U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o
dovoláních, která podal obviněný M. Š. a obviněný Z. Š. proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 50 To 174/2017, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 5 T 241/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 5 T
241/2015, byli obvinění M. Š. a Z. Š. (dále jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“)
uznáni vinnými ze spáchání jednak pokračujícího přečinu padělání a pozměnění
předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění
poplatkové povinnosti podle § 245 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku (dále
jen „tr. zákoníku“), jednak přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za výše uvedené
přečiny byl každý z nich odsouzen k podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti
měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku, jim byl
oběma výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Současně jim byl každému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních dávek po
1.000 Kč (tj. celkem 100.000 Kč), přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jim
byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dní pro případ, že by
nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto
o vině a trestu spoluobviněného D. D., jakož i o vzneseném nároku na náhradu
škody vůči tomuto obviněnému. Podle § 226 písm. c) trestního řádu byl současně
obviněný M. Š. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován
pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
O odvolání obviněných M. Š. a Z. Š. (a spoluobviněného D. D.) proti předmětnému
rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5.
2017, sp. zn. 50 To 174/2017, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2
trestního řádu napadený rozsudek zrušil ohledně M. a Z. Š. ve výroku o trestu a
ohledně D. D. ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 trestního řádu
znovu rozhodl tak, že obviněného M. Š. a Z. Š. odsoudil podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku, jim byl oběma výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání jednoho roku. Současně jim byl uložen peněžitý trest ve výši 100
denních dávek po 1.000 Kč (tj. celkem 100.000 Kč), přičemž podle § 69 odst. 1
tr. zákoníku jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dní
pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán. Postupem
podle § 229 odst. 1 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto o nároku na náhradu
škody vzneseném vůči spoluobviněnému D. D.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláním podaným
jejich společným obhájcem Mgr. Romanem Bělohlavým, v němž uplatnili důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
obvinění uvedli, že nadále trvají na tom, že se jim přisuzovaných přečinů
nedopustili. Při deklaraci znalosti výkladu uplatněného dovolacího důvodu
uvedli, že tento je dán i v případech „tzv. extrémního nesouladu mezi
zjištěními soudů a jejich vazbu na důkazy“. To s tím, že se dovolávají právě
extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a
nesprávného hmotněprávního posouzení skutku.
Předně uvedli, že ve výroku rozsudku, jímž byli uznáni vinnými, zcela absentuje
základní znak skutkové podstaty přečinu podvodu, neboť není nijak
specifikováno, kdo měl být osobou poškozenou, tedy komu byla škoda jejich
jednáním způsobena. Osoby poškozených a výše škody jsou v rozsudku uvedeny
toliko ve vztahu k spoluobviněnému D. D., nikoli však ve vztahu k nim. Dále
není možné hovořit o tom, že by se snad tohoto trestného činu měli dopustit ve
vztahu k spoluobviněnému D., neboť jak vyplývá ostatně ze samotného rozsudku,
tento věděl, že dálniční známky jsou padělané, přičemž s nikým dalším ani
nejednali.
K otázce extrémního nesouladu uvedli, že soudy dosud činné ve věci se
nevypořádaly se skutečností, že výsledek trestního řízení neodpovídá provedeným
důkazům, zejména proto, že veškeré závěry soudů obou stupňů vycházely pouze z
jednoho důkazu, a to z výpovědi spoluobviněného D. D., přičemž zcela ignorovaly
rozpory ve výpovědi tohoto spoluobviněného, nijak nezkoumaly jeho věrohodnost,
ačkoli se jedná o osobu opakovaně odsouzenou za různorodou trestnou činnost.
Vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud si špatně vyložil ustanovení § 263
odst. 7 trestního řádu. Jejich námitky v podaném odvolání směřovaly k porušení
povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit důkazy jednotlivě i v
jejich vzájemných souvislostech, neboť soudy vždy hodnotily výpověď obviněného
D. D. izolovaně od ostatních důkazů. Též vyjádřili nesouhlas s tím, že bylo
prokázáno, že by oni šířili padělané známky výhradně prostřednictvím tohoto
spoluobviněného. Soudy se tak neřídily judikaturou Ústavního soudu ani
Evropského soudu pro lidská práva, když jejich odsouzení postavily toliko na
výpovědi jednoho svědka, u něhož navíc poukázali na konzumaci pervitinu.
Současně požádali Nejvyšší soud, aby postupem podle § 265o odst. 1 trestního
řádu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že zruší rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 50 To 174/2017, v rozsahu
týkajícím se M. a Z. Š. a podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc vrátil
Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám ve věci
rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 trestního řádu a podle § 226 písm. c)
trestního řádu zprostil tyto obviněné obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) k dovolání nejprve uvedl, že pod uplatněný (ale ani žádný jiný)
dovolací důvod nelze podřadit ty výhrady, které obvinění zaměřili proti
skutkovým zjištěním soudů (v tomto směru jde zejména o námitky obsažené v bodě
IV. dovolání). Obvinění totiž jejich prostřednictvím jen polemizují s
provedenými důkazy a jejich hodnocením, potažmo zpochybňují skutková zjištění,
k nimž dospěl nalézací soud a jejichž správnost potvrdil soud odvolací. S
odkazem na to se pak domáhají přezkumu skutkových zjištění Nejvyšším soudem.
Takové námitky však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Zásah
Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění a do procesu dokazování by
byl odůvodněným pouze v případě, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení
dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Sem lze podřadit případy
tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů, a dále situaci, kdy se
skutková zjištění nachází v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Třebaže
však obvinění právě posledně zmíněnou výhradu učinili předmětem svého dovolání,
je státní zástupce přesvědčen, že rozhodnutí soudů tímto nedostatkem zatížena
nejsou. To proto, že oba obvinění jsou z trestné činnosti usvědčováni zejména
výpovědí D. D. a nepřímo i výpověďmi svědků J. P. a V. S. Tyto důkazy
jednoznačně svědčí o tom, že obvinění se jednak dopustili jednání, kterým
uváděli do oběhu padělané předměty vydávané orgánem veřejné moci jako doklad o
splnění poplatkové povinnosti, a jednak vzbudili v jiném rozhodnutí spáchat
trestný čin spočívající v tom, že jiný sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl a využije něčího omylu, a způsobí tak na cizím majetku větší
škodu. Podle vyjádření státního zástupce je v posuzované trestní věci hodnocení
výpovědi spoluobviněného D. D. provedené soudy nižších stupňů v souladu se
zásadami formální logiky a ani z ostatních důkazů pak nevyplývá nepravdivost
jeho tvrzení o tom, že mu padělané kupóny (dálniční známky) prodali právě oba
obvinění.
Námitka obviněných M. a Z. Š., kterou zpochybnili posouzení objektivní stránky
návodu k přečinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, sice podle státního zástupce zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu
odpovídá, za důvodnou ji však nepovažuje. Obvinění podle státního zástupce
patrně přehlédli, že byli uznáni vinnými „pouze“ návodem k citovanému přečinu,
jehož podstatou je úmyslné vyvolání rozhodnutí hlavního pachatele spáchat
trestný čin. Obvinění jednak nabídli spoluobviněnému D. D. za úplatu padělky
dálničních známek k tomu, že je může dále prodávat, jednak věděli, že je tento
obviněný skutečně bude prodávat jako pravé dalším osobám. Prvotní a zásadní
podnět tedy vzešel od obviněných M. Š. a Z. Š., přičemž obviněný D. D. se
přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl v této věci
stíhán a odsouzen, dopustil právě pod vlivem popsaného návodu. Není tedy vůbec
podstatné, zda dovolatelé věděli, komu a za jakou finanční částku konkrétně
spoluobviněný D. D. předmětné padělky prodává. V této souvislosti státní
zástupce odkázal na sice starší, avšak nadále použitelné rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. 3812/1929 Sb. rozh. tr., podle kterého se návod musí
vztahovat na individuelně určitý čin, návodce musí mít určitou představu o
činu, který má býti proveden, alespoň v hlavních rysech, jež by opodstatnily
určitou trestní skutkovou podstatu, a odpovídá jen za výsledek, který obmýšlel.
Za popsaných skutkových zjištění museli mít obvinění M. Š. a Z. Š. nepochybně
alespoň rámcovou představu o tom, že dalším prodejem padělků dálničních kupónů
spáchá spoluobviněný D. D. trestný čin podvodu, jak se ostatně i stalo.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání jako
neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obvinění M. Š. a Z. Š. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu
osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční
dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d
odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové
náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým
bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatelé dovolání
opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Vzhledem k tomu, že obvinění svá dovolání podali jedním podáním učiněným
prostřednictvím společného obhájce a odůvodnění těchto jejich mimořádných
prostředků jsou tak totožná, vyjádří se k nim i Nejvyšší soud společně.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. To se však v
posuzované věci nestalo.
S poukazem na uvedené je tak zřejmé, že pod deklarovaný dovolací důvod nespadá
ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatelé brojí proti způsobu, jakým
soudy hodnotily výpověď spoluobviněného D. D. Předně je třeba uvést, že otázkou
věrohodnosti výpovědi tohoto obviněného se oba soudy pečlivě zabývaly. Soud
prvního stupně hodnotil jeho výpověď na str. 8 svého rozhodnutí, kde se pečlivě
zabýval zhodnocením toho, čeho by tento obviněný dosáhl křivým obviněním M. a
Z. Š., zda by na jeho výpověď mohla mít vliv existence případné půjčky, kterou
obviněným dosud neuhradil. Soud současně dospěl k závěru, že výpověď obviněného
D. D. je nepřímo podpořena výpověďmi svědků P. ml., P. st. a svědka S., přičemž
skutečnosti jimi uvedené tvoří společně s přímým důkazem v podobě usvědčující
výpovědi obviněného D. D. ucelený okruh důkazů, na jejichž základě lze postavit
bezpečný závěr o vině obou dovolatelů. Odvolací soud se na str. 5 svého
rozhodnutí k této námitce vyjádřil v tom směru, že je třeba rozlišovat
věrohodnost obecnou a specifickou, přičemž výpověď D. D. nelze považovat za
nevěrohodnou v té části, kdy usvědčuje oba spoluobviněné jen proto, že byl již
soudně trestán, nýbrž je třeba vyhodnotit, jak tato výpověď zapadá do kontextu
ostatních ve věci provedených důkazů. Odvolací soud se vyjádřil i k rozporům ve
výpovědi obviněného D. D. a svědků K. a S. s tím, že se nejedná o rozpory
natolik závažné, že by zpochybňovaly samotnou podstatu usvědčující výpovědi
tohoto spoluobviněného. Soudy při hodnocení těchto výpovědí postupovaly v
souladu se zákonem, zejména ustanoveními § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Pokud
by tedy obsahem podaných dovolání byly toliko tyto námitky, nezbylo by
dovolacímu soudu než takto podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm.
b) trestního řádu.
Za právně relevantně uplatněnou lze považovat námitku dovolatelů, že nenaplnili
svým jednáním objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3
tr. zákoníku.
Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo
jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí
podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou,
přečinu podvodu podle odst. 3 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo činem
uvedeným v odstavci 1 způsobí větší škodu, přičemž větší škodou se podle § 138
odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle ustanovení § 24
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je ten, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí
spáchat trestný čin (návodce).
Pokud obvinění namítají, že popis skutku vůči nim neobsahuje některé znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu a poukazují na odlišnosti v popisu
skutku mezi nimi a spoluobviněným D. D., pak je třeba poukázat na tu
skutečnost, že zatímco tento spoluobviněný byl shledán vinným přečinem podvodu
podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku jakožto hlavní pachatel, obvinění byli
shledáni vinnými toliko účastenstvím na tomto přečinu ve formě návodu. Z povahy
věci pak vyplývá, že jednání účastníka (a tedy i jeho popis) je odlišné od
jednání hlavního pachatele. Zde je možné odkázat na Komentář k trestnímu
zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. Vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, 347–348). Návodce úmyslně v jiném úmyslně vzbudí
rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin, který musel dospět aspoň do stadia
pokusu, jinak by šlo u zvlášť závažných trestných činů za podmínek § 20 odst. 1
tr. zákoníku o přípravu. Trestný čin musí být v návodu konkretizován alespoň
jeho hlavními rysy. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být
jakékoli. Povahu návodu by mohlo mít i schvalování trestného činu, pokud by jím
bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě k spáchání trestného činu.
Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně
určenému trestnému činu či trestným činům (čin musí být konkretizován alespoň v
hrubých rysech). Z výše nastíněných teoretických východisek je zřejmé, že
jednání obviněných, které spočívalo podle skutkové věty výroku o vině v tom, že
„… oslovili svého známého spoluobžalovaného D. D. s nabídkou dodání padělaných
ročních dálničních kupónů prokazujících zaplacení poplatku za užívání
zpoplatněné dálniční komunikace pro osobní automobily … s tím, že je možno tyto
padělané dálniční známky prodávat dále jako pravé, kdy následně v období od
poloviny ledna 2015 do nezjištěné doby v únoru 2015 v Penzionu H. v K. V. ve
více případech za účelem další distribuce prodali spoluobžalovanému D. D.
nejméně 227 padělaných dálničních známek za cenu 800 Kč za jednotlivý kus, i
když si byli vědomi, že jde o padělky dálničních známek, které bude
spoluobviněný D. D. dále prodávat jako pravé …“, je možné kvalifikovat jako
účastenství v formě návodu, neboť svým jednáním vzbudili v jiném (obviněném D.)
rozhodnutí spáchat trestný čin (přečin podvodu podle § 209 tr. zákoníku). Zcela
bez jakéhokoli opodstatnění je jejich námitka, že není uvedeno, koho konkrétně
měli svým jednáním uvést v omyl ani jaká byla těmto poškozeným způsobena škoda,
když tato forma trestné součinnosti takovýto popis nevyžaduje a ostatně
takovýto popis není objektivně možný, neboť obvinění v době, kdy se svého
jednání dopouštěli, ani nemohli vědět, kdo konkrétně bude následně trestným
jednáním obviněného D. uveden v omyl a bude mu způsobena škoda. Podstatné je,
že navedli spoluobviněného na myšlenku spáchat trestný čin podvodu, když tato
okolnost je z popisu skutku zcela zřejmá tím, že věděli, že spoluobviněný bude
padělané dálniční známky prodávat dál, věděli, že se jedná o padělky a znali
cenu, za kterou se dálniční známky prodávají, přičemž museli vědět, že je
spoluobviněný D. bude prodávat minimálně za tu částku, za kterou je od nich
nakoupil, což se následně i stalo.
Protože Nejvyšší soud nedospěl k tomu, že by vznesené námitky zakládaly důvod
ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, nerozhodoval ani podle § 265o
odst. 1 trestního řádu o podnětu obviněných na odklad výkonu tohoto rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných M. Š. a Z.
Š. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu