3 Tdo 1315/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o
dovolání, které podali obvinění N. E., a S. E., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 To 11/2018, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 156/2016, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítá.
1. Obvinění N. E. a S. E. (dále zpravidla jen „obvinění“, či
„dovolatelé”) byli rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 9. 2017, sp.
zn. 3 T 156/2016, uznáni vinnými jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku
pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1
k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin
vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 17 T 165/2016, byl N. E.
uložen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců. Podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 17 T 165/2016, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
zrušením došlo, pozbyla podkladu. S. E. byl podle § 145 odst. 1 za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla
současně uložen povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil zaplatil
poškozenému L. K. nemajetkovou újmu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma
obviněným uložena povinnost nahradit poškozenému L. K. nemajetkovou újmu ve
výši 13.250 Kč.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
dopustili obvinění tím, že společně dne 12. 3. 2016 v době od 00:10 do 00:25
hodin ve Z. na ulici K. před restaurací K. H. (M.) nepřiměřeně okolnostem i
předchozímu chování L. K., a L. Z., tyto za použití dřevěné tyče fyzicky
napadli tak, že po předchozí slovní komunikaci mezi N. E. a podnapilými
poškozenými L. Z. a L. K. v prostoru restaurace, která byla pro
obžalovaného N. E. nepříjemná v otázkách úhrady výplat zaměstnancům, způsobu
užití kamer, a která narušovala atmosféru uvnitř restaurace před přítomnými
hosty s cílem vyvézt poškozené mimo restauraci, a aby tuto opustili, byl
nejprve poškozený L. Z. vyveden bez svých osobních věcí, aniž by snědl
objednané jídlo, obžalovaným N. E., následně na popud obžalovaného S. E.
vyšel z restaurace i poškozený L. K. též bez svých osobních věcí, došlo ke
slovní komunikaci mezi těmito osobami a po chvíli k nim přiběhl S. E. s
napřaženou dřevnou holí v délce 91 centimetrů a průměru 3 až 4 centimetry,
který touto poškozeného L. K. udeřil opakovaně, čímž vyvolal vzájemný fyzický
konflikt, přičemž prvotní rána byla vedena na hlavu poškozeného K., kterému i v
důsledku následného napadání ze strany obžalovaného N. E. byla způsobena
zranění, a to tržně zhmožděná rána hlavy bez významného omezení v obvyklém
způsobu života, vyjma krátkodobé hospitalizace, kdy komplex poranění lze ze
soudně lékařského hlediska hodnotit jako lehká, která si vyžádala lékařské
ošetření a nedošlo k poranění pro život důležitého orgánu a poškozený nebyl
nikterak ohrožen na životě, ale při posuzování předmětu doličného jako pevného
tupého tyčovitého předmětu by při vyšší dopadové intenzitě mohla vzniknout v
případě prudkých úderů vedených shora dolů na hlavu až poranění ve formě
zlomenin klenby lební či poranění mozkové tkáně (podezření na drobná zhmoždění
mozku bylo vysloveno, dalším vyšetřením se nepotvrdilo), přičemž hůl byla
následně předána obžalovanému N. E., který předtím několikrát udeřil L. Z.
pěstí do obličeje a poté pokračoval v bití holí, přičemž zejména poškozeného
L. Z. udeřil do horní končetiny, aniž by tento v této době fyzicky někoho
napadal, kdy poškozenému L. Z. byla způsobena drobná zranění v podobě
podlitin, oděrek, drobných otoků apod., kdy komplex poranění lze ze soudně
lékařského hlediska hodnotit jako lehká, která si nevyžádala žádnou lékařskou
péči, nedošlo k poranění pro život důležitého orgánu, poškozený nebyl nikterak
ohrožen na životě ani omezen v obvyklém způsobu života, ale při posuzování
předmětu doličného jako pevného tupého tyčovitého předmětu by při vyšší
dopadové intenzitě mohly vzniknout v případě prudkých úderů vedených do horní
končetiny zlomeniny kosti předloktí.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Znojmě podali oba
obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2018, sp.
zn. 3 To 11/2018, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
4. Prostřednictvím společného obhájce poté podali obvinění proti shora
uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, v němž uplatnili dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Předně vyjádřili obvinění nesouhlas se závěrem, že by
se měli skutku dopustit ve spolupachatelství. Z popisu skutku ve výroku
rozhodnutí není patrné, že by od počátku existoval zjevný společný úmysl
obviněných způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví. V době, kdy obviněný N.
E. a poškozený Z. opustili prostory restaurace, k žádnému násilí nedocházelo.
Až s časovým odstupem a po odchodu poškozeného K. vyběhl před restauraci s
tyčí v ruce obviněný S. E. a holí opakovaně udeřil do hlavy poškozeného K.
Tuto část skutku proto není důvod přičítat jako spolupachatelství obviněnému
N. E. Pokud pak měl tento obviněný napadnout stejnou holí poškozeného Z. a z
jeho útoku mělo hrozit způsobení zlomeniny kostí předloktí, pak se rozhodnutí
nevypořádává s otázkou, zda je zlomenina kostí předloktí natolik vážnou
poruchou zdraví, aby bylo možné hrozící následek považovat za těžkou újmu na
zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle znalce byl úder na ruku
poškozeného Z. veden pouze menší intenzitou, poškozený utrpěl jen malou
odřeninu, v dalším útoku obviněný sám ustal. Za těchto okolností není důvod
vyvozovat na straně obviněného N. E. úmysl způsobit poškozenému těžké
ublížení na zdraví. Jednání obviněného N. E. vůči poškozenému K. je popsáno
natolik neurčitě a kuse, že nedovoluje jasně určit, jak konkrétně se měl tento
obviněný podílet na útoku na poškozeného K.
5. Povaha dřevěné hole použité k útoku nebyla blíže zkoumána stran její
pružnosti, stavu a stáří, ač to obvinění navrhovali, přetrvaly proto
pochybnosti, zda použitý předmět byl vůbec způsobilý k zasazení úderů vyšší
dopadové intenzity, které by teprve mohly podle znalce způsobit závažnější
zranění ve formě zlomenin kostí lebky či poranění mozku. K prokázání závěru, že
použitou dřevěnou holí mohla být způsobena těžká újma na zdraví, nebyl proveden
žádný důkaz, který by takové tvrzení prokázal, podle obviněných tak byl navozen
extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním. Údery vedené
obviněným S. E. na hlavu poškozeného navíc byly podle znalce menší až střední
dopadové intenzity, je proto zřejmé, že nemohly vést k těžké újmě na zdraví.
6. S ohledem na shora uvedené tak obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 To 11/2018,
a věc tomuto soudu přikázal k dalšímu projednání.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že výhrada obviněných vztahující se k
posouzení skutku jako trestného činu spáchaného ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku se týká právního posouzení skutku a je tak formálně podřaditelná
pod uplatněný dovolací důvod. Právní kvalifikaci použitou soudem však pokládá
státní zástupce za správnou.
8. I když jako první zaútočil tyčí jeden z obviněných, zapojili se oba
aktivně do napadání poškozených. Podle státního zástupce dřevěná tyč zjevně
sloužila k řešení podobných incidentů za srozumění obou obviněných. Pokud si
obviněný N. E. před odchodem z restaurace svlékl bundu (šlo o zimní období a
pozdní noční hodinu), pak zjevně počítal s násilným řešením nepříjemné situace.
V momentu, kdy S. E. zaútočil na poškozené tyčí, reagoval spoluobviněný N.
E. jako osoba, která útok očekávala a hodlala se na něm sama podílet, neboť
sám hůl převzal a pokračoval s ní v útoku proti dalšímu poškozenému. Oba
obvinění v podstatě současně zaútočili na poškozené, na útoku se oba aktivně
podíleli. Spolupachatele spojuje jednání vedené společným úmyslem, není však
nezbytné, aby se na trestné činnosti podíleli stejnou měrou. Pokud byl útok
veden na hlavu poškozeného, kam směřovaly údery vedené za použití zbraně,
museli být útočníci přinejmenším srozuměni se způsobením následku v podobě
těžké újmy na zdraví. Společné jednání i společný úmysl tak lze vztáhnout i na
hrozbu závažnějšího následku. O naplnění subjektivní stránky svědčí velká a
nekontrolovaná intenzita použití zbraně proti tělu poškozených, razance útoku
byla patrná i z vylíčení v telefonátu oznamovatele. S ohledem na intenzitu
obviněnými použitého násilí, která nebyla jen nízkého stupně, a směřování útoku
na oblast hlavy či horní části těla byli obvinění srozuměni s tím, že nejméně u
jednoho z poškozených může dojít ke způsobení závažného zranění.
9. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných, neboť je
zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a), resp. § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018,
sp. zn. 3 To 11/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., obvinění je podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
16. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. K námitce zpochybňující závěr o spolupachatelství obviněných lze
uvést, že podle judikatury spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku vyžaduje
společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání
může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a
jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém
předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové
společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku
tvoří jeho skutkovou podstatu. U spolupachatelství podle § 23 se vyžaduje
společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak
sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem). Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů,
která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. R 2180/1925). Každý
spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním,
a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství
zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou
vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012,
s. 326).
18. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen
nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad
správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení
zájmů chráněných trestním zákonem. Například při útoku vedeném proti fyzické
integritě poškozeného lze srozumění pachatele se smrtí (obdobně i se způsobením
těžké újmy na zdraví) poškozeného [nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. zákoníku] dovozovat z povahy nástroje použitého k útoku, ze
způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté
pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti
místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka, či zda byl útok
veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění,
než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou
ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými,
na jejichž základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo
možné dovodit alespoň srozumění pachatele s následkem na těle poškozeného, musí
být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní
povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele.
19. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat
objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými
ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se
vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.
Okolnosti skutečně existující mohou být v rámci znaků uvedených v zákoně
nahrazeny v představě pachatele (ve volní složce) jinými, nebo mohou být
doplněny. Z rámce znaků skutkové podstaty v tomto smyslu nevybočuje, jestliže
pachatel zamýšlel následek, resp. účinek obdobné povahy, jenž ve skutečnosti
nastal, za podmínky, že jde o jednu z možných podob téhož uvažovaného následku
či účinku (např. zlomení nohy místo zlomení ruky). Pro závěr, že těžká újma na
zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není třeba důkazu, že chtěl způsobit
právě to zranění, které jeho jednání poškozenému přivodilo. Tento závěr je
odůvodněn již zjištěním, že vzniklá těžká újma na zdraví je s jeho jednáním v
příčinné souvislosti a pachatel tak jednal v úmyslu způsobit poškozenému
zranění aspoň takové intenzity, které je nutno označit za těžkou újmu na
zdraví. Přitom stačí i úmysl eventuální (srov. R 15/1952). Právě proto, že tu
stačí i úmysl eventuální, je subjektivní stránka uvedeného trestného činu dána
i v tom případě, kde pachatel takový následek svého jednání pokládá za možný, a
pro případ, že nastane, je s tím srozuměn. Postačí totiž, když skutečnosti
spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části
trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C.
H. Beck, 2012, s. 202).
20. V posuzované věci soudy obou stupňů oprávněně poukázaly na to, že to
byli právě obvinění, kdo nejprve přiměli oba poškozené k opuštění restaurace,
kde posléze poškozené napadli jak údery pěstí a kopy, tak i dřevěnou tyčí
(holí) donesenou obviněným S. E., kterou vzápětí předal spoluobviněnému, jenž
s ní rovněž útočil na poškozené. V návaznosti na pořízený videozáznam, který
zachycuje sice jen menší část incidentu, poukázal odvolací soud důvodně na to,
že s ohledem na způsob nápřahu byly rány holí vedeny ze vší síly, plnou
intenzitou a z opakovaných úderů vedených na hlavu poškozeného K. (na něhož
útočili obvinění i v době, kdy byl již viditelně zraněn na hlavě a krvácel),
tak mohlo zcela reálně hrozit způsobení možného těžšího zranění zmiňovaného ve
znaleckém posudku z odvětví soudního lékařství.
21. Jako nedůvodná byla vyhodnocena námitka obviněného N. E., že by
prvá fáze útoku na poškozeného K. vedená jeho bratrem za pomocí dřevěné tyče
neměla být považována za jednání ve spolupachatelství. K tomu lze připomenout,
že vzápětí on sám převzal tyč od svého bratra a sám ji použil k útoku na
poškozené vedenému shodným způsobem. Jednotný záměr obou obviněných tak bylo
možné vyvozovat jak z chování obviněných před útokem na poškozené, které se
snažili obvinění přimět k opuštění vnitřních prostor restaurace (snímaných
kamerovým zařízením), tak ze společného útoku na poškozené před restaurací, při
němž si obvinění předávali donesenou dřevěnou tyč. Masivní razanci útoku na
poškozené dokresluje i bezprostřední popis sledovaného děje v telefonátu,
kterým byla na místo přivolána policie, i videozáznam zachycující pokračování
útoku na poškozeného K. i v době, kdy byl zjevně zraněn na hlavě a krvácel. Na
útoku proti poškozeným se obvinění podíleli obdobnou měrou a za použití téhož
předmětu sloužícího jako zbraň. Pokud při tomto společně vedeném útoku
obviněných na poškozené hrozilo alespoň jednomu z poškozených (L. K.) způsobení
těžké újmy na zdraví, pak bylo jejich jednání důvodně posouzeno jako pokus
zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145
odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Ohledně srozumění obviněných s možným způsobením takového těžšího následku lze
odkázat na str. 12, 13 rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil i
odvolací soud (str. 4 usnesení odvolacího soudu). Dřevěná tyč byla zajištěna
policií a zdokumentována, k materiálu, rozměrům a váze tohoto předmětu
přihlížel i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, při
vypracování svého znaleckého posudku (str. 209 spisu).
22. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena
vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na
to Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík