3 Tdo 1378/2013-15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o
dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 9. 7. 2013, sp. zn. 8 To 194/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 58/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B. o d m í t
á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 T 58/2013,
byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196
odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“),
kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v
době od měsíce března 2012 do měsíce února 2013 včetně v P., ani jinde záměrně
ničím nepřispěl na výživu svých nezletilých dětí, ač mu tato povinnost plyne ze
zákona o rodině a dle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 1. 2005
č.j. Nc 162/2003-108, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2005, měl platit
celkem 1 500,-- Kč. takže z tohoto titulu dluží k rukám matky dětí M. M. 18
000,-- Kč“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 T
58/2013, podal obviněný M. B. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 8
To 194/2013, a to tak, že odvolání obviněného M. B. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 8
To 194/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 107
- 109), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, kdy na základě nesprávného hmotně právního posouzení soud dovodil
nesprávné závěry o vině a trestu.
Obviněný namítl, že ve věci byla učiněna nesprávná skutková zjištění. Soud
vycházel toliko z tvrzení svědkyně M. M., jeho bývalé manželky, kterážto nemůže
vypovídat objektivně, nestranně a nezaujatě. Nebylo prokázáno, že by vyživovací
povinnost neplnil již od rozvodu manželství, že by své nezletilé děti žádným
způsobem nekontaktoval či o ně nejevil zájem. Soudy nepřihlédly k tomu, že se
nacházel v hmotné nouzi a že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav pro něho
není jakékoliv pracovní místo vhodné, tedy se nezabývaly příčinami toho, proč
byl vyškrtnut z evidence uchazečů o zaměstnání. Soudy se taktéž nijak
nezabývaly tím, zda je fakticky schopen výživné platit, resp. opomněly, že je
dlouhodobě bez příjmů. Obviněný popírá, že by výživné neplatil úmyslně, kdy
soud ani nezjišťoval, zda měl vůbec reálnou možnost zaměstnání dostat. Shledává
proto nenaplnění subjektivní stránky jemu za vinu kladeného přečinu. V kontextu
všech výše uvedených okolností má za to, že rozhodnutí soudu prvého stupně je
chybné, když soud prvého stupně opřel své rozhodnutí o výpověď jediné svědkyně,
která ve vztahu k jeho osobě nevypovídala nezaujatě, přičemž odvolací soud tuto
vadu nikterak nenapravil a v závěru svého rozhodnutí pouze přejal odůvodnění
rozhodnutí soudu prvého stupně. Ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe
je navíc otázkou, zdali svědkyně M. M. neměla nejprve řešit celou věc v rámci
exekučního řízení, když trestní represe přichází do úvahy až ve chvíli, kdy
ostatní prostředky selhaly či jsou neúčinné.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
dovoláním napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně
v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí v jiném senátu
téhož soudu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství
České republiky, které jej obdrželo dne 6. 11. 2013. Dne 22. 11. 2013 bylo
Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření státní zástupkyně, kde bylo sděleno, že se
k podanému dovolání obviněného M. B. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla,
že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v
ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 8 To
194/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného
dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do
oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně M. M., své bývalé manželky, která
není dle jeho názoru schopna vypovídat objektivně, nestranně a nezaujatě) a
vadná skutková zjištění (zejména námitky stran toho, proč byl sankčně vyškrtnut
z evidence uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, resp. šetření jeho finanční
situace, toho, zda je vůbec schopen si zaměstnání sehnat, dále zda děti
kontaktoval a zda se o ně zajímal), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutek nebyl provedenými důkazy
prokázán, neboť závěr o vině je založen toliko na výpovědi jedné svědkyně) a
nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se nejednalo o
úmyslné neplacení výživného, ale situace byla způsobena tím, že v důsledku
špatného zdravotního stavu a věku není pro něho žádné pracovní místo vhodné,
tedy, že se nacházel ve stavu hmotné nouze a výživné nebyl schopen platit).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené. Takto uplatněné
námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení
důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze
kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních -
byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod.
Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil
již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného
prostředku. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními Okresního soudu v Prostějově, která se stala podkladem napadeného
usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé, rozhodně nejedná. Odvolací soud uvedl, že „napadený rozsudek je
výsledkem řízení, ve kterém bylo postupováno zcela v souladu s trestním řádem a
nedošlo v něm k žádným procesním vadám, v důsledku kterých by bylo namístě jeho
zrušení z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu“ (str. 1 až
2 napadeného usnesení).
Namítá-li pak obviněný nenaplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterážto je v obecné
rovině námitkou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřaditelná, činí tak způsoben neregulérním, neboť námitka je
podložena toliko skutkovými námitkami směřujícími k revizi skutkových zjištění
a soudy provedených důkazů, což není v rámci dovolacího řízení přípustné. V
otázce skutkových závěrů je totiž dovolací soud vázán skutkovými závěry
učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do
těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace naznačené
výše, tedy, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Na existenci
extrémního rozporu nicméně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněného a jednak svědkyně, se soudy přiklonily k
verzi uvedené svědkyní, matkou jeho nezletilých dětí. Hodnotí-li soudy
provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce, že věc měla být řešena nejprve v rámci exekučního řízení a trestní
represe měla přijít do úvahy až ve chvíli, kdy ostatní prostředky selhaly či
jsou neúčinné, Nejvyšší soud uvádí, že porušení principu subsidiarity trestní
represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat, to
však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v
případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama
existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného
obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na
citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní
funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán
trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích
naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou
roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na
primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví
(občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo
možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata