proti usnesení Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 8 To 40/2011 ze dne 11. května 2011, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 4/2011 ze dne 11. března 2011
byla dovolatelka uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k §
140 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku účinného od 1. 1. 2011, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový
děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený
pokus k označenému zločinu byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání
dvaceti pěti let a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně
bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání V. S. proti výše citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní
soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 40/2011 ze dne 11. května 2011 tak, že je
jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala V. S. dovolání, a to jako osoba
oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších,
zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod
označila ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech
tohoto svého mimořádného prostředku uvedla, že jednak ve věci došlo k porušení
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a dále i porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. stejně jako ustanovení § 37 a § 38 tr. zákoníku. Poukázala na skutečnost, že v
průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by označenou trestnou činnost
spáchala právě ona, to s tím, že nebyla objasněna ani motivace takového jednání
a tedy proč by se vůbec předmětné trestné činnosti měla dopouštět. Uvedla, že i
kdyby se předmětného jednání dopustila a následně od něho upustila a zabránila
tak v jeho pokračování, je nutno takovou situaci posoudit jako naplnění
ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v době, kdy bylo ještě
možno vzniklé nebezpečí odstranit, přivolala lékařskou službu, přičemž jednání
na nezletilé nezanechalo žádných následků. V tomto směru také polemizuje s
úvahami soudů stran délky doby, která uplynula do přivolání pomoci i s tím, že
lékařům nesdělila příčinu otravy nezletilé. Zpochybnila i skutečnost, že by se
jí přisuzovaného trestného činu měla dopustit po předchozím uvážení, když pro
takovéto (právní) tvrzení podle ní neexistuje žádný důkaz, naopak jsou svědky
shledávána pozitiva stran její péče o dceru. Úvahy soudu o tom, že si přečetla
ve skutkové větě uváděný článek v časopise ještě před spácháním trestného činu,
označila za neodůvodněnou spekulaci s tím, že nebylo prokázáno, že by si
předmětný článek přečetla v době, kdy byla poškozená u svého otce. Podrobně se
zabývala výslechy poškozené, kdy podle jejího přesvědčení byly tyto její
výslechy interpretovány v její neprospěch s tím, že navíc byla její dcera při
pozdějších výsleších pod vlivem otce a jeho rodiny. Upozornila, že i v současné
době při jednání o úpravu styku s prarodiči se o ní otec nezletilé vyjadřuje
zásadně negativně a svými výroky potvrzuje svoje skutečné úmysly s tím, že to
nebyla dovolatelka, kdo rozchod neunesl, ale je to právě on, kdo celou
atmosféru eskaluje. Zopakovala, že při soudním jednání vyjádřila lítost a dále
se k věci nevyjádřila, neboť trpí výpadky paměti nikoli účelovými, ale
objektivně zjištěnými. Poukázala na závěry znaleckých posudků, stejně jako na
svou resocializační perspektivu, když soudy poukazují pouze na negativa a zcela
pomíjejí veškerá pozitiva její osobnosti. V další části dovolání se zaměřila na
hodnocení jí uloženého výjimečného trestu odnětí svobody, kdy tento je podle ní
výlučně represivního charakteru. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že
soud vycházel z výpovědi primáře oddělení, na kterém byla nezletilá
hospitalizována, přičemž však tento svědek je sice lékařem, není však soudním
znalcem, přičemž soudní znalec před soudem prohlásil, že poškozená bolestmi
netrpěla. Dále srovnala svůj trest s kauzou Vítkov a poukázala takto na jeho
nepřiměřenost.
Proto závěrem svého podání navrhla Vrchnímu soudu v Praze
(správně zřejmě Nejvyššímu soudu České republiky), „aby napadený rozsudek
Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 4/2011 ze dne 11. 3. 2011 a usnesení
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 40/2011 ze dne 11. 5. 2011 zrušil a věc
vrátil k novému řízení a rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k uplatněné dovolací argumentaci je třeba
především zmínit, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného
dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho
výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost
v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež
jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti
tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým
zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Státní
zástupce dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém
rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou
obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z
důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v
dané věci podle státního zástupce nenastala. Státní zástupce takto uvedl, že
pokud dovolatelka namítá porušení zejména § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či nedostatky
v průběhu dokazování a v hodnocení jednotlivých důkazů, nelze k tomu přihlížet. Rovněž nelze dle státního zástupce dovodit ani nedostatek skutkových zjištění,
zejména stran motivace jednání dovolatelky, neboť je zcela zřejmé, že soudy
dříve činné ve věci se i touto otázkou zaobíraly. Přitom na základě svědeckých
výpovědí a znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie konstatovaly,
že motivace obviněné (jež je osobou histriónskou, egocentrickou a teatrální,
mající potřebu dosahovat svého, a to i za užití agresivních prostředků)
spočívala v její životní situaci, zejména v rozchodu s R. Š., ve vzájemném
vztahu poškozené s obviněnou a poškozené s R. Š. a rovněž i v nezdařené snaze
obviněné o vztah s M. V., tedy v okolnostech, v níž se obviněné zjevně nevedlo
podle jejích představ, na což potom zcela nepřiměřeně (popsaným způsobem)
reagovala. Pokud jde o časopis Překvapení, dle státního zástupce s ohledem na
datum jeho vydání (16. 8. 2010) a skutečnost, že domovní prohlídka (při které
byl nalezen) byla u dovolatelky provedena téměř ihned po činu, je zřejmé, že se
s jeho obsahem obviněná seznámila před spácháním svého jednání, což navíc zcela
logicky zapadá do dalších skutkových zjištění. Ke skutečnosti, že poškozená
dokázala sama otevřít láhev s nemrznoucím přípravkem, se vyjádřil v tom směru,
že uvedené nemá podstatný význam, neboť znalec MUDr.
Rudolf Macháček (který
také přípravek ochutnal) potvrdil jeho odpuzující hořkou příchuť, kvůli níž by
nepochybně poškozená sama potřebné množství (bez dochucení či zředění)
nevypila. Za relevantní, tzn. skutečně zpochybňující vyslovené hmotně právní
posouzení, je naopak namístě dle státního zástupce označit tvrzení dovolatelky,
podle něhož s ohledem na § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku dobrovolně od
spáchání trestného činu upustila, neboť k poškozené přivolala lékařskou pomoc. K tomu uvedl, že přivolání lékaře po realizaci útoku proti životu a zdraví může
skutečně v některých výjimečných případech způsobit zánik trestní odpovědnosti
pachatele podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Současně však vyjádřil
názor, že dovolatelka se dopustila ukončeného pokusu označeného zločinu, u
kterého však lze dobrovolně upustit od jeho dokonání a splnit podmínky zániku
trestnosti podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jen tehdy, jestliže mezi
jednáním pachatele a způsobením zamýšleného následku zbývá určitá doba, ve
které je možné tomuto následku zabránit (srov. rozhodnutí publikované pod č. 27/1987 Sb. rozh. tr.). To však s tím, že jak vyplývá z učiněných skutkových
zjištění, dovolatelka sice k poškozené přivolala rychlou lékařskou pomoc, ale
až po několika hodinách od podání nemrznoucí kapaliny a poté navíc provedení
úspěšného lékařského zákroku bránila smyšleným tvrzením, popírajícím
intoxikaci, resp. neuvedením požité látky, která tak byla toxikologickou
laboratoří identifikována až v 9.15 hod. 31. 8. 2010. S ohledem na popsané
okolnosti je nutné dle státního zástupce dovodit, že dovolatelka sice přivolala
lékaře, ale až po natolik dlouhé době po podání toxické látky poškozené,
jejímuž odhalení navíc obviněná aktivně bránila (tedy zcela a plně ani od
spáchání činu neupustila), že se zdravotní stav poškozené zjevně dostal do
fáze, v němž již dovolatelka nebyla schopna určit, zda se skutečně podaří
zabránit její smrti či vzniku jiných závažných následků nebo nikoli. Uzavřel
tedy, že aplikace § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tak ve vztahu k jednání
dovolatelky není možná, a to ani přes skutečnost, že – především v návaznosti
na letecký transport poškozené do specializované nemocnice a na kvalifikovanou
léčbu – shodou okolností u poškozené žádný trvalý negativní následek nenastal. Rovněž se shodl se závěrem soudů činných ve věci spočívajícím v tom, že se
dovolatelka svého jednání dopustila po předchozím uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Jak totiž bylo zjištěno, dovolatelka zejména zakoupila
nemrznoucí směs, ačkoli neměla žádný automobil, následně se pokusila vytvořit
legendu, podle níž ji měla kupovat Z. P. a poté ji podala poškozené. Je tak dle
státního zástupce zcela zjevné, že dovolatelka jednala nikoliv v náhlém popudu,
ale zvážila rozhodující okolnosti provedení činu, tedy ho naplánovala (srov. Šámal, P. a kol. trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2010, s 1305), přičemž takový postup je namístě hmotně právně
posoudit jako předchozí uvážení.
K námitkám dovolatelky ohledně jí uloženého
trestu odnětí svobody státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí sice lze v
dovolání úspěšně uplatnit, ovšem v rámci dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., (na který obviněná ani neodkázala) a
navíc jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 37 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy
dovolatelka zpochybňovala nepřiměřenost výměry uloženého trestu odnětí svobody,
nelze k tomu (s ohledem na uvedené) přihlížet. S ohledem na vyslovené, proto
státní zástupce shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným a jako takové je
navrhl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) učinil rozhodnutí za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
V rámci předmětného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek tak, jak je
uveden v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (případně soudu
odvolacího), byl nesprávně posouzen jako daný trestný čin, přestože se jedná o
trestný čin jiný nebo popsaný skutek není vůbec trestným činem.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tak nemůže být právně relevantně
uplatněna ta část námitek dovolatelky, jejímž prostřednictvím předkládá
dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje, ani ty
námitky procesního charakteru týkající se údajného porušení ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. (zejména ty, které se týkají hodnocení ve věci provedených
důkazů).
Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě
objasnily, proč neuvěřily obhajobě dovolatelky a proč ji uznaly vinnou pokusem
zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku a
podrobně popsaly, z jakých důkazů při tomto svém rozhodování vycházely, když
takto poukázaly na svědeckou výpověď R. Š. (otce poškozené) i svědků M. V., Z.
P. (klienta pečovatelského domu, ve kterém dovolatelka pracovala, a který
vypovídal k okolnostem, zda pořizovala nemrznoucí směs pro něj), svědka T. K.
(u něhož dovolatelka nemrznoucí směs pořizovala), z výslechů nezletilé z
přípravného řízení, svědka MUDr. V. V., primáře dětského oddělení Všeobecné
fakultní nemocnice Univerzity Karlovy P., který poškozenou po leteckém
transportu ošetřoval a který vypovídal k otázkám postupu určení příčin
zdravotního stavu nezletilé a následné léčby, když z jeho výpovědi vyplynulo,
že matka jakoukoli intoxikaci popřela a příčina zdravotního stavu nezletilé
byla zjištěna až z výsledků toxikologické laboratoře, kdy až po zjištění těchto
výsledků mohla být zahájena odpovídající léčba. Dále soud vycházel z výpovědí
pedagogů Mateřské školky v N. (z nichž vyplynulo, že dovolatelka již
připravovala svou verzi o tom, že k otravě poškozené došlo již během jejího
pobytu u otce). Soudy měly k dispozici dále celou řadu (zejména) listinných
důkazů jako přepis sms zpráv mezi dovolatelkou a svědky P. a V., přepis obsahu
hovoru na tísňovou linku 155, záznam Územní zdravotnické záchranné služby
Karlovarského kraje, lékařské zprávy nemocnice v K. V., Všeobecné fakultní
nemocnice v P., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
psychologie, který byl vypracován k osobnosti dovolatelky, znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, když z následného výslechu
znalce před soudem potom vyplynulo, že chuť předmětného přípravku je nahořklá a
pálí na sliznici, tedy to není nápoj, jaký by člověk s chutí požil (zejména v
množství, jaké požila nezletilá). V tomto směru se tedy jako zcela bezpředmětná
jeví námitka dovolatelky, že nezletilá byla schopna sama láhev přípravku
ANTIFREEZE EXTRA otevřít. Co se týká časopisu s názvem Překvapení, nelze než
souhlasit s názorem státního zástupce, že vzhledem k datu jeho vydání a ke
skutečnosti, že tento byl zajištěn v bydlišti dovolatelky téměř ihned po činu,
v souvislosti s celou řadou chemických a věcných stop, soudy správně dovodily,
že se s článkem o otravách dětí dovolatelka seznámila před spácháním trestného
činu.
Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu
soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Je tedy namístě (v tomto směru) uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do
svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům
právním s tím, že i tyto jsou v takto přiléhavé a nepředstavují ani excesivní
odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný,
natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který
jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu
prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento názor obstojí i ve světle
nálezů Ústavního soudu.
Naopak právně relevantně uplatněné pod deklarovaným dovolacím důvodem jsou ty
námitky, v jejichž rámci dovolatelka uvedla, že na její jednání mělo být
aplikováno ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v době, kdy
bylo ještě možno nebezpečí odstranit přivolala lékařskou službu, dále to, že
naopak nemělo být aplikováno ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že se
svého (popsaného) jednání dopustila po předchozím uvážení a konečně (s jistou
mírou tolerance) i výhrada spočívající v tom, že nebyly splněny zákonné
podmínky pro vyslovení výjimečného trestu.
Je pravdou, že podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus
trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání
směřujícího k dokonání trestného činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo
zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo b)
učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo
zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo
být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo
policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Nicméně v posuzovaném případě je dle dovolacího soudu zřejmé, že pro aplikaci
tohoto ustanovení nebyly splněny potřebné (zákonem vyžadované) podmínky. To
proto, že dovolatelka záchrannou lékařskou službu přivolala až se značným
časovým odstupem, a to až po komunikaci s M. V., po několika hodinách od podání
nemrznoucí směsi, kdy navíc nelze přehlédnout skutečnost, že stále trvala na
tom, že nevěděla o požití jedu nezletilou, tuto informaci lékařům bojujícím o
život její dcery do poslední chvíle nesdělila a příčina kritického stavu
nezletilé byla zjištěna až s odstupem několika dalších hodin z výsledků
toxikologických vyšetření. Nelze tedy v žádném případě usuzovat na to, že by se
snažila o odstranění následků jí spáchaného trestného činu, ale právě naopak
aktivně bránila zjištění příčin zdravotního stavu poškozené. Proto je tedy
takto uplatněnou námitku nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Co se týká námitky, jejímž prostřednictvím dovolatelka de facto namítla, že
nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 140 odst. 2 tr. zákoníku, k této je
namístě v první řadě uvést, že dovolatelka se tohoto posouzení z části domáhá
na základě jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěly po řádně vedeném
dokazování obecné soudy. K této námitce je však možno ve stručnosti uvést, že
zločinu vraždy se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po
předchozím uvážení, zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 na dítěti mladším
patnácti let. V daném případě je zřejmé, že naplnění odst. 2 § 140 tr. zákoníku
vyplývá nejen (z dovolatelkou zmiňovaného) článku v časopise Překvapení, ale i
z ostatních (zjištěných) skutkových okolností, kdy dovolatelka úmyslně koupila
nemrznoucí směs, jejíž nákup maskovala tím, že ji údajně kupuje pro svědka P.,
vytvářela již předem legendu, že nezletilá zvracela už po návratu od otce, o
čemž přesvědčovala nejen otce poškozené, ale i okolí (pedagogy v mateřské
školce). Ani dovolací soud tedy nemá pochyb, že dovolatelka svůj čin předem
naplánovala a bylo tak namístě aplikovat na její jednání § 140 odst. 2 tr.
zákoníku. I tato námitka dovolatelky, byť uplatněna právně relevantně, je takto
současně námitkou zjevně neopodstatněnou.
Co se týká námitek dovolatelky proti výši jí uloženého trestu, k těm je třeba
uvést následující:
Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu
svobody na doživotí) vznést toliko poukazem na dva dovolací důvody. Jednak
poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak podle §
265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno (pokud
jde o výrok o trestu), považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I
kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu
trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák., o obecných zásadách pro ukládání
trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v
ustanovení § 33 tr. zák. (nově tedy dovolatelkou citované § 37 a § 38 tr.
zákoníku)., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a
pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí
č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zcela neadekvátní a bez jakékoli právní relevance
je i dovolatelkou poukazované srovnání s tresty uloženými ve zcela jiné kauze,
a to konkrétně v tzv. kauze Vítkov. Právně relevantní je tak v posuzovaném
případě (z možných výhrad) pouze otázka posouzení, zda bylo možno dovolatelce
uložit výjimečný trest.
K otázce, zda bylo namístě uložit dovolatelce výjimečný trest je především
poukázat na přiléhavou argumentaci vedenou soudy, kdy zejména nalézací soud
podrobně dovodil, v čem spatřuje velmi vysokou závažnost označeného trestného
činu. Takto je namístě opakovaně připomenout, že se dovolatelka na základě
subjektivně chápané životní situace rozhodla usmrtit svou dceru plánovaným
způsobem s tím, aby její případná smrt padla na jejího otce. Jednala takto po
zralé úvaze s vytvářením podmínek pro její smrt s cíleným úmyslem odvrátit v
tomto směru podezření od sebe a přesunout jej na jiného. Společně s další,
přiléhavou argumentací obsaženou v důvodech citovaného rozsudku (když je
nadbytečné ji podrobně opakovat) je zjevné, že v posuzované věci závažnost
pokusu ke zvlášť závažnému zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je z hlediska § 54 odst. 2 tr. zák. velmi vysoká.
Přitom je namístě připomenout, že zmíněné ustanovení trestního zákoníku
obsahuje dvě alternativní podmínky, z nichž naplnění každé jediné umožňuje
uložení výjimečného trestu. Jak již uvedeno, potřebná podmínka spočívající v
závažnosti zvlášť závažného zločinu jako velmi vysoká byla shledána soudy v
souladu se zákonem, když nalézací soud také vysvětlil absenci druhé
(alternativní) podmínky, která spočívá v obzvláště ztížené možnosti nápravy
pachatele. Uvedená námitka je tak zjevně neopodstatněná, když námitky ohledně
samotné výše uloženého trestu (v mezích zákonného rozpětí příslušné sazby) jsou
potom již mimo obsah dovolacích důvodů (jak bylo uvedeno již výše), a proto k
nim také dovolací soud nemůže zaujmout žádné stanovisko.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka