3 Tdo 1254/2010-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. prosince 2010 v neveřejném
zasedání o dovolání, které podala obviněná A. D. W., a obviněná I. W., proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 11 To 579/2009,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 4 T 89/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. D. W. a I. W.
odmítají.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 4 T 89/2009,
byla obviněná A. D. W. a obviněná I. W., společně se spoluobviněnými M. G., J.
K., a P. K., shledáni vinnými pokračujícím trestným činem vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného
do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), (skutky pod body 1/, 3/, 5/, 7/ a 9/), a
pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (skutky pod
body 2/, 4/, 6/, 8/, a 10/), jichž se dopustili tím, že:
1) „v přesně nezjištěné době od 21. 9. 2008 ve S., okres K., v ulici R.
vyhrožovali poškozenému L. A., že ho zmlátí, zlámou mu ruce nebo nohy,
ukazovali mu pistoli s tím, že pokud nebude jednat tak, jak chtějí, někam ho
odvezou a doplatí na to, dále vyhrožovali, že zabijí celou jeho rodinu, čímž ho
nutili k tomu, aby v K. v provozovně AAA A. P. v K., ul. G. K., dne 24. 9. 2008
podepsal úvěrovou smlouvu s poškozenou společností S. C. F.se sídlem Š. P.“,
2) „v důsledku předchozího jednání obžalovaných dne 24. 9. 2008 L. A.
podepsal úvěrovou smlouvu s poškozenou společností S. C. F.se sídlem Š., P.,
přičemž obžalovaná I. W. vědoma si předchozí pohrůžky násilím vůči poškozenému
a za souhlasu všech dalších obžalovaných úmyslně uvedla v úvěrové smlouvě
nepravdivé údaje o zaměstnání, vzdělání a příjmu poškozeného A., následně pak
po podepsání úvěrové smlouvy byl poškozený přinucen k odebrání motorového
vozidla zn. Škoda Superb, a k jeho předání obžalovaným, kteří jej poté užívali,
v době uzavření smlouvy si obžalovaní museli být vědomi toho, že půjčené
finanční prostředky nebudou nikdy hradit, přičemž poškozeného společnosti S. C.
F., Š., P., tímto jednáním vznikla škoda ve výši 253.913,- Kč“,
3) „v době od 24. 9. 2008 do dne 26. 9. 2008 ve S., okres K., v ulici
R., vyhrožovali poškozenému L. A., že ho zmlátí, zlámou mu ruce nebo nohy,
ukazovali mu pistoli s tím, že pokud nebude jednat tak, jak chtějí, někam ho
odvezou a doplatí na to, dále vyhrožovali, že zabijí celou jeho rodinu, a tímto
způsobem ho nutili, aby ve S., v prodejně K. v pobočce společnosti Telefónica
02 Czech Republic, a. s., se sídlem Z. P., dne 26. 9. 2008 zřídil mobilní
služby CN (celulární číslo)“,
4) „v důsledku výše uvedeného jednání L. A. ve S., v prodejně K., v
pobočce společnosti Telefónica 02 Czech Republic, a. s., se sídlem Z., P., dne
26. 9. 2008 zřídil mobilní služby CN (celulární číslo), přičemž obžalovaná I.
W., vědoma si předchozí pohrůžky násilí vůči poškozenému, uvedla ve smlouvě na
užívání služeb společnosti 02 za souhlasu dalších obžalovaných osobní údaje
poškozeného, přitom si obžalovaní uvědomovali již dne 26. 9. 2009, tedy v době
uzavření smlouvy na poskytování služeb, že za poskytované služby nebudou nikdy
platit, čímž poškozené společnosti 02 způsobili škodu ve výši 42.644,- Kč“,
5) „v přesně nezjištěné době od začátku října 2008 ve S., v ulici R.,
vyhrožovali poškozenému L. A., tím, že jeho manželku L. A. odvezou někam pryč a
již ji neuvidí, čímž ho nutili, aby v K., v pobočce poškozené spol. Raiffeisen
Bank, se sídlem H., P., dne 7. 10. 2008 uzavřel smlouvu o vydání kreditní karty
a smlouvu o rychlé půjčce na částku 100.000,- Kč“,
6) „v důsledku výše uvedeného jednání L. A., v K., v pobočce poškozené
spol. Raiffeisen Bank, se sídlem H., P., dne 7. 10. 2008 uzavřel smlouvu o
vydání kreditní karty číslo a smlouvu o rychlé půjčce na částku 100.000,- Kč,
přičemž obžalovaná I. W. vědoma si předchozí hrozby použití násilí vůči
poškozenému za souhlasu všech dalších obžalovaných úmyslně vyplnila v žádosti o
uzavření smlouvy o rychlé půjčce a smlouvy o vydání kreditní karty číslo
nepravdivé údaje o zaměstnání, vzdělání a příjmu poškozeného A., po uzavření
předmětných smluv ihned I. W. převzala v pobočce Raiffeisen Bank v K. částku
100.000,- Kč a finanční prostředky užila s dalšími obžalovanými pro osobní
potřebu, kreditní kartu na jméno poškozeného si nechala obžalovaná I. W. zaslat
do místa svého bydliště ve S., v ulici R. a z ní poté uskutečnila neoprávněné
výběry ve výši 32.000,- Kč, v době uzavření smlouvy si obžalovaní museli být
vědomi toho, že půjčené finanční prostředky nebudou nikdy hradit, tímto
jednáním vznikla poškozené společnosti Raiffeisen Bank, se sídlem H., P.,
celkem škoda ve výši 132.000,- Kč“,
7) „v přesně nezjištěné době od počátku října 2008 do dne 9. 10. 2008 ve
S., okres K., v ulici R., vyhrožovali poškozenému L. A., že ho zmlátí, zlámou
mu ruce nebo nohy, dále vyhrožovali, že zabijí celou jeho rodinu, přičemž se
střelnou zbraní před poškozeným demonstrativně manipulovala obžalovaná A. D. W.
a obžalovaní poškozenému říkali, že pokud je neposlechne doplatí na to, čímž ho
nutili, aby dne 9. 10. 2008 uzavřel smlouvu o půjčce u pracovnice společnosti
HELP FINANCIAL, s. r. o., se sídlem Č., M. B., M. K. na částku 20.000,- Kč“,
8) „v důsledku výše uvedeného jednání L. A. dne 9. 10. 2008 v obci Ř.,
okres K., uzavřel smlouvu o půjčce číslo u pracovnice společnosti HELP
FINANCIAL, s. r. o., se sídlem Č., M. B., M. K., na částku 20.000,- Kč,
přičemž obžalovaná I. W. se souhlasem dalších obžalovaných, vědoma si předchozí
pohrůžky násilí vůči poškozenému, uvedla při uzavírání smlouvy o půjčce osobní
údaje poškozeného, potvrzení o zaměstnání poškozeného u fyzické osoby I. W. a
výši pracovních příjmů, ačkoli poškozený u I. W. nikdy nepracoval a neměl od ní
žádný příjem a již v době uzavření smlouvy si obžalovaní museli být vědomi
toho, že půjčené prostředky nebudou nikdy hradit, čímž způsobili poškozené
společnosti HELP FINANCIAL, s. r. o., se sídlem Č., M. B. ve výši 20.000,- Kč“,
9) „v přesně nezjištěné době od 9. 10. 2008 do dne 3. 11. 2008 ve S.,
okres K., v ulici R., vyhrožovali poškozenému L. A., že ho zmlátí, zlámou mu
ruce nebo nohy, ukazovali mu pistoli s tím, že pokud nebude jednat tak, jak
chtějí, někam ho odvezou a doplatí na to, dále vyhrožovali, že zabijí celou
jeho rodinu, obžalovaný G. navíc přitiskl pistoli k čelu poškozeného, a tímto
způsobem ho nutili, aby dne 3. 11. 2008 uzavřel smlouvu o půjčce se společností
Provident Financial, s. r. o., na částku 20.000,- Kč“,
10) „v důsledku výše uvedeného jednání L. A. dne 3. 11. 2008 ve S.,
ulici R. uzavřel smlouvu o půjčce se společností Provident Financial, s. r. o.,
na částku 20.000,- Kč, přičemž obžalovaná I. W., vědoma si předchozí pohrůžky
násilím vůči poškozenému, se souhlasem dalších obžalovaných uvedla v předmětné
smlouvě o půjčce osobní údaje poškozeného, potvrzení o zaměstnání poškozeného u
fyzické osoby I. W. a výši pracovních příjmů, ačkoli poškozený u obžalované I.
W. nikdy nepracoval a neměl od ní žádný příjem, přitom již v době uzavření
smlouvy si obžalovaní museli být vědomi toho, že půjčené prostředky nebudou
nikdy hradit, čímž způsobili poškozené společnosti Provident Financial, s. r.
o., škodu ve výši 20.000,- Kč“.
Současně byla obviněná I. W. uznána vinnou trestným činem neoprávněného držení
platební karty podle § 249b tr. zák., jehož se dopustila jednáním popsaným pod
bodem 6), a obviněná A. D. W. trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák., jehož se dopustila jednání pospaném pod bodem 11), spočívajícím v
tom, že “dne 11. 2. 2009 v době od 11.00 hodin do 11.30 hodin v K. V.-R., v
ulici B., okres K. V., poblíže krematoria, nejprve vulgárními slovy napadala
poškozené L. A., a L. A., a dále se pokoušela najíždět motorovým vozidlem zn.
Škoda Superb, na oba poškozené“.
Za to byla obviněná A. D. W. odsouzena podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a
6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí byl uložen trest propadnutí věci –
pistole zn. BM, model GAP 9 mm PAK, s funkčním zásobníkem.
Obviněná I. W. byla odsouzena podle § 235 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců,
pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice
s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné I. W. a obviněné A. D. W., a
spoluobviněným M. G., J. K. a P. K., uložena povinnost společně a nerozdílně
zaplatit společnosti Telefónica 02 Czech Republic, a. s., částku 42.644,- Kč.
Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená Telefónica 02 Czech Republic,
a. s., odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený M. J. odkázán s nárokem na náhradu
škody na občanskoprávní řízení.
Spoluobviněný M. G. byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí
svobody, spoluobvinění J. K. a P. K. pak k úhrnným podmíněným trestům odnětí
svobody.
Současně byli podle § 226 písm. b) tr. ř. obvinění A. D. W., M. G., P. K. a I.
W. zproštěni obžaloby, která jim kladla za vinu, že „dne 25. 8. 2008 ve S. –
K., okres K., v ulici R., před domem vyhrožovali poškozeným M. J., a F. J.,
tím, že jim způsobí těžkou újmu na zdraví, že je fyzicky zlikvidují a způsobí
majetkovou újmu, čímž je nutili k úhradě částky 350.000,- Kč, kterou jim údajně
dlužil poškozený M. J., čímž měli spáchat trestný čin vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Podle § 226 písm. c) tr. řádu byli obviněná J. K., P. K., I. W. a M. G.a
zproštěni obžaloby, která jim kladla za vinu, že „dne 11. 2. 2009 v době od
11.00 hodin do 11.30 hodin v K. V.-R. poblíže krematoria, nejprve vulgárními
slovy napadali poškozené L. A., nar. a L. A., a dále najížděli motorovým
vozidlem zn. Škoda Superb, na oba poškozené a přitom jim vyhrožovali, že pokud
oznámí policii, že byli přinuceni uzavřít úvěrovou smlouvu s poškozenou spol.
S. C. F., a. s., se sídlem Š., P., smlouvu o rychlé půjčce a smlouvu o převzetí
kreditní karty s poškozenou Raiffeisen Bank, se sídlem H., P., tak je zabijí či
zmlátí“, čímž měli spáchat trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm.
b), c) tr. zák.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně podali obvinění I. W., A. D. W. a M. G.
odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, sp.
zn. 11 To 579/2009, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k
odvolání obviněného M. G. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ve vztahu
k obviněnému M. G., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znova tak, že mu
uložil podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl za současného
vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let.
Odvolání obviněných A. D. W. a I. W. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obviněné A. D. W. a I. W.
prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 1111 - 1114) opírající se o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, neboť nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu dle § 235 odst. 1, 2 tr. zák., resp. nenaplnil všechny
zákonné znaky skutkové podstaty jakéhokoli trestného činu.
Namítli, že pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu podle § 235 odst. 1,
2 písm. c) tr. zák., která je naplněna, pokud je tento trestný čin spáchán se
zbraní, je pro posouzení skutku jako spáchaného se zbraní zapotřebí, aby zbraní
bylo ke zdůraznění požadavku nějakým způsobem vyhrožováno, zatímco ze
skutkových vět k jednotlivým skutkům vyplývá, že pistole byla poškozenému
toliko ukazována bez jakéhokoliv slovního doprovodu.
Pokud pak jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 235 odst. 2
písm. b) tr. zák., je tato naplněna pokud je trestný čin vydírání spáchán
nejméně se dvěma osobami, a k tomu nestačí pouhá pasivní přítomnost těchto osob
na místě, ale je zapotřebí, aby se na vydírání poškozeného nějakým způsobem
podílely, tedy aby soud dovodil vzájemnou součinnost všech zúčastněných osob.
Obviněné namítly, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada in dubio pro
reo a bylo tak porušeno právo na spravedlivý proces obviněných, které je
garantováno čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy
České republiky. Závěrem uvedli, že v případě zákonného podřazení jednání
obviněných pod skutkovou podstatu odpovídajícího trestného činu beze vší
pochybnosti, s ohledem na osoby obviněných, postačovalo uložit výchovný
podmíněný trest odnětí svobody.
Z uvedených důvodů obviněné navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp.
zn. 11 To 579/2009, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 4 T 89/2009, a vrátil soudu prvního
stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co zopakoval námitky obviněných, uvedl, že se
vydírání vůči oběma poškozeným dopustili všichni pachatelé společně, tj. jako
spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. a je irelevantní, jakým konkrétním
jednáním ten který z obviněných na poškozené působil. Již pouhé ukázání pistole
poškozenému v průběhu vydírání postačí k závěru, že skutek byl spáchán se
zbraní, neboť již sama existence zbraně obavy vydíraného nepochybně zvyšuje,
navíc pak s poukazem na skutek pod bodem 9) nelze přisvědčit obviněným, že
zbraň byla poškozenému L. A. ml. ve všech případech pouze ukázána. Z těchto
důvodů shledal státní zástupce, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové
podstaty vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a tedy jsou
dovolací námitky obviněných nedůvodné.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněných A. D. W. a I. W. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 11
To 579/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byly
obviněné uznány vinnými a byl jim uložen trest, a současně jímž byl zamítnut
řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byly obviněné uznány vinnými a
byl jim uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobami
oprávněnými k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve
lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným
ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkami
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými A. D. W. a I. W. vznesené námitky naplňují jimi
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Z daného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve
věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví). Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva,
ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné
skutkové okolnosti.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
podřadit námitky obviněných, že v daném případě nebyla naplněna skutková
podstata trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák.,
tedy, že nebyla splněna podmínka spáchání trestného činu se zbraní a podmínka
spáchání trestného činu nejméně se dvěma osobami.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., se
dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké
újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl odst. 1, spáchá-li takový čin
nejméně se dvěma osobami – odst. 2 písm. b) a spáchá-li takový čin se zbraní –
odst. 2 písm. c).
Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí
jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou
násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou
násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co
sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí
vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o
pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R
10/1979).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka
násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo
vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je
tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito
s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli
bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.). Osoba, které je
vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze v dopise apod.
Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může např. směřovat
vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí
na majetku.
Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné
újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného
života apod. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v
důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho
tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený
trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil, či nikoli (srov. R
27/1982).
Musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl
(srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon – komentář – díl II.,
6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1388 - 1390).
Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní
vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné
se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu.
Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu
pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické
osoby (tedy s pachatelem celkem tři). Může jít o spolupachatelství (§ 9 odst. 2
tr. zák.) nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu [§ 10 odst. 1
písm. a), c) tr. zák. – organizátorství a pomoc. Nevyžaduje se, aby tyto osoby
účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné (§ 11 a 12 tr.
zák.). Stejně tak se nevyžaduje, aby šlo o organizovanou skupinu [srov. § 34
písm. g tr. zák.]. Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto
osoby musily o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi
jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se
například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Pachatel však o součinnosti s nimi
ve smyslu § 6 písm. b) tr. zák. vědět musí.
V daném případě nalézací soud učinil skutková zjištění, že se vydírání vůči
oběma poškozeným (L. A.o ml., a L. A.,) dopustili všichni pachatelé společně,
tj. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním
a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh.
tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i
sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí
naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného
činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,
tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Dané ustanovení je tedy třeba chápat tak, že byl-li trestný čin spáchán
společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin
spáchala sama, a byl-li čin spáchán ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák., je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na
jednání podílel.
Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je pak i s odkazem na výše uvedené
možné dovodit bez obtíží, neboť obviněné A. D. W. a I. W. společně s obviněnými
M. G., J. K. a P. K. se na jednání podíleli společně, i když nikoli ve stejné
míře, kdy obviněná A. D. W. vystupovala ve skupině jako nejaktivnější osoba,
pokud jde o vyděračské jednání vůči jednotlivým poškozeným (str. 12, 13 a 18
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), obviněná I. W. pak opatřovala podklady
sloužící k podvodnému jednání při uzavírání úvěrových smluv, a pokud jde o
ostatní spoluobviněné, tito zřejmě jednali z popudu obou obviněných. V daném
případě je nepochybné, že obviněné jednaly společně nejméně se třemi dalšími
osobami (M. G., J. K. a P. K.). Nejvyšší soud neshledal v právní kvalifikaci
dané skutečnosti žádné pochybení.
Podle ustanovení § 89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní,
jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k
útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u
sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco
jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu § 235 odst. 2 písm. c) tr.
zák. nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči
osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování
pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k
čemu ho nutí (srov. R 25/1983-II.). Ve vztahu k této okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby je třeba úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně
ovlivňuje chování poškozeného, nebo ji má za tím účelem u sebe.
Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu ustanovení § 235 odst. 2
písm. c) tr. zák. i v případě, že pachatel doručí poškozenému balíček
obsahující rozebraný ruční granát na zdůraznění svého požadavku na zaplacení
požadované peněžní částky (R 19/1999). Není tedy podmínkou, aby pachatel
jakkoliv svou výhrůžku slovně deklaroval, ale postačí, aby takto toliko svou
pohrůžku zdůraznil.
V projednávaném případě obviněné (spoluobviněné podle § 9 odst. 2 tr. zák.)
nijak nepopírají, a v průběhu dosavadního řízení ani nepopíraly, že by
poškozeným slovně vyhrožovaly (výhrůžka zmlácením, zlámáním končetin, zabitím
rodiny, odvezením poškozeného či manželky poškozeného na neznámé místo) a že u
sebe měly při setkáních s poškozenými střelnou zbraň, stejně jako skutečnost,
že tuto poškozeným ukazovaly.
Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil
ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle
potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Spolupachatel odpovídá
za to, že trestný čin byl spáchán se zbraní i tehdy, když zbraň sám nepoužil
ani ji k tomu účelu neměl u sebe, ale když s jeho vědomím jiný spolupachatel
užil zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo ji za tím účelem měl
u sebe.
Trestný čin naproti tomu není spáchán se zbraní, měl-li ji sice pachatel u
sebe, ale nepoužil ji a ani ji nezamýšlel použít způsobem uvedeným v tomto
ustanovení. Trestný čin není spáchán se zbraní ani tehdy, jestliže pachatel
zamýšlí použít a také příp. použije předmět, jímž je možno učinit útok
důraznější, jen proti věcem, např. sochorem nebo krumpáčem vypáčí dveře
prodejny apod.
V daném případě je nepochybné, že důvodem, pro který spoluobvinění měli zbraň u
sebe, bylo zastrašení poškozených. Samotná přítomnost zbraně, její ukázání
poškozenému, tedy samotné vědomí si skutečnosti, že osoba poškozenému
vyhrožující má u sebe zbraň, v osobě poškozeného nepochybně zvyšuje obavy a má
značný vliv na svobodnou volbu poškozeného.
Námitky obviněných se navíc nezakládají na pravdě v tom směru, že neodpovídá
skutkovým zjištěním, že by obviněné poškozeným zbraň toliko ukazovaly, neboť
dle skutkové věty pod bodem 9) „obžalovaný G. navíc přitiskl pistoli k čelu
poškozeného“.
Nejvyšší soud se se závěrem, že jednání obviněných naplňuje po formální i
materiální stránce skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235 odst.
1, 2 písm. b), c) tr. zák., ztotožnil.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
Okresního soudu v Kladně, která se stala podkladem napadeného rozsudku
Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé
rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na
provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků
dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým
stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Ačkoli je odůvodnění
rozsudku soudu Okresního soudu v Kladně celkově strohé, z příslušné části
odůvodnění plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů
řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž
patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných a jakými právními úvahami
se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení
zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněných A. D. W. a I. W. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. P. Š a b a t a