3 Tdo 1257/2009
U s n e s e n í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4.
listopadu 2009 o dovolání obviněného T. M., proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 9 To 225/2009, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 270/2008 t a k t o :
Podle § 265i písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 5 T 270/2008, byl
obviněný T. M. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně
obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době, nejméně však od jara roku 2004 do 28. 9. 2007, ve
společně obývaném domě v B., na ulici S., fyzicky a psychicky týral svoji matku
K. M., trvale bytem S., B., vulgárními nadávkami a výhrůžkami, násilím v denní
i noční době a to slovy „když jsem byl malý, mlátila jsi ty mě, teď to oplatím
já tobě, abys viděla, jaké to je“, „nech mě na pokoji a zmiz už konečně z mého
života“, „ty svině jedna, zmizni z mého života“, „ty sviňo, zmiz z mého života,
já tě zabiju\". Uplatňoval i přímé fyzické násilí, kdy tuto opakovaně bil pěstí
do obličeje i celého těla, kopal, smýkal s ní za vlasy po zemi, bil ji kovovou
tyčí od vysavače, čímž jí způsoboval hematomy a podlitiny po celém těle, dále
vyvolal u K. M. delší dobu trvající psychické obtíže a stres, který se odrážel
v jejím zdravotním stavu, takže musela navštěvovat psychiatra, po útoku ze dne
26. 5. 2007 musela být hospitalizována v nemocnici se zlomeninou nosních kůstek
a stěny vedlejší nosní dutiny horní čelisti vpravo, vícečetnými krevními výrony
různého stáří na hlavě, hrudníku a na dolních končetinách, a dále tím, že po
jejím návratu do domácího ošetření dne 13. 8. 2007, kdy obviněný odmítl její
umístění v domově důchodců a přesvědčil ji k odmítnutí s tím, že se o ni řádně
postará sám, což však neučinil, pokračoval ve svých výše popsaných verbálních a
fyzických útocích vůči K. M., neposkytoval jí řádné a hygienicky přijatelné
prostředí v situaci, kdy nemohla sama chodit a rovněž jí neposkytl důstojné
zajištění základních životních potřeb s ohledem na její zdravotní stav (použití
WC, popř. hygienických plen, umývání, koupání, čisté ošacení, ložní prádlo
apod.) ani řádnou stravu, znemožňoval třetím osobám navštívit poškozenou v
bydlišti, až v zanedbaném a nedůstojném stavu došlo k úmrtí K. M. z
nezjištěných příčin ve společně obývaném domě bez přítomnosti třetí osoby.
Obviněnému byl podle § 215a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák.
uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
Současně soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně
ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 2 T 24/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující jak proti výroku o
vině, tak o trestu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 9
To 225/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o
trestu a znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 215a odst. 2 tr. zák.
souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1
a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Současně byl
zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 5. 2.
2008, sp. zn. 2 T 24/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o
trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný T. M. prostřednictvím svého
obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zák. Má za to, že v popisu skutku ani v jeho odůvodnění
není jednoznačně prokázán prvek násilí směřující vůči osobě blízké nebo jiné
osobě žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, tak jak to předpokládá zákon.
Obviněný současně jednoznačně odmítá, že by se dopustil jakéhokoliv násilí či
týrání vůči své matce. Matčina zranění byla podle něj způsobena její špatnou
motorikou. Připouští, že mezi ním a matkou občas docházelo k neshodám - hádkám,
přesto ale o matku ze všech sil pečoval.
V další části dovolání se obviněný vyjadřuje k těm svědeckým výpovědím, které
vyzněly v jeho neprospěch. Například výpověď svědka V. P. považuje za
nepravdivou, vedenou snahou se obviněnému pomstít. Výpovědi svědkyň S. a L. pak
podle přesvědčení obviněného soudy nesprávně interpretovaly v jeho neprospěch.
Naproti tomu k výpovědím svědků Ing. F., P. a M. P., které vyznívaly v jeho
prospěch, soudy nepřihlédly. Obviněný je toho názoru, že soudy tímto vadným
postupem dospěly na základě provedeného dokazování k závěrům, které v
provedených důkazech nemají oporu. Vědom si účelu dovolacího řízení a omezených
možnosti přezkumu skutkových zjištění pak namítá, že skutkový děj nebyl soudy
správně právně posouzen.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského
soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř.
písemně vyjádřila.
V úvodu svého vyjádření uvádí, že převážná většina argumentace obviněného
neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť se omezuje pouze na výhrady vůči způsobu hodnocení důkazů. Proto je
podle ní dovolání nutno hodnotit jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou
definovány zákonem.
Ve vztahu k námitkám dovolatele má za to, že v rozsudku nalézacího soudu je
expressis verbis uvedeno, že obviněný proti matce uplatňoval i přímé fyzické
násilí, byť k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 215a odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. plně postačuje i dlouhodobé psychické týrání, vyvolávající u
týrané osoby obavy, stres a další psychické obtíže, když takového jednání se
obviněný zcela nepochybně dopouštěl.
S ohledem na to nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za
některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř., jelikož
uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle § 265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu,
resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak
byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost
skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS
282/03).
Dovolatel prostřednictvím svého obhájce relevantně tento dovolací důvod
naplnil, pokud namítal, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení zjištěného
skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo
domě dle § 215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť zde chyběl prvek násilí,
tedy znak shora uvedené skutkové podstaty.
Tato námitka obviněného je ovšem zjevně neopodstatněná. Podle § 215a odst. 1
tr. zák. se uvedeného trestného činu dopustí ten, „kdo týrá osobu blízkou nebo
jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě“. V tomto ohledu
lze dát plně za pravdu nejvyšší státní zástupkyni, která ve svém vyjádření
uvedla, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu § 215a odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. postačí dlouhodobé týrání, které může být i pouze psychického
rázu, vyvolávající u týrané osoby obavy, stres a další závažné psychické
obtíže.
Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu publikované
ve Sb. tr. rozh. Nejvyššího soudu pod č. T 832, z něhož plyne, že pod pojmem
„týrání“ ve smyslu § 215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání
pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§ 89 odst.
8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či
domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové
intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako
těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Jinými slovy, zákon zde
nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s
následky na zdraví týrané osoby. Nicméně je třeba uvést, že v posuzovaném
případě obsahuje výrok rozsudku hned několik zjištění o fyzickém násilí
obviněného vůči poškozené : „… ji opakovaně bil pěstí do obličeje i celého
těla, kopal, smýkal s ní za vlasy po zemi, bil ji kovovou tyčí od vysavače…“. Z
provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se obviněný opakovaně
dopouštěl jak psychického, tak fyzického týrání své matky. Soudy tedy zcela
opodstatněně jeho jednání kvalifikovaly jako týrání osoby žijící ve společně
obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Další námitky dovolatele se týkaly ryze skutkových zjištění a brojily proti
hodnocení důkazů soudy dle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitkami tohoto typu dovolatel
nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
ani žádný jiný z dovolacích důvodů, tak jak jsou taxativně vymezeny v § 265b
odst. 1 tr. ř. Judikatura Ústavního soudu ojediněle připouští průlom do tohoto
pojetí dovolání v případech, kdy by mezi skutkovými zjištěními soudů na straně
jedné a jejich právním posouzením na straně druhé panoval extrémní nesoulad,
resp. za situace, kdy právní závěry v žádné možné interpretaci ze skutkových
zjištění nevyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
578/04). O takovou situaci se však v projednávané věci zjevně nejednalo,
městský soud všechny provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu,
jak mu to ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž podrobně a logicky vysvětlil, proč
má obhajobu obviněného za vyvrácenu (viz str. 10-12 odůvodnění rozsudku). I
přesto, že poškozená z důvodu jejího úmrtí nemohla být k věci vyslechnuta,
opřel soud prvého stupně své rozhodnutí o výpovědi informovaných svědků, které
korespondovaly závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství zpracovaného MUDr. K. S odvolacími námitkami obviněného se
pak v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vypořádal krajský soud (viz str.
3-4). Závěry obou soudů shledal zcela logické a přesvědčivé i Nejvyšší soud.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného T. M. jako zjevně
neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr