3 Tdo 1256/2016-13
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2016 o dovolání,
které podal obviněný J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 31. 5. 2016, sp. zn. 12 To 189/2016, jako soudu stížnostního v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 PP 235/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný
J. M., odmítá.
I.
Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 17 PP
235/2007, bylo obviněnému podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „tr. zákoník) uloženo vykonat zbytek souhrnného trestu
odnětí svobody v trvání 7 roků uloženého mu rozsudkem Okresního soudu
Praha-východ ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 2 T 54/2003, kterým byl zrušen trest
uložený rozsudkem Okresního soudu Nymburk z 18. 6. 2003, sp. zn. 2 T 79/2002, z
něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 17.
1. 2008, sp. zn. 17 PP 235/2007.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Krajský
soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 12 To 189/2016, a
to tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016,
sp. zn. 12 To 189/2016, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání
(č. l. 876–885), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný prvně dovozuje přípustnost dovolání podle § 265a odst. 1, 2 per
analogiam tr. ř., neboť napadané usnesení je rozhodnutím odvolacího soudu,
které je pravomocné a byla jím zamítnuta stížnost proti nařízení zbytku výkonu
trestu odnětí svobody. Analogii k tomu, že napadené usnesení je rozhodnutí ve
věci samé, spatřuje v podstatě rozhodnutí o uložení ochranného opatření ve
smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., kdy rozhodnutí o výkonu trestu odnětí
svobody v rámci vykonávacího řízení má charakter meritorního rozhodnutí v
otázce trestu. Lze tedy hovořit o analogii s rozhodnutím o uložení trestu ve
smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dále obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že
soudy pochybily, když o nařízení výkonu zbytku trestu rozhodovaly až po lhůtě 1
roku zkušební doby podle § 91 odst. 3 tr. zákoníku. Stížnostní soud uzavřel, že
se tak stalo vinou obviněného, kdy ve zkušební době neoznamoval místo svého
pobytu soudu, a tedy nebylo možno provádět šetření ohledně chování obviněného,
avšak nutno podotknout, že soud nekonal žádné šetření během fikční lhůty a po
pobytu obviněného započal pátrat až po jejím uplynutí, kdy toto nelze klást
obviněnému za vinu. Soud by měl zkoumat zavinění v rámci běhu fikční lhůty, a
nikoli po ní. Stejně tak samotné neoznámení pobytu nelze považovat, při
skutečnosti, že se během svého faktického pobytu choval víceméně řádně a
způsobem prokazujícím, že se napravil, za porušení podmínek podmíněného
propuštění. Dále uvedl, že soudy taktéž pochybily při hodnocení jeho chování v
rámci zkušební doby, kdy v této souvislosti uvedl, že byl sice v rámci zkušební
doby uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, má
však za to, že se jedná o delikt nízké společenské škodlivosti, přičemž soudy
se otázkou společenské škodlivosti tohoto jednání nikterak nezabývaly a dle
konstantní judikatury, ne každé odsouzení pro trestný čin spáchaný ve zkušební
době musí nutně vést k závěru, že obviněný nevedl řádný život. Je třeba zkoumat
celý život odsouzeného a po celou zkušební dobu. Po podmíněném propuštění žije
řádným životem, je zaměstnán, řádně vyživuje a stará se o své dva nezletilé
syny, žije s manželkou a ve volném čase dělá trenéra basketbalu mládeže.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5.
2016, sp. zn. 12 To 189/2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Trutnově
ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 17 PP 235/2007, zrušil a přikázal odvolacímu soudu,
aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o odklad výkonu trestu
odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř., eventuálně o jeho přerušení.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je nepřípustné. Vycházel z následujících
skutečností.
Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 265a tr. ř. Podle § 265a odst.
1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,
jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst.
2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě
ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Z těchto ustanovení je zřejmé, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek
zákon připouští dovolání. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek proto
nelze podat proti jakýmkoliv pravomocným rozhodnutím a z jakýchkoliv důvodů.
Rozhodnutí soudu o nařízení výkonu trestu po podmíněném propuštění, tedy o
vykonání zbytku souhrnného trestu odnětí svobody, resp. usnesení, jímž byla
zamítnuta stížnost proti rozhodnutí, jímž bylo o vykonání zbytku trestu
rozhodnuto, v taxativním výčtu rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 tr. ř.
uvedeno není, a jako takové ho nelze považovat v žádném směru, a to ani za
užití analogie legis, za rozhodnutí ve věci samé. Nejedná se o rozsudek, jímž
byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, ale
toliko o usnesení, jímž se nařizuje výkon již uloženého trestu. Obviněný tedy
napadá dovoláním rozhodnutí, u něhož to zákon nepřipouští.
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh
na odklad výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl,
jak výše uvedeno, nerozhodoval o takto vzneseném návrhu, a to ani ve smyslu §
265o tr. ř.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li
přípustné. Dovolání obviněného J. M. bylo proto bez věcného přezkoumání (§ 265i
odst. 3 tr. ř.) odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 10. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu