3 Tdo 132/2025

3 Tdo 132/2025-942

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné M. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 To 20/2024–871, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2021, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 To 20/2024–871.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2023, č. j. 3 T/2021-793, byla obviněná uznána vinnou přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byla za to odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky s ostrahou. Dále byla zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě nemajetkové újmy jednak poškozenému nezletilému AAAAA (pseudonym) 250 000 Kč a jednak jeho matce K. P. 50 000 Kč. Oběma nárokům soud přisoudil i příslušenství a se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků oba poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněná trestných činů dopustila zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné dny od roku 2017 do 21. 6. 2020 v době, kdy měla jednou za 14 dnů v péči společně se svým druhem jeho nezletilého syna AAAAA, ? v úmyslu získat u nezletilého respekt a donutit jej, aby ji poslouchal v době nepřítomnosti jeho otce (přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku): a) v přesně nezjištěném počtu případů jej zavřela do kumbálu a nechala ho tam, až se pokakal a počůral, výkaly a moč ho pak donutila po sobě uklidit, b) v jednom případě mu lepící páskou zalepila oči a pusu a lanem mu přivázala ruce a nohy k posteli, až ho to bolelo, c) v jednom případě ho zabalila do černého gumového pytle, do pusy mu dala tzv. Venušiny kuličky a na hlavu mu dala plynovou masku, ? v úmyslu uspokojit svůj pohlavní pud (zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku): d) jej osahávala na přirození, e) v jednom případě mu svázala ruce za tělem, zalepila oči páskou a do análního otvoru mu zasouvala neznámý předmět, což ho bolelo, f) v jednom případě jej v blíže neurčeném motorovém vozidle donutila sednout si vedle ní pod palubní desku, zalepila mu oči lepící páskou, dala mu okolo krku blíže nezjištěné škrtidlo, tím jej škrtila a říkala mu lízej.

3. Prvostupňový rozsudek napadli odvoláním státní zástupce, obviněná a oba poškození. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 2 To 20/2024–871, k odvolání obviněné napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, změnil skutková zjištění a obviněnou uznal vinnou přečinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody na tři léta s podmíněným odkladem na pět let. Dále ji zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě nemajetkové újmy jednak poškozenému nezletilému AAAAA 250 000 Kč a jednak jeho matce K. P. 50 000 Kč. Oběma poškozeným přisoudil i úrok z prodlení ve výši 8,5 % od 9. 7. 2021 do zaplacení. Se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků oba poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání ostatních odvolatelů vrchní soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Podle (nových) skutkových zjištění odvolacího soudu [který vypustil jednání spočívající v osahávání poškozeného na přirození – viz shora odrážka ad d)] se obviněná přečinu dopustila zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné dny v době od roku 2017 do 21. 6. 2020, v době, kdy měla jednou za 14 dní o víkendu společně se svým druhem v péči jeho nezletilého syna AAAAA, a) v přesně nezjištěném počtu případů jej zavřela do kumbálu a nechala ho tam, až se pokakal a počůral, výkaly a moč ho pak donutila po sobě uklidit, b) v jednom případě mu lepící páskou zalepila oči a pusu a lanem mu přivázala ruce a nohy k posteli, až ho to bolelo, c) v jednom případě ho zabalila do černého gumového pytle, do pusy mu dala tzv. Venušiny kuličky a na hlavu mu dala plynovou masku, e) v jednom případě mu svázala ruce za tělem, zalepila oči páskou a do análního otvoru mu zasouvala neznámý předmět, což ho bolelo, f) v jednom případě jej v blíže neurčeném motorovém vozidle donutila sednout si vedle ní pod palubní desku, zalepila mu oči lepící páskou, dala mu okolo krku blíže nezjištěné škrtidlo, tím jej škrtila a říkala mu lízej.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal v neprospěch obviněné dovolání nejvyšší státní zástupce. Opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s poukazem na to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. To shledal v tom, že vrchní soud nedovodil v rámci jím zvolené právní kvalifikace znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající v trvání týrání po delší dobu. Stran odůvodnění tohoto svého právního závěru vrchní soud toliko stručně uvedl, že jednotlivá jednání obviněné se v období 3–4 let v době, kdy poškozený trávil čas v domácnosti svého otce, odehrála vždy jen „jednou“ a nikoliv opakovaně, s výjimkou zavírání poškozeného do kumbálu, u čehož však počet případů zjištěn nebyl. Dovolatel vyzdvihl, že pro naplnění rozporovaného znaku kvalifikované skutkové podstaty páchání činu po delší dobu je určující nejen celková doba týrání, ale je třeba přihlédnout i ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti a podobně. Obviněná se závadového jednání vůči poškozenému dopouštěla po dobu zhruba tří let, což samo o sobě představuje období delší, a ačkoliv poškozený nebyl jejímu jednání vystaven nepřetržitě po celou tuto dobu, ale jen tehdy, kdy byl v péči svého otce, šlo o týrání opakované, pravidelné a velmi intenzivní. Ani závěr odvolacího soudu, že jednotlivá jednání se uskutečnila vždy pouze jednou, nezpochybňuje, že jednání bylo svým charakterem dlouhodobé.

7. Nejvyšší státní zástupce vrchnímu soudu vyčetl, že nedostatečně vyhodnotil způsob provedení činu a jeho intenzitu, kdy jednání obviněné lze považovat za zvlášť zavrženíhodné. Poškozený byl útlého věku a týrající jednání obviněné pokrývalo období od jeho sedmi do deseti let. Již jen proto na něho muselo jednání obviněné dopadat tíživěji, neboť byl bezbranným dítětem odkázaným na péči dospělých s jen omezenými možnostmi se týrání bránit. Jednání obviněné přitom nesl velmi úkorně a silně jej stresovalo, což vedlo k tomu, že nechtěl u svého otce ani přebývat.

8. Závažnost jednání obviněné co do způsobu a intenzity je navíc třeba brát v potaz nejen vzhledem k věku poškozeného. Tíživé je již samotné citelné omezení pohybu, přivázání k posteli za současného zalepení očí a pusy. Velmi ponižujícím a důstojnost dítěte zraňujícím jednáním, obsahem se blížícím uvěznění za nelidských podmínek, je rovněž jeho zamykání do stísněného prostoru kumbálu s nemožností odchodu na toaletu a s následným nucením k úklidu po pokálení a pomočení. O velmi intenzivním způsobu týrajícího jednání lze hovořit v případě zavrženíhodného zásahu do nejintimnější sféry člověka spočívajícího v zasunutí nezjištěného předmětu do konečníku poškozeného, zabalení do gumového pytle a vložení tzv. Venušiných kuliček do úst.

9. Státní zástupce uzavřel, že ačkoliv nelze zcela přesně vymezit dobu a četnost jednotlivých útoků, vyplývá ze skutkových zjištění, že poškozený byl nejméně jednomu z více poměrně intenzivních a konkrétních způsobů týrání – totiž uzavření do kumbálu, vystaven opakovaně. Toto zjištění spolu s výše rozvedenými velmi intenzivními způsoby týrání opravňuje k úvaze, že jednání obviněné mělo být vyhodnoceno jako týrání svěřené osoby po „delší dobu“. Vrchní soud proto jednání obviněné nesprávně právně posoudil. Třebaže touto vadou zatížil své rozhodnutí již prvostupňový soud – v důsledku dřívějších závěrů odvolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí – je zřejmé, že nápravu lze provést v rámci odvolacího řízení konaného i na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné.

10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení a § 265e odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlas s konáním neveřejného zasedání státní zástupce vyslovil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání

11. Dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

12. Státní zástupce založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

13. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

14. Námitky státního zástupce jsou podřaditelné pod vznesený dovolací

důvod, který naplňují v jeho prvé alternativě (nesprávné hmotněprávní posouzení skutku). Argumentace státního zástupce je dostatečně podrobná, logická, vyvážená a srozumitelná. Nejvyšší soud se s ní ztotožňuje a nad její rámec pokládá za potřebné dodat toliko následující.

15. Vrchní soud se otázkou týrání nezletilého trvajícího po „delší dobu“ v podstatě nezabýval, respektive tak učinil velmi povrchně přičiněním v zásadě jen jediné věty veskrze obecné a zcela prosté jakýchkoliv úvah o zejména intenzitě stíhaného jednání coby jednoho z parametrů rozhodných pro posouzení, zda týrání bylo pácháno po delší dobu. Intenzita týrajících aktů zpravidla hraje významnou roli pro prožívání týraného jedince, umocňuje jeho obavy z budoucnosti a vyvolává napětí a stres z hrozby budoucích projevů trýznitele. Vrchní soud nikterak nevyložil, proč by tomu v případě konkrétního poškozeného mělo být jinak. Z těchto hledisek právní úvahy odvolacího soudu trpí závažným deficitem.

16. Skutečnost, že se vrchní soud otázkou (ne)naplnění uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty nezabýval, je na straně druhé nutné konfrontovat se zjištěním, že v jiné dílčí (skutkové) otázce cítil potřebu mentorsky kárat prvostupňový soud a velmi dopodrobna rozvracet jeho úvahy o tom, co poškozený sedící před obviněnou v kokpitu auta měl dle jejího pokynu lízat. Vrchní soud zde teoretizoval o možných (spíše však umělých a neživotných) alternativách lízání kolen, stehen či lýtek. Totéž platí i o čichových vjemech poškozeného, kdy prvostupňový soud zvláštní pach zmíněný poškozeným připsal pachu ženského genitálu, zatímco vrchní soud spekuloval, že zvláštním pachem mohl poškozenému připadat zápach benzinu či nafty (jako kdyby poškozený seděl v autě poprvé v životě), potu (jako kdyby se poškozený nikdy nezpotil či se nesetkal se zpocenou osobou) anebo latexu (ačkoliv poškozený popisoval, že obviněná latexové oblečky nosila).

Logika prvostupňového soudu o tom, že poškozený byl vyzván k lízání genitálu, je o to silnější při zohlednění dalších „trestů“, které kromě zavírání do kumbálu měly jistý více či méně intenzivní sexuální podtext – přivazování, balení do gumového pytle s Venušinými kuličkami v puse či s plynovou maskou, anální penetrace. To platí i stran skutkového zjištění prvostupňového soudu o tom, že obviněná poškozenému sahala na penis, což odvolací soud vypustil z popisu skutku, aniž by sám provedl jediný důkaz, natož aby jej nějak vyhodnotil a vyložil, proč právě tuto dílčí aktivitu poškozenému nevěří, zatímco jiné ano.

Nejvyšší soud toto uvádí nikoliv jako nosný argument svého rozhodnutí, ale k dokreslení nevyváženosti úvah odvolacího soudu, který se poněkud šroubovaně upnul na určitou otázku (byť skutkovou) a vyčerpalo ho to patrně natolik, že podstatným právním otázkám věnoval již jen zlomek své pozornosti.

17. Jak zmíněno již výše, odvolací soud nevzal v potaz prvky vyzdvihované dovolatelem. Ačkoliv sám (správně) uvedl, že jednotlivé aktivity obviněné nelze posuzovat izolovaně (viz bod 31 odůvodnění odvolacího rozhodnutí), z hlediska dlouhodobosti jednání obviněné právě takovou optiku nasadil. Zbudoval konstrukci o „epizodách“, po jejichž odehrání již jimi nebyl pobyt poškozeného u obviněné nijak ovlivňován, nelimitoval jej a poškozený byl zbaven obav z toho, co může v příštích dnech z její strany „přijít“.

Vrchní soud vůbec nezohledňoval, nakolik jednotlivé epizody působily na prožívání poškozeného, zda nepociťoval strach, tíseň, napětí a stres z toho, čemu může být v budoucnu ze strany obviněné vystaven, pokud se jí nějakým způsobem znelíbí. Nevyložil, proč by tento tlak měl být nějakým přechodným či prchavým a záhy odeznělým vjemem. Zvlášť při zohlednění závěrů psycholožky Malé zmiňující dlouhodobost tlaku i následky, které na poškozeném zanechal. O obdobném referují i matka a otcovská prababička poškozeného, totiž že poškozený k otci nechtěl, přičemž matka tyto projevy poškozeného usazuje do nejméně ročního rozpětí mezi dvěma návštěvami psychologa.

Měl-li by obstát závěr o tom, že poškozený nebyl ze strany obviněné vystaven týrání po delší dobu, pak vrchní soud bude muset vysvětlit, zda takové odmítání poškozeného vydat se k otci lze pokládat za nějaký rozmar svéhlavého děcka anebo zda jde o důsledek zlého zacházení s ním u otce. A dále zda intenzita takového projevu, jež si vyžádala (dokonce dvojí) návštěvu psychologa, mohla vyrůst z krátkodobého, epizodního, slabého či mlhavého prožitku a vzniknout náhle bez předchozí (déletrvající) expozice nekalým zážitkům, anebo zda na straně druhé šlo o důsledek dlouhodobějšího městnání tísně pramenící z déletrvajícího strádání.

18. Hledisko intenzity (ovlivňující i znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající v páchání činu po delší dobu), je třeba posuzovat rovněž i ve směru od pachatele k oběti týrání. Pachatelem zvolené způsoby týrání totiž mohou v mnohém nasvědčovat tomu, zda jde „jen“ o primitivní impulzivní agresi a ventilaci vnitřního emočního vzedmutí, anebo zda je pachatel veden skutečně zlým úmyslem co nejefektivněji trýznit jiného. Jinak řečeno, je bezesporu rozdíl, pokud je týrání založeno na primitivním neempatickém hrubiánství reagujícím impulsivně na momentální podnět, oproti tomu, kdy spočívá v důmyslných torturních praktikách (ať již somatických či psychických).

19. Obviněná v projednávaném případě použila velmi sofistikované a specifické metody trestání, které vyžadovaly značnou nápaditost, časovou náročnost, materiálovou vybavenost, naplánování a pečlivé promyšlení. Všechny tyto aspekty se manifestovaly ve velmi intimních, ba dokonce v nejintimnějších oblastech ponižovaného jedince, což také skýtá určitou „přidanou hodnotu“ ve vnímání efektivity týrání trýznitelem. Jestliže motorem obdivuhodné vynalézavosti obviněné nebyla její sexuální apetence (jak dovodil vrchní soud), tak jím patrně byla snaha co nejúčinněji ublížit, potrestat a ponížit poškozeného. Ledaže by odvolací soud nalezl ještě nějaký jiný reálný a životný motiv a přesvědčivě vyložil, proč právě ten pokládá za věrohodnější a přesvědčivější než dva zbývající.

20. Pro úplnost nutno dodat, že onu „přidanou hodnotu“ efektivity týrání lze patrně spatřovat i u poškozeného. Ten sice jednání obviněné nevnímal jako sexuálně laděné, nicméně vzhledem k jeho věku lze sotva pochybovat o tom, že by pokálení a pomočení pociťoval jako standard běžně prožívaný jeho vrstevníky, k němuž by se hrdě a beze studu hlásil, popřípadě že by jako adrenalinový zážitek chtěl někomu popisovat anální penetraci, jíž byl vystaven. Určitý intenzivnější vjem zásahu do své intimity tak zřejmě měl i poškozený. V.

Způsob rozhodnutí

21. Z uvedeného hodnocení dovolání státního zástupce plyne, že ten ve svém dovolání vznesl námitky, které naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vadu jej zakládající lze zhojit v druhostupňovém řízení, z něhož vzešla. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušované rozhodnutí obsahově navazující, jež změnou vyvolanou tímto zrušením pozbyla svého podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, neboť tím by dovolací soud nahrazoval činnost soudu druhého stupně.

22. Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, v němž úkolem druhostupňového soudu bude, aby z pohledu výše definovaných vad podstatně zevrubněji a důsledněji posoudil otázku inkriminovaného znaku kvalifikované skutkové podstaty.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů