U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání
obviněného M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016,
sp. zn. 6 To 394/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 150/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 8 T 150/2014,
byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle
§ 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 143 odst. 2 trestního
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení veškerých plavidel s motorovým pohonem na
dobu osmi roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena
povinnost uhradit VZP se sídlem Praha 1, Na Perštýně 6, na náhradě škody za
léčení poškozené částku 187.310 Kč.
O odvolání obviněného a státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti
předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 23. 3. 2016, sp. zn. 6 To 394/2014, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c)
trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3
písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. na upraveném
skutkovém základě, že
„dne 23. 5. 2012 v 19:20 hod., přesto, že požil alkoholické nápoje, převzal na
Vodní cestě V. v P. vedení malého plavidla Sea Ray 205 Sport, registrovaného na
fmu Agile Praha, s. r. o., a v blízkosti B. mostu začal s plavidlem kroužit a
dělat osmičky, plavidlo vychyloval ze směru jízdy, vytvářel vlny, které
plavidlem přeskakoval, přičemž z přídě plavidla přes pravý bort vypadla L. Z.,
která neseděla po dobu této riskantní jízdy ve vnitřním prostoru lodě na k tomu
určeném místě, nýbrž mimo něj či stála, což obžalovaný viděl a nijak na to
nereagoval, a v důsledku pádu do vody se dostala pod plavidlo, kde od lodního
šroubu utrpěla rozsáhlé poranění, na jehož následky tentýž den po převozu do FN
Motol zemřela, když bezprostřední příčinou smrti byl úrazový šok, který se
rozvinul v důsledku rozsáhlých krevních ztrát a rozsáhlých úrazových změn a
smrt jmenované nastala v přímé příčinné souvislosti s předmětnou plavební
nehodou, následně byl obviněný podroben orientační dechové zkoušce na přístroji
Dräger, při níž byly zjištěny hodnoty ve 20:11 hod 1,41 g/kg alkoholu, ve 20:16
hod. 1,28 g/kg alkoholu a ve 20:21 1,22 g/kg alkoholu a ve 22:10 hod. ve FN
Bulovka mu byl mu odebrán vzorek krve, v němž byla zjištěna hodnota 0,88 g/kg
alkoholu, přičemž v době plavební nehody měl v krvi nejméně 1,00 g/kg alkoholu
a nebyl tak schopen bezpečně plavidlo ovládat a uvedeným jednáním tak
obžalovaný porušil důležitou povinnost stanovenou v § 29 odst. 1 zák. č.
114/1995 Sb. o vnitrozemské plavbě platném do 31. 12. 2014, podle něhož vůdce
plavidla je povinen učinit všechna potřebná opatření k odvrácení ohrožení
lidského života a škody na majetku,“
uznal vinným ze spáchání jednak přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst.
1, 2 trestního zákoníku, jednak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to jej podle § 143 odst.
2 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56
odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1
trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu
řízení veškerých plavidel s motorovým pohonem na dobu osmi roků. Podle § 228
odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost uhradit VZP, se sídlem Praha
1, Na Perštýně 6, na náhradě škody za léčení poškozené částku 187 310 Kč.
Současně podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu.
Namítl, že odvolací soud prováděl rozsáhlé dokazování v neprospěch obviněného,
což vyústilo ve změnu popisu skutku v podobě pro obviněného přitěžující.
Odvolací soud tím měl porušit zásadu dvojí instance řízení. Odvolací soud dále
z vlastní iniciativy pozměnil podstatným způsobem zjištěný skutkový děj oproti
tomu, jak byl popsán v podané obžalobě i v rozsudku soudu nalézacího, čímž
porušil zásadu obžalovací i právo na předvídatelnost trestnosti jednání a
soudního rozhodování. Obviněný dále namítl, že odvolacím soudem učiněná
skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Poukázal na
to, že nikdo ze svědků neviděl okamžik těsně před pádem nebo si jej nepamatuje.
Skutkový děj zjištěný odvolacím soudem na základě výpovědí svědků je v příkrém
rozporu s fyzikálními zákony, jak vysvětlil posudek FTVS. Odvolací soud se
nezabýval otázkou spoluzavinění poškozené, přičemž pokud by se nečekaně
postavila na sedačku, bylo to výlučně její rozhodnutí, které nikdo z posádky
lodi nemohl předvídat nebo tomu zabránit. Odvolací soud označil jízdu
obviněného za riskantní, aniž by si obstaral odborné posouzení, jakým způsobem
se sportovní plavidla můžou vést a co je a není pro posádku bezpečné. Soud
rovněž ignoroval rozdíly ve výpovědích svědků, odmítl výslech Ing. K. ze Státní
plavební správy, ačkoliv skutkový děj převzal pouze z jeho zprávy, odmítl
rekonstrukci plavební nehody i její video rekonstrukci. Z rozporných závěrů
znaleckých posudků z oboru toxikologie a výpovědí svědků vyhodnotil odvolací
soud hladinu alkoholu nad 1 g/kg etanolu v krvi, když se přiklonil k výpočtům
provedeným zpětným přepočtem, ačkoliv tento přepočet není možné použít dle
časového sledu událostí a závěrů znalce RNDr. Jiřího Fišera, CSc. Podle názoru
obviněného znalkyně Ing. Černá spekulativně zkreslovala základní kritéria
ovlivňující vypočtené hodnoty alkoholu, jako obsah žaludku a zkonzumovanou
potravu. Jelikož z posudku Ing. Černé nebylo možno najisto stanovit hladinu
alkoholu, postupoval soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pokud stanovil
hodnotu nejméně příznivou. Obviněný rovněž poukázal na to, že přístroj Dräger
mohl mít poruchu. Z obou posudků z oboru toxikologie konečně plyne hodnota
alkoholu pod 1 g/kg, v rozporu s tím stanovil odvolací soud hodnotu nad 1 g/kg
alkoholu v krvi.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí odvolacího i
nalézacího soudu zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Pokud
by byla věc vracena odvolacímu soudu, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud podle
§ 265l odst. 3 trestního řádu nařídil, aby odvolací soud věc projednal v jiném
složení senátu. Současně požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu
trestu, který byl uložen.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že totožnými dovolacími námitkami
obviněného se již zabýval Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí. V
zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho
rozhodnutí má státní zástupkyně zato, že meritorní rozhodnutí v této věci není
zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání,
přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
V replice k vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněný uvedl, že
skutečnost, že již v předchozím dovolacím řízení byly obdobné námitky
odmítnuty, ještě nevylučuje, aby je uplatnil i v tomto dovolacím řízení za
situace, kdy novým projednáním věci u odvolacího soudu byla dle jeho názoru
důvodnost těchto námitek založena. Odvolací soud prováděl z vlastní iniciativy
rozsáhlé dokazování toliko v jeho neprospěch a podrobně doplnil dokazování v
intencích pokynu Nejvyššího soudu, na druhou stranu se stejně podrobně
nevypořádal s novými důkazy, které do té doby neměl k dispozici. Pokud jde o
část vyjádření státní zástupkyně k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu, obviněný poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i
Ústavního soudu, podle které lze ve výjimečných případech do skutkových
zjištění v dovolacím řízení zasáhnout. K tomu opětovně odkázal na znalecký
posudek Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a na posudek RNDr.
Jiřího Fišera, CSc. Obviněný tak setrval na svém návrhu uvedeném v dovolání.
Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatel dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g)
trestního řádu, na něž je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Obviněný založil mimořádný opravný prostředek především na důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Tento dovolací důvod je dán v
případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo
podává dovolání, známa již v původním řízení, a proto nebyla před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný dovozoval své pochybnosti o
nestrannosti odvolacího soudu z toho, že podle jeho mínění prováděl tento soud
z vlastní iniciativy rozsáhlé dokazování v neprospěch obviněného, čímž se stal
pomocníkem obžaloby a dostal se do rozporu s ústavní dělbou rolí v trestním
řízení. Užitá dovolací argumentace sice zmíněnému důvodu dovolání odpovídá,
ovšem jak Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, jedná se o
námitku zcela zjevně neopodstatněnou.
Totožnou námitku uplatnil obviněný již ve svém předchozím dovolání a Nejvyšší
soud se k ní vyjádřil v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1005/2015.
Lze zopakovat, že poměrně obsáhlé dokazování provedené odvolacím soudem bylo
podmíněno především důkazními návrhy předloženými obhajobou až po rozhodnutí
nalézacího soudu, kdy bylo třeba reagovat zejména na znalecké posudky Ing.
Milana Raby a RNDr. Jiřího Fišera, CSc. Pokud obviněný poukázal na výslech pěti
svědků z řad vodních sportovců přítomných v místě události, nejednalo se o
nějakou nepřípustnou vlastní iniciativu soudu směřující v neprospěch
obviněného, nýbrž o akceptaci předchozího důkazního návrhu obžaloby (srov. č.
l. 463). Odvolací soud k ní přistoupil plně v souladu s pravidly vymezenými v §
2 odst. 5 trestního řádu a § 2 odst. 6 trestního řádu poté, kdy skutková
zjištění učiněná nalézacím soudem nepovažoval za dostatečně přesvědčivá (tedy
vyvolávající dostatečné vnitřní přesvědčení o vině či nevině obviněného).
Nejednalo se o důkazy apriorně svědčící v neprospěch obviněného, protože soud
nemohl znát předem obsah jejich výpovědí, ani jaké bude mít jejich následné
hodnocení vliv na postavení obviněného. Konečně nelze souhlasit s obviněným ani
v tom, že by na základě těchto výpovědí odvolací soud zásadním způsobem změnil
rozhodná skutková zjištění zachycená ve skutkové větě výroku rozhodnutí obou
soudů. Skutečnost, že obviněný s plavidlem kroužil a dělal osmičky, plavidlo
vychyloval ze směru jízdy, vytvářel vlny, které s plavidlem přeskakoval, jakož
i skutečnost, že poškozená L. Z. po dobu této riskantní jízdy stála, vyplývala
již z výpovědí svědků vyslechnutých před nalézacím soudem (zejm. č. l. 527 až
530, 563). Ke změně skutkové věty tak došlo pouze v odkazu na právní předpis, v
němž byla obviněnému uložena důležitá povinnost, již svým jednáním porušil.
Vyhláška federálního ministerstva dopravy č. 344/1991 Sb., kterou se vydává Řád
plavební bezpečnosti a na jejíž ustanovení odkazoval nalézací soud, je přitom
prováděcím předpisem zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, který
považoval za rozhodný odvolací soud. Porovnáním rozhodnutí obou soudů je
patrné, že se soudy odvolávaly na porušení v podstatě obsahově shodných
povinností uložených uvedeným zákonem, resp. podrobněji – na základě zákona a v
jeho mezích – rozvedených v citovaném podzákonném předpisu (srov. str. 7
rozsudku nalézacího soudu a str. 8 rozsudku soudu odvolacího). Taková změna
právního posouzení vztahující se k jednomu znaku skutkové podstaty nemohla být
pro obviněného „zcela překvapivá“. Jakoukoliv zaujatost vůči obviněnému nelze
spatřovat ani v postupu odvolacího soudu při posledním projednání věci, kdy
reagoval toliko na další návrhy obhajoby a na zrušující rozhodnutí dovolacího
soudu. Svým postupem proto odvolací soud nezavdal žádnou pochybnost, že by snad
nemohl ve věci nestranně rozhodnout.
Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se
není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud
vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v
jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu
s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7
trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního
soudu pro Prahu 2 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) doplnil v intencích
trestního řádu dokazování (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), čímž stabilizoval
skutková zjištění v rozsahu potřebném pro vyvození skutkových závěrů. Zdůraznil
přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami
obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o
skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v
projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl
výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Námitky obviněného nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich
prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by
byly odlišné skutkové závěry. Obviněný tím pouze zpochybňoval výlučně hodnotící
úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Námitkami tohoto typu tudíž
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její
rámec Nejvyšší soud uvádí, že ve vztahu ani k jednomu z přisouzených přečinů
nelze přiznat opodstatněnost výhradám obviněného. Pokud jde o přečin usmrcení z
nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, pak odvolací soud zcela
správně nepřiznal relevantní význam znaleckému posudku z oboru forenzní
biomechaniky, předloženému obhajobou, když jeho závěry jsou nekonkrétní a pouze
teoretické. Poukázat lze i na to, že znalecký posudek při analýze působení
fyzikálních sil v levotočivé zatáčce výslovně neuvažuje o působení dalších
dynamických efektů ani o odlehčení plavidla při přeskoku vlny. Přeskakování vln
přitom potvrdili nejen všichni vyslechnutí svědci, nýbrž i sám obviněný, který
při zdůvodňování provádění „osmiček“ hovořil o vlnách, které hrozily zalít příď
lodi (č. l. 486). Přijmout nelze ani akcent obviněného na jisté rozpory ve
výpovědích svědků ohledně způsobu jízdy, když je zřejmé, že byly ovlivněny
především skutečností, že plavidlo se nacházelo na volné vodní ploše, kde
nejsou v blízkosti žádné záchytné body, které by poskytly potřebné měřítko pro
přesnější úvahu o vzdálenostech či rychlostech. Přestože obviněný svůj způsob
jízdy zlehčuje, sám připouští, že slyšel posádky ostatních lodí nadávat (č. l. 481). Odmítnout je tak nutno i námitku, že jeho jízda nebyla riskantní, když
pro tento závěr by podle jeho názoru bylo třeba provádět další znalecké
dokazování. Taková argumentace je zcela nemístná, podobná situaci, kdy by se
například lyžař, který ve velké rychlosti na sjezdovce srazil zezadu jiného
lyžaře, dovolával toho, že jezdit rychle na sjezdovce je obvyklé a jeho jízda
nemohla být riskantní proto, že má závodní sjezdové lyže, které dovolují i
větší rychlosti. Závěr o riskantním způsobu jízdy obviněného je odůvodněn
výpověďmi osob nacházejících se přímo s obviněným na plavidle, dalších očitých
svědků a v neposlední řadě i fatálním důsledkem, k němuž chování obviněného
vedlo. Odvolací soud se náležitě vypořádal i s dalšími důkazními návrhy
obviněného, zejména zdůvodnil, proč považoval za nadbytečné provádět
rekonstrukci, když by nebylo ani možné opakovat podmínky panující v době
nehody. Nekritické přijetí obhajovací argumentace obviněného by v podstatě
znamenalo absurdní závěr, že poškozená opustila plavidlo tak, že z něho o své
vůli vyskočila.
Nejvyšší soud podotýká, co bylo naznačeno již v jeho předchozím
zrušovacím rozhodnutí v této věci, že podstatným faktorem trestní odpovědnosti
obviněného je prokázaná absence byť minimální poučovací povinnosti vůdce
plavidla vůči cestujícím při zvoleném způsobu jízdy, vyplývající ze shora
citovaných zákonných norem, když odpovědnost vůdce plavidla za bezpečnost
posádky je téměř absolutní.
Pokud jde o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2
písm. a) trestního zákoníku, lze plně odkázat na přesvědčivé odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu (zejm. str. 10 a 11), které bylo založeno zejména
na výpovědi znalkyně Ing. Černé, když současně bylo třeba odmítnout jako
nevěrohodnou výpověď samotného obviněného i znalecký posudek předložený
obhajobou, který důsledně nereflektoval rozhodná skutková zjištění vztahující
se k množství a době požití alkoholických nápojů i množství snězené stravy.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu