3 Tdo 1293/2021-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 12. 2021 o
dovolání, které podaly obviněné J. D., nar. XY, bytem XY, XY, a M. M., nar. XY,
bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, sp. zn.
44 To 370/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 21/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 51 T
21/2020, ve kterém je podrobně popsán skutkový děj, na který tímto Nejvyšší
soud odkazuje, byla obviněná J. D. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle § 23
trestního zákoníku (pod bodem 1.), dílem samostatně (pod bodem 2.). Obviněná M.
M. byla uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (pod bodem 1.). Za
to byla obviněná J. D. odsouzena podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří
let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněné J. D. dále uložena
povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem
způsobila. Obviněná M. M. byla podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena
k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst.
1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvou let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněné M. M. uložena
povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem
způsobila. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným uložena povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. částku ve výši 400.000 Kč, a to
rukou společnou a nerozdílnou.
O odvolání obviněných J. D. a M. M. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém
stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 44 To
370/2019, jímž pod bodem A) podle § 258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu ve
vztahu k obviněné J. D. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259
odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou shledal vinnou přečinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku dílem ve spolupachatelství
podle § 23 trestního zákoníku (pod bodem 1) dílem samostatně (pod bodem 2) a
odsoudil ji podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního
zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst.
2 trestního zákoníku obviněné J. D. uložil, aby podle svých sil nahradila
škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla
obviněné uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněnou M. uhradit
poškozenému J. H. částku ve výši 400.000 Kč. Dále Městský soud v Praze pod
bodem B) podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu ve vztahu k
obviněné M. M. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině obviněné přečinem podvodu
podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle
§ 23 trestního zákoníku obviněnou M. M. odsoudil podle § 209 odst. 3 trestního
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v
délce jednoho roku. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku obviněné M. M.
uložil, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Jinak zůstal napadený rozsudek ve vztahu k této obviněné nezměněn (náhrada
škody).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadly obě obviněné dovoláním.
Obviněná M. M. uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu. Namítla, že ani před soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, jí
nebyl prokázán úmysl, a to v žádné formě. Nevyplývá to z žádného provedeného
důkazu. V rámci odvolacího řízení byl jí předložen a soudem proveden výpis z
katastru nemovitostí ze dne 21. 9. 2020, z něhož vyplynulo, že bylo cca 90 %
bytů v bytovém domě Vlastina 846 zprivatizovaných a zbylé čekaly na
privatizaci. Současně bylo v řízení přečteno i usnesení ZMČ Praha 6 č. 285/16
ze dne 23. 6. 2016, kterým bylo schváleno ponechání pronajatých bytů v majetku
hlavního města Prahy, ve svěřené správě Městské části Praha 6. Pokud se tedy
skutek měl stát dne 10. 3. 2016, pak neobstojí právní konstrukce podvodu v tom,
že by k tomuto datu nebyla privatizace možná. Městská část Praha 6 rozhodla o
tom, že se byty v ulici XY nebudou privatizovat, až více jak 3 měsíce po
údajném spáchání skutku. Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze nelze
seznat, proč obhajoba obviněné neobstála. Soud nikterak nevysvětlil, jakými
úvahami byl veden. Dále namítla, že Obvodní soud pro Prahu 10 se s usnesením
ZMČ Praha 6 č. 285/16 ze dne 23. 6. 2016 vůbec nevypořádává a navíc v bodě 12
se mluví o úplně jiném usnesení Městské části Prahy 6. Není tak zřejmé, na jaké
konkrétní vypořádání Městský soud v Praze odkazuje. Podle odviněné není
rozsudek Městského soudu v Praze řádně odůvodněn, nelze jej přezkoumat, a ani z
něj nevyplývá, jaké úvahy vedly odvolací soud k tomu, že obhajoba odsouzené
neobstojí. Rozsudek odvolacího soudu je proto v rozporu s nálezem Ústavního
soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV ÚS 219/03, i s provedeným dokazováním.
Rozsudek odvolacího soudu je rovněž v rozporu s právním stavem k předmětnému
bytu, přičemž k danému bytu získal H. ml. nájemní smlouvu a nejméně do dne
rozhodnutí odvolacího soudu je jeho stávajícím nájemníkem. Nebyl-li by H. ml.
nájemcem bytu, nemohl by ani privatizovat. Pokud tedy podle J. H. st. mělo být
prvních 400.000 Kč za uzavření nájemní smlouvy, tak toto bylo splněno. V daném
případě proto i s ohledem na tuto skutečnost došlo k chybnému právnímu
posouzení skutku, jelikož škoda nemohla být 800.000 Kč, ale toliko 400.000 Kč,
protože první část platby měla být, podle tvrzení samotného poškozeného, k
zajištění nájmu bytu. Je nepochybné, že svědci – oba H., popsali advokátní
kancelář a prostory advokátní kanceláře B. zcela odlišně, než je popsal sám B.
Obviněná proto nechápe, že odvolací soud neměl pochybnosti, že jednání v
advokátní kanceláři proběhlo.
Obviněná M. M. proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 44 To 370/2020, a ve spojení s ním i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 51 T 21/2020,
a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná J. D. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu. Blíže uvedla, že ačkoliv nemůže namítat nesprávnost
skutkových zjištění, má za to, že tato nesprávnost je zcela zjevná, neboť soudy
postavily svá skutková zjištění výhradně na svědeckých výpovědích údajného
poškozeného a jeho rodiny, které jsou účelové. Nicméně i za stávajícího stavu
skutkových zjištění lze dospět k závěru, že obviněná se žádného trestného činu
nedopustila. K tomu odcitovala jednotlivé pasáže z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu a v návaznosti na to konstatovala, že nebylo nijak prokázáno
uvedení v omyl, že privatizace obecních bytů za součinnosti třetích osob je
možná a dochází k ní a že poškozený byl s poněkud nestandardním postupem
srozuměn a požadoval ho. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by obviněná M.
nebyla schopna a nechtěla pro H. tuto privatizaci zajistit. Nebylo ani nijak
prokázáno, že by obviněná D. věděla cokoliv o způsobu, jakým obviněná M. tak
chce učinit. Nemůže se tedy jednat o trestný čin podvodu, neboť nebyla naplněna
zásadní část skutkové podstaty, a to uvedení v omyl. Dokazování tímto směrem
bylo zcela nedostačující.
Obviněná J. D. navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2
trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní
zástupkyně tam činná se vyjádřila k dovoláním obou obviněných. Uvedla, že podle
skutkových zjištění, plynoucích z odůvodnění rozsudků obou soudů je sice
zřejmé, že přislíbená privatizace předmětné bytové jednotky na Praze 6 měla
proběhnout ve dvou fázích, a to cestou nezbytného sjednání nájemního vztahu,
vedoucího až ke kýženému převodu vlastnického práva. Z hlediska uskutečněného
modu operandi však zůstává rozhodným, že pod bodem 1. výroku o vině jednala
obviněná D. na podkladě spolupachatelské dohody s obviněnou M., založené na
klamavém příslibu zařízení takové záležitosti, a že pod bodem 2. výroku o vině
pod zcela shodnou lživou legendou v takovém jednání, na jehož podkladě
připravila poškozeného o další finanční obnos, pokračovala. Pro naplnění znaku
„uvedení jiného v omyl“, tak nemůže být nikterak rozhodným, že to byla obviněná
M., která privatizaci předmětného bytu měla (osobně) zajistit. Poškozený totiž
byl o možnosti zařídit tuto jeho zájmovou záležitost informován v rozporu s
realitou ze strany obou obviněných, jednajících ve spolupachatelské formě
trestné součinnosti, aniž by bylo významným, která z nich se měla ve smyslu
klamavé prezentace uvedené možnosti nacházet v takovém postavení, aby
předmětnou záležitost tzv. dotáhla do konce. Pokud obviněná D. poukázala na
pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že bylo možné (ačkoliv
nejisté) za součinnosti dalších osob zajistit privatizaci uvedeného bytu, pak
nelze takovou úvahu vykládat ve prospěch závěru, že se poškozenému (nejen) z
její strany nedostalo klamavého, ale naopak reálného příslibu. Nelze
přehlédnout, že klamavý příslib zařízení zájmové bytové záležitosti byl ve
vztahu k poškozenému jiný, neboť byl postaven na jisto, byť se mělo jeho
uskutečnění odehrát ve dvou navazujících fázích a pokud se poškozenému dostalo
bližší informace, že obviněná D. takovou záležitost umí zařídit a obviněná M. „dělá přímo na městě“, pak lze ze způsobu jeho podání vyrozumět např. i to, že
by posledně jmenovaná obviněná mohla využít svých pracovních kontaktů a tedy v
rámci tzv. finální fáze předmětné záležitosti postupovat za součinnosti dalších
nekonkretizovaných osob. Opatřená skutková zjištění, vyplývající ze sdělení
příslušného odboru Městské části Praha 6 a v podrobnostech rozvedená pod bodem
12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, však jednoznačně vypovídají o tom, že
takto postupovat objektivně nemohla. Přiložený seznam domů navržených k prodeji
totiž neobsahuje předmětný byt. Splnění poskytnutého příslibu bylo nereálným
právě z důvodu posledně uvedeného, neboť ze strany správce obecního majetku
bylo (dokonce více než půl roku před časovým vymezením obou přisouzených
skutků) zcela jasně a způsobem vztahujícím se i na tento konkrétní případ,
rozhodnuto o budoucím právním režimu bytových jednotek.
Mohlo tak stěží dojít k
situaci, že privatizace předmětného bytu bude i přesto docíleno nestandardní
cestou s paušálním odůvodněním, že ke „kšeftování“ s obecními byty podobným
způsobem (běžně) dochází. Příslib obou spoluobviněných daný poškozenému byl
totiž postaven zcela na jisto, neboť právě na jeho podkladě poskytnul finanční
plnění v celkové výši 800.000 Kč, když v opačném případě by tak rozhodně
nečinil. Námitce obviněné D., že se nemůže jednat o trestný čin podvodu z
důvodu absence naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“, tak nelze přiznat
žádného opodstatnění. K námitce obviněné M., že ji rovněž nebyl prokázán
podvodný úmysl, státní zástupkyně uvedla, že toto vyvrátily provedené důkazy i
ve světle doplněného dokazování před odvolacím soudem. Tomu byl k důkazu
předložen výpis z katastru nemovitostí ze dne 21. 9. 2020, z něhož vyplynulo,
že bylo cca 90 % bytů v bytovém domě XY zprivatizovaných a zbylé čekaly na
privatizaci. Současně ovšem bylo v řízení konstatováno i usnesení ZMČ Praha 6
č. 285/16 ze dne 23. 6. 2016, kterým bylo schváleno ponechání pronajatých bytů
v majetku hl. města Prahy, ve svěřené správě Městské části Praha 6. Ve vztahu k
otázce nepravdivosti poskytnutého příslibu k poukazovanému datu 10. 3. 2016
rozhodně nelze přisvědčit dovolatelčině názoru, že privatizace předmětného bytu
možná byla, neboť bylo zjištěno, že byt měl být stále pronajímán na podkladě
výsledků výběrového řízení a stále se neměl stát předmětem prodeje. Pokud
obviněná M. namítla, že Městská část Praha 6 rozhodla o tom, že se byty v domě
XY nebudou privatizovat, až více jak 3 měsíce po údajném spáchání skutku, pak
měla na mysli ono schvalovací usnesení z měsíce června 2016. Přehlédla však, že
k poukazované změně došlo pouze u bytů původně zařazených do prodeje, ke kterým
však konkrétní zájmový byt na dotčené adrese na Praze 6 nikdy nepatřil. Pokud
se tak ve smyslu tvrzeného způsobu uskutečnění takto daného příslibu mělo stát
ve dvou fázích, pak nelze jinak, než na fázi zařízení pronájmu bytu nahlížet
pouze jako na přechodnou. Nelze ji tedy považovat za takovou, se kterou by se
poškozený ad eventum mohl spokojit. Bylo by tak možno jen stěží připustit
úvahu, že přislíbené uzavření nájemní smlouvy, za které mělo být inkasováno
400.000 Kč, splněno bylo a že tedy nemohla způsobená škoda představovat částku
800.000 Kč, ale toliko 400.000 Kč. V takto namítaném směru však obviněná M. přehlíží, že byla uznána vinnou pouze skutkem ad 1. výroku o vině se způsobeným
škodlivým následkem ve výši 400.000 Kč.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních
obviněných J. D. a M. M. tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. e)
trestního řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby takto bylo
podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a
dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro
případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Obviněná J. D. i obviněná M. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního
řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), dovolání obou
obviněných byla podána prostřednictvím jejich obhájců (§ 265d odst. 2 věta
první trestního řádu) a obě současně splňují formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně,
kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž
byly obviněné uznány vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněné opírají
svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu, na který je v obou dovoláních odkazováno. Toto zjištění má
zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového
stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen
především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně
a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, §
263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního
soudu pro Prahu 10 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a
vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci
a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné
pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci
zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné
soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že obě obviněné v dovolání uplatnily argumentaci
známou již z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Tato argumentace
byla zaměřena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu a na
zpochybňování hodnotících úvah soudů. Všechny jejich námitky směřovaly do
oblasti skutkových zjištění a dokazování. Z tohoto důvodu je nelze považovat za
relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu, ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
Námitkami vznesenými v obou dovoláních se již náležitě a dostatečně podrobně
zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z
obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů našly výraz ve správně
zvolené právní kvalifikaci jednání obou obviněných.
Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že byť měla přislíbená privatizace předmětné
bytové jednotky na Praze 6 proběhnout ve dvou fázích, a to cestou sjednání
nájemního vztahu a následného převodu jejího vlastnického práva, zůstává
rozhodným, že pod bodem 1. výroku o vině jednala obviněná D. na základě
spolupachatelské dohody s obviněnou M. založené na klamavém příslibu
poškozenému zařídit potřebné záležitosti k takovému převodu, přičemž poškozený
by finanční prostředky nevynaložil, věděl-li by, že lze realizovat pouze
nájemní vztah a následná privatizace možná není a nebude. Pro naplnění znaku
„uvedení jiného v omyl“ není rozhodným, že to byla obviněná M., která
privatizaci předmětného bytu měla osobně zajistit. Důležitá je skutečnost, že
poškozený byl o možnosti zařídit jeho záležitost informován v rozporu s
realitou ze strany obou obviněných, aniž by bylo významné, která z nich měla
předmětnou záležitost dokončit. Zařízení zájmové bytové záležitosti se mělo
uskutečnit ve dvou navazujících fázích. Skutková zjištění vyplývající ze
sdělení příslušného odboru Městské části Praha 6 jednoznačně vypovídají o tom,
že obviněná M. takto postupovat objektivně nemohla. Přiložený seznam domů
navržených k prodeji totiž neobsahoval předmětný byt. Příslib obou
spoluobviněných daný poškozenému byl postaven zcela na jisto, neboť právě na
jeho podkladě poskytnul finanční plnění v celkové výši 800.000 Kč, přičemž v
opačném případě by tak neučinil. Proto nelze přiznat žádné opodstatnění
námitkám stran absence znaku „uvedení jiného v omyl“. Co se týká námitky, že
Městská část Praha 6 rozhodla o tom, že se byty v domě XY nebudou privatizovat,
až více jak 3 měsíce po údajném spáchání skutku, pak je třeba uvést, že
obviněná M. přehlédla skutečnost, že ke změně ohledně neprivatizování některých
bytových jednotek došlo pouze u bytů původně zařazených do prodeje, mezi které
však předmětný byt na dotčené adrese na Praze 6 nikdy nepatřil. K námitce, že
přislíbené uzavření nájemní smlouvy, za které mělo být inkasováno 400.000 Kč,
splněno bylo, a že tedy nemohla být způsobená škoda ve výši 800.000 Kč, ale
pouze 400.000 Kč, se toliko podotýká, že obviněná M. přehlíží, že byla uznána
vinnou pouze skutkem ad 1. výroku o vině se způsobeným škodlivým následkem ve
výši 400.000 Kč.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obou obviněných dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle
kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r
odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu