3 Tdo 1267/2012-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
prosince 2012 o dovolání podaném J. J. V., proti rozsudku Krajského soudu v
Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 29. 5. 2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T
187/2011, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v
Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 29. 5. 2012.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně, pobočka ve
Zlíně, přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T 187/2011 ze dne 14. 2. 2012 byl
dovolatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), jehož se měl
dopustit tak, že „v přesně nezjištěné době v období měsíce srpna nebo září
2010, ve volnočasovém zařízení pro hlídání dětí s výukou angličtiny s názvem P.
E. ve Z.-K., ul. L., v jednom případě nezletilou při uspávání osahával pod
pyžamkem mezi jejíma nohama na vagíně, ačkoliv znal její věk a věděl, že je
mladší 15 let, přičemž tato byla v tom okamžiku svěřena jeho faktickému dozoru,
a obžalovaný zneužil svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti,
kterou k němu nezletilá jako k osobě, která v zařízení občas vypomáhala, měla“.
Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, když
výkon takto uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na dobu dvaceti osmi
měsíců.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podal J. J. V. a příslušný
státní zástupce rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem sp.
zn. 6 To 241/2012 ze dne 29. 5. 2012 tak, že z podnětu odvolání státního
zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.)
napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Dále potom za splnění podmínek
uvedených v ustanovení § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. uložil dovolateli trest
odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu
potom uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení v
povoláních, zaměstnáních či činnostech, v nichž by pod jeho výchovným působením
a v jeho péči byly děti mladší 15 let, a to na dobu tří let. Odvolání podané
dovolatelem potom podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. J. V. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h),
l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl
především to, že označený skutek nespáchal. To i proto, že z rozmístění pokojů
v uvedeném zařízení plyne, že tvrzené jednání ani provést nemohl, když z
provedeného dokazování plyne, že při uspávání bylo v každé místnosti nejméně
4-5 dětí, místnosti jsou malé a skutku, který je mu připisován by si ostatní
děti musely všimnout. To ostatně připustil i soud prvního stupně, přitom však
ostatní (v dané době přítomné) děti nebyly v tomto směru vyslechnuty. Stejně
tak namítl, že soudy se nevypořádaly ani s tím, ve které konkrétní místnosti
mělo k označenému skutku vůbec dojít, když stejně neurčitě je stanoveno datum,
kdy mělo ke skutku dojít, když příslušná data byla v průběhu trestního řízení
měněna. Za těchto okolností nelze mít za to, že skutek byl dostatečně
specifikován tak, aby nemohl být zaměněn za jiný. Námitky vznesl i k posouzení
toho, zda ve skutečnosti šlo vůbec o jiný způsob pohlavního zneužití, když z
ustálené judikatury plyne, že musí jít o intenzivnější zásah do pohlavní sféry
poškozeného a musí tak jít o pohlavní styk v širším slova smyslu. Uvedeným se
rozumí např. i ohmatávání pohlavních orgánů, které směřuje k sexuálnímu
vzrušení pachatele, tedy to, aby pachatel jednal v pohlavním vzrušení ve snaze
své vzrušení, jakýmkoli způsobem uspokojit (tak i rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 1 Tz 31957). V této souvislosti poukázal na to, že znaleckým posudkem z
odvětví psychiatrie a sexuologie byla u něj vyloučena porucha sexuální
preference (deviace), stejně jako příznaky svědčící pro přítomnost patologické
sexuální agresivity či sadismu a nebyly u jeho osoby zjištěny ani agresivní
rysy obecně. Jeho jednání (jež popírá) však takto ani nevedlo k jeho pohlavnímu
vzrušení a jeho uspokojení. Pokud by se takto při nějaké příležitosti poškozené
dotknul, nejednal nikdy v rámci svého pohlavního vzrušení. Poukázal takto na
závěry příslušné znalkyně, která při svém výslechu před soudem uvedla, že
vnímání dětí stran chování dospělého se sexuálním podtextem je výrazně
rozdílné, což znamená, že dospělá osoba, která sáhne např. dítěti na genitálie,
tak její jednání nemusí sloužit za účelem sexuálního vzrušení, ale to dítě
nevnímá. Hodnověrnost výpovědi poškozené ohledně uvedeného je potom mimo rámec
znaleckého posudku z odvětví psychologie vypracovaného PhDr. Fibrilou Hrůzovou,
která hodnotí výpověď poškozené jako celek, a to pouze obecně a zaměřila se
pouze na hodnocení hodnověrnosti osoby poškozené při popisu samotného
osahávání, když specifická hodnověrnost ohledně tohoto vyjádření nebyla
zkoumána.
K samotné hodnověrnosti poškozené uvedl, že z její výpovědi i ze
závěrů znaleckého posudku z odvětví psychologie plyne, že poškozená nemá údajně
sklony vymýšlet si neskutečné události, ale má sklony ke zveličování, zejména
při vnímání prostorových vztahů. Přitom z výslechu poškozené zjevně plyne, že
ta nerozlišuje mezi hlazením po hlavě, zadečku či pipince a tvrdí také i to, že
dovolatel stejně hladil ostatní děti a teprve na doplňující dotaz uvedla, že je
hladil po hlavě. Samotná znalkyně potom při výslechu před soudem uvedla, že by
„předpokládala pohlazení po pipince“. Poukázal i na další úvahy znalkyně, když
v rámci podaného znaleckého posudku uvedla, že „především ex-post zásahy do
jejího prvního sdělení (poškozené), a to (zejména ze strany matky - byť vedené
snahou po zjištění „co se stalo“ s následnými interpretacemi) mohou znamenat
zkreslení výpovědí o vnímaných prožitcích především z hlediska pojetí
„správnosti“ vlastní výpovědi (tj. přirozený sklon dětí tohoto věku vypovídat,
„aby to bylo správně“ podle interpretace ze strany autority, spíše než podle
skutečně prožitého)“. Následné konstatování znalkyně, že „děvčátko je již
schopno tyto zdrojové vlivy bezpečně odlišit od vlastních zážitků a také na ně
bezpečně poukázat, takže hodnocení specifické věrohodnosti lze vcelku dobře
provést“ potom prohlubuje důvodné pochybnosti o vině dovolatele. Ze závěrů
znaleckého posudku takto plyne, že se znalkyně spíše přiklání k důvěryhodnosti
výpovědi poškozené, případné pochybnosti však nevylučuje. Dovolatel poukázal
také na postoj matky poškozené H. T., která neoznámila své podezření orgánům
činným v trestním řízení a učinila tak až poté, co k tomu byla vyzvána policií,
když předtím o celé události hovořila s řadou osob tak, že o skutku již věděla
celá obec, nehledě k tomu, že ve zprávě zaslané MUDr. M. uvedla, že si to
poškozená celé vymyslela. Dovolatel také namítl, že závěry soudů spočívající v
tom, že poškozená byla svěřena jeho dozoru, že zneužíval svého postavení a z
něho plynoucí důvěryhodnost jsou chybné. Na takové jeho postavení nelze
usuzovat z pouhého oslovování dětmi „uncle J.“, protože v anglickém jazyce jde
o vyjádření příbuzenského vztahu a neodpovídá českému „strýčku J.“. Nikdy neměl
postavení strýčka ze školky a nemůže tak jít u poškozené o osobu svěřenou jeho
dozoru, protože on sám neměl právo i povinnost na takovou osobu dohlížet a
hlídat ji. Své výhrady vznesl i k trestu zákazu činnosti tak, jak byl
formulován v rámci (citovaného) rozsudku odvolacího soudu v části zákazu
působení v „činnostech, v nichž by pod výchovným působením obžalovaného a v
jeho péči byly děti mladší patnácti let“. Takto formulovaný trest odporuje
ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku, neboť je formulován široce a při jeho
logickém výkladu by mu mohlo být znemožněno pečovat i o vlastní děti, když
navíc (v souladu se znaleckým posudkem) bylo prokázáno, že obavy z případného
dalšího páchání obdobné trestné činnosti nepřicházejí v úvahu. Uzavřel s tím,
že za daného stavu věci jsou dány evidentní pochybnosti o jeho vině, a proto
měla být aplikována zásada „in dubio pro reo“.
Proto také navrhl, aby dovolací
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení (správně rozsudek) a
aby podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl tak, „že se obžalovaný obžaloby
zprošťuje, případně, aby podle ustanovení § 265l odst. 1 trestního řádu
přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že
dovolatelovy námitky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto obsahově neodpovídají (stran nemožnosti
předmětný skutek spáchat, určení jeho místa a času a neprokázání, že by jednal
v pohlavním vzrušení i stran věrohodnosti svědků a hodnocení znaleckého posudku
psycholožky), stejně jako neaplikování zásady in dubio pro reo. Státní zástupce
má dále za to, že z uvedených námitek nelze dovodit ani existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci. K namítanému nesprávnému užití znaku kvalifikované skutkové
podstaty označeného trestného činu pak uvedl, že takovou námitku lze pod
uvedený dovolací důvod podřadit, nikoliv však důvodně. To proto, že postavení
pachatele vůči zneužívanému dítěti nelze brát pouze formálně, ale především
fakticky (jak tomu bylo v daném případě), kdy dovolatel neformálně na žádost
manželky či z vlastní vůle na děti dohlížel, uspával je, připravoval jim jídlo
a byl takto dětmi brán jako určitá autorita, děti jej poslouchaly, respektovaly
a měl jejich důvěru, přičemž si toho byl vědom. Nepřípadná je potom i námitka
dovolatele stran jemu uloženého zákazu činnosti, neboť je splněna nejenom
podmínka spáchání trestného činu v souvislosti s činností, jejíž výkon má být
zakázán, ale i podmínka, dle které lze zakázat pouze takové činnosti, které
představují výkon zaměstnání, funkce, vyžadují zvláštní povolení nebo je
upravuje zvláštní předpis. Přitom odvolací soud v označeném výroku výslovně
uvedl, že jde o povolání nebo zaměstnání. Uplatněné dovolací důvody tak státní
zástupce má za nenaplněné, a proto navrhl takto podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést
přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání
učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu,
že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je
tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy, byl správně právně posouzen v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. je namístě uvést, že ten je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Konečně důvod dovolání uplatněný podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v již
naznačeném potřebné zdůraznit a poukázat na to, že pokud nelze vycházet z
přesvědčivě a jednoznačně spolehlivě učiněných skutkových zjištění v té které
věci, je právě i s ohledem na uvedené namístě také ingerence dovolacího soudu
(i když výjimečně a ojediněle) do závěrů soudů v tomto směru přijatých, když
tyto své (následně) právní závěry učiní právě v důsledku neúplných,
nepřesvědčivých či nedostatečně učiněných skutkových zjištění. Takto je namístě
poukázat i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, který
opakovaně judikoval ve svých rozhodnutích (např. pod sp. zn. I. ÚS 4/04, dále i
v rámci rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 32/2004, 37/2002 a zejména pod č. 464/1998) s tím, že rozhodnutí obecného
soudu lze považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na
spravedlivý proces i v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly
v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné
absence). Právě o takový případ se v posuzované věci jedná, kdy na základě
učiněných skutkových zjištění nelze jednoznačně a spolehlivě dospět k právním
závěrům, které v rámci svých rozhodnutí přijaly oba soudy. Dovolatel (jak již
uvedeno) namítl, že označený skutek nespáchal, když k tomu ani neměl možnosti,
zejména však i proto, že pokud děti hladil tak jeho jednání neneslo žádné znaky
sexuálního vzrušení a jeho následného ukájení a to vše s tím, že v jeho jednání
ani ve vztahu k poškozené nelze spatřovat naplnění všech znaků skutkové
podstaty označeného trestného činu, protože na ně nelze spolehlivě usoudit z ve
věci (dosud) učiněných skutkových zjištění.
Za daného stavu věci potom nelze než uvést, že takto vedená námitka je
uplatněna nejenom právně relevantně, ale současně je i důvodná. To proto, že v
zásadě jediným (a klíčovým) důkazem je výpověď samotné nezletilé a hodnocení
její věrohodnosti znalkyní - psychologem PhDr. Dobrilou Hrůzovou. Nezletilá v
rámci své výpovědi uvedla, že ji dovolatel hladil po zadečku a pipince s tím,
že jí to bylo příjemné (uvedla, že se tak stalo třikrát) a tedy bez toho, že by
jí to působilo bolest či trauma. Teprve z výpovědi její matky vyplynulo, že ta
zasáhla do jejího prvotního sdělení (byť ve snaze zjistit k čemu došlo - s tím,
zda dovolatel nezasáhl hlouběji do genitálií nezletilé) a mohla tak ovlivnit
prožitek nezletilé. Je zjevné, že na uvedené reagovala i zmíněná znalkyně s
tím, že takový postup mohl znamenat zkreslení výpovědi o vnímaných prožitcích,
především z hlediska pojetí „správnosti“ vlastní výpovědi (přirozený sklon dětí
uvedeného věku vypovídat „aby to bylo správně“ podle interpretace ze strany
autority, spíše než podle skutečně prožitého). I přes závěr znalkyně, že
hodnocení specifické věrohodnosti nezletilé lze vcelku dobře provést, již
řečené v uvedených souvislostech a v uvedeném směru vzbuzuje vážné pochybnosti. Stejně tak nelze přehlédnout postup matky nezletilé v celé věci s tím, že ta se
neobrátila ihned na orgány činné v trestním řízení, o věci hovořila s dalšími
lidmi a její pochybnosti o tom, zda k označenému skutku vůbec došlo, plynou i z
jejího sdělení MUDr. M. kdy má za to, že si to (popsaný skutek) vymyslela. Nelze přitom přehlédnout ani znalecký posudek psychiatra, sexuologa MUDr. Petry
Sehnalové stran osoby samotného dovolatele. Z něj zjevně plyne, že ten trpí
psychosexuální nezralostí, kdy se jedná o vývojovou sexuální poruchu, nikoliv
však o poruchu sexuální preference (deviace), když tato porucha se vyskytuje v
pubertě a z forenzního hlediska má malou významnost. Přitom příznaky svědčící
pro přítomnost patologické sexuální agresivity či sadismu nebyly zjištěny,
včetně agresivních rysů v jeho osobnosti. Jeho pobyt na svobodě z uvedených
zjištění není nebezpečný a není indikováno ani případné ochranné léčení. Z
uvedených skutkových zjištění tak nelze v dané chvíli usoudit spolehlivě na to,
že by dovolatel jiným způsobem nezletilou pohlavně zneužil, když onen jiný
způsob nebyl i s ohledem na již uvedené jednoznačně a přesvědčivě zjištěn. To
zejména i s ohledem na již zmíněnou, nejednoznačnou výpověď nezletilé i v tomto
směru učiněné závěry znalkyní psychologem, ať již v její výpovědi před soudem
nebo ve znaleckém posudku samotném. Pro úplnost je také namístě zmínit, že
dovolatel v předmětném zařízení pomáhá nárazově po delší dobu, přičemž žádný
jiný problematický kontakt s dětmi ve školce zaznamenán nebyl. Za daných
okolností (dosud učiněných skutkových zjištění) potom tvrzení dovolatele, že si
popsaným způsobem nepočínal, není namístě odmítnout a nezbývá, než se jeho
takto vedenou obhajobou pečlivě zabývat. V tomto směru bude nezbytné znovu a
detailně vyslechnout znalkyni - psychologa PhDr.
Dobrilu Hrůzovou, a to zejména
k námitkám dovolatele a k jednoznačnému vyjádření spočívajícím v tom, zda
nezletilá v rámci své výpovědi popisuje (věrohodně) to, že jí dovolatel pouze
hladil (kde a jakým způsobem) či se jí snažil prsty vniknout do vagíny. Soud
potom v rámci takto doplněného dokazování rozhodne i z hlediska požadované
formy zavinění, zda šlo o pohlavní zneužití jiným způsobem (ten podrobně
popíše) nebo o pouhé běžné laskání dítěte a to při vědomí, že v pochybnostech
bude postupovat ve prospěch dovolatele. Zbývá pouze dodat, že námitky stran
specifikace skutku a jeho možné záměny s jiným neobstojí, když v tomto směru
jsou učiněná skutková zjištění jednoznačná, jak co do místa, tak i času a nelze
je podřadit pod zvolený dovolací důvod.
K dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze ve
stručnosti uvést, že i ten byl uplatněn právně relevantně a také důvodně, a to
ve své druhé alternativě, protože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí
byl dán důvod dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jak
uvedeno) s tím, že předcházející řízení takto bylo zatíženo vadami, jež svou
povahou odpovídají obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konečně k dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
bude namístě (v případě jeho uložení) se zabývat podrobněji a pečlivěji
formulací případného trestu zákazu činnosti nejenom z hlediska povolání či
zaměstnání, ale také přesně vyjádřenou specifikací stran dalších činností. Bude
se také zabývat i námitkou, zda v posuzované věci byla nezletilá osobou
svěřenou jeho dozoru a zda takto dovolatel zneužil svého postavení a z něho
vyplývající důvěrnosti, když zváží i to, že pokud označeným způsobem jednal,
zda současně naplnil i znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného
trestného činu, když z dosud učiněných skutkových zjištění plyne, že dětem v
zařízení se věnoval pouze nepravidelně a to v době, kdy byl požádán o pomoc
svou manželkou.
Protože Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání podané J. J. V. z
hledisek uplatněných dovolacích důvodů nejenom právně relevantním, ale současně
i důvodným, byť námitka dovolatele ohledně zmíněného „extrémního nesouladu“
nebyla v podaném dovolání explicitně vyjádřena (je však zjevná). Nejvyšší soud
postupoval proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 241/2012 ze dne 29. 5.
2012 zrušil, když zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený (citovaný)
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak
rozhodl v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že shledané vady nelze
odstranit v zasedání veřejném.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, bude
pokračovat v řízení a doplní dokazování v rozsahu, který plyne ze shora
uvedených skutečností naznačených Nejvyšším soudem, a poté znovu ve věci
rozhodne. Je potom samozřejmé, že odvolací soud, jemuž byla věc přikázána k
novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem, na který je v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí
poukazováno (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jestliže ve věci znovu rozhodne
odsuzujícím rozsudkem, bude namístě, aby tzv. skutková věta výroku rozsudku
soudu odpovídala soudem učiněným skutkovým zjištěním. V souladu s ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř. soud také v odůvodnění přijatého rozhodnutí náležitě vyloží,
které skutečnosti a z jakých důvodů vzal za prokázané a jaké skutkové a právní
závěry na jejich podkladě dovodil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka