3 Tdo 1256/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
listopadu 2006 o dovoláních, která podali obviněný C. O., a obviněný J. V.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To
85/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 36 T 4/2002, t a k t o:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, ohledně obviněných C. O. a J. V. zrušuje v části
týkající se trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve
znění zák. č. 265/2001 Sb. a ve výrocích o trestu. Současně se ohledně těchto
obviněných zrušuje ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1
odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v celém výroku o trestu a ve
výroku o náhradě škody ve vztahu k uvedenému trestnému činu, též rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. V. nebere do vazby.
V rámci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T
4/2002, v trestní věci obviněných C. O., J. V. a Ing. V. G., byli obvinění C.
O. a J. V. pod bodem 1) výroku uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jenž měli
spáchat skutkem spočívajícím v tom, že jako společníci a jednatelé firmy V.,
spol. s. r. o., společně, po předcházející vzájemné dohodě, s úmyslem získat
finanční prostředky pro účely podnikání ke škodě fyzických osob, inzerovali v
tisku možnost 30 % zúročení vkladu tichého společníka za rok, ačkoliv z důvodů
neúplně vedeného účetnictví V., s. r. o., a nesledování hospodářských výsledků
firmy, nevěděli a ani nemohli vědět, zda společnost V., s. r. o., bude schopna
do budoucna tomuto závazku dostát, přesto občanům – zájemcům o tiché
společenství slibovali právní zajištění a tvrdili, že společnost je vysoce
prosperující a zisková, aniž by tato skutečnost vyplývala z dokladů o
hospodaření V., s. r. o., tímto uvedli zájemce o tiché společenství v omyl,
neboť tito se domnívali, že jejich vklad tichého společníka bude nejen
zhodnocen 30% ročním úrokem, ale po uplynutí sjednané doby jim bude zpět
vyplacen z důvodů právní záruky a takto vylákali od jednotlivých fyzických osob
– blíže uvedených ve výroku rozsudku - uzavřením smlouvy o tichém společenství
k jejich škodě celkem částku 15.897.000,- Kč. Pod bodem 2) byli oba obvinění
dále uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr.
zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a obviněný C. O. (se spoluobviněným Ing. V.
G.) pod bodem 3) rovněž trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., které po skutkové stránce
spočívaly v jednání podrobně popsaném v uvedené výrokové části rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný C. O. podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35
odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní
společnosti v trvání pěti roků. Obviněný J. V. byl podle § 250 odst. 4 tr. zák.
a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6
roků a 10 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto
trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst.
1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce jednatele obchodní společnosti v trvání 5 roků. O náhradě škody bylo
rozhodnuto výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškození jmenovitě
označení v tomto výroku byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na
řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných C. O. a J. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve
druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To
85/2005, jímž z podnětu těchto odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně výše uvedených
obviněných ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Za
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se
obviněný C. O. podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, a obviněný J. V.
podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba
obvinění pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou. V ostatních
výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl
právní moci dne 8. 3. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl
v nezrušené části ohledně těchto obviněných právní moci i rozsudek soudu
prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a zároveň i proti rozsudku
soudu prvního stupně podali obvinění C. O. a J. V. následně dovolání, jímž oba
napadli výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.
zák. a obviněný J. V. rovněž výrok o vině trestným činem zpronevěry podle § 248
odst. 1, odst. 2 tr. zák. Dovolatelé zároveň napadli výroky o uloženém trestu
odnětí svobody. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
Obviněný C. O. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudům obou
stupňů především vytkl, že jejich závěr o vině trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. je založen na nedostatečně provedeném dokazování
a učiněná skutková zjištění nemají navíc ani oporu v důkazech již provedených.
Podle dovolatele spočívá základní pochybení soudů především v tom, že nebyly
objasněny všechny podstatné skutkové okolnosti vztahující se naplnění zákonných
znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., čímž došlo
k porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. To mělo podle dovolatele za následek,
že mu (ani spoluobviněnému V.) nebylo prokázáno podvodné jednání ve vztahu k
následku, tj. že by jednal v úmyslu připravit poškozené o vložené finanční
prostředky. Proti existenci takového úmyslu pak svědčí zejména ta skutečnost,
že obvinění vůči tichým společníkům prokazatelně plnili své závazky v době, kdy
společnost V., s. r. o., prosperovala. Pouze z důvodu chybného podnikatelského
záměru pak podle dovolatele nelze dovodit, že by jednal v podvodném úmyslu,
tedy že tvrzením nepravdivých skutečností uváděl poškozené v omyl a na jejich
úkor se obohatil. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že v dosavadním
řízení nebyly získány žádné důkazy svědčící o tom, že při uzavírání smluv o
tichém společenství jednal s cílem obohatit sebe nebo někoho jiného, a že k
tomu skutečně došlo. Za obohacení ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. podle
dovolatele rozhodně nelze považovat skutečnost, že společnost V., s. r. o.,
použila vklady tichých společníků v rámci svého podnikání. Navíc tato
společnost v době, kdy byla úspěšná, své povinnosti vůči tichým společníkům
plnila. Ani tato skutečnost pak podle něj nesvědčí o podvodném charakteru
uzavíraných smluv.
Uvedené nedostatky ve skutkových zjištěních měly podle dovolatele dopad na
skutek formulovaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, když ani tzv.
skutková věta výroku rozsudku zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. nevystihuje. Mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudů tak existuje zjevný nesoulad,
nehledě na to, že lze pochybovat i o tom, zda byla vůbec zachována totožnost
skutku. Dovolatel současně s poukazem na obsah ustanovení § 255 tr. zák. o
trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku vyslovil názor,
že soudy zjištěný skutkový stav věci spíše nasvědčoval právní kvalifikaci
skutku toliko jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jak byl předmětný
skutek původně posuzován v obžalobě státního zástupce. Ovšem i v tomto směru by
podle dovolatele bylo nezbytné doplnit dokazování a řádně objasnit ekonomickou
situaci společnosti V., s. r. o., v průběhu roku 1992 a 1993.
Právní posouzení skutku nelze podle dovolatele považovat za správné též s
ohledem na to, že trestní věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, neboť délka
řízení činila 13 let, aniž by na tom dovolatel měl jakoukoliv vinu. Protože v
důsledku takového postupu státních orgánů došlo nepochybně k porušení čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, měl podle dovolatelova názoru již soud
prvního stupně aplikovat ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a trestní
stíhání zastavit.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3.
2006, sp. zn. 5 To 85/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002, a vrátil věc Krajskému soudu
v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru
týkajícího se zejména postupu při odstraňování vad ve výroku napadeného
rozsudku tak, aby byl plně v souladu se skutkovým zjištěním.
Obviněný J. V. ve svém dovolání předně vyslovil nesouhlas se skutkovými závěry
soudů obou stupňů a v tomto směru zdůraznil, že na základě provedených důkazů
nebylo prokázáno, že by se spoluobviněným C. O. jednali ve společném podvodném
úmyslu směřujícím k tomu, aby uzavíráním smluv o tichém společenství obohatili
sebe nebo jiného. Především pak nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že společnost
V., s. r. o., použila vklady tichých společníků skutečně při svém podnikání, a
nebylo vyvráceno ani to, že ke ztrátám společnosti došlo z toho důvodu, že její
odběratelé řádně neplatili za dodané zboží. V průběhu trestního řízení nebyl
podle dovolatele zkoumán a řádně zjištěn ekonomický stav společnosti (finanční
poměry, hospodaření) v době uzavírání předmětných smluv, ačkoliv jde o
významnou okolnost, která mohla být objasněna posudkem znalce z oboru
účetnictví. Provedení tohoto důkazu bylo podle dovolatele nezbytné, jak z
hlediska budoucího právního závěru soudů o naplnění subjektivních a
objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák., tak z hlediska případného užití jiné (pro dovolatele příznivější) právní
kvalifikace žalovaného skutku, když navíc zásada o totožnosti skutku nebyla
podle dovolatelova názoru v posuzovaném případě ani zachována.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle dovolatele naplněn
tím, že stávající skutková zjištění soudů ani popis skutku vyjádřený ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají trestnému činu podvodu podle § 250
tr. zák. V popisu skutku především není vyjádřen dovolatelův úmysl sebe nebo
někoho jiného podvodným jednáním obohatit, ani že k takovému obohacení skutečně
došlo. Ze skutkové věty výroku rozsudku totiž vyplývá, že úmyslem obviněných
bylo získat finanční prostředky pro účely podnikání, a že k tomu využili
právního institutu smlouvy o tichém společenství podle § 673 a násl. obchodního
zákoníku. To je ovšem významově odlišné od vyjádření úmyslu ve vztahu ke znaku
obohatit sebe nebo jiného, jak to vyžaduje ustanovení o trestném činu podvodu
podle § 250 tr. zák. Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně podle
dovolatele tak spíše odpovídá znakům trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jak jeho
jednání bylo posuzováno již v obžalobě. Nesprávnost právního posouzení skutku
proto spočívá v daném případě v tom, že soud nesprávně aplikoval normu hmotného
práva, jestliže použil právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 tr. zák., ačkoliv podle názoru dovolatele mohlo být jeho
jednání kvalifikováno toliko jako trestný čin porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V důsledku toho
je pak třeba považovat za vadný i výrok o trestu, který měl být dovolateli
ukládán podle ustanovení § 255 tr. zák.
Nesprávné hmotně právní posouzení věci spatřoval dovolatel též v dopadu délky
řízení, které v daném případě trvalo déle než 12 let, na přípustnost (resp.
nepřípustnost) trestního stíhání. Porušením jeho práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě, bylo podle dovolatele významně porušeno ustanovení čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, podle nichž má každý právo na to,
aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána
nezávislým soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích,
nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle jeho názoru
nebylo proto správné nepřiměřenou délku řízení jistým způsobem kompenzovat jen
snížením trestu o deset měsíců, ale mělo být přistoupeno již k aplikaci § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř., tzn. že soud měl rozhodnout o zastavení trestního
stíhání z důvodu nepřípustnosti. Tato dovolatelova argumentace zároveň zahrnuje
i trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr.
zák., když k výroku o vině tímto trestným činem jinak neuplatnil žádné námitky.
S odkazem na shora rozvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5 To 85/2005, a rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002, jakož i všechna další
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo,
pozbyla podkladu, a zároveň přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), jež po rekapitulaci skutkových zjištění, ze kterých
soudy obou stupňů vycházely, a po rozboru popisu skutku, dospěla k závěru, že
soudy jednání obviněných (dovolatelů) po právní stránce správně posuzovaly jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle názoru státní
zástupkyně nelze v posuzovaném případě současně dovodit, že by mezi provedenými
důkazy, soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním
hodnocením existoval extrémní nesoulad. K námitkám dovolatelů týkajícím se výše
uvedeného trestného činu a současně podřaditelným pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázala státní zástupkyně především na to, že
dovolatelé uváděli poškozené osoby (tiché společníky) v omyl tím, že firmu V.,
s. r. o., prezentovali jako prosperující společnost a poškozeným slibovali
nereálné zúročení vkladu ve výši 30 %, ačkoliv znali neutěšený ekonomický stav
společnosti. V jejich podnikání ve skutečnosti neexistovalo žádné údobí
prosperity, od kterého by mohli právem očekávat jeho pokračování, když nebyla
zajištěna ani běžná úroveň dosahovaných zisků, natož odůvodňující dobrou víru
při příslibu 30% zúročení. Podle státní zástupkyně jednali poškození v omylu
již v době uzavírání smlouvy o tichém společenství, kterou zájemci neuzavírali
s vysoce ziskovou společností, jak jim bylo dovolateli prostřednictvím inzerátu
prezentováno, ale se začínající firmou bez historie. K naplnění zákonného znaku
„způsobení škody“ ve smyslu zmenšení majetku tichých společníků, došlo již
přijetím jejich vkladu při podpisu jednotlivých smluv, které ze strany
dovolatelů nebyly míněny vážně (tj. byly neplatné), neboť dovolatelé neměli
nejmenší oporu pro závěr o budoucí ziskovosti své firmy, což zároveň znamená,
že stejnou měrou museli být srozuměni i s nezdarem, tedy i s tím, že nebudou
schopni dostát nejen zúročení vkladů, ale ani jejich vrácení. Námitka
dovolatelů, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku není
totožné se skutkem, pro který byla podána obžaloba, se podle státní zástupkyně
ve skutečnosti vztahuje k právnímu posouzení skutku uvedeného v žalobním
návrhu, kterým však podle § 220 odst. 3 tr. ř. není soud vázán.
Jestliže dovolatelé namítají, že s ohledem na nepřiměřenou délku řízení došlo k
porušení jejich práva na spravedlivý proces, pak podle státní zástupkyně tato
skutečnost – s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci II. ÚS 32/2003 –
nezakládá důvody pro analogické použití § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Státní
zástupkyně v této souvislosti připomněla, že porušení pravidla stanoveného v
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bývá i
samotným Evropským soudem pro lidská práva sankcionováno vyvozením odpovědnosti
státu vůči obviněnému a následným přiznáním spravedlivého zadostiučinění ve
formě peněžité náhrady. Nejde však o skutečnost odůvodňující zastavení
trestního řízení, neboť takto zvolený způsob nápravy by znamenal průlom do
zásady oficiality a ve svém důsledku oslabení práv poškozených. Podle státní
zástupkyně nemůže obstát ani námitka obviněného J. V. ohledně výraznější
kompenzace délky řízení při ukládání trestu, neboť v daném případě uložený
trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku je trestem respektujícím všechny
rozhodné okolnosti (včetně atributů řízení), a lze jej tudíž považovat za
přiměřený.
Své vyjádření k dovolání obviněných státní zástupkyně shrnula tak, že v obou
případech se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhla proto jejich
odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, aby tak dovolací soud za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S
projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila státní zástupkyně souhlas i
pro případ jiného rozhodnutí, než je specifikováno v § 265r odst. 1 písm. a)
nebo b) tr. ř.
Obvinění C. O. a J. V. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 265c tr. ř.), zároveň zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že obě
dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per
analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání
opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam
z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného
rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav
věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně nutno
vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním,
nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení § 265b tr. ř.,
ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud
ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně)
velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky,
jimiž dovolatelé polemizují se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily
provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Dovolatelé v uvedeném směru
totiž ve skutečnosti neuplatnili žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním
základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení)
skutkových závěrů, ze kterých oba soudy vycházely (viz str. 32 až 35 rozsudku
soudu prvního stupně a na str. 17 až 21 rozsudku odvolacího soudu), ve svůj
prospěch.
Uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu neodpovídají ani výtky
dovolatelů, že nebyla dodržena totožnost předmětného skutku. Vzhledem k povaze
projednávané věci však Nejvyšší soud považoval za nutné alespoň na okraj
poznamenat, že dovolatelům je nepochybně možno přisvědčit v tom, že soud může
rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tuto zásadu
vyjádřenou v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. nelze ovšem striktně vykládat
tak, že se musí jednat o naprostou shodu rozsudku a žalobního návrhu, neboť
některé skutečnosti mohou odpadnout a jiné naopak přibýt. To znamená, že na
zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze
individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy
zavinění, rozsahu následku a motivace. Dojde-li ke změně skutkových okolností,
pak musí totožnost skutku současně udržovat buď způsobený následek nebo
totožnost jednání. Pokud v daném případě došlo ke změně právní kvalifikace
skutku posuzovaného v obžalobě jako trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., na
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., nebyly výše uvedené
zásady porušeny. Ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák. lze
totiž použít i v případech osob, kterým byla svěřena správa cizího majetku,
jestliže jim bylo zároveň prokázáno, že ve své funkci nejen způsobily škodu,
ale současně obohatily sebe nebo jiného (k tomu srov. R 21/2002/I SbRt.).
Právní kvalifikací žalovaného skutku přitom není soud vázán (§ 220 odst. 3 tr.
ř.).
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani námitka
vztahující se k nepřiměřené délce řízení, s níž dovolatelé spojují důvody pro
zastavení jejich trestního stíhání jako nepřípustného podle § 11 odst. 1 písm.
j) tr. ř. V takovém případě by především bylo na místě uplatnit důvod dovolání
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který se vztahuje na
případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona
nebylo přípustné (§ 11 odst. 1 tr. ř.). Skutečnosti namítané v dovoláních by
však nebylo možno považovat za opodstatněné ani z posledně citovaného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud a též Ústavní soud České republiky ve svých
rozhodnutích opakovaně vycházely z právního názoru, že nepřiměřenost délky
řízení je sice důvodem pro spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady,
ale není a nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Jde o názor,
jenž je konformní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve
Strasbourgu (k tomu např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci II. ÚS 32/2003).
Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání obviněných výstižně poukázala i
státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn
právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatelé namítli, že popis
skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jednak neodpovídá
zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 4 tr. zák., a zároveň neodpovídá ani soudy zjištěnému skutkovému stavu
věci. Jestliže dovolatelé dále vyslovili názor, že předmětný skutek vykazuje i
v jeho stávající podobě spíše znaky trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jde
rovněž o skutečnost, která je z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu
relevantní.
Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí
podaných dovolání (v jejich celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání relevantně
podána, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovoláních uvedeny, jakož i
řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že výrok, jímž se obviněný
(obžalovaný) uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok
týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i
uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které
odůvodňují určitou trestní sazbu.
Nejvyšší soud zjistil, že v posuzovaném případě popis skutku ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně výše uvedeným kritériím neodpovídá. Z formulace tzv.
skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není především zřejmé (tj. časově
vymezeno), od kdy vlastně obvinění začali trestný čin uskutečňovat, tedy již
jednat v podvodném úmyslu podle § 250 tr. zák. ve formě „uvede někoho v omyl,“
když podle zjištění soudů se tak mělo stát již v době uveřejňování inzerátů,
prostřednictvím kterých se měli snažit získat tiché společníky firmy V., s. r.
o. V popisu skutku zároveň zcela chybí, jakým způsobem došlo k naplnění
zákonného znaku „sebe nebo jiného obohatí“, tzn. že z výroku rozsudku nelze
vlastně zjistit, zda došlo k obohacení obviněných jako fyzických osob, anebo k
obohacení právnické osoby (pravděpodobně firmy V., s. r. o.), jejímž společníky
a jednateli obvinění v té době byli. Podle tzv. právní věty výroku rozsudku
přitom obvinění měli ke škodě cizího majetku „obohatit sebe a jiného,“ tzn. že
mělo dojít jak k jejich vlastnímu obohacení, tak i k obohacení dalšího
subjektu. Posledně uvedenou okolnost si však soudy obou stupňů řádně neujasnily
ani na podkladě rozborů učiněných skutkových zjištění.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v rámci svých právních
úvah o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., se k otázce zákonného
znaku „sebe nebo jiného obohatí“ omezil toliko na konstatování, že bylo
prokázáno, že ke škodě cizího majetku „sebe a jiného, v daném případě spol. V.,
s. r. o., obohatili“ tím, že uvedli někoho v omyl (str. 36). Jakým konkrétním
způsobem měli obvinění obohatit sebe se soud blíže nezmiňuje. Odvolací soud v
odůvodnění napadeného rozsudku pak o obviněných hovoří jako o „majitelích i
statutárních zástupcích firmy.“ Takto poněkud nejasně formulované právní názory
obou soudů vzbuzují pochybnosti o tom, zda nedošlo ke ztotožnění obviněných se
společností V., s. r. o., jako jejích „majitelů“. Takový závěr by ovšem nebylo
možno považovat za správný především pro jeho důsledek vzhledem k právnímu
posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., případně
jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
tr. zák., který v jednání obviněných původně spatřovala obžaloba.
Nejvyšší soud proto považuje za nezbytné nejprve poukázat na to, že definičním
znakem právnických osob je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž
výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k
tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do
nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou
vlastníky či podílovými spoluvlastníky majetku obchodní společnosti, ale jejich
vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a
povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu
na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu. Za
závazky kapitálových obchodních společností společníci neručí, anebo ručí jen
omezeně. Vzhledem k tomu, že společníci nemohou být přímo poškozenými osobami v
případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti,
mohou se sami dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní
společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To
platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li
o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto
společností, např. o „vlastnících“ společností s ručením omezeným či akciových
společností. Ani takové osoby ovšem nejsou vlastníky majetku obchodní
společnosti v právním smyslu (k tomu srov. přiměřeně např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005).
Výše uvedené skutečnosti mají v posuzovaném případě význam jak z hlediska
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. („obohacení jiného“), tak z
hlediska trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 tr. zák., jak bude rozvedeno níže.
Především je třeba poukázat na to, že samotná skutečnost, že by obviněným nebyl
prokázán úmysl ponechat si pro sebe peníze (vklady) tichých společníků, by v
posuzovaném případě ještě (bez dalšího) nemusela znamenat, že zákonné znaky
trestného činu podvodu nebyly jejich jednáním naplněny. O podvod by se totiž
mohlo jednat za situace, pokud by si obvinění vklady tichých společníků sice
neponechali pro svoji osobní potřebu a jejich úmysl by k tomu ani nesměřoval,
ale jejich jednáním by byla obohacena společnost V., s. r. o. K takovému
obohacení (neoprávněnému rozmnožení majetku společnosti) by nepochybně došlo za
stavu, pokud by vybrané vklady v rozporu s účelem smluv o tichém společenství
(§ 673 a násl. obchodního zákoníku) nebyly použity k podnikání a dosahování
zisku, ale například na provozní náklady společnosti apod. Naproti tomu o
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák. by šlo v případě, jestliže by se obviněným (společníkům a jednatelům
společnosti V., s. r. o.) jako osobám, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa
cizího majetku, nedalo prokázat, že ve své funkci obohatili buď sebe nebo
jiného, ale prokázalo se jen způsobení škody. Z důvodů, které Nejvyšší soud již
shora rozvedl, by se obvinění mohli dopustit trestného činu podle § 255 tr.
zák. i ve vztahu k „vlastní“ obchodní společnosti, jejíž majetek (jehož součást
by podle § 674 odst. 3 obchodního zákoníku představovaly i vklady tichých
společníků) byl vůči nim majetkem cizím.
V projednávané věci se soudy s výše uvedenými otázkami v podstatě nijak
nevypořádaly. Nebylo tedy spolehlivě zjištěno ani učiněn bezchybný právní
závěr, zda obvinění ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. skutečně jednali v
podvodném úmyslu, směřujícímu v daném případě nejen ke způsobení škody, ale též
k obohacení „sebe nebo jiného.“ Posledně uvedená okolnost navíc chybí v popisu
skutku v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž nelze přehlédnout ani to, že
soudy na podkladě rozboru provedených důkazů neučinily v uvedeném směru žádné
bližší skutkové závěry, jež byly nezbytné k objasnění toho, jakým způsobem tedy
obvinění obohatili sebe (viz výrok o odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně)
a jakým způsobem mělo současně dojít též k obohacení jiného. Pokud dovolatelé
tyto vady napadenému rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně
vytkli, učinili tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantně, ale rovněž důvodně, neboť i Nejvyšší
soud shledal, že obě rozhodnutí – pokud jde o trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 tr. zák. – spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Jde o vady nepochybně do té míry významné, že pro ně nemohou napadené části
obou rozhodnutí obstát.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaných dovolání podle § 265k odst. 1,
tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 5
To 85/2005, ohledně obviněných C. O. a J. V. zrušil v části týkající se
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č.
265/2001 Sb. a ve výrocích o trestu. Současně u těchto obviněných zrušil ve
výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. ve
znění zák. č. 265/2001 Sb., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody
ve vztahu k uvedenému trestnému činu, též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze
dne 15. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2002. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř.
Nejvyšší soud zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou
rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud
toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání, jelikož je zřejmé, že zjištěné vady nebylo možno odstranit
v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se Krajský soud v Ostravě bude muset (v rozsahu
zrušení) věcí obviněných C. O. a J. V. znovu zabývat. Především bude zapotřebí,
aby si tento soud prvního stupně ujasnil, zda v posuzovaném případě jednáním
předpokládaným v ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu došlo k
obohacení (tj. k neoprávněnému rozmnožení majetku /majetkových práv/)
obviněných nebo někoho jiného. V novém rozhodnutí pak vyloží a odůvodní, jakým
způsobem k naplnění výše uvedeného zákonného znaku skutkové podstaty trestného
činu podvodu došlo. Jestliže soud dospěje k závěru, že jednáním obviněných jako
společníků a jednatelů obchodní společnosti V., s. r. o., došlo k „obohacení
jiného“, tedy nikoliv obviněných, ale uvedené společnosti (právnické osoby),
bude zároveň nezbytné bedlivě posuzovat, zda obvinění již od počátku jednali v
podvodném úmyslu (uváděním poškozených v omyl), jehož cílem bylo neoprávněně
rozmnožit majetek společnosti V., s. r. o, anebo zda v důsledku nedostatků při
řízení společnosti, zejména nepořádků ve vedení jejího účetnictví, nevymáhání
splatných pohledávek, či v důsledku neschopnosti obviněných lukrativně podnikat
a kalkulovat s rizikem ztrát, byla způsobena škoda na majetku společnosti a v
souvislosti s tím i dalším osobám. Tato zjištění pak budou nezbytným podkladem
pro závěr soudu o tom, zda obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. či toliko trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., jak
jejich jednání v podané obžalobě původně posuzoval státní zástupce. Jestliže
bude zapotřebí k objasnění výše naznačených otázek dokazování doplnit, soud tak
v potřebném rozsahu učiní. V novém řízení o této věci bude soud zároveň
postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám
ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu ze dne 23. 11.
2006, uložený trest vykonával pouze obviněný J. V. Jelikož Nejvyšší soud důvody
vazby podle § 67 tr. ř. v nynějším stadiu řízení u obviněného J. V. neshledal,
rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler