J. M. v rámci svého dovolání uvedl, že jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin, ač tak posouzeno být nemělo, neboť nadřazováním důkazů svědčících proti dovolateli nad důkazy svědčícími v jeho prospěch se soud prvého stupně dle jeho názoru současně dopustil porušení jak základních zásad trestního řízení, tak i porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soudy se dále dle dovolatele dopustily zásadního pochybení v tom, že v rozporu s ust. § 125 tr. ř. ve svých rozhodnutích nehodnotily, z jakých důvodů výpověď dovolatele za situace „tvrzení proti tvrzení“ považovaly za nevěrohodnou a tvrzení spoluobviněných Ž.
a Z. za věrohodná. Soudy dále dle dovolatele ani nijak neověřily pravdivost tvrzení spoluobviněných Ž. a Z. ohledně okolností spáchání trestného činu, přičemž v další části se dovolatel zabýval hodnocením svědeckých výpovědí dalších (označených) svědků. Rozhodnutí soudu je dle dovolatele nelogické, tematicky nejednotné, obsahuje nesprávná skutková zjištění a je postaveno na spekulativním hodnocení provedených důkazů. Dovolatel zpochybnil i tvrzení soudů, že jeho trestná činnost byla prokázána i jinými důkazy než výpověďmi ostatních odsouzených, ostatní důkazy jsou dle jeho názoru pouze nepřímé a odvolací soud posoudil důkazní situaci nesprávně a nedostatečně pro zjištění (konstatování) jeho viny popsanými trestnými činy.
V další části dovolání podrobně rozebral, kde soudy údajně pochybily při hodnocení důkazů s odkazem na jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů proto J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud „podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že zprostí odsouzeného obžaloby v plném rozsahu nebo po zrušení rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátí věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
M. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nebyl přítomen první fázi hlavního líčení, pro jeho obhajobu klíčovému, totiž výslechům spoluobviněných, přičemž tomuto nebyl přítomen ani jeho obhájce, a to z toho důvodu, že soud prvního stupně vyloučil jeho věc k samostatnému řízení, aby ji následující den hlavního líčení opět spojil (již za jeho účasti), ovšem nejen bez čtení výpovědí jednotlivých spoluobviněných, ale především bez možnosti klást jim otázky, v čemž je dovolatelem spatřováno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. Dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jednání popsané v obžalobě není dle jeho názoru trestným činem. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že skutečnost, že na žádost známého, kterému hrozila exekuce, založil účet a peníze na tento účet zaslané vybral, není sama o sobě trestným jednáním. Navíc dovolatel poukázal na tu skutečnost, že u něj byla diagnostikována nemoc alkoholismu a i díky trvající snížené inteligenci nebyl schopen vyhodnotit, o co v dané věci šlo.
Obhajobou navržený důkaz, aby byl v tomto smyslu vypracován znalecký posudek, soud neakceptoval. Z výše uvedených důvodů proto M. K. navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích o vině a trestu vůči obžalovanému K. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen státní zástupce). V tomto svém podání uvedl, že podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který shodně poukázali obvinění J. M., V. K. a P. Ž., lze dovolání právně relevantně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zvolenému dovolacímu důvodu tudíž odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným.
Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů či námitky procesní. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Státní zástupce poukázal na tu skutečnost, že z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží ke skutkovým námitkám.
V případě dovolání J. M. je zcela zjevné, že vytýkal soudu procesní pochybení při provádění a hodnocení důkazů, poukázal na nevěrohodnost výpovědi spoluobviněného P. Ž. a dále se soudy podle právního názoru dovolatele (přesně citováno z dovolání): „ ... dopustily porušení základních zásad trestního řízení, uvedených v ust. § 2 tr. ř. tím, že při rozhodování o vině odsouzeného nadřadily důkazy svědčící proti obžalovanému nad důkazy svědčící v jeho prospěch“, přičemž dovolatel toto své tvrzení dokumentuje citacemi z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
K tomu je třeba poznamenat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného (vydaného) rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné.
Státní zástupce tedy k takto podanému dovolání uvedl, že takto pojaté námitky J. M. nejsou podřaditelné nejen pod použitý dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů v zákoně taxativně uvedených. Stejně tak dovolatel V. K. neuplatnil dle státního zástupce žádnou námitku, kterou by bylo možné subsumovat pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., když ve svém podání brojí proti způsobu, jakým soudy obou stupňů přistoupily k hodnocení důkazů shromážděných v předmětné trestní věci a snaží se zpochybňovat skutkové závěry, ze kterých soudy vycházely při formulaci svých pozitivních výroků o jeho vině, přičemž tak činí prostřednictvím polemiky se způsobem hodnocení konkrétních důkazů a dovolacímu soudu předkládá k posouzení i vlastní hodnocení některých důkazů. Pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ani námitka dovolatele, že nedošlo k naplnění skutkových podstat mu přisuzovaných trestných činů, protože závěr o naplnění či nenaplnění znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat.
V. K. prioritně zaměřil svůj mimořádný opravný prostředek proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě soud druhého stupně dospěl k pravomocnému závěru o jeho vině předmětnými trestnými činy a dovolatel se takto domáhal shledání jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění, než ke kterým dospěl soud, přičemž nebrojil proti tomu, že by tato skutková zjištění soudu nenaplňovala znaky skutkových podstat příslušných trestných činů. Za situace, kdy nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. podřadit ani výhrady dovolatele, které jsou založeny na prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje odlišné od podoby skutku vyjádřené v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině, státní zástupce konstatoval, že rovněž výhrady P. Ž. nemohou tvořit zmíněný dovolací důvod, protože dovolatel ve své podstatě tvrdí, že soud druhého stupně při shromažďování a hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (na tato procesní ustanovení dovolatel dokonce ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně poukázal) a v rozporu s výlučně hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. se domáhá, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným způsobem, než soud druhé instance, přičemž polemizuje s tím, jak soudy hodnotily některé skutkové okolnosti. P. Ž. ve svém mimořádném opravném prostředku dále zmínil, že svým jednáním nemohl naplnit skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl pravomocně shledán vinným, avšak ani tato námitka dle státního zástupce nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť při formulaci těchto výhrad dovolatel vycházel z jiného skutkového stavu, než který vzal za základ svého rozhodování soud prvního a druhého stupně.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že obvinění J. M., V. K. a P. Ž. napadenému rozsudku soudu druhého stupně, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkli žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obvinění opírají svá dovolání), a proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Co se týče P. Z., tento uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tímto dovolatelem byl dle státního zástupce tento dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně, ale i důvodně, neboť při hodnocení opodstatněnosti dovolání je nutné si ujasnit, zda mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou výroku (v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu, které soud považuje za naplněné) je takový vztah, že každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá nějaká konkrétní skutková okolnost.
V tomto ohledu se nabízí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádu tehdy, jestliže některý ze zákonných znaků trestného činu nemá odpovídající protipól ve skutkové části výroku o vině. Jak se podává z tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 64/2008 vyhlášeného dne 18. 9. 2008, jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, ke kterým je nutné v daných intencích rovněž přihlížet, i při vědomí, že se P. Z. předmětné trestné činnosti dopustil jako spolupachatel ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona, nelze z obsahu tzv. skutkové věty dovodit, že by byl alespoň srozuměn s tím, že inkriminovaný příkaz k bezhotovostnímu převodu finančních prostředků, který byl v rámci společného jednání pachatelů udán spoluobviněným P.
H., je padělkem. Na srozumění P. Z. s tím, že v případě předmětného příkazu k bezhotovostnímu převodu finančních prostředků se jednalo o padělek, totiž nelze usuzovat pouze z toho, že obviněný P. Z. tento příkaz viděl a věděl, že je opatřen podpisy osob, které nezná, jak vyvodily obecné soudy. Pochybení, která byla státním zástupcem zjištěna v případě P. Z., se mohou alespoň zčásti týkat i spoluobviněného P. H., státní zástupce proto upozornil, že podle ustanovení § 265k odst. 2 věta poslední tr.
ř. se v řízení o dovolání přiměřeně užije ustanovení § 261 tr. ř., podle kterého prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch(zásada „beneficium cohaesionis“). Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud: 1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a za použití § 261 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 64/2008, ze dne 18. 9. 2008 v části týkající se výroku o vině obviněných P.
Z. a P. H., jakož i výroku o trestech uložených tímto rozsudkem oběma obviněným a ve výroku o náhradě škody, pokud se týkal obviněných P. Z. a P. H., a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2) dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, 3) a konečně podle § 265l odst. 4 tr. ř. případně rozhodl o vazbě obviněných P.
Z.a P. H.
K dovolání M. K. státní zástupce uvedl, že co se týká dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným, přičemž mimo tento dovolací důvod jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů či námitky procesní, proto pod tento deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit námitky dovolatele, že nespáchal trestný čin, pro který byl pravomocně odsouzen, a pokud by předmětem dovolání byly pouze tyto námitky, navrhl by státní zástupce, aby bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Naopak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl dle státního zástupce uplatněn nejen právně relevantně, ale i důvodně, za předpokladu, že dovolatel skutečně nebyl po spojení jeho věci s věcí dalších obviněných ke společnému projednání a rozhodnutí seznámen s obsahem mezitím provedených důkazů a nebylo mu tak umožněno se k nim vyjádřit, čímž by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Proto státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud: 1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 64/2008, ze dne 18. 9. 2008 v části týkající se výroku o vině obviněného M. K., jakož i výroku o trestu uloženém tímto rozsudkem tomuto obviněnému a ve výroku o náhradě škody, pokud se týkal obviněného M. K., a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2) dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, 3) a konečně podle § 265l odst. 4 tr. ř. případně rozhodl o vazbě obviněného M. K.
K dovolání P. Š. státní zástupce uvedl, že dovolatel toliko polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, přičemž státní zástupce zvlášť zdůraznil, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí o odvolání P. Š. konstatoval, že nebylo prokázáno, že by tento věděl o tom, že byl předmětný platební příkaz padělán, což jej vedlo k závěru, že P. Š. nelze shledat vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr.
zák. Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustně namítá porušení trestně právních zásad (zakotvených v ust. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), což je opět v rozporu s hmotně právním charakterem dovolatelem deklarovaného dovolacího důvodu. Výše uvedené námitky uplatněné v dovolání P. Š. by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by dovolatel takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl.
P. Š. však tímto způsobem ničeho nenamítá. Navíc Nejvyšší státní zastupitelství České republiky po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v trestní věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 T 11/2007, nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů. Státní zástupce připustil, že námitky P. Š. by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z kontextu předmětného dovolání lze dovodit, že dovolatel namítl, že za stavu, kdy Vrchní soud v Praze učinil skutkový závěr, že nebylo prokázáno, že obviněný P.
Š. věděl, že inkriminovaný platební příkaz byl padělán, nemohl být s ohledem na nedostatek subjektivní stránky uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, přičemž však takto chápané námitky dovolatele sice mohou odpovídat deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou současně zjevně neopodstatněné. To proto, že trestnost jeho jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr.
zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nevylučuje fakt, že nebylo prokázáno, že věděl o tom, že předmětný platební příkaz byl padělán. Ze skutečností popsaných v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu druhého stupně a zejména pak ze skutkových okolností uvedených již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně konkrétního podílu P. Š. na podvodném vylákání peněz z účtu společnosti Internet Mall, a. s., se sídlem v P.
a znalostí okolností, na jejichž základě musel být obviněný alespoň srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, je totiž zřejmé, že jako spolupachatel se pokusil sebe a jiného obohatit tím, že uvedl někoho v omyl, přičemž bezprostředně i v důsledku jeho jednání hrozilo, že společně s dalšími obviněnými způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu, což ostatně našlo i svůj výraz v příslušných úvahách o právní kvalifikaci jednání P. Š. v rozhodnutí soudu druhého stupně. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby dovolání P. Š. dovolací soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Zvlášť také upozornil, že podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i tr. ř.), respektive o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1 a odst. 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout o podaných dovoláních jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět.
Podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. se trestného činu padělání a pozměňování peněz dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle § 143 tr. zák. se ochrana podle § 140 až 142 tr. zák. poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům.
Podle § 250 odst. 1 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. se tohoto trestného činu dopustí pachatel, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle odst. 4 téhož ustanovení se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.
V. K. ve svém podání uvedl, že „součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., a to udání padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých, či pokusu trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to uvedení někoho v omyl a obohacení se ke škodě cizího majetku.“ V dovolání uplatněnými námitkami však brojí toliko proti způsobu, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy a součástí jeho podání je předložení vlastní (pro něj příznivější) verze skutkového děje. Zpochybňuje důkazy, ze kterých soudy vycházely při posuzování jeho účasti na předmětných transakcích, a nabízí vlastní vysvětlení posuzovaných situací. Takto vedené námitky však nespadají ani pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Soudy zejména v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené důkazy) hodnotily a z jakých skutkových zjištění vycházely a pro stručnost lze na odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména soudu odvolacího) odkázat. Dovolatelem uplatněné námitky ohledně posouzení důkazu analýzou v souvislosti s přihlášením aktivních stanic mobilního telefonu, zpochybnění způsobu, jakým soud hodnotil výpověď jeho družky a posouzení výpovědi svědků K. a spoluobviněného M., jakož i dalších důkazů provedených soudem, spadají pod námitky skutkové, tedy takové, které nelze pod deklarovaným dovolacím důvodem důvodně uplatnit. Proto nezbylo dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
J. M. ve svém podání uvedl, že jeho jednání bylo chybně posouzeno jako trestný čin a to díky „nadřazování důkazů svědčících proti němu nad důkazy svědčící v jeho prospěch“, čímž došlo k porušení základních zásad trestního řízení. Soudy se dle něj dopustily zásadního pochybení v tom, že v rozporu s ust. § 125 tr. ř. nezdůvodnily, z jakých důvodů výpovědi spoluobviněných Ž. a Z. považovaly za pravdivé, přičemž tyto výpovědi byly dle dovolatele jediným důkazem proti němu. V další části dovolání se dovolatel zabýval tím, že zpochybnil způsob, kterým soudy hodnotily výpovědi svědků (spoluobviněných Š., V. a K. a svědka K.).
Odůvodnění rozsudku soudu odvolacího podle názoru dovolatele neodpovídá zvolené právní kvalifikaci a hmotně právnímu posouzení skutku, neboť nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že dovolatel spáchal výše uvedený trestný čin. Takto vedené námitky však nenaplňují ani dovolatelem uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný, ze zákonem taxativně stanovených, dovolacích důvodů, neboť se jedná o námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudu a zpochybňuje způsob, jakým soudy hodnotily (jednotlivé) důkazy, přičemž soudy zejména v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely (výpovědi svědků a spoluobviněných, vyhodnocení provozu mobilních telefonů, listinné důkazy, záznamy bezpečnostních kamer) a proč jednání dovolatele kvalifikovaly jako výše uvedené trestné činy.
V další části dovolatel poukazuje na některé rozpory v odůvodnění odvolacího soudu, které však nemají pro hmotně právní posouzení věci význam, jedná se veskrze o námitky skutkové a procesní (bez vazby na adekvátní dovolací důvod), proto k nim dovolací soud v rámci rozhodování o dovolání nepřihlížel, když dovoláním lze napadnout toliko výroky příslušného rozhodnutí a dovolání pouze proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Z výše uvedených důvodů nezbylo dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
P. Ž. prostřednictvím svých námitek uplatněných v dovolání namítl, že nenaplnil skutkovou podstatu mu přisuzovaných trestných činů, neboť mu nebyl prokázán úmysl tyto trestné činy spáchat, přičemž tohoto zjištění se domáhal pouze na základě jiné (pro něj příznivější) verze skutkového děje, když tvrdil, že netušil, že platební příkazy jsou padělané a nemohl se tudíž dopustit ani trestného činu padělaní a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ani trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. I tyto námitky jsou námitkami skutkovými, tedy takovými, které nelze pod deklarovaným dovolacím důvodem (ale ani podřadným jiným ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů) právně relevantně namítat. Dále dovolatel namítl, že podle § 125 odst. 1 tr. ř. musí soud v odůvodnění rozsudku stručně vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, což podle dovolatele soud neučinil. Dle názoru dovolacího soudu však právě naopak soudy (zejména soud odvolací) v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jak hodnotily (jednotlivé) důkazy, které svědecké výpovědi považovaly za věrohodné a které nikoli a pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat.
Tzv. skutková věta (citovaného) rozsudku soudu druhého stupně týkající se V. K., J. M. a P. Ž. je zcela v souladu s tzv. větou právní téhož rozsudku. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Přitom nelze přehlédnout, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud dovolání V. K., J. M. a P. Ž. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P. Š. uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na skutečnost, že v jeho případě došlo k chybnému hodnocení subjektivní stránky jeho jednání ze strany soudu, neboť nebylo prokázáno, že by viděl padělané příkazy k bezhotovostnímu převodu a že by věděl, že jsou opatřeny podpisy osob, které nezná. Vzhledem ke skutečnosti, že rozsudkem vrchního soudu byl dovolatel shledán vinným pouze trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu a nikoli již trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr.
zák. ve spojení s § 143 tr. zák., posuzoval dovolací soud tuto námitku ve vztahu k trestnému činu podvodu, přičemž dospěl k závěru, že tyto námitky jsou sice z hlediska zvoleného dovolacího důvodu uplatněné právně relevantně, současně však jsou zjevně neopodstatněné. Skutečnost, že dovolateli nebylo prokázáno, že by věděl, že je předmětný platební příkaz padělán, s ohledem na skutkové okolnosti popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně, nevylučuje jeho podíl na podvodném jednání při vylákání peněz z účtu společnosti Internet Mall, a.
s., se sídlem v P.., kdy musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním porušuje zájem chráněný trestním zákonem, což ostatně vyplývá i z odůvodnění rozsudků soudu prvního i druhého stupně, na které lze pro stručnost odkázat. Proto dovolacímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
P. Z. ve svém podání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že popis skutku tak, jak je uveden ve skutkové větě výroku rozsudku musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Je-li nezbytným znakem skutkové podstaty trestného činu úmysl pachatele spáchat tento trestný čin, je nezbytné tento úmysl ve skutkové větě uvést. Dle názoru dovolatele popis skutku ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku neobsahuje popis takových skutkových okolností, které by ve vztahu k němu naplňovaly znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr.
zák. ve spojení s § 143 tr. zák. po subjektivní stránce, neboť jeho jednání tak, jak je uvedeno ve skutkové větě (citovaného) rozsudku nepředstavuje v žádném případě okolnost naplňující znaky úmyslu udat padělané peníze jako pravé. Takto vedená námitka je sice uplatněna právně, avšak je současně zjevně neopodstatněná. Z popisu skutku tak, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu druhého stupně, jasně vyplývá srozumění dovolatele s tím, že se jedná o nelegální transakci (popsanou výše ve skutkové větě), tedy že k tomuto nelegálnímu jednání bude použito padělaných příkazů k úhradě, když P.
Z. tyto platební příkazy viděl a musel být minimálně srozuměn s tou skutečností, že tyto platební příkazy jsou padělané, přičemž toto srozumění vyplývá i z podílu jeho účasti na této trestné činnosti dostatečně a přiléhavě obsažené a vysvětlené i v odůvodněních citovaných rozhodnutí soudů obou stupňů, na která lze pro stručnost odkázat. Ani dovolací soud tak nemá v uvedeném směru o naplnění subjektivní stránky dovolatelova jednání pochyb, a proto takto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod byl uplatněn [současně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] M. K. Dovolatel uvedl, že nebyl přítomen první fázi hlavního líčení, totiž výslechům spoluobviněných, a to z toho důvodu, že první den hlavního líčení byla jeho věc soudem vyloučena k samostatnému řízení, přičemž následně za dva dny soud věci opět spojil s tím, že nejen nebyly přečteny výpovědi jednotlivých spoluobviněných, ale především nebylo umožněno jemu ani jeho obhájci, aby mohli spoluobviněným klást otázky, v čemž spatřuje zásadní porušení svého práva na obhajobu.
Tato námitka je uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem právně relevantně, je však současně zjevně neopodstatněnou. S touto námitkou se vypořádal již soud odvolací, který shrnul, že M. K. na svých právech krácen nebyl, protože jak se podává z příslušného spisu, první den hlavního líčení 18. 2. 2008, kdy se dovolatel k hlavnímu líčení nedostavil, byla jeho věc (společně s P. Z.) vyloučena k samostatnému řízení, a následně dne 20. 2. 2008, kdy byl v průběhu hlavního řízení předveden do jednací síně, byly věci opět spojeny.
V průběhu tohoto hlavního líčení dovolatel po poradě se svým obhájcem odmítl vypovídat a požádal, aby další jednání probíhala v jeho nepřítomnosti, přičemž následující den hlavního líčení, tedy 21. 2. 2008, které bylo již konáno bez přítomnosti dovolatele v souladu s § 202 odst. 5 tr. ř., avšak za přítomnosti jeho obhájce, byl čten protokol o hlavním líčení ze dne 18. 2. 2008, tedy i výpovědi spoluobviněných a dovolatelův obhájce Mgr. E. měl možnost se k nim vyjádřit i klást spoluobviněným otázky, avšak neučinil tak, a to ani tehdy, když byly při hlavním líčení konaném 21.
dubna 2008 strany vyzvány k přednesení návrhů na doplnění dokazování. Dovolací soud tedy námitku uplatněnou dovolatelem pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal jako zjevně neopodstatněnou. Dovolatelem byl současně uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod namítl s ohledem na tu skutečnost, že jeho jednání popsané v obžalobě není trestný činem.
Dle dovolatele šlo pouze o výpomoc známému v tom směru, že pro něj založil bankovní účet, na který měly přijít jeho vlastní peníze, u kterých se obával uvalení exekuce. Takto vedená námitka obsahově nespadá pod deklarovaný dovolací důvod, neboť se jedná o námitku skutkovou, tedy takovou, jejímž prostřednictvím dovolatel namítá jinou (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a jako takovou ji nelze pod tímto dovolacím důvodem důvodně uplatnit.
Nicméně dovolací soud v rámci této námitky nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) uvádí, že za situace, kdy by byl průběh skutkového děje takový, jak uvádí dovolatel, právní kvalifikace (tedy trestný čin podvodu) tohoto jednání by dle názoru dovolacího soudu zůstala stejná, neboť tímto jednáním by dovolatel ke škodě cizího majetku (osob zainteresovaných na exekuci) sebe nebo jiného (svého známého) obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu ve výši požadované trestním zákonem.
Skutečnost, že dovolateli nebylo prokázáno, že by věděl, že příkaz k úhradě byl padělán, zohlednil vrchní soud ve svém rozhodnutí tím, že jej uznal vinným toliko trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a nikoli trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. Další námitka, kterou dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil, spočívala ve zpochybnění jeho schopnosti vyhodnotit případnou trestnost jeho jednání vzhledem k jeho snížené inteligenci a dříve diagnostikované nemoci alkoholismu, avšak i tato námitka je námitkou skutkovou, jejímž prostřednictvím dovolatel polemizuje se způsobem, kterým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy a napadá rozsah, v jakém bylo dokazování provedeno, přičemž soudy zejména v odůvodnění svých rozhodnutí se s těmito okolnostmi řádně vypořádaly.
Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo by dovolacímu soudu než podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., se kterým se dovolací soud vypořádal výše, odmítl takto ve svém souhrnu podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než dovolání podané P. Š., P. Z. a M. K. odmítnout dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání V. K., J. M. a P. Ž. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka