Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo jestliže byl v předchozím řízení dán některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu právě ve vazbě k existenci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když tvrdí, že skutek byl již soudem prvního stupně nesprávně právně posouzen v otázce subjektivní stránky trestného činu a otázce stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obsah dovolání je charakterem svých námitek s použitými dovolacími důvody v souladu.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že skutková zjištění učiněná v řízení předcházejícím dovolání byla dostatečná pro náležité právní posouzení projednávané trestní věci. Dovolatel ani vady ve skutkových zjištěních nenamítá.
K uplatněným námitkám dovolatele Nejvyšší soud považuje za nutné především uvést, že účelem pravidel sportovních her je nejen stanovit soupeřícím stranám rovné podmínky, ale současně i chránit zdraví hráčů před zákroky, které zpravidla či alespoň občas vedou k jejich zranění a že na dodržení herních pravidel je společenský zájem. Z tohoto pohledu je pak zapotřebí přísně individuelně posuzovat vzniklá zranění hráčů nejen v jednotlivých druzích sportu, ale i míru porušení daných pravidel, upravujících to či ono sportovní odvětví. Teprve na základě takovéhoto posouzení lze dospět k závěru, zda vzniklé zranění protihráče lze posuzovat ještě v rámci sportovních pravidel, či zda již připadá v úvahu aplikace trestního práva.
Z fotbalových pravidel, která jsou součástí trestního spisu, vyplývá následující. Pravidlo XII platných fotbalových pravidel „Zakázaná hra a nesportovní chování“ stanoví zásady boje o míč a zásady chování hráčů. V souladu s oficiálním výkladem fotbalových pravidel boj o míč smí být tvrdý, ale musí být čistý, bez zákeřností a hráči mají respektovat soupeře. Veškeré počínání hráčů má být za všech okolností slušné a korektní. Úsilí hráčů o dosažení co nejlepšího výsledku nemá být v rozporu se zásadami sportovní etiky. Každý hráč je povinen dbát o bezpečnost jak svou vlastní, tak i o bezpečnost ostatních spoluhráčů.
Pravidla fotbalu dávají pravomoc k udělování trestů; podle povahy přestupku proti pravidlům rozhodčí uděluje tresty herní a tresty osobní. Ve výkladové části k pravidlu XII jsou pak konkrétně popsána jednotlivá porušení pravidel. Pokud jde o pojem podražení a pokus o podražení soupeře, rozumí se jím zákrok, při němž hráč způsobí pád soupeře nastavením nohy, zahákování nohy zezadu nebo ze strany skluzem. Za pokus o podražení se považuje každý úmyslný přestupek hráče, při němž sice nedošlo k podražení, ale jen proto, že soupeř se stačil zákroku vyhnout.
Při odebrání míče soupeři musí hráč nejprve zahrát míčem a teprve potom smí dojít k tělesnému kontaktu obou hráčů. Zasáhne-li hráč při odebírání míče skluzem nejprve soupeře a potom míč, považuje se to za zakázaný způsob hry. Jako za nesportovní chování musí být hráč napomenut (osobní trest – napomenutí žlutou kartou) m. j. za skluz jako obranný zákrok, jímž se snaží hráč odebrat míč. Jako nesportovní chování proto rozhodčí posoudí skluz provedený ze strany, při němž hráč nedosáhne na míč, ale podrazí nebo kopne soupeře. Podle úvahy rozhodčího však může být takový zákrok posouzen i jako surová hra. Byl-li hráč v utkání již jednou napomenut a dopustí se dalšího přestupku, za který musí být znovu napomenut žlutou kartou, rozhodčí jej následně vyloučí.
Z uvedeného je zřejmé, že fotbalová pravidla upravují a regulují chování hráčů na hřišti v rámci hry a po jejím přerušení, definují zakázané způsoby hry a stanoví sankce pro případ jejich porušení. Pravomoc k posuzování přestupků proti pravidlům i udělování sankcí za ně jsou svěřeny rozhodčímu. Případné rozhodnutí příslušné disciplinární komise je pak možno považovat za vyvrcholení řízení o závažnosti porušení fotbalových pravidel.
Fotbalová pravidla však nikde neupravují a podle názoru Nejvyššího soudu také nemohou upravovat situaci, kdy v důsledku jejich porušení byla někomu z hráčů způsobena újma na zdraví. Nejvyšší soud pro tyto případy zastává zásadu subsidiarity trestního práva (vedle subsidiarity práva občanského z hlediska případného řešení škody způsobené zraněním) a je toho názoru, že normy trestního práva je namístě uplatnit tam, kde posuzované jednání je zaviněným excesem z příslušných ustanovení sportovních pravidel v tom smyslu, že jde o jednání, které není těmito pravidly dovoleno a není těmito pravidly – pokud jde o způsobený následek na zdraví – sankcionováno. Nejvyšší soud tedy není zastáncem názoru dovolatele, že cokoli se odehrává v rámci sportu, je nutno posuzovat toliko na základě příslušných sportovních pravidel a že ingerence práva i ve formě vyvození trestní odpovědnosti sportovců je vyloučena. Nelze rovněž omezovat trestní odpovědnost jen na úmyslné jednání, ale trestní sankce přichází v úvahu i v závažnějších případech zavinění z nedbalosti.
Z těchto úvah pak Nejvyšší soud vycházel při posuzování námitek uplatněných v rámci podaného dovolání ve vztahu ke správnosti a zákonnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, učiněných v projednávané věci.
Ze skutkových zjištění soudu je nepochybné, že obviněný B. svým zákrokem v rámci hry a v rozporu s jejími pravidly způsobil poškozenému popsané zranění, které ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona dosáhlo intenzity těžké újmy na zdraví. Pokud jde o otázku zavinění, Nejvyšší soud konstatuje, že především soud prvního stupně se subjektivní stránkou jednání obviněného pečlivě zabýval. Oproti podané obžalobě, která obviněného B. vinila z úmyslného ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, soud shledal, že ač šlo ze strany obviněného o úmyslný, neadekvátní a razantní zákrok za hranicí pravidel, nelze obviněnému přičítat tento úmysl (ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zákona) i ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví. Jeho závěr, že obviněný jako obránce věděl, že při svých zákrocích (skluzech) může způsobit poranění protihráče, ale zřejmě spoléhal na svoji zkušenost a na to, že k poranění protihráče nedojde, považuje Nejvyšší soud za odpovídající a správný.
Při úvahách o tom, zda obviněný B. naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zákona), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě podle názoru Nejvyššího soudu dosáhl i stupně odpovídajícího nejméně dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost, a tedy zcela odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Soudy obou stupňů totiž nemohly pominout především nepřiměřenost zákroku obviněného vzhledem k dané herní situaci, použití nepřiměřené síly, která nebyla potřebná k zákroku a zejména okolnost, že obviněný v průběhu zápasu nepodrazil soupeře zcela náhodně a ojediněle, neboť byl již za obdobný zákrok (i když bez zranění) napomínán žlutou kartou.
Lze tedy uzavřít, že obviněný B. byl po právu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona spáchaným formou vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona. Všechny okolnosti případu, svědčící ve prospěch obviněného, především pak specifikum fotbalu jako hry vzaly soudy obou stupňů v dostatečné míře v úvahu, když dále postupovaly podle § 24 tr. zákona a v tomto případě upustily od uložení trestně právní sankce. Proto Nejvyšší soud shledal vznesené námitky a argumentaci dovolatele jako zjevně neopodstatněnými.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm g) tr. řádu byl právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ovšem je zjevně neopodstatněný.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. března 2007
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h