U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2016 o dovolání,
která podal obviněný MUDr. N. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
9. 10. 2015, sp. zn. 7 To 374/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 24/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 25 T 24/2015,
byl obviněný MUDr. N. H. uznán vinným ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci
podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 150 odst. 2 trestního
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
O odvoláních obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl
ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 7
To 374/2015, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle
jeho názoru vycházejí závěry soudů z nesprávného posouzení provedených důkazů,
kdy byla pominuta zejména jejich vzájemná souvislost, a soudy dospěly k
nesprávným právním závěrům o jeho vině. Nesprávně bylo hodnoceno jeho postavení
ve vztahu k matce, bez přihlédnutí k jeho skutečným možnostem i možnosti
poskytování péče manželem poškozené. Obviněný poukázal na to, že poškozená byla
svéprávnou osobou, která důrazně odmítala jeho pomoc i hospitalizaci. Obviněný
přesto opakovaně volal sanitní vůz k převozu matky do nemocnice, což však
poškozená vždy odmítla. Ohledně péče o matku vedl obviněný s otcem spor, pročež
byl otcem i napaden. Ve zdravotním stavu poškozené nedošlo k žádným zásadním
změnám, trpěla chronickou podvýživou a chronickými zánětlivými změnami a
proleženinami. Od předchozí hospitalizace v březnu 2013 do ledna 2014 se její
hmotnost nezměnila. Zdravotní stav poškozené byl navíc znám její praktické
lékařce, která byla s jejím manželem v pravidelném kontaktu a vydávala mu pro
poškozenou recepty na analgetika a hypnotika. Obviněný zdůraznil, že poškozená
opakovaně odmítala lékařskou péči, byla problematickou pacientkou, která nebyla
schopna akceptovat jakákoliv doporučení, natož ze strany syna, k němuž měla
patologický vztah. Podle obviněného tak nebylo prokázáno, že by vůbec došlo ke
spáchání uvedeného přečinu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a následně
změnil tak, že se obžalovaný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §
265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) k dovolání uvedla, že má za to, že znaky skutkové podstaty přečinu
neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku naplněny nebyly.
Jedná se o specifický případ, kdy je lékaři jako synovi poškozené kladeno za
vinu neposkytnutí pomoci za situace, že matka byla vůči synovi ve zvláštním
postavení, odmítala jakoukoliv pomoc a dispozici se svojí osobou. Tento
dlouhotrvající stav měl za následek výrazné zhoršení zdravotní kondice
poškozené, avšak nakonec vyústil ve faktické přivolání lékaře obviněným.
Nesprávně byla posouzena možnost potlačení svobodné vůle poškozené, která byla
svéprávná a její způsobilost k právním úkonům nebyla nijak omezena. V případě
nesouhlasu, resp. odmítání péče, je zcela nepřípustné a nepřijatelné takovou
péči poskytnout. Podle státní zástupkyně proto nejsou právní závěry soudů v
souladu s provedenými skutkovými zjištěními.
S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 trestního
řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Obviněný MUDr. N. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ani
Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní
situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají
důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový
stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem
nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla v převážné míře založena právě na
zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou
stupňů. Proti skutkovým závěrům soudů stavěl dovolatel své vlastní a odlišné
hodnocení zdravotního stavu matky, k jehož zhoršení údajně v podstatě nedošlo.
Ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky i svědecké výpovědi MUDr. V. F.
přitom soudy zjistily, že matka obviněného byla přijata dne 9. 1. 2014 k
hospitalizaci na ortopedicko-traumatologické klinice ve velmi zanedbaném stavu,
včetně velmi špatného stavu hygienického, s prominující (vyčnívající) protézou
z oblasti pravé paže, s dekubity (proleženinami) IV. stupně v oblasti protézy
nad proximálním humerem se zarudlým okolím infektem a s centrální nekrózou v
oblasti nadpažku, klíčku a v oblasti ušního boltce na hlavě, dále byla u
poškozené zjištěna výrazně snížená výživa a dehydratace a dekubity také v
krajině křížové, v oblasti přední plochy pravého ramene, v oblasti zevní plochy
pravého klíčku, za úponem pravého ušního boltce v oblasti bradavčitého výběžku,
defekty v oblasti pravé strany hlavy a chronická infekce v oblasti pravé paže v
důsledku proniknutí části kovového fixačního hřebu kůží. Příčinou úmrtí byl
akutní hnisavý zánět plic s následnou srdeční a dechovou nedostatečností, který
se u ní rozvinul jako smrtící komplikace v důsledku dlouhodobého neřešení
vážného zdravotního stavu. Popsané chorobné změny přitom byly chronické a
vyskytovaly se u poškozené po dobu řádově týdnů, minimálně po dobu jednoho
měsíce před jejím přijetím k hospitalizaci. Nejméně stejně dlouhou dobu nebyla
poškozená pro omezenou hybnost schopna účinné sebeobsluhy. Přitom z předchozí
hospitalizace v březnu a dubnu 2013 byla poškozená propuštěna s takřka zhojenou
proleženinou v křížové oblasti a zhojenou jizvou na pravé paži bez prominence
zbylého kovového materiálu. K předmětným vážným zdravotním změnám a jejich
projevům u poškozené došlo podle zjištění v bytě, který poškozená obývala
společně se svým manželem a se svým synem, obviněným. Přestože podle své
obhajoby obviněný žádné závažné změny na zdravotním stavu matky nezaznamenal,
soudy jeho výpovědi neuvěřily. Poukázaly přitom zejména na komunikaci s MUDr.
F., při níž byl obviněný opakovaně informován o zdravotním stavu matky i jeho
prognóze, jeho výpověď, že v srpnu nebo září 2013 viděl problémový pakloub,
který i z jeho pohledu jako lékaře vypadal děsivě, skutečnost, že již v květnu
2013 kupoval pro matku speciální přípravek na eliminaci proleženin, či jeho
vědomost o tom, že poslední měsíc matka už ani s pomocí nemohla dojít na
záchod. Uvedené dokreslil obviněný sdělením, že během vánočních svátků 2013 s
ním a jeho otcem matka už samozřejmě nevečeřela, byť se dodatečně snažil
vylíčit, že tomu tak bylo proto, že se jí do kuchyně pro únavu jen nechtělo,
ačkoli společná večeře do té doby byla u nich tradiční. Skutkové závěry soudů
jsou nepochybné a přesvědčivé. Pokud tedy obviněný brojil proti skutkovým
zjištěním, míjela se jeho argumentace s naplněním deklarovaného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Tomu neodpovídal ani poukaz obviněného na absenci souhlasu matky s poskytnutím
lékařské péče, k čemuž citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2000,
sp. zn. 30 Cdo 2870/2000, nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn.
III. ÚS 916/13, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11.
2006, sp. zn. 25 Co 285/2006. V projednávané věci totiž poškozená až do 9. 1.
2014 možnost vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s poskytnutím lékařské péče
reálně neměla. A když jí byla adekvátní lékařská péče posléze prostřednictvím
zásahu MUDr. I. M. skutečně poskytnuta, rozhodně ji neodmítla. Uvedená obhajoba
obviněného proto neodpovídá skutkovému stavu věci a je založena pouze na jeho
hypotetických ospravedlňujících úvahách. S těmito námitkami se ostatně již
podrobně ve svém rozhodnutí vypořádal nalézací soud.
Z hlediska právního posouzení skutku tak měly relevanci pouze výhrady
dovolatele směřující k jednotlivým znakům dané skutkové podstaty přečinu
neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku, že jako lékař neměl
povinnost matce lékařskou pomoc poskytnout a že se matka nenacházela v přímém
ohrožení života, z nějž by vyplývala časová neodkladnost poskytnutí pomoci.
Tyto námitky však shledal Nejvyšší soud jako neopodstatněné. Přečinu
neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel,
jenž osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví
nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého
zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Objektem tohoto trestného činu je
život a zdraví lidí. Neposkytnutí pomoci člověku, který je bezprostředně
ohrožen na životě nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného
onemocnění, je v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity.
Jedná se o čistě omisivní trestný čin. Pachatel zde má obecnou povinnost konat
– poskytnout pomoc, a proto odpovídá pouze za neposkytnutí pomoci, a nikoli za
vzniklou poruchu (újmu na zdraví nebo smrt), která nastala v důsledku
neposkytnutí pomoci. Povinnost poskytnout pomoc mu přitom vyplývá z povahy jeho
zaměstnání. Potřebnou pomocí je třeba především rozumět takovou pomoc, která je
zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého, a dále pomoc,
jež je zapotřebí poskytnout ohrožené osobě, která jeví známky vážné poruchy
zdraví nebo jiného vážného onemocnění, pomoc potřebná k zabránění vzniku další
újmy na zdraví, pomoc potřebná k ošetření zranění nebo jiné vážné poruchy
zdraví apod. (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, str. 1592 a násl.).
Zdravotní stav matky obviněného, jak byl výše popsán, nepochybně naplňuje znak
vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění. Dovolatel se mýlí, pokud se
domnívá, že předmětného přečinu se lze dopustit pouze neposkytnutím pomoci ve
vztahu k náhlé změně zdravotního stavu osoby, vyvolávající bezprostřední
ohrožení života. Daná skutková podstata chrání i před přehlížením vážných
poruch zdraví či jiných vážných onemocnění druhých osob, jež vyžadují
poskytnutí pomoci zejména k zabránění vzniku další újmy na jejich zdraví. K
vážné poruše zdraví či vzniku vážného onemocnění může dojít i v delším časovém
horizontu. V případě matky obviněného se jednalo pravděpodobně o několik
měsíců, přinejmenším však o dobu jednoho měsíce.
Obviněný přitom byl v předmětné době lékařem, byť ne ošetřujícím
(registrujícím) lékařem matky. Z povahy jeho zaměstnání mu proto vyplývala
povinnost poskytnout pomoc i své matce, když k tomu disponoval potřebnými
odbornými znalostmi. Lze odkázat na § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011
Sb., zákon o zdravotních službách, podle kterého je zdravotnický pracovník
povinen poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez
této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc
včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí
zdravotních služeb. Této povinnosti se obviněný pak nemůže zprostit ani odkazem
na to, že o vážném zdravotním stavu matky věděl jeho otec, který se o ni v
rámci svých možností staral, neboť šlo o pomoc pouze laickou a evidentně
nedostatečnou. Pro obviněného to konkrétně znamenalo, že minimální potřebná
pomoc poškozené měla (při plné akceptaci jeho obrany, že jakoukoliv péči z jeho
strany zásadně odmítala) spočívat ve včasném informování praktické lékařky o
jejím aktuálním zdravotním stavu či lékaře přivolané zdravotnické záchranné
služby. Nic z toho však obviněný včas neučinil, a proto nelze mít proti
právnímu posouzení skutku výhrady.
Nejvyšší soud je si vědom ustanovení § 28 odst. 1 zákona o zdravotních
službách, který respektuje svobodnou vůli svéprávného dospělého pacienta k
nakládání se svým zdravím, což vyjadřuje v cit. ustanovení dikcí, že zdravotní
služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným
souhlasem. Bez ohledu na skutková zjištění, týkající se projevů vůle poškozené
a jejich časování se zřetelem na zhoršování zdravotního stavu, Nejvyšší soud
podotýká, že i pokud by se obviněnému dostalo od matky jasně výslovně
formulovaného odmítnutí řešení její kritické zdravotní situace jím samotným,
jako lékař disponoval takovými odbornými znalostmi, že si měl a mohl uvědomit
nezbytnost včasného zajištění pomoci jinými lékařskými místy bez ohledu na
projev vůle poškozené vůči němu. Její zdravotní stav totiž připomínal situaci
krajní nouze podle § 28 odst. 1 trestního zákoníku. Ostatně pregnantně se v
tomto smyslu vyjádřil posléze zasahující lékař. Mimo rámec řešené problematiky
lze snad ještě poznamenat, že v tomto případě se úzce prolíná aspekt právní s
aspektem morálně etickým, zásah do volní integrity poškozené by byl z hlediska
trestní odpovědnosti jistě posuzován i se zřetelem na ustanovení § 12 odst. 2
trestního zákoníku o subsidiaritě trestní represe.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 3. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu