3 Tdo 131/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
února 2003 o dovolání podaném obviněným P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/02, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 13/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001,
vydaném v trestním řízení vedeném proti celkem osmi obviněným, byl mj. obviněný
P. L. uznán vinným pětinásobným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3
tr. zák., dále trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tyto
trestné činy mu byl podle § 234 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen
souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr.
zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v
trvání čtyř roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 37 T 38/2000, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného P. L. a dalších šesti spoluobviněných rozhodl Vrchní soud
v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/02, kterým mj. ohledně
obviněného P. L. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I., jakož i ve výroku o trestu a ve
výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného P. L. uznal vinným pětinásobným trestným činem loupeže podle § 234
odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. Za tento trestný čin a za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
b) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c)
tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn, mu byl podle
§ 234 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí
svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z výše
citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jakož i další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř roků.
Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný dovoláním
podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento
svůj mimořádný opravný prostředek směřující do výroku o vině a trestu
napadeného rozhodnutí opřel o důvod uvedený v ustanovení § 256b písm. f) tr.
ř. /správně § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř./.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovil
přesvědčení, že „napadený rozsudek byl vyhlášen bez dostatečných důkazů“, když
odvolací soud pouze převzal argumentaci soudu I. stupně a provedené důkazy
hodnotil výhradně v neprospěch obviněného. Na podporu tohoto závěru poukázal na
rozpory ve výpovědi spoluobviněného M. S. Dovolatel dále poukázal na nedostatky
sdělení obvinění, když v případě loupežných přepadení mu bylo sděleno obvinění
jako spolupachateli pouze pro skutky uvedené v napadeném rozsudku pod bodem I,
1 a I, 5. Odvolací soud proto podle jeho názoru nesprávně právně posoudil
totožnost skutku a odsoudil obviněného pro skutek, pro který mu nebylo řádně
sděleno obvinění. Vzhledem k výše konstatovaným důvodům v petitu svého dovolání
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, aby dále zrušil i
předcházející rozsudek Městského soudu v Praze (ačkoliv proti němu nebylo
dovolání podáno), a dále aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila práva vyjádřit se
písemně k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 věta prvá tr. ř. Podle
jejího názoru z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel „měl na mysli“ dovolací
důvod ve smyslu § 256b písm. g) tr. ř. /správně § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř./, tento dovolací důvod však není v souladu s obsahem jeho odůvodnění, které
se týká výlučně odlišného způsobu hodnocení důkazů a spočívá v opakování
obhajoby obviněného uplatněné v rámci řízení o odvolání. Dovolání bylo proto
podle jejího přesvědčení podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §
265b tr. ř. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože
bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu
ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen
mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.
ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., lze považovat za
důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň
podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Podle tohoto ustanovení lze
dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o
zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o
schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Tomuto
dovolacímu důvodu však neodpovídá jediná námitka dovolatele.
Z obsahu posuzovaného dovolání Nejvyšší soud dovodil, že namítané skutečnosti
(srov. „Vrchní soud v Praze nesprávně právně posoudil skutek...“) odpovídají
dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které
dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od
případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové
vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné
zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo,
samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo jiné hmotně
právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, se nelze v řízení o dovolání
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou
právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve
věci samé.
Jak bylo uvedeno výše, dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl,
že odvolací soud pouze převzal argumentaci soudu I. stupně a provedené důkazy
hodnotil výhradně v neprospěch obviněného. Jde tedy výlučně o námitku směřující
do oblasti skutkových zjištění učiněných nalézacím a odvolacím soudem, se
kterými dovolatel spojil hmotně právní důsledky. Tato skutková zjištění však
podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o
dovolání, jak je vysvětleno shora.
Další námitka dovolatele poukazovala na nedostatky ve sdělení obvinění. Důvod
dovolání je tedy spatřován ve vadách řízení, které měly vyústit v nezákonné
rozhodnutí. Takový dovolací důvod však ustanovení § 265b tr. ř. neobsahuje.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován v nesprávném
hodnocení důkazů /v dovolání vadně označený za důvod dle § 265 b písm. f) tr.
ř./ a tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné
hmotně právní posouzení věci, případně v jiných vadách, které však neodpovídají
žádnému z dovolacích důvodů. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na
jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé
musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům
předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit,
že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v
posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef
Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová