3 Tdo 1304/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5.
prosince 2007 o dovoláních B. Q., Z. I., a K. K., proti usnesení Vrchního soudu
v Praze, sp. zn. 11 To 180/2006 ze dne 12. 3. 2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 5/2006, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t a j í.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 T 5/2006 ze dne 24. 10. 2006 byli
B. Q., Z. I. a K. K. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), v případě prvních dvou
jmenovaných tímto trestným činem jako pokračujícím podle § 89 odst 3 tr. zák.,
když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za uvedený trestný čin byl B. Q. za použití § 37a tr. zák. uložen
společný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl dle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle § 57 odst. 1, odst.
2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Z. I. byl
za použití § 37a tr. zák. uložen společný trest odnětí svobody v trvání deseti
roků, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. K. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož
výkon byl dle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeným
rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině P. P., a to trestným činem nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání
tří roků, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto tak, že se zabírá
obsah 10 kusů balíčků zajištěných dne 5. 4. 2003 v 01.05 hod. Celním úřadem B.
– dálnice při ohledání motorového vozidla zn. Škoda Octavia, v nichž byl
znaleckým zkoumáním zjištěn heroin a v množství 4849,5 g byl posléze uložen v
režimovém skladu policie.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku všichni obvinění podali, rozhodl
ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 11 To 180/2006 ze dne
12. 3. 2007, a to tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako
nedůvodná zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali B. Q., Z. I. a K. K.
jako osoby oprávněné dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za
splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí,
když za dovolací důvody označili shodně ten, který je uveden v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako včasné přitom dovolací soud posoudil i
dovolání Z. I., který jej podal ve lhůtě s tím, že jej doplnil (uvedením
dovolacího důvodu dle příslušných zákonných ustanovení) podáním učiněným již
mimo vymezenou dvouměsíční lhůtu.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku B. Q. uvedl, že soudy
obou stupňů použily nezákonné důkazy, a sice záznamy telekomunikačního provozu.
U soudu bylo sice prokázáno, že ztotožněný telefonní přístroj a číslo patřily
jemu, ale již nebylo jasně prokázáno, v jakých okamžicích tímto telefonem
telefonoval dovolatel a kdy někdo jiný. Má dále za to, že protokoly k
předmětným záznamům nebyly vyhotoveny v souladu s ust. § 88 odst. 4 tr. ř.,
neboť nesouhlasí údaj o osobě, která záznam učinila, když je zpracovával L. L.,
který není policejním orgánem. Před soudem navíc nebyly použity všechny záznamy
telekomunikačního provozu jako důkaz, protože předtím byly neznámou osobou a
neznámým způsobem selektovány. Pro zákonnost celého procesu je nutné znát
osobu, která záznamy tlumočila, neboť tato může být podjatá nebo může mít přímý
zájem na osobě odsouzeného vzhledem k tomu, že tento byl osobou velmi aktivní a
uznávanou v osvobozenecké armádě K., kdy mu vzniklo mnoho nepřátel v S., A. a
M. Poukázal dále na výpověď svědka P. P., která byla vzata za jediný přímý
důkaz o skutečnosti, že dovolatel byl v době, kdy měl z Č. řídit transport
drogy, viděn v P. Přitom z jednotlivých výpovědí uvedeného svědka soudy
vyhodnotily, že ten si uvedenou skutečností není jistý. Dovolatel se naopak
domnívá, že jeho výpověď je jednoznačná a je přesvědčen, že takto „byla
porušena hmotně právní ustanovení o hodnocení důkazů, když soud fakticky
nepostupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř.“. Domnívá se též, že soudy nesprávně
rozhodly o trestu vyhoštění, neboť je nadále rodinným příslušníkem občana
Evropské unie, a to jako manžel, když není podstatné, zda se jedná o manžela
rozvedeného či nerozvedeného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí dle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté dle ust. § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K. K. ve svém podání uvedl, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR,
např. nálezů II. ÚS 193/04, I. ÚS 670/05 a IV. ÚS 216/04 lze v rámci dovolání
namítat i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů či jejich procesní
pochybení, pokud by měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Uvedl, že
protokoly o provedených odposleších jsou procesně nepoužitelnými důkazy, neboť
nesplňují náležitosti stanovené v § 88 tr. ř., když v nich není uvedena osoba,
která záznam pořídila. Touto nemůže být Celní ředitelství P., protože dle
citovaného ustanovení se má jednat o osobu fyzickou. Právní názor zaujatý
Nejvyšším soudem k této problematice není podle jeho názoru správný. Domnívá se
dále, že ust. § 88a odst. 1 tr. ř. je protiústavní, v rozporu s čl. 10 odst. 2
a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť nelze vydat
povolení ke zpětnému zveřejnění záznamů telekomunikačního provozu. Soudy v jeho
věci dále učinily nesprávný závěr ohledně toho, že dovolatel byl uživatelem
účastnické stanice, když toto nemohly dovodit z toho, že tato byla v kontaktu s
telefonními čísly obviněného P. a Q. ani z toho, že v době inkriminovaných
hovorů byla připojena přes základnovou stanici umístěnou v ul. D., v níž v té
době dovolatel užíval bytové prostory. Soudy se ani nevypořádaly s jeho
námitkou proti výsledkům domovní prohlídky (čímž argumentovala státní
zástupkyně). Jeho vina nemohla být dovozena ani na podkladě výpovědi obviněného
P., neboť vzhledem k tomu, že jeho výpovědi v průběhu celého řízení se zcela
lišily od té, kterou podal v jeho závěru, je nutno je považovat za nevěrohodné.
Obviněný P. se v ní totiž snažil usvědčit dovolatele a naopak svou osobu
vyvinit, když v ní uváděl některé údaje, které jsou objektivně nemožné (např.
setkání s obviněným Q. v P.). Navíc byla tato výpověď učiněna mimo hlavní
líčení, aniž by k tomuto byly dány důvody. Je přesvědčen dále, že jeho jednání
mělo být správně kvalifikováno podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.,
jelikož se jednalo o spáchání pouze jediného útoku s tím, který měl spočívat
pouze v obstarání kurýra pro dovoz drogy z P. do Č. r. V řízení nebyla ani
prokázána existence organizované skupiny působící ve více státech a i pokud by
tato existovala, nebylo prokázáno, že by on o ní věděl a vědomě jednal ve
spojení s ní. Dovolatel ani nevěděl, že má být heroin dále transportován do
Spolkové republiky Německo nebo se na tom měl dokonce podílet. Při ukládání
trestu měl soud dle jeho názoru aplikovat § 40 odst. 1 tr. zák. a uložit mu
trest pod dolní hranicí trestní sazby, kdy dle § 40 odst. 4 tr. zák. mu pak měl
být uložen trest v trvání tří let. Vzhledem k uvedenému pak navrhl, aby
Nejvyšší soud napadená rozhodnutí dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté dle
ust. § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému
projednání a rozhodnutí.
Z. I. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (a v jeho doplnění)
uvedl, že výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni neobsahuje žádné konkrétní
skutečnosti nasvědčující tomu, že jednal ve spojení s organizovanou skupinou
působící ve více státech, neboť tato v něm není popsána, není zřejmé, jaké má
členy, jaká je jejich vzájemná součinnost, v čem spočívala plánovitost jejich
jednání, rozdělení a koordinace jejich úloh. Pokud se její existence dovozuje
pouze ze skutečnosti, že droga, na jejímž pořízení či distribuci měl být
dovolatel účasten, se pohybovala po území několika států, kde ji přepravoval R.
N. či P. P., nepostačí to pro závěr, že on se dopustil jednání ve spojení s
takovou skupinou, resp. že by o její existenci věděl. I v případě, že by po
formální stránce jednání dovolatele naplnilo znaky uvedené v § 187 odst. 4
písm. c) tr. zák., je nutné ve smyslu ust. § 88 odst. 1 tr. zák. vzít v
úvahu, že jeho účast spočívala pouze v části celkového jednání všech
spoluobžalovaných, a to pouze v distribuci v jedné zemi a v tvrzeném opatření
prostředku spoluobžalovanému. Popřel tak, že by se podílel na obstarání drogy,
na jejím dovozu a na tom, že by tak získal jakýkoliv majetkový prospěch či
odměnu, když on nebyl iniciátorem celého jednání a jeho úloha byla naopak pouze
okrajová, navíc čin neměl žádné následky, neboť droga byla vždy zadržena a on
sám je osobou, která vedla před spácháním činu řádný život a i ve výkonu vazby
je kladně hodnocena. Stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost ve
smyslu ust. § 3 odst. 4 tr. zák. není proto natolik závažný, aby bylo možné
použít trestní sazbu uvedenou v ust. § 187 odst. 4 tr. zák. Ze všech těchto
důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze dle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté dle ust. § 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto
soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podaným dovoláním se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření k
dovolání podanému B. Q., uvedl, že je sice podáno s odkazem na dovolací důvod
dle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje toliko
proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková
zjištění a dále proti údajným vadám procesního charakteru, které dovoláním
napadat nelze. K námitce týkající se trestu vyhoštění uvedl, že tuto by bylo
možno uplatnit toliko z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
a jelikož na tento dovolatel neodkázal, nelze se jí zabývat. Bez ohledu na to
však konstatoval, že rozvodem manželství došlo k jeho zániku, takže dovolatel
rodinným příslušníkem občana Evropské unie není.
K dovolání K. K. státní zástupce uvedl, že znak obsažený ve skutkové podstatě
dle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. (působení ve více státech) je naplněn již
opatřením heroinu v K. a jeho dovozem do České republiky a je irelevantní, zda
dovolatel věděl o jeho zamýšleném vývozu do Spolkové republiky Německo či
nikoliv. Tím, že skutek spáchal spolu s dalšími obviněnými jako člen
organizované skupiny proto naplnil i všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §
187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Pokud se pak dovolatel
domáhal uložení trestu za použití § 40 odst. 1 tr. zák., pak výrok o uložení
trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout
prakticky toliko z důvodů uvedených v ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato
námitka proto uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá.
K dovolání Z. I. pak uvedl, že lhůta k podání dovolání dovolateli již dávno
uplynula, neboť tato činí dle § 265e odst. 1 tr. ř. dva měsíce od doručení
rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, takže k podání ze dne 22. 10. 2007
(jímž dovolatel konkretizoval uplatněný dovolací důvod odkazem na ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) již v naznačeném směru nelze přihlížet. Navíc je
podané dovolání zjevně neopodstatněné, neboť ze skutkových vět sub II. a sub
IV. odsuzujícího rozsudku vyplývá, že se na realizaci dovozu heroinu z K. do
České republiky podílel, a že se podílel i na jeho další přepravě odběratelům v
Spolkové republice Německo. Jeho účast na spáchaném skutku tedy za bezvýznamnou
označit nelze a soudem užitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podané B. Q. podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř., dovolání K. K. aby odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné a dovolání Z. I. aby odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr.
ř., neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.,
když současně souhlasil s tím, aby taková rozhodnutí přijal za podmínek
uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož
konáním souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr.
ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané
věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený
dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud
tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické
interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin
jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané
situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání
skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v
případě, že dovolatelé nabízejí další variantu skutkového děje bez ohledu na
závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné ve všech třech podáních z
hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě
zpochybňují právní posouzení skutku v té části, kdy v nich dovolatelé namítají,
že soudy nesprávně právně posoudily jejich jednání dle kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy, že čin spáchali ve
spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když pro toto
nesvědčí provedené důkazy, a pokud ano, tak poté není splněna podmínka
společenské nebezpečnosti takového činu ve smyslu ust. § 3 odst. 4 tr. zák. a §
88 odst. 1 tr. zák. Jako právně relevantní pak lze hodnotit rovněž námitku
dovolatele B. Q. ohledně nepřípustnosti jemu uloženého trestu vyhoštění a K. K.
ohledně aplikace ust. § 40 odst. 1 tr. zák., pokud jde o trest odnětí svobody,
který mu soud ukládal. Takto uplatněné námitky nutno ovšem hodnotit jako zjevně
neopodstatněné.
V daném případě vzhledem ke skutkovým zjištěním, k nimž soudy v řízení dospěly,
dovolací soud shledal za jednoznačně správný závěr o naplnění podmínky obsažené
v ust. 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy, že jednotlivé skutky (v bodech I. –
IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně), byly spáchány ve spojení s
organizovanou skupinou působící ve více státech. I dovolatelé sami ve svých
podáních poukázali na příslušné znaky, dle nichž lze dovodit, že tato podmínka
splněna byla. Podstatné pro soudy učiněný závěr je, že tento čin byl pachateli
spáchán ve spojení s takovou skupinou, kdy tedy není nutné, aby oni přímo byli
jejími členy. Její existenci tak soudy správně dovodily z toho, že její členové
působili ve třech státech (Srbská provincie Kosovo, Česká republika, Spolková
republika Německo), když každý člen (včetně dovolatelů) měl svou přesně
vymezenou roli, v jejímž rámci plnil specifické úkoly. Není přitom podstatné,
zda se jednání dopustili na území České republiky či v cizině, ani to, v čem
přesně úloha každého z nich spočívala. Celá skupina tak prokazovala takovou
míru plánovitosti, že tyto okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného
provedení činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. R 45/1986). Jak
již řečeno, naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nevyžaduje, aby jednotlivé
osoby jednaly přímo jako členové takové skupiny, ale postačí, když se trestného
činu vědomě dopustí ve spojení s ní. Jestliže tak v trestním řízení bylo
bezpečně prokázáno, že jednotlivé osoby (včetně dovolatelů) spolu během
transportu drog komunikovaly a koordinovaly její dovoz prostřednictvím kurýrů
do České republiky, jakož i její další vývoz, je zřejmé, že takto si musely být
vědomy toho, že na této činnosti spolupracuje větší množství osob s přesně
danými úkoly a je tak správný i právní závěr soudů o naplnění subjektivní
stránky daného trestného činu spáchaného v úmyslu přímém dle ust. § 4 písm. a)
tr. zák. Vzhledem k množství (několik kg) a druhu dopravované drogy (heroin),
jakož i k tomu, že se na činu podílelo větší množství osob z různých států, pak
považuje dovolací soud za jednoznačně správný též závěr soudů o tom, že stupeň
společenské nebezpečnosti projednávaného trestného činu je vysoký a v této
souvislosti má za adekvátní této skutečnosti i druh a výši jednotlivých trestů,
tak jak byly dovolatelům uloženy. Proto také nezbylo než odmítnout rovněž
námitky dovolatelů K. K. a Z. I. spočívající v tom, že vůči nim měly soudy
postupovat dle § 40 odst. 1 tr. zák., resp. neaplikovat ust. § 88 odst. 1 tr.
zák., a že jim tak trest měl být ukládán nikoliv podle zvýšené trestní sazby
uvedené v ust. § 187 odst. 4 tr. zák., ale (v případě K. K.) pod dolní hranicí
příslušné trestní sazby ve smyslu ust. § 40 odst. 4 tr. zák.
K trestu vyhoštění uloženému dovolateli B. Q. dovolací soud jen na okraj
považuje za nutné uvést, že uvedenou námitku bylo namístě uplatnit spíše v
rámci dovolacího důvodu dle ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. zák., nicméně,
jelikož se jedná o aplikaci hmotně právních ustanovení trestního zákona, lze
jej akceptovat i v rámci zvoleného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Současně je ovšem nutno upozornit na to, že podmínky pro uložení
trestu vyhoštění v dané situaci zcela nepochybně splněny byly, když je nutné
odmítnout argument, že i po rozvodu je dovolatel rodinným příslušníkem občana
Evropské unie, když jeho manželství s českou občankou bylo pravomocně rozvedeno
a jejím manželem tak přestal být.
K ostatním námitkám obsaženým ve všech třech dovoláních nutno uvést, že
dovolatelé jimi brojí výhradně proti provedení a hodnocení důkazů před soudem,
zejména pokud nesouhlasí s provedením a následným vyhodnocením záznamů
telekomunikačního provozu a se zjišťováním údajů o uskutečněném
telekomunikačním provozu ve smyslu ust. § 88 tr. ř. a § 88a tr. ř., jakož i s
hodnocením výpovědi svědka P. V této souvislosti dovolací soud však poukazuje
na rozsáhlé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se
shodnými námitkami taktéž zabývaly. Z nich především plyne, že provádění
telefonních odposlechů vyhovělo všem zákonným požadavkům obsaženým v ust. § 88
tr. ř. a § 88a tr. ř. Nelze tak přisvědčit námitkám ohledně nesplnění
formálních požadavků na protokoly o záznamech telekomunikačního provozu,
zejména nesplnění požadavků dle ust. § 88 odst. 4 tr. ř., pokud jde o uvedení
místa, času, způsobu jejich provádění, jakož i osoby, která záznamy pořizovala.
Na základě studia spisu totiž dovolací soud dospěl k názoru, že požadavky
kladené zákonem v daném případě splněny byly, když na jednotlivých protokolech
jsou tyto údaje zcela přehledným způsobem zaznamenány. Pokud jde o osobu, která
je pořídila, dovolací soud odkazuje na příslušné judikatorní rozhodnutí (R 4 Tz
31/2004), které ostatně citují ve svých rozhodnutích i soudy obou stupňů, dle
něhož údajem o osobě záznam pořizující se rozumí v případech, kdy je záznam
pořizován pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, příslušný
útvar Policie ČR, v řešeném případě tedy Útvar zvláštních činností SKPV,
expozitura Plzeň (viz č. l. 475). Pokud byly tedy v dané věci opatřeny všechny
odposlechy, jakož i údaje o provedeném telefonickém provozu, v souladu s
příslušnými ustanoveními trestního řádu, nelze ani přisvědčit námitce
dovolatele K. K., že by takový postup byl protiústavní (v rozporu s jím
citovanými články Listiny).
B. Q. dále argumentoval tím, že záznamy byly před jejich provedením selektovány
neznámou osobou a soud tak měl k dispozici pouze některé z nich. Ani s tímto
však nelze souhlasit. U hlavního líčení byl totiž vyslechnut svědek, který se
na pořizování jednotlivých záznamů a následných protokolů (viz např. č. l. 480)
podílel, celní pracovník L. L. (dle § 12 odst. 2 tr. ř. v postavení policejního
orgánu), který celý postup vysvětlil a objasnil, proč byla do spisu zařazena s
překladem do českého jazyka pouze část záznamů. Soud měl přitom k dispozici
všechny záznamy zachycené na jednotlivých CD, prováděl však přirozeně pouze
některé, a to ty, kterými mohly být objasněny skutečnosti důležité pro trestní
řízení a tyto posléze také ve spojení s ostatními ve věci provedenými důkazy,
hodnotil. Dotyčný svědek uvedl, že záznamy jednotlivých hovorů v albánštině
byly na CD jeho osobou postupně přehrány spolupracující osobě ovládající
albánský jazyk, tato osoba je poté překládala a dle tohoto pak svědek
vyhodnotil, které hovory jsou pro objasnění trestné činnosti relevantní. Tyto
pak byly příslušnou tlumočnicí přeloženy do českého jazyka tak, aby mohly být
soudem provedeny a vyhodnoceny. Pokud pak je namítáno, že je nutné znát i
dotyčnou osobu, která takto záznamy z hlediska jazykového nejprve hodnotila, k
tomu dovolací soud poznamenává, že z výpovědi svědka L. vyplynulo, že se
jednalo o informátora podle celního zákona, kdy u každé takové osoby se
zjišťuje její hodnověrnost, bezúhonnost i to, zda zastupuje zájmy naší
republiky. Jmenovaný svědek navíc vysvětlil i postup, jakým byli ztotožněni
uživatelé jednotlivých telefonních přístrojů a čísel (viz č. l. 772-778). Nutno
opětovně poukázat, že se všemi těmito námitkami se ovšem dostatečným způsobem
vypořádaly již soudy obou stupňů, které uvedly, že odposlechy i následující
ztotožnění osob používajících jednotlivé telefonní přístroje byly provedeny
správně, za dodržení všech zákonných požadavků, včetně podrobného odůvodnění
každého jednotlivého uskutečněného odposlechu či záznamu. Podobně je třeba
odmítnout rovněž námitku K. K. proti výslechu obviněného P. P. mimo hlavní
líčení (č. l. 1141), když i zde byla dodržena příslušná ustanovení zákona (§
183a odst. 1 až 3 tr. ř.). Ve svém souhrnu pak provedené důkazy navazují i na
ostatní důkazy v dané věci opatřené, ať už jde o důkazy listinné či svědecké
výpovědi. Dovolací soud proto postupu orgánů činných v trestním řízení v tomto
směru nemá co vytknout. K uvedenému je však na místě dodat i to, že takto
formulované námitky jsou zjevně procesního charakteru a tyto neodpovídají v
zákonu uvedeným dovolacím důvodům, včetně dovolacího důvodu, který byl v
předmětné věci uplatněn a stanovisko dovolacího soudu v tomto směru je nutno
chápat jako obiter dictum.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byl všemi dovolateli uplatněn v označeném směru (z části) právně relevantně,
avšak jako zjevně neopodstatněný. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu
České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. a podaná dovolání odmítnout. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. rozhodoval Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka