3 Tdo 1303/2018-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podal obviněný Z. R., nar. XY, XY, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 35/2018, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 3/2017,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2017 pod sp. zn. 5 T
3/2017 byl obviněný Z. R. uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §
185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, když příslušný
skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl podle §
185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a za sbíhající se
přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 1 T
118/2016, který mu byl doručen dne 23. 9. 2016 a nabyl právní moci dne 4. 10. 2016, podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního
zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice se
ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl zrušen výrok o
trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 1 T 118/2016, který mu byl
doručen dne 23. 9. 2016 a nabyl právní moci dne 4. 10. 2016, jakož i všechny
další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 73 odst. 1, odst. 3
trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku a deseti
měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích
poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 35/2018, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek
zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Poté
znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §
185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §
43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl
obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze
dne 31. 8. 2016, sp. zn. 1 T 118/2016, který mu byl doručen dne 23. 9. 2016 a
nabyl právní moci dne 4. 10. 2016, jakož i všechny další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
všeho druhu na dobu jednoho roku a deseti měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229
odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody
a nemajetkové újmy. Soud druhého stupně přiznal poškozené D. P. nemajetkovou
újmu v celkové výši 300 000 Kč.
Oproti rozsudku soudu prvního stupně tak
nemajetkovou újmu snížil, neboť rozsudkem prvostupňového soudu byla poškozené
přiznána nemajetková újma v celkové výši 500 000 Kč. Rozsudek soudu prvního
stupně nabyl právní moci dne 14. 6. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního
řádu]. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a trestního řádu. Obviněný zpochybnil, že rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím
nalézacího soudu, co do jeho viny, spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítl vadné zjištění a
právní posouzení znaků bezbrannost, vážně míněný odpor a násilí. Popsal průběh
událostí ze svého úhlu pohledu. Namítl, že v rozsudku nalézacího soudu je
skutek popsán na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozené D. P. Jako důležité hledisko při posuzování případu označil to, že svědkyně P. P.,
která byla méně opilá a ležela vedle, neviděla ani neslyšela žádný pohlavní
styk, násilí nebo jakoukoli obranu poškozené. Nic takového nezaznamenaly ani
další osoby v domě. Následující den poté, kdy mělo dojít k jednání obviněného,
se poškozená dle výpovědi všech přítomných chovala normálně, nikoho o pohlavním
styku ani násilí neinformovala. Jevila se jako člověk po požití alkoholu, hodně
kouřila s ostatními a bavila se i s obviněným. Poškozená oznámila pohlavní styk
s obviněným své matce P. P. až 29. 5. 2016. Obviněný v dovolání také poukázal
na to, že poškozená D. P. byla toho dne pod vlivem marihuany a alkoholu. U
hlavního líčení byl přehrán videozáznam z vyšetřovacího pokusu, který však soud
vyhodnotil jako nulitní důkaz. Na tomto záznamu bylo jasně patrné, že si
poškozená nebyla jistá, jak k pohlavnímu styku mělo dojít, a žádný konkrétní
pohyb nebyla sama schopna určit. Dále namítl, že ve výpovědi poškozené jsou
rozpory, což od začátku zakládalo pochybnosti, ke kterým se ale soud nijak
nevyjádřil. Také upozornil na skutečnost, že D. P. neměla obviněného ráda a
vzdorovala proti jeho výchově. Možný vliv této averze na výpověď poškozené však
nebyl zkoumán. Poškozená pod vlivem alkoholu a marihuany, nebyla schopna v
ranních hodinách vnímat události objektivně. Ve vztahu ke znaleckému posudku
týkajícího se věrohodnosti poškozené D. P. namítl, že tento posudek byl
vypracován za jejího střízlivého stavu. V žádném znaleckém posudku tak není
hodnoceno, jak vnímá děj v nestřízlivém stavu, a zda je schopna ho objektivně
reprodukovat. Obviněný se domnívá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro
reo, v důsledku čehož nebylo realizováno jeho právo na spravedlivý proces. Také
se domnívá, že poškozená nevyvinula vážně míněný odpor a popisuje, jaký odpor
by bylo možno považovat za vážně míněný. Důkladně popsal, proč nelze jeho
jednání označit za násilí směřující k sebeuspokojení. Domnívá se, že skutková
zjištění neumožňují závěr, že v důsledku znásilnění ze dne 3. 1. 2016 byla
poškozené způsobena těžká újma na zdraví. Dále namítl, že znalec ani soud
nepřihlédli k dalším traumatům, která poškozená v životě utrpěla, a nezabývali
se tím, do jaké míry vývoj posttraumatické stresové poruchy ovlivnila závislost
na alkoholu a drogách. V rámci dovolání obviněný napadl také výrok týkající se
nemajetkové újmy. Poukázal na ustanovení občanského práva týkající se
spoluzavinění a povinnosti předcházet škodám, z čehož dovozoval, že poškozená
tvrzenému následku nepředešla. Popsal také rodinné finanční otázky, které dle
jeho názoru souvisí s určením výše nemajetkové újmy. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o vině, trestu i náhradě
škody i celé předchozí řízení zrušil a věc přikázal zpět soudu, který ji v
potřebném rozsahu znovu projedná a rozhodne.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla,
že plně souhlasí s názorem soudů obou stupňů. Výpověď poškozené D. P. je
podpořena výpovědí P. P., matky poškozené, N. H., babičky poškozené, K. P., B. D., M. H., L. V., M. H., T. P. a G. V. Dále je výpověď poškozené potvrzena i
závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Znalkyně nezjistila u poškozené sklony ke zkreslování, konfabulaci nebo lhaní. Poškozená není mstivá a z hlediska znaleckého posouzení se její výpověď jevila
jako věrohodná. Ze znaleckého posudku rovněž vyplynula příčinná souvislost mezi
jednáním obviněného a vznikem posttraumatické stresové poruchy. Znalkyně také
uvedla důvod, proč se posttraumatická stresová porucha u poškozené rozvinula až
v květnu 2016, přičemž k útoku došlo v lednu 2016. V souladu se zjištěným
skutkovým stavem je i zpráva o obsahu počítače obviněného stran incestní
tématiky. Ohledně námitek obviněného o neexistenci bezbrannosti, odvolací soud
správně dovodil, že tento znak není součástí právní kvalifikace jednání
obviněného. Ke zpochybnění odporu poškozené, státní zástupkyně uvedla, že její
odpor byl adekvátní jejímu stavu, neboť byla opilá a prochladnutá a snažila se,
aby nevzbudila svou matku, která by byla jednáním obviněného zasažena. Rozvoj
posttraumatické stresové poruchy po čtyřech až pěti měsících od útoku je zcela
obvyklý a znalkyně tuto skutečnost vysvětlila. To, že poškozená nebyla
motivována ke křivému obvinění, vyplynulo z uvedených důkazních prostředků. Jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako zločin znásilnění
podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Státní
zástupkyně se tedy domnívá, že rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou
vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž
deklarovaný důvod v dovolání nebyl naplněn. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále
navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1
písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli
navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obviněný Z. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm.
a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým
bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl
obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského
soudu v Hradci Králové netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní
situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají
důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový
stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem
nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování
zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky
nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím
prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné
skutkové závěry (např. posouzení znaků bezbrannosti, vážně míněného odporu a
násilí, dále skutečnost, že ho poškozená neměla ráda, že si další osoby v domě
ničeho nevšimly nebo že poškozená nebyla pod vlivem alkoholu a marihuany
schopna v ranních hodinách vnímat události objektivně a že její úsudek mohly
ovlivňovat dřívější traumata). Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly
do hodnocení důkazu, kdy tyto důkazy rozporoval a záměrně vykládal ve svůj
prospěch (videozáznam, který byl soudem označen za nulitní či výpověď
poškozené). Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ještě dodává, že námitka obviněného, že poškozená nepředešla
následku, neboť si sama lehla do jeho postele poté, co jí dělal sexuální
návrhy, je zcela irelevantní. Poškozená dle zjištěného skutkového stavu do
postele obviněného ulehla kvůli tomu, že si šla lehnout k matce, neboť v jejím
pokoji byla zima.
Snižování závažnosti jednání obviněného tvrzením, že za dané
jednání může částečně sama poškozená, musí Nejvyšší soud odmítnout. Za daných
skutkových zjištění je taková námitka zcela nedůvodná. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu