v Ústí
nad Labem ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 7 To 501/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 239/2006,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Z. odmítá.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 4 T 239/2006, byl obviněný F. Z. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil dle skutkových zjištění nalézacího soudu tím, že „dne 1. 4. 2006 okolo 17:00 hodin v Č. před domem, požadoval po své bývalé manželce Š. Z., aby mu umožnila kdykoliv bude chtít styk se synem a když mu sdělila, že o tom rozhodne soud, začal jí vyhrožovat pořezáním obličeje, zmlácením, dále jí řekl, že ji prodá jako děvku a zařídí, aby byla na drogách a pomstí se celé její rodině, pokud neudělá, co on bude chtít“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 7 To 501/2010, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobod v trvání 2 (dvou) týdnů.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný F. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 158 - 162) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný uvedl, že odvolací soud shledal dokazování provedené soudem prvního stupně dostatečným, avšak vzápětí konstatoval, že klíčové svědkyně Š. Z. a D. Š. nebyly vyslechnuty ke všem podstatným skutečnostem týkajících se průběhu skutkového děje. Obviněný považuje takový výklad za účelový a domnívá se, že je otázkou, proč nebylo doplněno dokazování i o jeho výslech či o výslech jiného svědka. V návaznosti na to obviněný dovozuje, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu, neboť závěry o vině Krajský soud v Ústí nad Labem opíral o jím doplněné důkazy, ač jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny. Tímto byl zbaven možnosti nechat přezkoumat hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, kdy i odvolací soud má za to, že podstatné dokazování bylo provedeno až v odvolacím řízení. Výsledkem pak je skutečnost, že zatímco u soudu prvního stupně neřekla ani jedna ze svědkyň žádné konkrétní výhrůžky, které měl směřovat vůči Š. Z., byl přesto uznán vinným. Odvolací soud pak, přestože toto pochybení zjistil, nechal část rozsudku o vině v platnosti a on tak byl uznán vinným soudem, který vlastně neprovedl žádný podstatný důkaz k jeho vině.
Dále má obviněný zato, že byl odsouzen pro spáchání jednání, kterého se nedopustil. V této souvislosti tvrdí, že naznačený závěr je nutné dovodit i z provedených důkazů, když zejména zpochybňuje hodnocení výpovědi svědkyně D. Š., která u odvolacího soudu na rozdíl od soudu prvního stupně daleko podrobněji vše popsala a uvedla celý rozsah konkrétních údajných nadávek obviněného. Tato diametrálně odchylná výpověď od její předchozí výpovědi u soudu prvního stupně se pak dle obviněného dá vysvětlit tím, že si v podstatě toliko zapamatovala obsah úředního záznamu z výslechu na Policii ČR, kterýžto ale ani v trestním řízení nelze použít jako důkaz, a dále se pozastavuje nad tím, jak může být soudy taková výpověď považována za věrohodnou. Dále obviněný namítá i existenci rozporů v některých dalších svědeckých výpovědích (svědkyně R., svědek Z.) a vyvozuje vlastní skutková zjištění.
V poslední části svého dovolání obviněný uvádí, že jeho jednání bylo projevem vzteku, neboť poškozená nepřistoupila na jeho návrh, avšak neměl v úmyslu ji nutit k žádnému jednání, tudíž se nemohl dopustit trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Nesprávným v této souvislosti obviněný shledává odkaz soudu prvního stupně na přestupková řízení, v nichž měla být projednávána obdobná jeho jednání, neboť jeho vina nebyla prokázána. Obviněný rovněž poukazuje na civilní řízení, zahájená z jeho podnětu a z podnětu poškozené, týkající se péče a výživy jejich společného dítěte, a tvrdí, že v řízeních zahájených poškozenou soudy reagovaly v kratší době, resp. namítá, že soudy měly přihlédnout k tomu, jak se soudy podílely na tom, aby mu umožnily dosáhnout včas úpravy styku se synem. Uvedl, že se řádně stará o další tři děti, z nichž dvě dokonce osvojil.
Obviněný má za to, že z důkazů provedených soudem jeho vina nevyplývá, že se žádného tvrzeného trestného činu nedopustil, a to ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, když má současně za to, že nebyla naplněna ani stránka materiální.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil v plném rozsahu a věc vrátil soudům k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že jestliže obviněný v rámci svých námitek namítá, že nebylo provedeno dostatečné dokazování, důkazy nebyly řádně hodnoceny a byly dovozeny nesprávné skutkové závěry, nelze k tomu přihlížet, neboť takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Nad rámec věci uvedl, že pokud závěry vyplývající z provedeného doplnění dokazování potvrdily stanovisko soudu prvního stupně, nebylo namístě rozsudek rušit, ale s ohledem na doplněné dokazování vydat rozsudek nový. Za zcela nerelevantní pak označil námitky obviněného týkající se údajné rozdílnosti v rychlosti civilních řízení vedených z jeho podnětů a z podnětů poškozené, neboť tato otázka vůbec není předmětem trestního řízení.
Za odpovídající citovanému dovolacímu důvodu, nicméně neopodstatněné, označil toliko námitky, podle nichž posuzované jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Uvedl, že obviněný svá tvrzení nijak blíže neodůvodňuje, ale spíše jen konstatuje. Objektivní i subjektivní stránka uvedeného trestného činu byla dle státního zástupce naplněna. Ve vztahu k materiální stránce trestného činu pak uvedl, že obviněný v průběhu posuzovaného jednání zejména hrozil poškozené fyzickým napadením její osoby a i její rodiny, případně dalšími obdobnými skutečnostmi, tedy vyslovil poměrně závažnou hrozbu, čímž chtěl poškozenou donutit k uzavření dohody o výživě a styku k jejich dítěti, tedy se ji snažil donutit k právnímu úkonu s významným dopadem. Státní zástupce konstatoval, že neshledává žádné zvláštní okolnosti, které by mohly zapříčinit, že se jednání obviněného vymyká běžným případům vydírání ve smyslu formální skutkové podstaty popsané v § 235 odst. 1 tr. zák., je méně nebezpečné než nepatrně a je tedy třeba dovodit jeho beztrestnost.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 7 To 501/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (změněn toliko výrok o trestu, nikoli o vině). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (námitky týkající se provedeného dokazování výslechem svědkyň Š. Z. a D. Š. odvolacím soudem; námitka neprovedení výslechu obviněného a svědkyně V. Z. odvolacím soudem; obecné námitky obviněného směřující k hodnocení provedených důkazů a způsobu jejich provedení, kdy obviněný zejména namítal, že nalézacím soudem nebylo provedeno podstatné dokazování; námitky směřující k věrohodnosti výpovědi svědkyně D.
Š., jejíž výpověď označil za diametrálně odlišnou od výpovědi učiněnou před soudem nalézacím; námitky, jimiž obviněný popisuje odlišnosti ve výpovědích svědkyň A. R. a D. Š., a obsah výpovědí svědků V. Z. a F. Z., jeho otce, kteří svědčili v jeho prospěch) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka, že se jednání mu kladenému za vinu nedopustil; námitky nedostatečného zjištění, kdo byly osoby přítomné celému incidentu, jak tento incident probíhal, resp. zda obviněný po poškozené něčeho požadoval či ji chtěl donutit k nějakému jednání, kde tyto osoby stály a zda mohly rozhovor mezi ním a poškozenou slyšet), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených důkazů nelze dovodit závěr o jeho vině, zejména že z výpovědi poškozené, její švagrové a její matky vůbec nevyplývá, že by poškozenou k něčemu nutil svými výhrůžkami) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, že se jednání mu kladenému za vinu nedopustil, a pokud soud dovodil, že jeho jednání bylo projevem vzteku z nepřistoupení poškozené na jeho návrh, a svými neadekvátními slovními výlevy vůči poškozené měl u ní vytvořit stav pocitu nebezpečí, pak již jen z tohoto je zřejmé, že v žádném případě ani podle závěrů soudu uvedených v odůvodnění, nebylo úmyslem jeho jednání, a to pomine-li se skutečnost, zda se vůbec tohoto jednání dopustil, poškozenou donutit k nějakému jednání, ale pouze se jednalo dle stanoviska soudu o projev vzteku).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů, kdy současně vytvářel svou vlastní verzi předmětných událostí.
Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný F. Z. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že neshledal pochybení v postupu odvolacího soudu, jestliže tento dovodil, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování, nicméně jej doplnil o výslech poškozené Š. Z. a svědkyně D. Š. (č. l. 144 – 146). Ke skutku došlo v dubnu roku 2006, svědkyně byly opětovně vyslýchány v dubnu 2011, kdy předešlé výpovědi svědkyň u hlavního líčení nebyly zaznamenány na nahrávacím zařízení. Soud odvolací k upřesnění a ověření skutkových zjištění učiněným soudem nalézacím doplnil dokazování o výslech poškozené a svědkyně. Závěry vyplývající z provedeného doplnění dokazování potvrdily stanovisko soudu prvního stupně, tedy nebylo namístě napadený rozsudek zrušit. Odvolací soud současně dovodil, že není důvod doplňovat bez dalšího i výslech obviněného či jiných osob, a vydal rozsudek nový, ve výroku o vině identický, toliko změněn ve výroku o trestu. V rámci odůvodnění pak uvedl, že „soud prvního stupně sice v daném případě provedl úplné dokazování, avšak nutno konstatovat, že v průběhu hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2010, respektive 1. 9. 2010, nevyslechl klíčové svědky celé události, a to poškozenou Š. Z. a D. Š., ke všem podstatným skutečnostem, týkajícím se průběhu skutkového děje. Uvedené pochybení pak napravil sám odvolací soud, když opětovné vrácení věci soudu prvního stupně k doplnění dokazování by ještě více prohloubilo už tak neúměrnou délku vedeného trestního řízení, kdy obžaloba napadla už 14. 8. 2006, a proto za této situace znovu v rámci konaného veřejného zasedání v procesním postavení svědkyň vyslechl obě výše jmenované“ (str. 3 napadeného rozsudku).
Zcela nerelevantními jsou námitky obviněného týkající se civilních řízení, která byla vedena z jeho podnětu či z podnětu poškozené, zejména týkajících se úpravy styku s jejich nezletilým synem a úpravy výživného, neboť otázka rychlosti vedení těchto řízení či jejich důvodnost není předmětem trestního řízení, a tedy se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák., a to po objektivní a subjektivní stránce, a rovněž nedosahuje ani potřebné kvality stran materiální stránky.
Přestože danou námitku obviněného lze pod jím uplatněný dovolací důvod formálně podřadit, námitka jím vznesená je ve skutečnosti založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy čistou spekulací. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.). Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze v dopise apod. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může např. směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1388 - 1390).
Dle stabilizovaných skutkových zjištění, obviněný komunikoval s poškozenou, svojí bývalou manželkou, stran vymezení práv a povinností k jejich dítěti a předložil jí určitý svůj návrh, přičemž poškozená ho odmítla s tím, že ve věci rozhodne příslušný civilní soud. Na to obviněný reagoval tak, že poškozené v zásadě sdělil, že pokud návrh neakceptuje, ublíží jí a její rodině. Jinak řečeno, obviněný poškozené pohrozil násilím, kterým ji nutil, aby přijala jím nabízenou dohodu, tedy aby určitým způsobem konala. Obviněný proto jednal zcela ve smyslu objektivní stránky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Současně je zřejmé, že obviněný jednal cíleně a záměrně, tedy v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Ačkoli lze do určité míry akceptovat, že obviněný jednal ve stavu vzteku, naznačené pohrůžky patrně nemohl pronést nedbalostně či zcela nezaviněně, ale musel chtít tak učinit, přičemž mu nepochybně musel být znám jejich obsah a podstata a i cíl, k němuž mohou vést. I subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. proto byla jednáním obviněného naplněna.
Co se týče materiální stránky uvedeného trestného činu, je namístě odkázat na závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§ 3 odst. 2, § 75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. O takový případ se však právě s ohledem na výše uvedená stabilizovaná skutková zjištění nejedná.
Je namístě též poznamenat, že obviněným uplatněnou námitkou se již zabýval soud odvolací, který v rámci odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že „soud prvního stupně nepochybil, pokud po provedeném hlavním líčení obžalovaného uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, neboť bylo prokazatelně zjištěno, že jmenovaný jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal. Obžalovaný vcelku razantním způsobem zasáhl do svobodného rozhodování poškozené Š. Z., kdy jeho počínání se s ohledem na to, že pohrůžek násilím vůči jmenované užil opakovaně a i s přihlédnutím k charakteru jím použitých slovních výrazů, vyznačuje i poměrně značnou intenzitou. Je tedy možno uzavřít, že vedle formální stránky byla naplněna i materiální stránka skutkové podstaty výše citovaného zákonného ustanovení, neboť stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného je v daném případě vyšší než nepatrný“ (str. 5 napadeného rozsudku).
IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. Z. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu: JUDr. Petr Š a b a t a