U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání,
které podal obviněný A. L., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočka v Pardubicích ze dne 8. 4. 2014, č. j. 13 To 127/2014-561, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3
T 148/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 1. 2014, č. j. 3 T
148/2013-508, byl obviněný A. L. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování
podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„v období od léta r. 2012 do 18. 1. 2013 po předchozích neshodách s manželkou
P. L. tuto v bytě na ulici P. v P. hrubě slovně i fyzicky napadal tak, že ji
chytal přes tričko za nos se slovy, že jí neublíží tak, aby to na ní bylo
vidět, neboť ví, jak má na ni sáhnout, opakovaně ji vydíral svou sebevraždou, v
místě jejího zaměstnání v A. P. v P., ale i na dalších místech v P. ji
kontroloval, kam chodí, kde se pohybuje a s kým a dále ji skrytě nahrával na
zvukové záznamové zařízení, kdy ji sledoval v práci a tam ji také z důvodu
podezření z nevěry doprovázel, příp. na ni na konci pracovní doby čekal, kdy jí
do jejího oblečení ukryl odposlouchávací audio zařízení a dále jej měl ukrýt do
osobních věcí P. L., přičemž v okamžiku, kdy na toto zařízení přišla, jí lámal
prsty a kroutil rukou, aby je dostal zpět, dále prohledával její kabelku a
obsah jejího mobilního telefonu a cíleně při rozhovorech s ní na ni vyvíjel
nátlak, aby mu sdělila, s kým si telefonovala a posílala SMS, kdy za tímto
účelem si obstaral i výpis volání z jejího telefonu a pod skrytou identitou
zasílal P. L. a dalším osobám z jejího okolí hanlivé a urážející SMS zprávy,
také v bytě na adrese P. v P. P. L. ničil její osobní věci - drahou kosmetiku a
vyhrožoval jí, že jí ztříská, až budou sami doma, příp. jí vyhrožoval i zabitím
s tím, že jí nechá uříznout hlavu či ji zlikviduje a nikdo ji už nenajde, což u
P. L. vzbudilo důvodnou obavu o její život“. Za to byl obviněný podle § 353
odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl zároveň
uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 2 ks
odposlouchávacího zařízení včetně 2 ks SIM karet.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali následně obviněný a jeho matka V. C.
odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 13 To
127/2014-561, napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
zrušil ve výroku o uloženém trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu
zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil
podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný
trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání dvou let, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí
věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 2 ks odposlouchávacího zařízení včetně 2
ks SIM karet. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 4. 2013 (§ 139
odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v dovoláními napadeném nezrušeném
výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm.
b/ cc/ tr. ř.)
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. L. následně
dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel)
vyjádřil přesvědčení, že ze strany soudů obou stupňů došlo k nesprávnému
právnímu posouzení jeho jednání. Namítl, že při posuzování otázky, zda vůbec
jednal protiprávně, nebyla respektována právní úprava vzájemných práv a
povinností manželů podle § 687 a § 688 zákona č. „82/2012“ Pozn.: zřejmě zák.
č. 89/2012 Sb. Sb., občanského zákoníku (dále jen občanského zákoníku), platná
již od konce měsíce března 2012. Z ustanovení § 688 občanského zákoníku
dovolatel dovozuje, že s poškozenou jednal po právu, s cílem zjistit si
informace o jejím hrubě protimanželském a protirodinném chování, které odhalil
počátkem měsíce října 2012. Pouze ho zajímalo, jaké záměry svým postojem k
jejich manželskému soužití sleduje. Měl zájem na udržení manželství s
poškozenou, případně na jeho ukončení smírnou cestou. Poskytnutí potřebných
informací mu však poškozená odpírala, návrh na smírný postup přešla výsměchem a
provokacemi. S výmluvami na pracovní povinnosti nadále opouštěla rodinu a
domácnost. Proto si dovolatel informace o její nevěře ověřil náhradním
způsobem, a to pomocí odposlechového zařízení. Trvá na tom, že postupoval
adekvátně situaci a především v souladu se svým právem manžela získat od
poškozené podstatné informace o činnostech odporujících jejím povinnostem žít s
ním, být mu věrná, udržovat s ním rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné
prostředí a společně pečovat o děti, jak jsou upraveny v § 687 občanského
zákoníku. Soudům vytkl, že výslovný záměr zákonodárce nově zakotvený v § 688
občanského zákoníku jako právo manžela na informace od druhého manžela,
podpořený ustanovením § 689 téhož předpisu o povinnosti každého z manželů brát
zřetel na zájem rodiny a druhého, náležitě nepromítly nejen do výroku o vině,
ale ani do výroku o trestu.
Dovolatel respektuje skutečnost, že jím uváděná práva a povinnosti manželů
nejsou vynutitelná právně. Nicméně právo na získání informací o záměrech své
manželky měl. Že si tyto informace nakonec obstaral „z jiných zdrojů“, tj.
prostřednictvím odposlechového zařízení, přiznal již v přípravném řízení.
Přesto podle jeho názoru nebylo důvodu, aby vůči němu byla uplatněna trestně
právní odpovědnost. Trestní postih jeho osoby je v daném případě v příkrém
rozporu se zájmem společnosti na ochraně rodiny. Věc je současně zapotřebí
posuzovat z toho hlediska, že dovolatel nebyl původcem narušení vzájemného
soužití s poškozenou.
S ohledem na výše uvedené důvody proto navrhl, „aby dovolací soud návrh
připustil a jím napadené rozhodnutí po projednání zrušil“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), která k argumentaci dovolatele předně uvedla, že
rodinně právní úprava, jíž se dovolává, byla do značné míry převzata z
ustanovení § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,
podle nějž mají muž a žena v manželství stejná práva a stejné povinnosti, jsou
povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat
si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dovolateli pak
přisvědčila obecně v názoru, že tato oprávnění nejsou právně vynutitelná. Na
straně druhé se ovšem neztotožnila s jeho přesvědčením, že všechny aktivity
kladené mu za vinu odpovídaly jeho zákonným oprávněním. Stejně tak podle ní
nelze přijmout ani jeho právní názor, že mu v posuzovaném případě svědčí
příslušná rodinně právní úprava. Ta sice obecně má přednostní postavení v
porovnání s právní úpravou podle trestního zákoníku, avšak pouze tehdy, pokud
vedle toho nejsou splněny podmínky vzniku trestněprávní odpovědnosti, jak se
stalo v nyní posuzovaném případě. Státní zástupkyně v této souvislosti
připomněla, že obviněný se vůči poškozené dopustil jednak závažných výhrůžek
ublížením na zdraví a dokonce usmrcením, a to takových, které v ní mohly
vzbudit důvodnou obavu z jejich naplnění, a současně ji po dobu více než
jednoho roku systematicky pronásledoval tak, že ji hrubě slovně a fyzicky
napadal, sledoval její běžný denní pohyb na pracovišti a na její cestě ze
zaměstnání; za pomoci speciálního technického zařízení i vyvíjeného psychického
nátlaku monitoroval její bezprostřední komunikaci s okolím a snažil se
zjišťovat i obsah její komunikace telefonem, přičemž zároveň jí pod skrytou
identitou zasílal hanlivé a urážející SMS zprávy a rovněž ničil její osobní
věci. Z takového způsobu jednání podle státní zástupkyně rozhodně nelze
dovodit, že by se dovolatel snažil o udržení manželství s poškozenou,
eventuelně o jeho smírné ukončení, ale že byl ve skutečnosti veden záměrem
zvrátit takový pro něho nepříznivý stav i za cenu intenzivních zásahů jak do
soukromí své manželky, tak také do její tělesné a duševní integrity, a to
způsobem, který v této podobě stěží může být v jakémkoliv souladu s jím
tvrzeným výlučným zájmem na zachování společné rodiny. Pokud dovolatel mimo
jiné namítl, že vůči němu byla za jeho jednání uplatněna odpovědnost již dne 6.
1. 2013 formou rozhodnutí o vykázání z bytu, pak by podle státní zástupkyně
mohl případně mít namysli vadu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento důvod
však v dovolání neuplatnil a nespojil jej ani s tvrzením existence zákonné
překážky svého trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) –
j) tr. ř. Kromě toho je postup policie ve smyslu § 44 a násl. zákona č.
273/2008 Sb., o policii, ve znění pozdějších předpisů, z hlediska možnosti
vyvození trestní odpovědnosti obviněného zcela irelevantní.
Státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v
neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila
i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr.
ř.).
Obviněný A. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h)
tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska rozsahu
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod se tedy obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav
věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky dovolatele spočívající v podstatě v tom, že v posuzovaném případě jako
manžel poškozené toliko realizoval své právo být informován o jejích aktivitách
ohrožujících jejich manželské a rodinné soužití, takže si vůči ní nepočínal
protiprávně ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, a proto svým jednáním
nenaplnil skutkovou podstatu přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst.
1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b),
d) tr. zákoníku, lze pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřadit jako právně relevantní.
Na druhé straně však Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel relativizuje
závažnost svého jednání tím, že pomíjí většinu skutkových zjištění (viz níže),
které při hmotně právním posouzení věci vzal v úvahu soud prvního stupně, resp.
oba soudy. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že rozhodnutí soudů nelze
zjednodušovat na „kriminalizaci“ snahy dovolatele jako manžela jednajícího s
cílem potvrdit si pravděpodobnou nevěru své ženy pouze tím, že jí nainstaloval
odposlouchávací záznamová zařízení do osobních věcí poté, co mu na jeho
legitimní otázky nedala uspokojivou, přesněji žádnou odpověď. Na takové pasivní
sledování poškozené se počínání dovolatele rozhodně neomezilo.
Při posuzování opodstatněnosti dovolací argumentace obviněného dospěl Nejvyšší
soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve nutno uvést, že trestného činu (přečinu)
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel,
který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou
újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Trestného činu (přečinu) nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm.
a), b), d) tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje
tím, že mu a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho
blízkým osobám, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a d) omezuje
jej v obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm
důvodnou obavu o jeho život, nebo zdraví nebo o život nebo zdraví osob jemu
blízkých.
Z výše uvedených citací skutkových podstat trestných činů, jimiž byl dovolatel
uznán vinným, je zřejmé, že vyhrožování i pronásledování musí být způsobilé
vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví či obavu z jiné
těžké újmy, případně důvodnou obavu o život a zdraví jemu blízkých osob.
Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň
úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno.
Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik
důvodné obavy reálný. Od nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku nebo
nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku je třeba odlišit projevy,
při kterých sice bylo použito např. silných slov či jiných aktů, ale ve
skutečnosti o nic závažnějšího nešlo.
Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že z hlediska vymezení
jednání ve smyslu § 354 tr. zákoníku zákon používá pojem dlouhodobého
pronásledování, jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem
takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného
obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých
případech i fyzickou integritu, resp. život. Hranice mezi tím, co ještě je
sociálně akceptovatelné a na co je třeba nahlížet již jako na patologický,
sociálně škodlivý projev chování, záleží na konkrétních okolnostech
projednávaného případu. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného
pronásledování třeba rozumět aktivity pachatele vyvíjené nejméně v řádu
několika měsíců. Přitom se musí jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a
systematicky prováděná jednání vybočující z běžných norem chování, která mohou
v některých případech nebezpečně gradovat.
Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného je namístě rovněž konstatovat, že
zavinění jako subjektivní stránku trestných činů nebezpečného vyhrožování a
nebezpečného pronásledování charakterizuje úmysl, a to zpravidla úmysl přímý,
směřující ke způsobení újmy poškozené osobě, ať již v psychické či ve fyzické
formě (k těmto otázkám v judikatuře srov. např. Soubor rozhodnutí Nejvyššího
soudu sv. 79/2011-T 1424).
Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu
prvního stupně a rozvedená v jeho odůvodnění, z nichž soudy vycházely při
hmotně právním posouzení stíhaného jednání, lze stručně shrnout tak, že žárlivý
dovolatel, podezřívající svoji manželku P. L. z nevěry jako domnělého důvodu
jejich vzájemných neshod a krize v manželství, po dobu nejméně půl roku svoji
manželku jednak fyzicky i slovně napadal a dále jí vyhrožoval fyzickou
likvidací s tím, že jí nechá uříznout hlavu a její mrtvolu ukrýt tak, aby ji už
nikdo nenašel, jindy zase tím, že ji „ztříská“, až budou sami doma; neustále
kontroloval její pohyb v zaměstnání i mimo ně ve snaze mít podrobné informace o
tom, kam, kdy a s kým chodí a kde se pohybuje, skrytě ji nahrával na zvukové
záznamové zařízení, kdy jí tzv. „štěnice“ instaloval do oblečení a osobních
věcí, dále prohledával její kabelku, lustroval její mobilní telefon, při
rozhovorech s ní na ni vyvíjel cílený psychologický nátlak, aby mu sdělila, s
kým si telefonovala nebo komu poslala SMS zprávu, za tímto účelem si také bez
vědomí poškozené obstaral výpis volání z jejího telefonu, aby následně nejen
jí, ale i osobám z jejího okolí posílal hanlivé a urážlivé SMS zprávy pod
skrytou identitou, ničil poškozené osobní věci, zejména pak drahou kosmetiku,
atd.
Ustanovení § 353 tr. zákoníku a § 354 tr. zákoníku chrání každého jednotlivce
bez ohledu na to, jaký je jeho právní či faktický vztah k pachateli. Není tedy
důvodu činit rozdíl mezi tím, zda pachatel vyhrožuje usmrcením, ublížením na
zdraví či jinou těžkou újmou „cizímu člověku“, nebo si takovým způsobem počíná
vůči osobě blízké (např. manželovi či manželce). Totéž pak platí i pro
konkrétní projevy, které zákonodárce subsumoval pod tzv. nebezpečné
pronásledování. Poškozená se uzavřením manželského svazku s dovolatelem totiž
nestala osobou (subjektem) s povinností bezvýhradně plnit jeho příkazy či se ve
všem podrobovat jeho vůli. Nevzdala se tím ani práva na určitou míru soukromí v
komunikaci se svým okolím a především práva na respektování své lidské
důstojnosti, které je povinen respektovat každý, neboť působí erga omnes (vůči
všem).
Námitku dovolatele, že rozhodnutím soudů v projednávané trestní věci došlo k
chybné aplikaci trestně právních norem na typicky občanskoprávní (rodinně
právní) vztah, nebylo možno přijmout. Princip subsidiarity trestní represe a
použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) zásadně
nevylučuje vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky
škodlivých činů. Existence jiné (netrestní) právní normy, obecně umožňující
nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, zároveň (tj. sama o sobě)
nezakládá povinnost postupovat výhradně jen podle této normy s odkazem na
princip ultima ratio. Primární funkcí trestního práva a aplikace jeho institutů
je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím
postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž
znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byl-li spáchán trestný čin, jehož
skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v
nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně
oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na
existenci institutů občanského práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze
jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického
stavu.
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů
neodporují. Jednání obviněného (dovolatele) vůči poškozené, jak bylo
rekapitulováno výše, se svým charakterem zřetelně vymklo z běžného rámce
standardních soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku
ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Trestnými činy (přečiny)
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku byl proto
uznán vinným právem.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného A. L. nebylo z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledáno jakkoliv
opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o
odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu
zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler