3 Tdo 124/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8.
února 2006 o dovolání podaném obviněným J. S., proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 7 To 294/2005, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 570/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
V rámci rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T
570/2004, v trestní věci obviněných T. Č. a J. Š., byl obviněný J. S. pod bodem
2) výroku uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.,
kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se
spoluobviněným T. Č. skutkem spočívajícím v tom, že „dne 5. 3. 2004 kolem 08.15
hodin ve Z. na chodníku, obžalovaný J. S. napadl při doručování pošty poštovní
doručovatelku L. K. tak, že ji povalil na zem, bil ji pěstmi do obličeje a poté
se přes její aktivní odpor zmocnil tašky s doručovanými penězi a dalšími
doručovanými listinami, když obžalovaný T. Č. jistil a hlídal prostor, kdy poté
oba z místa činu utekli, o získané peníze se později rozdělili a tyto použili
pro vlastní potřebu, když Č. p. s.p. se sídlem v P., odštěpný závod J. M.,
odcizením peněz způsobili škodu 96.085,- Kč.“ Za tento trestný čin byl
obviněný J. Š. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák.
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 58 odst.
1 a § 60 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud
současně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního
soudu ve Znojmě ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 3 T 184/2004, jímž byl obviněný
uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. zák., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. S. a T. Č. uložena
povinnost uhradit rukou společnou a nerozdílnou poškozené organizaci Č. p.
s.p., se sídlem P., odštěpný závod J. M., se sídlem B., škodu ve výši 96.085,-
Kč, když se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená podle § 229
odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o kterých ve druhém
stupni rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 7 To
294/2005. Odvolání obviněného J. S. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně tak ve vztahu k tomuto obviněnému nabyl právní
moci dne 1. 9. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. S. následně
dovoláním proti výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a
současně i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými
dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l)
tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl,
že nespáchal skutek, který mu byl kladen za vinu v obžalobě, a že jeho obhajoba
nebyla bez pochybností vyvrácena. Dovolatel pak provedl obšírný rozbor
jednotlivých důkazů provedených ve věci a na tomto základě dospěl k závěru, že
„usvědčující“ výpověď spoluobviněného T. Č., kterou navíc později zásadně
změnil, obsahuje řadu významných rozporů a není ve shodě ani s obsahem dalších
ve věci provedených důkazů (svědeckých výpovědí, ohledáním místa činu), když v
některých případech je těmito dalšími důkazy přímo usvědčován ze lži. Dovolatel
poukázal současně na to, že ze spolupachatelství trestného činu loupeže jej
neusvědčuje výpověď poškozené L. K., která se navíc zmiňovala pouze o jediném
pachateli, ani výpovědi dalších svědků, ohledání místa činu či trasologické
stopy. Podle dovolatele proti němu jako jediný nepřímý důkaz svědčí toliko
vyhodnocení pachové identifikace, přičemž proti jeho procesní použitelnosti lze
mít zásadní námitky. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že kontrolní
pachové otisky byly jemu i spoluobviněnému T. Č. odebrány bez přítomnosti
obhájců, ačkoliv v budově policie byli v té době jejich obhájci přítomni. Podle
názoru dovolatele nemůže obstát konstatování soudu v odůvodnění rozsudku, že
obhájci si nevymínili podle trestního řádu účast při všech úkonech vyšetřování,
neboť za situace, která v dané věci probíhala, si obhajoba neměla možnost účast
na všech úkonech přípravného řízení vymínit. K tomu dovolatel připomněl nález
Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. IV. ÚS 10/02, podle něhož důkaz (pachová
stopa) pořízený bez účasti obhájce není možno bez dalšího pro závěr o vině a
trestu použít. Dovolatel zdůraznil, že pachové stopy jsou navíc důkazem pouze
podpůrným a již z tohoto důvodu nemohou být samy o sobě podkladem pro
rozhodnutí o vině. Se všemi shora zmiňovanými skutečnostmi se soudy obou stupňů
podle dovolatele ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádaly a námitky
obhajoby tak podle jeho přesvědčení nebyly řádně vyvráceny. Odvolací soud
přitom rozsudek soudu prvního stupně v podstatě jen paušálně potvrdil, aniž by
dovolatelem vytýkané vady jakkoliv napravil či nařídil jejich odstranění.
Za popsaného stavu věci pak dovolatel shledal, že důvody dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř. jsou relevantně dány, přičemž navrhl, aby dovolací
soud rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a nahradil
vlastním rozhodnutím, jímž by jej obžaloby zprostil, případně věc přikázal k
novému projednání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), jenž s odkazem na obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. uvedl, že v jeho rámci lze namítat nesprávné hmotně právní
posouzení skutku, avšak nikoliv nesprávnost hodnocení důkazů a samotných
skutkových zjištění. Podle státního zástupce lze v řízení o dovolání připustit
zásah do skutkových zjištění pouze výjimečně v případech extrémního nesouladu
mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na
straně druhé, jestliže dovolatel tento„nesoulad“ učiní předmětem dovolání (tj.
právně relevantně jej namítne). O takový případ se však podle státního zástupce
v posuzované věci nejedná, neboť skutkový stav byl totiž soudem spolehlivě
zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Podle zjištění soudů
to byl právě obviněný J. S. (dovolatel), kdo se na spáchání posuzovaného skutku
aktivně podílel jako spolupachatel, přičemž tento závěr soudy založily nejen na
výpovědi spoluobviněného T. Č. ze dne 6. 10. 2004 (kterou potvrdil i před
soudcem Okresního soudu ve Znojmě rozhodujícím o uvalení vazby), ale též na
svědeckých výpovědích poškozené L. K. a svědků události I. M., P. M., B. Š. a
M. Š., kteří inkriminovanou událost popsali obdobně jako obviněný T. Č. ve
zmiňovaných výpovědích. Jako podpůrný důkaz o vině dovolatele pak svědčí i
důkaz získaný metodou pachové identifikace, který prokazuje přítomnost
obviněného na místě činu v rozhodné době. Námitka dovolatele, že při opatření
srovnávacích pachových konzerv mělo dojít k porušení práva na obhajobu tím, že
předmětnému úkonu nebyl přítomen jeho obhájce, není podle státního zástupce
podřaditelná pod dovolatelem uplatněný a zároveň ani pod jiný dovolací důvod.
Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že dovolatel sice formálně deklaroval
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné
námitky obsahově stojí mimo tento dovolací důvod. Podle státního zástupce
napadená rozhodnutí přitom netrpí žádnou vadou odstranitelnou cestou dovolání,
které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním a slouží toliko k
nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou uvedeny v
ustanovení § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný J. S. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) a l)tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má
zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g)
tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem
skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení
učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních
skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se způsobem,
jakým soud prvního stupně hodnotil ve věci provedené důkazy, jenž podle
dovolatele navíc při závěru o jeho vině vycházel z nezákonně provedeného důkazu
(pachové stopy). Oběma soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s jeho
obhajobou a dovolacímu soudu dále to, že v podstatě jen „paušálně“ potvrdil
rozsudek nalézacího soudu. Dovolatelem namítaný vadný postup soudů obou stupňů
měl pak ve svém důsledku vést ke skutkovým zjištěním učiněným jednoznačně v
jeho neprospěch, ačkoliv podle dovolatelem provedeného (vlastního) rozboru
jednotlivých důkazů, ve skutečnosti existoval skutkový stav pro něj podstatně
příznivější, který podle něj závěr o jeho vině trestným činem loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák. nedovoloval.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 13 - 16) však
dostatečně zřetelně vyplývá, z jakých důvodů a na jakém podkladě soud v
projednávané věci vycházel z odlišných skutkových zjištění, než jaká měl podle
dovolatele učinit, a v tomto rámci se zabýval i obhajobou obviněného
(dovolatele). Zjištěný skutkový stav věci, na kterém soud následně založil
právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák., je pak formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Své skutkové a
právní závěry soud prvního stupně v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst.
1 tr. ř. ve svém rozhodnutí náležitě vyložil a odůvodnil Odvolací soud po
provedeném přezkumu podle § 254 tr. ř. shledal tyto závěry soudu prvního stupně
správnými a plně se s nimi ztotožnil (viz str. 3 odůvodnění).
Poněvadž dovolatel de facto poukázal pouze na to, že se soudy neřídily
zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé,
že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize)
soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti
uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. To platí i
pro namítanou procesní nepoužitelnost zajištěných pachových stop jako (podle
názoru dovolatele) nezákonně provedeného důkazu.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném
prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu.
Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť
v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být
dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
tzn. že v posuzovaném případě by musela být zjištěna existence uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad předpokládaných v ustanovení § 265b tr. ř., tedy nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku
ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý
průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých
rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se
poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí
obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným
právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného
soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními(včetně úplné
absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ
nejde(neboť závěr o vině byl učiněn na podkladě rozboru provedených důkazů
jednotlivě i v jejich souhrnu)a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal pouze přehodnocení důkazů ve svůj
prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor
mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že důkaz
spočívající v pachové identifikaci (jehož procesní neúčinnost dovolatel
namítl), nalézací soud nehodnotil (tj. bez dalšího) jako rozhodující důkaz pro
závěr o dovolatelově vině, když - jak konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí
- jej posuzoval toliko v kontextu s obsahem ostatních důkazů, jež byly ve věci
provedeny.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv
garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních
smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak
neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či
dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska
požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého
práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je
pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li
existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu
dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp.
zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst.1 tr. ř.
na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b
odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst.1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v
dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS
282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3,4).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve
věci obviněného J. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v
ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler