3 Tdo 1268/2020-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2020 o
dovolání, které podal obviněný P. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 68
To 111/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 4 T 35/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. 4 T 35/2019,
byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 274 odst. 1 trestního
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2
trestního zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. h) trestního zákoníku byla
obviněnému dále uložena povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného
odsouzení zdržel požívání alkoholických nápojů. Podle § 73 odst. 1, odst. 3
trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 68 To
111/2020, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 6. 2020 [§ 139 odst. 1 písm. b)
cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný
má za to, že soudy při rozhodování o jeho vině nepostupovaly podle § 2 odst. 5,
odst. 6 trestního řádu. Pochybení odvolacího soudu shledal v tom, že tento soud
nezměnil odvoláním napadený výrok o vině, když jednání, pro které byl uznán
vinným, není podle obviněného trestným činem. Podle jeho mínění by ve shodě s
rozhodnutím R 12/1985 mělo platit, že soudy považují za trestný čin ohrožení
pod vlivem návykové látky jednání řidiče motorového vozidla v takovém stupni
opojení alkoholem v době jízdy, kdy jde zpravidla nejméně o jedno promile
alkoholu v krvi. Obviněný dále napadl časové údaje, kdy mělo dojít ke skutku –
19:58, resp. 19:53, ke kterým okresní soud i policejní orgán vztahovaly
dokazování. V uvedené době se podle jeho mínění skutek nemohl stát, jelikož
obviněný ukončil jízdu nejpozději o 30 minut dříve. Soudy obou stupňů vycházely
z kamerového záznamu, aniž by se zabývaly tím, zda jde o přípustný důkaz. K
tomu blíže rozebral, že prolomení zásady nepoužitelnosti soukromých nahrávek
zachycujících veřejná prostranství a pohybující se občany, by vedlo v konečném
důsledku k soukromému sledování osob a k přenášení výhradně veřejnoprávní
pravomoci k odhalování protiprávních jednání na soukromé subjekty. Soukromý
subjekt nemůže snímat dění na pozemních komunikacích a svá zjištění předávat
dál. Tím spíše, že předmětný kamerový záznam nebyl soukromou osobou pořízen v
souladu se zákonem, neboť absentoval souhlas obviněného a jeho pořizovatel
nesplnil oznamovací povinnost ve smyslu § 16 zákona o ochraně osobních údajů.
Odkázal na judikaturu, ze které má vyplývat, že přípustnost důkazu v podobě
audiovizuálních záznamů je nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na
respektování zásady nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7
odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
To však podle názoru obviněného soudy nerespektovaly. I pokud by tento důkaz
byl shledán přípustným, tak v něm obsažené časové údaje potvrdily čas, který
uplynul od jízdy obviněného po dobu, kdy k odstavenému vozidlu dojela hlídka
policie. Znalcem provedený zpětný časový propočet koncentrace alkoholu v krvi
označil za irelevantní, neboť vypovídá o koncentraci etanolu v krvi obviněného,
který v té době již nejméně 30 minut ve vozidle spal.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení
vydal usnesení, kterým se napadené usnesení dovolacího soudu podle § 265k odst.
1 trestního řádu s ohledem na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v celém
rozsahu zruší, a kterým se rovněž zruší další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2
trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce
uvedl, že námitky obviněného v té podobě, v jaké je uplatnil, nelze podřadit
pod vytýkaný dovolací důvod. Dále podrobně popsal, v čem spočívá dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a jaké námitky v rámci něj lze
namítat. Okresní soud v Olomouci podle jeho názoru provedl dokazování v
dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, a to i pokud jde
o dobu, kdy obviněný fakticky řídil motorové vozidlo. Soud akcentoval mimo jiné
kamerový záznam poskytnutý řidičem J. P., na němž byly zaznamenány i časové
údaje. S kamerovým záznamem koresponduje i zjištění, že událost byla na městkou
policii nahlášena krátce po jízdě obviněného ve 20:10. Státní zástupce tak
zastává názor, že závěr Okresního soudu v Olomouci o čase jízdy obviněného je
opodstatněný, tedy že řídil motorové vozidlo po odjezdu od čerpací stanice až
do cca 19:58. Znalec přitom jednoznačně potvrdil, že v té době musel mít
obviněný v krvi nejméně 1,42 promile alkoholu. Státní zástupce dále uvedl, že
stav vylučující způsobilost je v případě obviněného kromě znaleckého posudku a
vyjádření znalce prokázán i záznamem jízdy pořízeného kamerou řidiče J. P.
Odmítl výhrady, podle kterých měly být dány pochybnosti o procesní
využitelnosti takového důkazu. Státní zástupce je naopak přesvědčen, že ve
smyslu § 89 odst. 2 trestního řádu není vyloučeno, za splnění dalších kritérií,
použití jako důkazu v trestním řízení i takovéhoto záznamu kamerového systému,
a to i bez souhlasu osob, které jsou na tomto záznamu zachycené. Pojem „stav
vylučující způsobilost“ označuje podle poznatků lékařské vědy takový stav, kdy
není žádný řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit, dosáhne-li hladina
alkoholu v jeho krvi nejméně 1 promile. Typickým způsobem prokázání takového
stavu je přitom výsledek dechové či krevní zkoušky, případně znalecký posudek z
oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jako tomu bylo i v nyní posuzované
trestní věci. Skutečnost, že se řidič v době řízení motorového vozidla nachází
ve stavu vylučujícím způsobilost, vyplývá i ze samotného kamerového záznamu, na
kterém je zachycena jízda obviněného. Styl jeho jízdy svědčí o nekontrolovaném
řízení automobilu, v jehož rámci se obviněný pohyboval velmi pomalu, opakovaně
přejížděl do protisměru, nerespektoval omezení, těsně míjel další stojící a v
protisměru jedoucí vozidla, nestandardně vjížděl na chodník při odbočování
vlevo, aby nakonec zastavil vlevo v protisměru zčásti na chodníku. O tom, že se
obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, svědčily tedy nejen závěry
znalce, ale i zmíněný způsob jízdy zaznamenaný kamerou řidiče J. P.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §
265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném
zasedání.
Obviněný P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého
stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst.
1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v
Olomouci, ani Okresního soudu v Olomouci netrpěla. Soud prvního stupně se ve
svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve
vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně
vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za
prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu)
neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom
obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného.
Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu
věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném
případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení
toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného byly založeny výlučně na
zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného
skutkového stavu věci. Ve své argumentaci nenapadal právní posouzení skutku,
ale směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení
pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním
pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry
přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že odvolací soud měl změnit
rozsudek nalézacího soudu, neboť jeho jednání nebylo trestným činem, že
nalézací soud i policejní orgán nesprávně zjistily časový údaj spáchání skutku
– 19:58, resp. 19:53, když v této době se skutek nemohl stát, protože obviněný
ukončil jízdu nejpozději o 30 minut dříve, nebo že znalcem provedený zpětný
časový propočet koncentrace alkoholu v krvi byl irelevantní, jelikož vypovídal
o koncentraci etanolu v krvi obviněného v době, kdy již nejméně 30 minut ve
vozidle spal. Dále šlo o námitky směřující proti přípustnosti důkazu v podobě
kamerového záznamu a prolomení zásady nepoužitelnosti soukromých nahrávek v
trestním řízení, o námitku, že kamerový záznam nebyl soukromou osobou pořízen v
souladu se zákonem, neboť absentoval souhlas obviněného a jeho pořizovatel
nesplnil oznamovací povinnost, že byla porušena jeho základní práva garantovaná
čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Všechny tyto námitky obviněného byly
skutkového či procesního charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z
tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze
zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již
náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly.
Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová
vazba. Závěry obou soudů je možné označit za logické a plně vycházející z
obsahu provedeného dokazování. Okresní soud v Olomouci provedl dokazování v
dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, a to i stran
doby, kdy obviněný fakticky řídil motorové vozidlo. Soud akcentoval mimo jiné
kamerový záznam poskytnutý řidičem J. P., na němž byly zaznamenány i časové
údaje. S kamerovým záznamem korespondovalo i zjištění, že událost byla na
městkou policii nahlášena krátce po jízdě obviněného ve 20:10. Závěr Okresního
soudu v Olomouci o čase jízdy obviněného, konkrétně, že řídil motorové vozidlo
po odjezdu od čerpací stanice až do cca 19:58, je proto opodstatněný. Znalec
následně jednoznačně potvrdil, že v inkriminované době musel mít obviněný v
krvi nejméně 1,42 promile alkoholu. Stav vylučující způsobilost byl kromě
znaleckého posudku a vyjádření znalce prokázán rovněž zmiňovaným kamerovým
záznamem, na kterém je zachycena jízda obviněného, která svědčí o
nekontrolovaném řízení vozidla.
Odmítnout je třeba také výhrady o použitelnosti kamerového záznamu pořízeného
řidičem J. P. Ve smyslu § 89 odst. 2 trestního řádu není vyloučeno, při splnění
dalších kritérií, aby byl v trestním řízení jako důkaz použit i takovýto záznam
kamerového systému, a to i bez souhlasu osob, které jsou na tomto záznamu
zachyceny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo
476/2017). Monitorování veřejného místa v podobě dopravní situace kamerou spadá
pod ochranu poskytovanou čl. 10 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva“). Podle usnesení Ústavního
soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, je obecně „pro účely
hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné
moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná
událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být
dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98,
dostupný na http://echr.coe.int). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o
sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní
stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z
pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40 rozsudku Perry proti Spojenému
království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00)“.
Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na nyní posuzovanou věc, neboť kamerový
záznam J. P. byl pořízen na místě veřejném, v silničním provozu, sledoval
legitimní cíl, tj. ochranu majetku dotyčného a odhalení pachatele trestného
činu. Pořízený záznam byl následně využit pouze pro nezbytně nutný účel, a to
prokázání viny obviněného v trestním řízení, a nebyl nijak zneužit, např.
veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním obviněného ve sdělovacích
prostředcích, apod. Nedošlo proto k neakceptovatelnému zásahu do osobní
integrity obviněného nad rámec zákonné ochrany společenských zájmů. Lze tedy
uzavřít, že předmětný kamerový záznam nenaplňuje znaky porušení ústavně
zaručeného práva obviněného na ochranu soukromí a uvedený důkaz bylo možné
použít v trestním řízení vedeném proti obviněnému.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu