3 Tdo 1256/2012-15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
17. října 2012 o dovolání obviněné M. R. O., nar., podaném proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 189/2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T
171/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněné
M. R. O. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 1 T 171/2011,
byla obviněná M. R. O. uznána vinnou trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1
alinea první, alinea druhá trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, (zákona
č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákon“).
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila tím, že: „jako
jednatelka obchodní společnosti Woman & Man Exclusive, s.r.o, v předmětnou dobu
se sídlem H., B., (nyní M. n., B.), IČ:, uzavřela dne 16. 6. 2008 v B. s A. P.,
nar., trvale bytem V. n. L., okres V., smlouvu o půjčce finanční částky ve výši
885.000,- Kč splatné nejpozději do 16. 8. 2008 a se stanovenými úroky ve výši
10 % z půjčené částky za každých započatých 30 kalendářních dnů až do zaplacení
této půjčky a smluvní pokutou ve výši 443.000,- Kč pro případ nevrácení půjčky
do 16. 8. 2008, ačkoliv si byla vědoma vážných finančních problémů A. P.,
zejména nařízených exekucí na jeho nemovitý majetek i skutečnosti, že vzájemná
plnění byla stanovena v hrubém nepoměru, načež pohledávku nechala uplatnit v
rozhodčím řízení v rámci žaloby o zaplacení půjčené částky s příslušenstvím a
smluvní pokuty doručené rozhodci dne 8. 6. 2009.“
Za tento trestný čin jí okresní soud uložil podle § 253 odst. 1 tr. zákona
trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho
roku, a dále podle
§ 253 odst. 1 tr. zákona ve spojení s § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 54
odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3
tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený A. P. odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněné proti rozsudku okresního soudu bylo Krajským soudem v Brně,
usnesením ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 189/2012, zamítnuto podle § 256 tr.
řádu jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná M. R. O. prostřednictvím své
obhájkyně dovolání, jež opřela o ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím,
že podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
Obviněná je přesvědčena, že sjednaný úrok nebyl tak vysoký, jak ve
svých závěrech naznaly soudy obou stupňů. Zdůrazňuje, že úrok byl sjednán ve
výši 10 % za každých započatých 30 dní, přičemž byl sjednán na dobu dvou
měsíců, neboť byl splatný spolu s jistinou, celkově se tedy jednalo o úrok ve
výši 20 % z půjčené částky. To podle jejího mínění plyne z článků II. a III.
smlouvy o půjčce ze dne 16. 6. 2008 sjednané mezi poškozeným A. P. a
společností Woman & Man Exclusive, s.r.o. (dále jen „smlouva o půjčce“).
Poukázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
1282/2004, v němž je uvedeno, že o lichvu se jedná tehdy, když sjednaný úrok
činí více než 70 % ze sjednané částky. Proto má za to, že v posuzovaném
případě úrok nebyl lichevní a ona tak nemohla naplnit skutkovou podstatu
trestného činu lichvy. Domnívá se dále, že rozhodčí nález JUDr. P. Ž., sp. zn.
R 15/2008, podle něhož má být úrok hrazen až do zaplacení, je chybný, což ale
nemůže být přičítáno k tíži jí.
V další části dovolání obviněná uvádí, že krátkodobé půjčky byly běžnou
obchodní činností společnosti Woman & Man Exclusive, s.r.o., jíž byla
jednatelkou a společnicí. Společnost půjčovala zadluženým klientům, na které
byla vedena exekuce či měli zastavenou nemovitost, částku potřebnou na splacení
jejich dluhů. Klient se tak oddlužil a byl si schopen u banky půjčit
dlouhodobou půjčku, z níž společnosti jistinu vrátil. Podle obviněné se
společnost snažila svým klientům pomoci rozložit si jejich závazky, nikoliv
klienty likvidovat, což ve svědecké výpovědi potvrdil i P. P. a ostatní svědci,
kteří měli za úkol jednat s klienty. Připustila, že pro společnost se
samozřejmě jednalo o výdělečnou činnost za úplatu, kdy její náklady pokrývaly
sjednané úroky. Tato činnost ovšem vykazovala jisté podnikatelské riziko, kdy
klienti zpravidla nebyli schopni ručit např. nemovitostmi, které byly zatíženy
zástavami. Zdůraznila, že s klienty sama nikdy osobně nejednala, nehodnotila
jejich finanční situaci, tuto činnost vykonávali další zaměstnanci společnosti.
Sama pouze podepisovala smlouvy. Soudům také vytýká, že ačkoliv svědci v
podstatě potvrdili její obhajobu, nebylo k tomu přihlédnuto.
Podle názoru obviněné soudy nesprávně vyhodnotily rovněž situaci
poškozeného jako tíseň, když vycházely pouze z toho, že měl dluhy a na jeho
majetek byly vedeny exekuce. Opomněly však vzít v potaz, že měl majetek
(nemovitost) a trvalý příjem okolo 25.000,- až 30.000,- Kč měsíčně. Měl tudíž
podle jejího názoru i jiné možnosti, jak situaci řešit, např. nemovitost se
souhlasem exekutorů prodat a tím splatit své dluhy. Poškozený však ve své
výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že neměl v úmyslu dluh společnosti
Woman & Man Exclusive, s.r.o., splatit či se společností uzavřít dohodu o
splátkách. Na základě této výpovědi na něj obviněná podala trestní oznámení pro
podvod a křivé svědectví. Obviněná znovu opakuje, že podle jejího přesvědčení v
rámci rozhodčího řízení neuplatnila lichevní pohledávku, když pochybení
rozhodce při stanovení úroku nemohla ovlivnit.
Své dovolání shrnula tak, že odvolací soud podle ní nesprávně celou věc
posoudil, aniž by měl pro svůj závěr oporu v provedených důkazech, zejména ve
smlouvě o půjčce. Nezohlednil osobu poškozeného a jeho úmysly při uzavírání
smlouvy. V petitu svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu do data konání
neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je
přípustné (§ 265a tr. řádu), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu), v
zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§ 265e tr. řádu).
Poté se dovolací soud zaměřil se na to, zda námitky obsažené v dovolání M. R.
O. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr.
řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují deklarovaný dovolací
důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze
tudíž namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl.
Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud shledal za námitky spadající pod deklarovaný dovolací důvod
jednak tvrzení dovolatelky, že výše úroků z poskytnutého plnění na základě
smlouvy o půjčce nebyla lichevní, a dále zpochybnění závěru soudů, že obviněná
zneužila stavu tísně poškozeného. Obě tyto námitky totiž brojily proti naplnění
znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zákona,
kterým byla obviněná uznána vinnou.
Podle závěru soudů se obviněná dopustila tohoto trestného činu tím, že
zneužívaje něčí tísně, dala sobě slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě
vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a současně takovou pohledávku uplatnila (v
rozhodčím řízení).
Trestní zákon ovšem nestanoví, co konkrétně lze považovat za plnění,
jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. To bude nutno
vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím k aktuální hodnotě obou plnění.
Nicméně určitým vodítkem je zde konstantní judikatura. V případě smlouvy o
půjčce je to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 publikované
pod č. 52/2005 Sb. rozh. trest., na které ostatně odkazuje ve svém dovolání i
obviněná. Podle tohoto rozhodnutí v jiné konkrétní věci poskytnutí půjčky peněz
s úrokem dosahujícím 70 % a více za rok bylo posouzeno jako lichevní jednání s
tím, že zakládalo hrubý nepoměr mezi oběma plněními.
Dovolatelka ovšem toto všeobecně respektované rozhodnutí nesprávně
interpretovala, když vyzdvihovala, že v jejím případě byl úrok stanoven na 10 %
ze zapůjčené částky měsíčně, což při splatnosti půjčky v dohodnuté době dvou
měsíců činilo jen 20 %. Zmíněně rozhodnutí je ovšem nutné při řešení otázky,
zda dohodnutý úrok je lichevní, aplikovat na další případ tak, že v případě, že
je úrok stanoven na jinou než roční dobu, je třeba kalkulovat s jeho ročním
ekvivalentem. Jen tak lze dosáhnout objektivního porovnání různých případů.
Soudy proto v případě obviněné R. O. správně přepočetly 10 % úrok za každých 30
kalendářních dní na úrok roční ve výši 121,6 %, což konformně s citovaným
rozhodnutím č. 52/2005 Sb. rozh. trest. představuje jednoznačně plnění v hrubém
nepoměru k zapůjčené částce (obdobně viz č. 5/2001-II Sb. rozh. trest.).
Nebylo proto rozhodné, zda zmíněný úrok byl sjednán pouze na dobu dvou měsíců,
jak to tvrdila obviněná v dovolání nebo až do skutečného splacení půjčky, byť
druhý uvedený výklad zjevně odpovídá čl. III smlouvy. Nelze opomenout ani
sjednanou smluvní pokutu ve smlouvě o půjčce ve výši 443.000,- Kč, tedy ve výši
poloviny poskytnuté jistiny, kterou je nutno považovat také za lichevní. Pro
posouzení věci proto není rovněž relevantní, zda rozhodce pochybil, když v
rozhodčím nálezu zavázal poškozeného mimo jiné k tomu, aby uhradil půjčenou
částku s 10 % úrokem za každých započatých 30 dní od 16. 6. 2008 do zaplacení.
Nicméně z dokladů založených ve spise vyplývá, že rozhodce plně vyhověl
rozhodčí žalobě tak, jak byla uplatněna obchodní společností, kde byla obviněná
jednatelkou.
Co se týče posouzení tísnivé situace, v níž se poškozený ocitl, Nejvyšší soud
připomíná, že tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného, vyvolaná
určitou i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech
poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu,
jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry
poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H.
Beck, 2012, 2168 s.).
Okresní a krajský soud tudíž nepochybily, když uzavření smlouvy v situaci, v
níž se poškozený P. nalézal, kvalifikovaly jako zneužití tísně ve smyslu § 253
odst. 1 tr. zákona. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že životní situaci,
ve které se poškozený nacházel v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce, lze
zcela jednoznačně označit za tísnivou. Jak uvedl nalézací soud (na str. 9 svého
rozsudku), poškozený neměl dostatek finančních prostředků na úhradu svých
dřívějších dluhů, byl pod tlakem a ve strachu ze ztráty svého domu, tedy v
podstatě celého majetku, který vlastnil (shodně viz č. 5/2001-I Sb. rozh.
trest.). Není přitom rozhodné, zda se obviněný octne v takové tísni v důsledku
okolností na jeho vůli nezávislých či vlastní vinou (k tomu viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 225/2012).
Obiter dictum Nejvyšší soud konstatoval, že jednání obviněné bylo soudy
nadbytečně posouzeno podle obou alineí § 253 odst. 1 tr. zákona, tj. že dala
sobě slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém
nepoměru), a současně takovou pohledávku uplatnila. V souladu s konstantní
judikaturou (viz č. 52/2005 Sb. rozh. tr.), pokud si pachatel nejdříve -
zneužívaje tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného -
dal slíbit plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného
plnění, a poté takovou pohledávku sám uplatnil, postačuje posoudit jeho jednání
jen podle § 253 odst. 1, alinea první, tr. zákona, nikoli (též) podle § 253
odst. 1, alinea druhá, tr. zákona (tzv. palichva). Protože však obviněná v
dovolání toto pochybení nenamítala, nemohl Nejvyšší soud tuto chybu napravit (
§ 265i odst. 3 tr. řádu). Nicméně Nejvyšší soud k tomu dodává, že šlo o zcela
formální pochybení, které nemělo na postavení obviněné významnější dopad.
Vypuštění aliney druhé by nevedlo ke změně právního posouzení ani ke snížení
trestu.
Další námitky dovolatelky byly založeny na tvrzení odlišného skutkovém
stavu, než který byl zjištěn soudy. Tyto skutkové námitky se však mohou stát
předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení jen zcela
výjimečně, a to v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé
(srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, resp. sp. zn. III. ÚS
2110/07). V posuzované věci Nejvyšší soud tento extrémní nesoulad neshledal,
když závěry nižších soudů logicky a přesvědčivě vyplývaly z provedených důkazů
a našly svůj výraz v odpovídající právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud rovněž nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí
některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III.
ÚS 2110/07).
IV.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání M. R. O. jako zjevně
neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu
V Brně dne 17. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr