil.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlas stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu