udku Městskému soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 6 To 201/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 1/2008, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. a Ž. S. odmítají.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 1 T 1/2008, byli obvinění J. S., Ž. B., provd. S. a J. A. uznáni vinnými trestným činem organizování a umožnění nepovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2010 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustili jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku.
Obviněný J. S. byl odsouzen podle § 171a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 60 odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků, za současného uložení dohledu. Dále mu byl uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 350.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Obviněná Ž. S. byla odsouzena podle § 171a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Obviněný J. A. byl odsouzen podle § 171a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků, za současného uložení dohledu, a dále k peněžitému trestu podle § 53 odst. 1 tr. zák. ve výši 250.000,- Kč. Podle § 51 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B., V. B., R. D., a J. Š.
Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný J. A. (v jednom případě se spoluobviněným R. D.) zproštěn obžaloby pro další dílčí skutky, v nichž byl spatřován trestný čin účasti na zločinném spolčení ve smyslu ustanovení § 163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin organizování a uložení nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný. Zprošťující výrok byl formulován rovněž ohledně obviněných P. D., M. F., V. F. a I. L., na které byla podána obžaloba pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák. Obviněnému P. D. obžaloba kladla k vině i spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 1 T 1/2008, podali obvinění J. S., Ž. S. a J. A., stejně jako spoluobvinění M. B. a J. Š., odvolání. Odvolání podal též státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, které zaměřil v neprospěch obviněných J. S.a, J. A., M. B., V. B., Ž. S. a J. Š., a to do výroku o vině i trestu.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 6 To 201/2009, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání Obvodního státního zástupce pro Prahu 5 a obžalovaného J. Š. zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. S., J. A., M. B., V. B., Ž. S. a J. Š. uznal vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod body 1 – 18 rozsudku.
Obviněný J. S. byl odsouzen podle § 163a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- (pět set tisíc) Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců.
Obviněná Ž. S. byla podle § 163a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou.
Obviněný J. A. byl odsouzen podle § 163a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 250.000,- (dvě stě padesát tisíc) Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B., V. B. a J. Š.
Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. S., Ž. S., J. A., a spoluobviněného M. B. zamítnuta.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění J. S. (č. l. 6038 - 6040), Ž. S. (č. l. 6042 - 6043) a J. A. (č. l. 6003 - 6016), která shodně opřeli o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. S. a obviněná Ž. S. podali každý dovolání prostřednictvím jiného obhájce, obsahově jsou však téměř totožná. Oba obvinění namítli, že nesouhlasí s tím, že byly naplněny zákonné znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. Ke znakům zločinného spolčení totiž patří především vnitřní organizovaná struktura založená na vztazích vzájemné nadřízenosti a podřízenosti, která však nebyla provedeným dokazováním jakkoli doložena. Obvinění naopak za správnou považují argumentaci soudu prvého stupně, který jejich jednání posoudil pouze jako trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zák., neboť dospěl k závěru, že vztahy ve skupině byly založeny na vyjednávání, prosbách a dohodách, v některých případech na osobních vazbách a dobré vůli pomoci. Podle mínění obou obviněných nebylo prokázáno, že členové seskupení představovali stejné osoby, že by obviněný J. S. měl plnit organizační funkci a ostatní jednotlivé dílčí úkoly, ani to, že organizace měla hierarchickou strukturu, že všichni směřovali k dosažení zisku a že se na spolčení podílely osoby z různých států. Obviněný J. S. označil za nespravedlivý jemu uložený peněžitý trest, neboť nebylo prokázáno, že by jednal zištně, neboť pouze hradil za migranty ubytování, kupoval jim jídlo a poskytoval jim poukázané prostředky na přepravu.
V návaznosti na výše uvedené proto oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu věc přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. A. v rámci obsáhlého dovolání vyjádřil přesvědčení, že ani v rámci dovolacího řízení nesmí být ignorovány nedostatky ve skutkových zjištěních, a to právě v situaci, kdy takovým pochybením jsou dotčena pravidla spravedlivého procesu. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 669/05 i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 39/2010. V řízení byl podle mínění obviněného použit důkaz záznamem telekomunikačního provozu, který neodpovídá ústavně konformnímu výkladu ustanovení § 88 odst. 1 tr.
ř. Pozastavil se nad tím, že odvolací soud výrok o jeho vině formuloval na základě opětovného provedení důkazů přehráním záznamu telekomunikačního provozu, kdy se ho však ani jeden z přehraných záznamů netýkal. V řízení před nalézacím soudem přitom byl tento důkaz proveden pouze čtením přepisu telefonických hovorů, což označil za nedostatečné. Poukázal rovněž na nedostatky při pořizování záznamu telekomunikačního provozu, neboť u některých odposlechů není z přepisu zřejmé, kdo je volající nebo volaný, případně oboje, takže přepisy telefonních hovorů nesplňují obecné náležitosti kladené na tyto důkazy trestním řádem.
Z listin, které jsou založeny ve spise údajně není zřejmé, kdo je provedl, přepisy SMS zpráv a telefonních hovorů proto označil za provedené v rozporu s trestním řádem, tedy procesně nepoužitelné. Proto údajně nelze vycházet při hodnocení důkazů z jakýchkoliv informací o tom, že skutečně psal nějaké SMS zprávy nebo někomu volal a s někým se domlouval, protože o tom ve spise není založen žádný důkaz. Obviněný své výhrady směřoval i proti způsobu, jakým byly hodnoceny Městským soudem v Praze jednotlivé důkazy.
Obviněný se snaží v dovolání zpochybnit zejména výpovědi svědků, kteří svědčili v jeho neprospěch, kdy se jedná o svědky H., Š. a K. P. U svědků H. a Š. vytýká soudům obou stupňů, že vyšly z výpovědí těchto svědků, kterou učinili v přípravném řízení, ačkoliv v hlavním líčení zásadním způsobem obsah těchto výpovědí změnili. Obviněný je přesvědčen o tom, že ze strany Policie České republiky došlo k manipulaci s výpověďmi těchto svědků, když jim byla nabídnuta beztrestnost za to, že budou svědčit v jeho neprospěch, neboť je evidentní, že i tito svědci se dopustili trestné činnosti, pro kterou byl stíhán on.
Podle názoru obviněného je nevěrohodná i výpověď svědkyně K. P., a to proto, že její pravdivost nebyla ověřena žádnými jinými důkazy. V uvedené souvislosti obviněný poukázal na to, že tyto svědecké výpovědi byly získány v rozporu s § 89 odst. 3 tr. ř., kdy tedy jde o důkazy získané nezákonným donucením. Obviněný je přesvědčen, že důkazy byly pořizovány a hodnoceny selektivně, takže soudy v konečném důsledku hodnotily pouze důkazy směřující v jeho neprospěch. Soudy měly při hodnocení důkazů vyjít ze zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného a obžaloby jej zprostit.
Důkazy, které byly v řízení provedeny, podle přesvědčení obviněného nemohly vést k jeho odsouzení.
Na základě výše uvedených námitek obviněný J. A. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 6 To 201/2009, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 1 T 1/2008, a aby soudu prvého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že v projednávané trestní věci neshledává tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
K dovolání obviněných J. S. a Ž. S. uvedla, že tito zaměřili své dovolací námitky převážně do oblasti skutkových zjištění, neboť soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění a prosazují přitom vlastní hodnotící úvahy k důkazům a vlastní verzi skutkového stavu, kdy oba namítli, že neexistovala žádná zločinecká organizace s mezinárodním rozsahem, která by se podílela na ilegálním převádění běženců přes naše území. Nerelevantní a pod daný dovolací důvod nepodřaditelnými shledala i námitky obviněného J. S., jimiž brojil proti jemu uloženému peněžitému trestu. Naopak jako právně relevantní námitku státní zástupkyně posoudila tvrzení obviněných, že svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. Současně však dovodila, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Ze skutkové věty rozsudku vyplývá, že šlo o společenství většího množství osob, neboť mimo obviněných do něho byly zapojeny nepochybně i další osoby, a to i v zahraničí, jednak v domovských státech imigrantů a jednak i v cílových státech Evropské unie, kam tito imigranti směřovali. Toto společenství bylo bezpochyby zaměřeno na dosahování zisku ilegálním převáděním imigrantů z Indického subkontinentu do zemí Evropské unie. Obviněný J. S. za součinnosti obviněného J. A. vykonával řídící úlohu, zajišťoval přísun běženců a finanční prostředky poskytované běženci za transfer. Pro lepší orientaci v českém prostředí mu s touto nezákonnou činností pomáhala jeho manželka Ž. S. Obviněný J. S. zajišťoval běžencům v P. zázemí do té doby, než byli převezeni na J. M., kde jejich další transfer zejména přes hranice s R. zajišťoval obviněný J. A., který si k tomuto účelu obstarával upravená osobní vozidla a řidiče. Tímto byla bezpochyby naplněna podmínka zločinného spolčení ve smyslu ustanovení § 163a tr. zák.
K dovolání obviněného J. A. státní zástupkyně uvedla, že obviněný nezmínil ani jednu námitku, kterou by bylo možné subsumovat pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zpochybnil provedené důkazy, a to včetně samotného způsobu jejich provedení podle § 88 odst. 1 tr. ř. (odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu). Státní zástupkyně poté, co rozvedla ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř., a jeho předešlé znění (odpovídající v době pořízení záznamu ustanovení § 88 odst. 4 tr. ř.), konstatovala, že jestliže byl odposlech proveden pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení bez osobní asistence fyzické osoby, pak pro identifikaci oprávněného subjektu provádějícího odposlech a záznam telekomunikačního provozu postačuje zjištění, že záznam provedl útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR. Z dostupných spisových materiálů tak dle státní zástupkyně nelze dovodit, že by záznam telekomunikačního provozu v projednávané trestní věci nemohl být užit jako důkaz. K té části námitek, ve které obviněný hodnotí záznamy odposlechů telefonních hovorů a distancuje se od jejich obsahu, tedy nelze přihlížet. Nelze také přihlížet k těm námitkám obviněného, v nichž nahlíží odlišně od soudů obou stupňů na kvalitu výpovědi svědků H., Š. a K. P., neboť nikde není stanoveno, že by výpověď svědka z přípravného řízení měla menší kvalitu než výpověď posléze provedená v hlavním líčení. Rovněž není možné vytýkat soudu, že při hodnocení důkazů nevycházely ze zásady in dubio pro reo, neboť jde opět o zásadu procesního charakteru. Stejný závěr lze vztáhnout i na námitku vadné aplikace zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. S. a Ž. S. odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná, a dovolání obviněného J. A., aby odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 6 To 201/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (k odvolání státního zástupce a spoluobviněného J. Š.), a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (k dovolání obviněných J. S., Ž. S. a J. A.). Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. S., Ž. S. a J. A. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného J. A. však směřují právě do oblasti skutkových zjištění, přestože v úvodu podaného dovolání uvedl, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu nepřísluší přezkoumávat či doplňovat skutková zjištění soudu nalézacího, popř. odvolacího. Obviněný tak soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy odvolacímu soudu vytýká nedoplnění dokazování nad rámec dokazování provedeným nalézacím soudem, konkrétně brojíc proti obsahu a způsobu pořízení odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu, a jejich provedení odvolacím soudem, kdy namítá, že přepisy telefonních hovorů nesplňují obecné náležitosti kladené na tyto důkazy trestním řádem /některé jsou psány rukou, nejsou opatřeny razítkem útvaru, který tyto přepisy vypracoval, nejsou podepsány tím, kdo je přepsal, apod./; námitky neprůkaznosti záznamů odposlechů, konkrétně odkazujíc na č. l.
2868, 2871, 3173, 3342, 3838, 3851, 4052, 4059, a další; námitka nedoplnění dokazování výpovědí svědků, konkrétně pak výpovědi svědků H. a Š., kteří vypovídali před soudem jinak než v přípravném řízení, a dle jeho názoru tak činili pod tlakem policie, kdy z výpovědi svědka H. neplyne, že by se obviněný podílel na trestné činnosti, a výpověď svědka Š. pak označil za spekulativní, nepřesnou a nevěrohodnou; námitky směřující vůči výpovědi svědkyně K. P., kterou označuje za nevěrohodnou a dalšími důkazy nepodloženou; spadá sem i námitka nepoužitelnosti úředních záznamů na č. l.
895 – 3175, zpráv policejního orgánu k jednotlivým skutkům) a vadná skutková zjištění (námitka, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, resp. námitka, že žádné SMS nepsal a nikomu nevolal; námitka směřující vůči ve spisu na č. l. 2719 – 2720 založenému seznamu telefonních čísel s uvedením jmen), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nelze vycházet z jakýchkoli informací o tom, že obviněný skutečně psal nějaké SMS zprávy či někomu volal, kdy žádný důkaz, kdy by byl zaznamenán jeho hlas, proveden nebyl; námitka, že nemělo být přihlíženo k výpovědím svědků, kteří sami doznali páchání trestné činnosti, především pak proto, že proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil).
Obvinění J. S. a Ž. S. taktéž část námitek směřovali proti nesprávnému hodnocení důkazů a vadným skutkovým zjištěním (námitky směřující proti nedostatečným zjištěním vzájemných vztahů mezi spoluobviněnými, resp. námitky o nepodloženosti tvrzení o existenci zločinecké organizace s mezinárodním rozsahem, především pak otázka členství v seskupení, organizační struktury, účasti zahraničních osob; námitky směřující vůči zjištěním o finančních otázkách, zisku z údajné trestné činnosti), když současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (kdy obvinění namítají, že nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil pro pevné spojení skupiny a který by popsal organizovanou strukturu vzájemně si nadřízenou či podřízenou ) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy oba obvinění namítají, že žádná zločinecká organizace s mezinárodním rozsahem, která by se podílela na ilegálním převádění běženců, neexistovala, oba obvinění pomáhali zcela nezištně, jejich vztahy byly založeny na vyjednávání, prosbách a dohodách, v některých případech na osobních vazbách a dobré vůli pomoci).
Z uvedených skutkových (procesních) výhrad obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění shodně uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale ve skutečnosti tento svůj názor částečně dovozovali z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Především námitky obviněného J. A., kterými zpochybňoval dodržení principů práva na spravedlivý proces, konkrétně pak užití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, a zásady „in dubio pro reo“, stejně jako principu presumpce neviny, jsou námitkami procesního charakteru. Obviněný shodné námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi dostatečným způsobem zabýval.
Odvolací soud uvedl, že „napravil pochybení nalézacího soudu, který v přípravném řízení provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu v rámci důkazního řízení neprovedl způsobem, který předpokládá trestní řád, kdy na místo provedení těchto odposlechů za přítomnosti tlumočníka z příslušného jazyka nalézací soud toliko přečetl přepisy těchto hovorů. Dále je nutno konstatovat, že Městský soud v Praze odmítl námitky odvolatelů, pokud zpochybňovaly zákonnost provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť trestní řízení v této věci bylo vedeno pro zvlášť závažný zločin, příslušným soudem byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, bylo možno důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, přičemž sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout jinak, a to s hledem na organizovanost obžalovaných, blízké vztahy mezi části z nich i s ohledem na skutečnost, že obžalovaní výlučně mezi sebou při páchání trestné činnosti komunikovali prostřednictvím mobilních telefonů, ať již hovory či SMS zprávami, jimiž si předávali informace o páchané trestné činnosti“. K samotnému provedení odposlechů pak uvedl, že „odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly provedeny dle ustanovení tehdy platného trestního řádu, přičemž bylo nerozhodné, že v té době ještě obžalovaným nebylo sděleno obvinění, … Pokud tedy konkrétní odposlechy splňovaly všechny zákonné předpoklady ustanovení § 88 tr. ř., Městský soud v Praze neshledal žádnou překážku, která by bránila použití těchto odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu jako důkazu v tomto trestním řízení za předpokladu, že konkrétní odposlech a záznam telekomunikačního provozu odpovídal požadavkům i ustanovení § 88 odst. 6 nyní platného tr. ř.“ (str. 22 napadeného rozsudku).
Předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí obsahovat zákonem stanovené podstatné náležitosti. Tyto náležitosti jsou nyní uvedeny v § 88 odst. 6 tr. ř., takže má- li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, čase, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. V době, kdy byl odposlech a záznam provedení jako technická operace, bylo podmínkou užití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu splnění podmínek uvedených v § 88 odst. 4 tr.
ř. Tyto podmínky jsou v zásadě shodné s podmínkami jak je nyní vymezuje § 88 odst. 6 tr. ř., s tou výjimkou, že k záznamu bylo třeba připojit protokol nikoli o orgánu, který záznam pořídil, ale o osobě, která záznam pořídila. I v době, kdy zákon předepisoval, aby protokol obsahoval údaj o osobě, která záznam pořídila, neznamenalo to, že musí jít o fyzickou osobu. Jak správně uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a taktéž odvolací soud na str. 22 napadeného rozsudku, v současné době je záznam prováděn již automaticky, technickým zařízením, a jestliže byl odposlech proveden pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení bez osobní asistence fyzické osoby, pak pro identifikaci oprávněného subjektu provádějícího odposlech a záznam telekomunikačního provozu postačuje zjištění, že záznam provedl útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, a nikoli fyzická osoba, která aktivovala a deaktivovala odposlech na uživatelské adrese zadávacího terminálu, neboť ta se samotným procesem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá žádnou skutečnou vazbu a nenese ani bezprostřední odpovědnost za průběh odposlechů a záznamu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 31/2004).
Odvolací soud dané konstatoval, když v rámci odůvodnění na str. 22 – 23 napadeného rozsudku uvedl, že „ve většině provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu neshledal žádné překážky, které by z procesního hlediska použitelnosti odposlechu bránily, protože byly splněny zákonné předpoklady ustanovení § 88 tr. ř. pro použitelnost těchto odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu jako důkazu v tomto trestním řízení, Městský soud v Praze tyto důkazy provedl poslechem záznamu za přítomnosti tlumočníka z příslušného jazyka, přičemž zejména u některých odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu byl nucen konstatovat, že přepis těchto hovorů sice není doslovný, nicméně z vyjádření příslušného tlumočníka účastnícího se provádění tohoto důkazu jednoznačně vyplynulo, že podstatný obsah uskutečněného hovoru byl zaznamenán, pokud v přepisu těchto hovorů nějaké pasáže chyběly, šlo o opakování téže otázky nebo hovor, který se vůbec netýkal projednávané trestní věci a byl ryze osobního charakteru“ (str. 22 – 23 napadeného rozsudku). Pochybení soudu prvního stupně tedy spočívalo ve skutečnosti, že přepisy záznamů telekomunikačního provozu v rámci důkazního řízení toliko přečetl, ačkoli měly být provedeny za přítomnosti tlumočníka z příslušného jazyka (spoluobviněný J. S.). Toto procesní pochybení bylo následně napraveno v rámci odvolacího řízení, kdy však žádné nové skutečnosti z provedeného důkazu nevyplynuly.
Nejvyšší soud se současně přiklonil k vyjádření státní zástupkyně v tom smyslu, že pokud obviněný v dovolání brojil proti tomu, že nebyly provedeny přehráním ty odposlechy, z nichž byla dovozována jeho vina, pak je třeba vycházet z toho, že jestliže nevznikají pochybnosti o pravosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a o správnosti přepisu jeho obsahu, není vyloučeno, aby byl důkaz proveden jen čtením přepisu telefonických hovorů. Je pouze nutné, aby byl přepis zachycen v objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jeho přečtení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 5 Tdo 572/2009). Dané bylo odvolacím soudem dodrženo.
Zásada presumpce neviny, kromě zakotvení základního postavení obviněného v trestním řízení, nachází svůj odraz nejen v požadavku na nestranné a nezaujaté vystupování orgánů činných v trestní řízení, ale zejména v požadavku na nestranné a nezaujaté zjištění skutkových okolností, o kterých nebudou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zásada in „dubio pro reo“ pak znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z toho plyne, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu nikoliv k hmotně právnímu posouzení. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje se závěry Nejvyššího státního zastupitelství, že jestliže obviněný soudu vyčítá, že přehlédl extrémní rozpor v provedených důkazech, nevypořádal se s ním a učinil nesprávná skutková zjištění, případně, že některá skutková zjištění byla učiněna zcela bez důkazů, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, je třeba dospět k tomu, že obviněný namítl pouze vadné hodnocení v řízení provedených důkazů, resp. že brojí proti v řízení učiněným skutkovým závěrům.
Obviněný své dovolání částečně směřoval i proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Námitkám obviněného J. A. tak nelze přisvědčit.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněných J. S. a Ž. S., v rámci níž uvedli, že svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., ale za správnou považují právní kvalifikaci soudu nalézacího, který jejich jednání posoudil toliko jako trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zák.
Trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo založí zločinné spolčení, nebo kdo se činnosti takového spolčení účastní, anebo kdo zločinné spolčení podporuje.
Zločinné spolčení lze považovat za jednu z forem trestné součinnosti. Jeho zákonná definice je obsažena v § 89 odst. 17 tr. zák., který říká, že zločinné spolčení je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Zločinné spolčení je třeba důsledně odlišovat od organizované skupiny (§ 34 písm. g/ tr. zák.). Při řešení otázky, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 163a tr. zák., je třeba důsledně prokazovat všechny znaky, jimiž zákon zločinné spolčení charakterizuje. Především musí jít o společenství relativně stálé, a ne utvořené ad hoc za účelem spáchání jednoho nebo dvou, i když závažných trestných činů. Toto společenství musí být z hlediska svého celkového zaměření orientováno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. V době rozhodování soudů obou stupňů byla účinná novela trestního zákona provedená zákonem č. 134/2002 Sb., podle které již nebylo vyžadováno, aby zločinné spolčení bylo zaměřeno na dosahování zisku. Posléze musí jít o společenství s vnitřní organizační strukturou, s hierarchickým uspořádáním funkcí a z toho vyplývající dělbou práce. Soustavnost se nevyžaduje při páchání úmyslných trestných činů jednotlivými pachateli, ale postačí i když znak soustavnosti je dán ve vztahu ke konkrétnímu posuzovanému zločinnému spolčení.
Za dokonaný trestný čin podle § 163a odst. 1 tr. zák. se prohlašuje i pouhé členství ve zločinném spolčení, když postihuje již účast na činnosti takového spolčení. Lze si však představit i aktivnější formu účasti na činnosti zločinného spolčení bez toho, že by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu. Může jít např. o osobu, která pro zločinné spolčení, resp. jeho některé členy, zabezpečuje některé práce nebo služby (např. ekonomické nebo právní poradenství apod.). Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1012 – 1013).
Jak bylo vysvětleno výše, Nejvyšší soud musí vycházet při svém hodnocení ze stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Dle skutkových zjištění se uvedené trestné činnosti (spočívající v zajišťování ilegální migrace osob, zejména ze zemí tzv. třetího světa, Indického subkontinentu přes území České republiky do Německa, Rakouska, Francie a Itálie a dalších zemí Evropské unie) dopouštěli nejen spoluobvinění J. S., J. A. a Ž. S., a dále M. B., V. B., R. D. a J. Š., ale s ohledem na složitost a organizovanost takto páchané trestné činnosti, zcela jistě i osoby další, které svou činnost vyvíjely jak v domovských státech imigrantů, tak i ve státech, kam tito imigranti přes Českou republiku směřovali. Takto organizovaná trestná činnost vyžaduje spolupráci jednotlivých účastněných osob a pečlivou organizaci. Jen stěží si lze představit, že by se takováto činnost dala provést bez spolupráce s osobami v domovských státech běženců či států, kam běženci směřovali. Sami obvinění totiž na území České republiky představovali důležitou součást celého soukolí. Jejich společenství se vyznačovalo organizační strukturou, kde byly jasně stanoveny funkce a dělba práce mezi jednotlivými pachateli. Obviněný J. S. za součinnosti J. A. běžencům zajišťoval potřebné zázemí na území P., přechodné ubytování, stravu, a následně spojení s řidiči, kteří vykonávali transfer přes hranice České republiky, tedy měl úlohu řídící i organizační a zajišťoval spojení s osobami v zahraničí, které se na nelegálním převodu podílely. Obviněný J. A. pak byl hlavní osobou zodpovědnou za transfery běženců, k čemuž si zajistil nejen osoby řidičů, ale i osobní vozidla, která byla pro tyto účely speciálně upravena. Obviněná Ž. S. se zločinného spolčení účastnila tím, že pomáhala svému manželovi, který se jako cizinec díky její pomoci lépe orientoval v českém prostředí. Zcela zřejmě tedy byly stabilně uspořádány vztahy mezi jednotlivými složkami zločinného spolčení a jednoznačně bylo také dáno, která složka je nadřízená a která podřízená, která složka je řídící či rozhodující a která výkonná a že jsou stanovena určitá pravidla, podle nichž se realizují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, např. mezi řídící či rozhodovací složkou a výkonnou složkou a také pravidla, podle nichž spolu komunikují nebo kooperují složky, které si vzájemně nejsou nadřízené a podřízené, kdy např. obviněný J. S. rozděloval mezi jednotlivé obviněné zisk z trestné činnosti. Obvinění se podle skutkových zjištění dopustili nejméně 18 takovýchto skutků, a to toliko v rozmezí 8 měsíců (od 20. 1. 2006 do 31. 8. 2006), tedy zcela nesporně se trestné činnosti dopouštěli soustavně.
Skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě tedy naplňuje znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., proto Nejvyšší soud shledal námitku obviněných J. S. a Ž. S. neopodstatněnou.
Totožnou námitku zmínil v rámci dovolání i obviněný J. A., nicméně danou námitku uplatnil s odkazem na skutková zjištění, která se dle jeho přesvědčení nezakládají na reálných a procesně použitelných důkazech a skutečném stavu věci. Námitka obviněným vznesená je tak založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy čistou spekulací. Uplatněním této námitky se toliko snaží docílit jiného náhledu soudů na problematiku zločinného spolčení. Jak již však bylo vysvětleno výše, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze brojit proti skutkových zjištěním a hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů.
Obviněný J. A. současně vyslovil domněnku, že v projednávané trestní věci se jedná o případ tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, který žalovaný skutek překvalifikoval, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Jak bylo v rámci vypořádání se s námitkami jednotlivých obviněných vyloženo, v posuzované věci byl příslušný skutkový stav v rámci trestního řízení soudem prvního stupně zjištěn nepochybně správně a úplně na základě ve věci provedených důkazů. Odvolací soud následně jednání obviněných kvalifikoval částečně odlišně od soudu nalézacího, nicméně učinil tak na základě předmětných skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s použitou právní kvalifikací i s argumentací, kterou Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku rozvedl, a vyjádřené závěry považuje za zcela přesvědčivé a učiněné v souladu se zákonem.
Obviněný J. S. v rámci podaného dovolání rovněž namítl, že jemu udělený peněžitý trest považuje „za nespravedlivý“.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (varianta uplatněná obviněným). Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod. S ohledem na skutečnost, že námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci nichž obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, byly shledány neopodstatněnými, nelze přisvědčit ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
IV. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. A. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněných J. S. a Ž. S.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata