3 Tdo 1306/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18.
prosince 2003 dovolání podané obviněnou Ing. S. R., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 3 To 53/2003, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 120/2001, a
rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. takto :
I.Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 3 To
53/2003, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2002, sp.
zn. 12 T 120/2001, s e z r u š u j í.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 12 T
120/2001,byla obviněná Ing. S. R. uznána vinnou trestným činem útisku podle §
237 tr. zák., který podle rozsudku spáchala tím, že „v období nejméně od konce
roku 1997 až do srpna 1998 jako spolumajitelka a generální ředitelka družstva
S. se sídlem v B., M. H., na stavební akci tohoto družstva v K., v městě A., po
obstarání registrace cestovních dokladů v systému O. a v případě Ing. V. poté,
co obdržela náhradní doklad za jeho odcizený cestovní pas, úmyslně neoprávněně
zadržovala cestovní doklady osobám vykonávajícím pro uvedené družstvo na území
K. práce, přičemž Ing. F. V., L. S., J. L., M. H., J. J. a M. N. bránila ve
vycestování z K. zpět do ČR s odůvodněním, že cestovní doklady obdrží zpět až
poté, co si odpracují své závazky vůči družstvu, a to i přes jejich četné
žádosti o vydání cestovních dokladů za účelem návratu do ČR, a tak je proti
jejich vůli donutila zůstat na území K. tím, že jim neoprávněně zadržovala
cestovní doklady, bez kterých nebylo možno vycestovat zpět do ČR.“ Za to byla
odsouzena podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému
trestu 30.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by
tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody na 3 měsíce.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná Ing. S. R., rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 3 To
53/2003, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 4. 2003 /§ 139 odst. 1 písm. b)
cc) tr. ř./.
Citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla obviněná Ing. S.R. dovoláním
podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.,
jímž napadla výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání),
přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d),
g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka především
vyjádřila názor, že z důvodu její nepřítomnosti u řízení před soudem prvního
stupně byla zkrácena práva obhajoby, neboť se nemohla k průběhu tohoto řízení
vyjádřit a toto řízení bylo ukončeno bez výslechu svědků, kteří se k jednání
nedostavili, přičemž v její nepřítomnosti byl vynesen rozsudek. Upozornila
přitom na skutečnost, že se vždy řádně omluvila. Ve dvou případech byla vážně
nemocná a dvakrát se omluvila z důvodu naplánované zahraniční cesty, kterou
nebylo možné odložit (tyto skutečnosti podrobně rozvedla). Poslední nařízené
jednání, při němž byl vynesen rozsudek, se uskutečnilo dne 13. 11. 2002 poté,
kdy dne 25. 10. 2002 oznámila, že obdržela vízovou doložku a souhlas k udělení
víza do 17. 1. 2003 do K. z důvodu nezbytné služební cesty. Přes tuto
skutečnost soud rozhodoval v její nepřítomnosti. Nemohla se tak k předmětné
věci vyjádřit, nemohla reagovat na výpovědi svědků ani navrhovat důkazy. Dále
dovolatelka uvedla, že soud nesprávně zhodnotil svědecké výpovědi a porušil
zásady trestního řízení v její neprospěch, „protože o žádný útisk se nejednalo
a nemohlo jednat.“ Celý případ byl podle jejího názoru nesprávně posouzen po
hmotně právní stránce, když mohl být posuzován jen jako neoprávněné zadržení
cestovních dokladů zaměstnancem její firmy, přičemž o útisk nešlo. V návaznosti
na to vyložila, že nemohla úmyslně ani neoprávněně zadržovat cestovní doklady
osobám vykonávajícím pro shora jmenované družstvo práce na území K., a dodala,
že pokud se týká vycestování, mohl tak kdokoliv učinit, kdyby se obrátil na
velvyslanectví (České republiky), kde by záležitost s cestovními doklady byla
vyřešena.
S ohledem na výše uvedené důvody v petitu dovolání dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a věc vrátil
Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněné se písemně vyjádřila ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že zákonné
podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné nebyly nijak
vázány na to, zda se omluvila, ani na to, co bylo důvodem její nepřítomnosti.
Městský soud v Brně tudíž nemohl nijak porušit ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř.
jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněné, třebaže svou
nepřítomnost předem omluvila, když v případech těchto omluv je pochybné, zda
šlo o omluvy řádné, neboť nebyly nijak dokladované. Postup Městského soudu v
Brně byl zásahem do práva obviněné na projednání věci v její přítomnosti podle
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), šlo však
o zásah akceptovatelný, protože k němu soud měl zákonný podklad a protože
soudní řízení nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo
podstatných rysů spravedlivého procesu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že dovolatelka neuplatnila
žádné námitky, které by obsahově odpovídaly tomu, co zákon předpokládá jako
nesprávné právní posouzení skutku. Námitky, které dovolatelka spojovala s
předmětným dovolacím důvodem v celém rozsahu, směřovaly jen proti skutkovým
zjištěním a proti hodnocení důkazů. Vzhledem k těmto skutečnostem státní
zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální
náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí
či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím
závěrům:
Obviněná Ing. S. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká. Dovolání podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž
směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Dovolání má
také obsahové náležitosti ve smyslu ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v
rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
Tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti
a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Dovolatelka namítá, že bylo zkráceno její právo na obhajobu, neboť soud prvního
stupně konal hlavní líčení v její nepřítomnosti, přestože se (dovolatelka)
řádně omluvila a uvedla skutečnosti, které její účasti u hlavního líčení
bránily. V důsledku toho se nemohla k předmětné věci vyjádřit, nemohla reagovat
na výpovědi svědků ani navrhovat důkazy. Takové dovolací námitky je třeba
považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za
relevantní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
(relevantních) důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému
rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení § 202
tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti
obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu
trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba
byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a
řádně předvolán, a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už
některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení
o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost
prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).
Při úvaze o tom, zda byly tyto (formální i materiální) podmínky pro konání
hlavního líčení splněny a zda je na místě akceptovat omluvu a žádost obviněného
o odročení hlavního líčení, musí soud mít na zřeteli i ustanovení § 2 odst. 4
tr. ř. a v souvislosti s ním ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, v
němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na
spravedlivý proces (podle tohoto ustanovení má každý právo mimo jiné na to, aby
jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti). Musí tedy pečlivě vážit okolnosti
konkrétního případu a určit a následně respektovat ústavně akceptovatelné meze
průběhu řízení (musí vymezit a dodržet „mantinely“ spravedlivého řízení).
Zákon přitom nevymezuje konkrétní důvody pro odročení hlavního líčení, tzn., že
nestanoví, jaká obviněným tvrzená skutečnost (tj. namítaná překážka jeho
účasti) je důvodem, pro který by mělo být hlavní líčení odročeno. Je tedy na
soudu, aby sám individuálně, v každém konkrétním případě posoudil podmínky
konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a v souvislosti s tím vymezil
skutečnosti odůvodňující odročení hlavního líčení. Takové rozhodování však není
předmětem libovůle soudu, neboť vedle nutnosti posoudit splnění podmínek
ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. při něm v každém případě musí být šetřena práva
obviněného vymezená též Listinou, jak bylo uvedeno výše (základním kritériem je
dodržení ústavně zaručených práv obviněného - fair procesu).
V obecné rovině je ovšem třeba výslovně zdůraznit, že služební cesta není bez
dalšího (jsou-li splněny zákonné podmínky a dodržena kriteria spravedlivého
procesu) důvodem, pro který by nebylo možno konat hlavní líčení v nepřítomnosti
obviněného. Musí totiž platit, že není povinností soudu přizpůsobovat režim
řízení a jeho průběh představám a požadavkům obviněného. Naopak je na
obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost přizpůsobil postupu
soudu.
V posuzovaném případě ze spisu vyplývá, že nalézací soud
první hlavní líčení, jež nařídil na 22. 5. 2002, odročil za situace, kdy
obviněná pouze omluvila svoji nepřítomnost z důvodu zahraniční služební cesty,
aniž by žádala o odročení hlavního líčení a tvrzenou skutečnost jakkoli
doložila. Tím sám určil, které podmínky hodlal považovat za relevantní pro
konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné (nepřímo tak rovněž naznačil,
že předpoklady ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. nejsou bezezbytku splněny).
Další dvě hlavní líčení odročil (resp. odložil) z důvodu nemoci obviněné.
Posléze, v souvislosti s odročením hlavního líčení na 13. 11. 2002 obviněnou
přípisem doručeným jí (společně s předvoláním k předmětnému hlavnímu líčení)
dne 18. 10. 2002 mj. sice upozornil, že je její povinností přizpůsobit své
služební cesty tak, aby nebyly důvodem neúčasti u hlavního líčení s tím, že
služební cesta nebude považována za řádnou omluvu (zmínil přitom možnost
dovození vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř.), současně ji však vyzval
k oznámení jejích služebních cest (pokud je povinna v souvislosti s výkonem
svého zaměstnání je absolvovat) soudu s dvouměsíčním předstihem tak, „aby mohlo
být nařízeno hlavní líčení v době, kdy se bude (obviněná) zdržovat v České
republice.“ Fakticky tak potvrdil naznačená kriteria pro konání hlavního líčení
a obviněnou utvrdil v názoru, že řízení bude přizpůsobeno jejím možnostem
hlavního líčení se účastnit. Obviněná pak dopisem došlým soudu prvního stupně
dne 25. 10. 2002 požádala o odročení hlavního líčení z důvodu zahraniční
služební cesty, přičemž vyložila nutnost odcestování, a oznámila, že přípis
soudu obdržela v době, kdy již měla na Ministerstvu zahraničních věcí K.
„odsouhlasenou vízovou padděržku“ a souhlas k udělení víza k vycestování do K.
pro období od 17. 10. 2002 do 17. 1. 2003, a sdělila období, v němž se bude
zdržovat v České republice. Nalézací soud však v rozporu s „mantinely“ řízení,
jež sám popsaným způsobem určil, konal dne 13. 11. 2002 hlavní líčení v její
nepřítomnosti. Jednal tudíž v kolizi s požadavkem fair procesu, jehož hranice
si - pokud jde o přítomnost obviněné – sám stanovil, čehož konečným důsledkem
bylo denegatio iustitiae ve vztahu k obviněné. Na tom nic nemění jeho názor
(deklarovaný ve shora uvedeném rozsudku), že pro konání hlavního líčení byly
splněny podmínky § 202 odst. 2 tr. ř. s tím, že sdělení obviněné ničím
nedoložené není řádnou omluvou. Takový názor by totiž byl opodstatněný pouze
tehdy, jestliže by nebyl v kolizi s ústavně zaručeným právem na spravedlivý
(fair) proces. Nehledě na to, nalézací soud odlišně než v případě prvního
hlavního líčení vyhodnotil podmínky pro konání hlavního líčení, přestože
nedošlo k podstatné změně rozhodných okolností.
Odvolací soud popsané pochybení nezjistil a nenapravil. Stejně jako soud
prvního stupně nepostupoval správně, neboť nevzal v úvahu a nezvážil
všechny nezbytné předpoklady, za jejichž splnění by bylo možno v posuzovaném
případě konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné. Přitom se dopustil
nepřesnosti, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí v souvislosti se závěrem o
správnosti postupu nalézacího soudu tvrdí, že obviněná žádala o udělení víza do
K. dne 10. 10. 2002, tedy v době, kdy věděla o odročeném hlavním líčení ze dne
30. 9. 2002, přičemž již tehdy byla upozorněna na to, že soud nebude její
omluvu z důvodu služební cesty akceptovat. Toto tvrzení nemá ve spisovém
materiálu oporu, neboť z dodejky je zřejmé, že předvolání k hlavnímu líčení
včetně výše zmíněného přípisu bylo obviněné doručeno dne 18. 10. 2002.
Za popsaných okolností je námitka dovolatelky, že byla porušena ustanovení o
její přítomnosti v hlavním líčení u soudu prvního stupně, důvodná. Vzhledem k
těmto okolnostem, pro něž nemohla obě shora specifikovaná rozhodnutí obstát, se
Nejvyšší soud již nezabýval (a zabývat ani nemohl) otázkou existence
(opodstatněnosti) dalšího uplatněného dovolacího důvodu, a to důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.) z
podnětu dovolání obviněné Ing. S. R. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. usnesení Krajského soudu v
Brně i rozsudek Městského soudu v Brně. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému
soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§
265l odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý