3 Tdo 1383/2020-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 12. 2020 v řízení o
dovolání, které podala obviněná A. J., nar. XY, bytem XY, proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 Nt
1001/2016, o návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Třebíči na odklad výkonu
rozhodnutí, takto:
Podle § 265h odst. 3 tr. ř. se na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání
obviněné, odkládá výkon usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp.
zn. 8 To 269/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.
zn. 3 Nt 1001/2016, kterým bylo obviněné A. J. uloženo ochranné psychiatrické
léčení ve formě ústavní.
Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 3 Nt 1001/2016,
bylo obviněné A. J. podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné
psychiatrické léčení ve formě ambulantní.
Proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 3 Nt
1001/2016, podali obviněná A. J. a státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Třebíči stížnost. O podaných stížnostech rozhodl Krajský soud
v Brně usnesením ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, a to tak, že podle
§ 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo z podnětu stížnosti státního zástupce
napadené usnesení soudu prvního stupně zrušeno a podle § 99 odst. 1 tr.
zákoníku bylo obviněné A. J. uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě
ústavní. Stížnost obviněné A. J. byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítnuta.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná A. J.
prostřednictvím své obhájkyně následně dovoláním ze dne 8. 10. 2020, v němž
uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), j), l)
tr. ř.
Dne 3. 12. 2020 podal předseda senátu soudu prvního stupně návrh na přerušení
výkonu napadeného rozhodnutí. Podle předsedy senátu soudu prvního stupně jsou
splněny zákonné podmínky pro předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o
návrhu na odložení výkonu rozhodnutí (ochranného psychiatrického léčení ve
formě ústavní). Podle předsedy senátu nalézacího soudu nebyla respektována
dikce § 265s odst. 2 tr. ř., tedy zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny
rozhodnutí k horšímu, kdy v projednávané věci bylo rozhodnuto o přísnější formě
ochranného opatření, kterou bezpochyby ústavní forma představuje.
Podle § 265h odst. 3 tr. ř. dospěje-li předseda senátu soudu prvního stupně na
podkladě dovolání a obsahu spisu k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen
výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na
takový postup Nejvyššímu soudu, který o takovém návrhu rozhodne usnesením
nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisů.
Na tomto místě je nutné uvést, že k tomu, aby bylo možné návrhu vyhovět, musí
být tento opřen o takové skutečnosti, které vyvolávají pochybnost o vhodnosti
dalšího výkonu napadeného rozhodnutí, zejména lze-li s vyšší mírou
pravděpodobnosti předpokládat úspěšnost dovolání s ohledem na jeho argumenty a
obsah napadeného rozhodnutí.
Jakkoliv nelze předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněné, je
vzhledem k obsahu předloženého spisového materiálu a námitkám uplatněným v
podaném dovolání možno s vyšší mírou pravděpodobnosti očekávat, že dovolání
bude shledáno opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrhu lze vyhovět a podle § 265h odst.
3 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí z usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 Nt 1001/2016, do doby rozhodnutí o
podaném dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 29. 12. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Dále obviněná vyjadřuje nesouhlas se závěry obsaženými ve znaleckých posudcích
znalce MUDr. Hosáka a Psychiatrické nemocnice Bohnice. K tomu upozorňuje, že
její přesvědčení o nároku na kompenzace z převzatých restitucí není bludné,
neboť se opírá o prokázané skutečnosti. Odkazuje přitom na Dohodu o vypořádání
oprávněné osoby ze dne 20. 9. 1995 stvrzující vydání živého i mrtvého
inventáře, kdy s tímto jí pomáhal P. B., přičemž s ohledem na samotnou výpověď
B. a výpovědi poškozených D. a M. B. je tvrzení o tom, že tento tzv. mrtvý
inventář byl rodinami B. či manželi B. používán, vysoce pravděpodobné. Obviněná
shledává vady i v dodatku ke znaleckému posudku Psychiatrické nemocnice
Bohnice, neboť závěry znaleckého ústavu jsou neprokázané a nepravdivé.
Rozporuje, že by měla pokračovat v obtěžování dalších osob. K obtěžování
poškozených B. dále zdůrazňuje, že se ani v době údajné trestné činnosti
necítili ohroženi a pokud byli kontaktováni a pod tlakem, jednalo se o tlak
jiných věřitelů bratra poškozeného M. B. Zdůraznila, že manželé B. od roku 2016
nekontaktovala a sama svědkyně D. B. uvedla, že se na ně obraceli švagrovi
dlužníci a tlak na rodinu v souvislosti se švagrovou insolvencí byl obrovský,
nebyla tedy jedinou osobou, která se na rodinu obracela. Závěr soudu, že se
svědkyně z důvodu údajného nadměrného telefonování cítila ohroženě, je podle
dovolatelky nepodložený a chybný.
Ke znaleckým posudkům uzavírá, že jsou nesprávné, nepravdivé a zcela chybné a v
rozporu s obsahem dalších důkazů. Zároveň má za to, že její jednání nebylo
způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví, nepostačuje, pokud bylo
nežádoucí či obtěžující. Soudům pak vytýká, že pochybily i při hodnocení obecné
zásady přiměřenosti ochranných opatření ve smyslu § 96 tr. zákoníku a
nezabývaly se její osobou a osobními poměry, kdy poukazuje zejména na svůj
zdravotní stav.
Na podkladě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, č.
j. 8 To 269/2020-345, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020,
č. j. 3 Nt 1001/2016-319, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. rovněž další rozhodnutí
na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 12. 2020, sp.
zn. 1 NZO 988/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že jí
uplatněné dovolací námitky jsou částečně důvodné, a to stran porušení zákazu
reformationis in peius obsaženém v § 265s odst. 2 tr. ř. Pokud z podnětu
dovolání došlo ke zrušení předchozích rozhodnutí, ve smyslu § 265s odst. 2 tr.
ř. byl pro další postup řízení nastolen zákaz reformationis in peius, který se
přitom uplatní zcela obecně, tj. též v rámci řízení o uložení ochranného
opatření, jak se podává i z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, sp. zn. 6 Tdo
69/2010). Další rozhodnutí soudů po předchozí kasaci rozhodnutím Nejvyššího
soudu tak nemohlo být pro dovolatelku méně příznivé. Závěr stížnostního
krajského soudu, že v dané věci nejde o výrok o trestu, resp. že ochranné
opatření není trestem, nemá zjevně žádnou oporu v doktrinálním ani judikaturním
výkladu uvedené procesní zásady, neboť za změnu rozhodnutí v neprospěch
obviněného je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje
situaci obviněného a přímo se ho dotýká, tedy i v druhu a formě ochranného
opatření. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně je podle státního zástupce
zatíženo vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu a tento závěr nutně musí
vést k jeho kasaci. Neztrácí přitom ze zřetele, že ze znaleckého zkoumání v
novém řízení skutečně vyplynulo, že na dovolatelku je třeba působit ochranným
léčením ve formě ústavní. Takovou změnu formy ochranného léčení je však za dané
procesní situace možno provést až následně postupem podle § 351a tr. ř., tj. v
rámci vykonávacího řízení.
Stran zbývajících námitek obviněné státní zástupce uvedl, že tyto shledává
neopodstatněnými. Nalézací soud v rámci nového projednání věci odstranil
nedostatky, které mu byly vytčeny předchozím usnesením Nejvyššího soudu,
přičemž dospěl k vlastním skutkovým zjištěním o jednání dovolatelky (zejména
odst. 16) a učinil i náležité závěry právní, pokud k prokázané intenzitě a
obsahu obtěžujících ataků uzavřel, že takové jednání naplňuje znaky činu jinak
trestného [§ 354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku]. Dle názoru státního
zástupce byla dovolatelka schopna přikročit k realizaci svých pohrůžek bez
ohledu na svůj současný zdravotní stav i fyzickou konstituci a tato okolnost
tak důvodnost obav poškozených nikterak podstatně nesnižovala.
Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami dovolatelky zaměřenými proti
hodnocení ve věci provedených znaleckých zkoumání. Dodatek revizního znaleckého
posudku i nadále na podstatě dříve učiněných závěrů setrvává. Dovolatelka ve
svém jednání stále pokračuje, nadále u ní přetrvává bludné přesvědčení, pobyt
dovolatelky na svobodě je evidentně nebezpečný a na své jednání nemá náhled.
Státní zástupce se proto i nadále neztotožňuje se skutkově zaměřenou námitkou
dovolatelky, že pro uložení ochranného léčení nebyly splněny podmínky z
hlediska věcného.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné v tom rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o ústavní formě
ochranného léčení v rozporu se zákazem reformationis in peius. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší soud na podkladě tohoto dovolání v neveřejném zasedání podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.
8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To
269/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. e)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž jí bylo
uloženo ochranné opatření. Obviněná je § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou
k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou A. J. vznesené námitky naplňují jí uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento
dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v
tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí,
nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je
však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně stížnost obviněné projednal a z
podnětu této rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v
úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněná poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. j), g).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn, pokud soud
rozhodl o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro
takový postup. Ty jsou zakotveny v ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Podle
nich musí být zjištěno, že se stal skutek, který má jinak znaky trestného činu,
osoba, jíž má být uloženo ochranné léčení, je pachatelem tohoto skutku, ovšem
není pro nepříčetnost trestně odpovědná a její pobyt na svobodě je nebezpečný.
Podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a vhodnosti léčby soud
uloží ochranné léčení v ústavní nebo ambulantní formě.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom
vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko
vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pak v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněné lze rozdělit do dvou skupin. V rámci první obviněná namítá, že
postupem odvolacího soudu došlo k porušení zákazu reformationis in peius ve
smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. V rámci druhé skupiny námitek se pak
jedná o námitky, v rámci nichž obviněná napadá závěry soudů stran právní
kvalifikace jejího jednání jako činu jinak trestného.
Nejvyšší soud shledal, že námitka porušení zákazu reformationis in peius, je
opodstatněná.
Jak rozvedeno výše pod bodem I., Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 11.
2018, sp. zn. 3 Tdo 1244/2018, zrušil dovoláním napadené rozhodnutí
stížnostního soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž bylo obviněné
uloženo ochranné léčení v ambulantní formě, přičemž dovolání bylo podáno toliko
obviněnou (prostřednictvím její obhájkyně), tedy výlučně v její prospěch.
Podle § 265s odst. 2 tr. ř. bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch.
Ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. upravuje zákaz reformationis in peius, tj.
zákaz změny rozhodnutí k horšímu, brání, aby nové rozhodnutí orgánu činného v
trestním řízení vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo
pro obviněného nepříznivější, než bylo původní zrušené rozhodnutí, tj. aby v
jakémkoli směru zhoršovalo jeho situaci, a to buď ještě v řízení před Nejvyšším
soudem (§ 265m odst. 1 tr. ř.), nebo před orgánem, kterému byla věc přikázána
(§ 265l odst. 1, 2 tr. ř.). Zákaz podle § 265s odst. 2 tr. ř. platí jak pro
soud, jehož dřívější rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 tr. ř. bylo zrušeno
rozhodnutím Nejvyššího soudu a který poté pokračuje v příslušném stadiu řízení,
tak i pro postup a rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení v
případných dalších stadiích trestního řízení, pokud následují, a to až do
právní moci nového rozhodnutí ve věci, jímž je řízení pravomocně skončeno
(srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3292).
Rozhodnutí soudů po předchozí kasaci rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy nemohlo
být pro dovolatelku méně příznivé. Nalézací soud v rámci usnesení ze dne 16. 6.
2020 tuto zásadu ctil, jak se ostatně podává ze samotného odůvodnění (zejména
bod 21.). Přestože dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou splněny
podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ústavní, s
ohledem na respektování zásady zákazu reformationis in peius, uložil obviněné
toliko psychiatrické léčení ve formě ambulantní, kteréžto jí bylo uloženo
původním usnesením. Oproti tomu odvolací soud v napadeném usnesení vyhověl
stížnosti státního zástupce a uložil obviněné podle § 99 odst. 1 tr. ř.
ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní s tím, že aplikace zásady
reformationis in peius není přiléhavá, a ze strany nalézacího soudu se jedná o
extenzivní výklad ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., nepřiměřeně formalistický a
odporující zásadám logiky. Současně uvedl, že „ochranné léčení není ukládaným
trestem“ (bod 14. odůvodnění napadeného usnesení).
Takovýto náhled je však zcela nesprávný. Za změnu rozhodnutí v neprospěch
obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud
zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které
otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě
rozhodnuto. Změna k horšímu se tedy může projevit jak např. ve skutkových
zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, tak i v
druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě
nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) – srovnej Šámal,
P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, str. 3292. Jak přiléhavě připomenul státní zástupce, omezení
procesní zásady zákazu reformationis in peius toliko na výrok o trestu bylo
zrušeno novelou trestního řádu č. 292/1993 Sb.
Zákaz reformationis in peius se přitom uplatní pro celé řízení, jak uvedeno
výše a jak se rovněž podává z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. upravující řízení
u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku v odvolacím řízení. Vztahuje se tedy
na celé řízení následující po zrušení napadeného rozsudku, nejen na další
rozhodnutí soudu prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a
rozhodnutí, ale i na případné další odvolací (stížnostní) řízení, a to i tehdy,
podá-li teprve poté v této fázi řízení státní zástupce odvolání (stížnost) v
neprospěch obžalovaného (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až
314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3130).
Stížnostní soud uvedl, že „obviněné od doby, kdy stížnostní soud v dané věci
rozhodoval o ochranném léčení v ambulantní formě, došlo jednak k dynamice
vývoje duševní poruchy na její straně, jak na to přiléhavým způsobem upozornil
státní zástupce, tak i k tomu, že obviněná ani v nejmenším nespolupracovala při
realizaci nařízené ambulantní ochranné léčby, takže ambulantní léčba minimálně
pro nespolupráci obviněné není možná, což ostatně ani soud prvého stupně v
napadeném rozhodnutí nezpochybnil“ (bod 14. napadeného usnesení). Vycházel
přitom z „nejnovějších závěrů kompetentních lékařů“, čímž měl s největší
pravděpodobností na mysli dodatek revizního znaleckého posudku Psychiatrické
nemocnice Bohnice k aktuálnímu psychickému stavu obviněné, který nechal
nalézací soud vypracovat a v rámci něhož bylo ochranné léčení v ambulantní
formě vyhodnoceno jako zcela nedostatečné, pobyt obviněné na svobodě byl
shledán nebezpečným a její jednání jako způsobilé u obětí vyvolat duševní
poruchu.
V tomto bodě je možno uvést, že samotné provádění důkazů a jiných procesních
úkonů v novém řízení, byť by byly pro obviněného nepříznivé, není v rozporu se
zákazem reformationis in peius. Zákaz reformationis in peius se totiž
nevztahuje na vlastní řízení, ale pouze na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí
(srov. přiměřeně R 41/2007). Postavení obviněného je přitom třeba hodnotit v
celém rozsahu určitého rozhodnutí a jeho následků.
Lze uzavřít, že v projednávané věci došlo k podstatnému zhoršení postavení
dovolatelky, pokud ji bylo stížnostním soudem uloženo ochranné léčení ve formě
ústavní, tedy spojené s nuceným pobytem v léčebném zařízení, oproti ochrannému
léčení ve formě ambulantní, kteréžto není spojeno s omezením osobní svobody.
Stížnostní soud tedy postupoval v rozporu se zákazem změny k horšímu, jak je
formulován v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., čímž zatížil své rozhodnutí
vadou.
Obviněná v dovolání, které zaměřila zejména proti uložení ochranného léčení na
podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., uplatnila též
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž vytýkala, že soudy
nesprávně posoudily její jednání jako přečin nebezpečného pronásledování.
Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku lze ochranné léčení uložit za kumulativního
splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že
a) stal se skutek,
b) tento skutek jinak má znaky trestného činu,
c) obviněný je pachatelem tohoto skutku,
d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný,
e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.
Obviněná částečně zaměřuje své námitky do oblasti procesu dokazování, hodnocení
důkazů a zjištěného skutkového stavu, přičemž je třeba mít na zřeteli, že tímto
způsobem nevytýkala právní nedostatky, ale zaměřila své námitky výhradně proti
postupům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o výhrady skutkové, tedy
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné.
Námitky, jejichž prostřednictvím soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů
(zejména svědeckých výpovědí D. B., M. B., J. M., P. B., výpisů
telekomunikačního provozu, a dále znaleckých posudků z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, MUDr. Hosáka a Psychiatrické nemocnice Bohnice, včetně
dodatku k němu, které považuje za zcela chybné, Dohody o vypořádání oprávněné
osoby ze dne 20. 9. 1995, lékařské zprávy M. B.), a z nich vyplývající vadná
skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména
zjištění stran frekvence a intenzity jejího údajného volání, otázky toho, z
jakých míst, v jakých časech a z jakých dalších čísel měla telefonovat, otázky
jejího fyzického stavu, její psychiatrické diagnózy, vztahu mezi ní a P. B. a
otázky tzv. mrtvého inventáře, který restituovala, účasti rodiny B. a manželů
B. při hospodaření s tímto inventářem, finanční situace P. B. a exekucí
vydaných na jeho osobu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutkový stav nebyl zjištěn bez
důvodných pochybností) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy
uvádí, že se žádného protiprávního jednání nedopustila, kdy nebyla jedinou
osobou, která se na P. B. a jeho příbuzné obrátila, přičemž rozhodně nebyla
frekvence jejího kontaktu taková, jak poškození tvrdí a od roku 2016 je více
nekontaktovala; současně uvádí, že její nároky jsou oprávněné a rozhodně netrpí
žádnými bludy a organickou poruchou osobnosti), proto pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod by v obecné rovině bylo možno
vyhodnotit námitku, v rámci níž namítla, že její jednání nebylo sto vyvolat u
poškozených důvodnou obavu o život a zdraví jejich či osob blízkých. Obviněná
tuto námitku založila v drtivé většině na podkladě vlastního hodnocení důkazů a
vlastní verzi skutkového stavu věci, kdy se domáhala změny soudy učiněných
skutkových zjištění.
Lze uvést, že nalézací soud v souladu s pokyny Nejvyššího soudu odstranil
nedostatky, které mu byly v rámci kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu
vytýkány, v intencích pokynů Nejvyššího soudu provedl doplnění dokazování a na
jeho základě dospěl ke skutkovým zjištěním, které zastřešil příslušnou právní
kvalifikací.
Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněná se dopustila činu jinak trestného, v
němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm.
a), c), d) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo jiného
dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou
jemu nebo jeho osobám blízkým, vytrvale jej pronásleduje prostřednictvím
elektronickým komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho
obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v poškozeném
důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu
blízkých.
Jednání obviněné spočívalo v tom, že tato se po poškozených domáhala svých
domnělých nároků odvozených od restitucí, které podle jejího přesvědčení měla
vůči P. B., kdy poškozené, rodinné příslušníky a známé P. B., kontaktovala
prostřednictvím telefonických hovorů, kdy si kontakt s těmito osobami
vynucovala, přičemž intenzita kontaktů rostla, čímž byl naplněn znak vytrvalého
kontaktování prostřednictvím elektronických komunikací. Vůči poškozeným se
dopouštěla výhrůžek, a to i zcela konkrétními kroky, které vůči kontaktovaným
podnikne. Výhrůžkou je třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání,
které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné
takovou důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Výhrůžkou jiné újmy může
být např. i narušení rodinného soužití či odborné pověsti, kdy J. M. vyhrožovala tím, že zničí jeho právnickou kariéru. Jednání obviněné bylo
natolik obtěžující, že ve vztahu k D. B. a J. M. došlo k omezení jejich
obvyklého způsobu života. Za omezování v obvyklém způsobu života je třeba
považovat takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti
jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i
profesního života, nebudou-li dokonce zasaženy obtěžujícím jednáním pachatele
všechny tyto sféry. Obviněná svými nočními telefonáty zasahovala do rodinného
života poškozených a poškození si byli nuceni v důsledku opakujících se
obtěžujících telefonátů změnit telefonní čísla, přičemž se situace poté, co
nové telefonní číslo obviněná zjistila, opakovala. U J. M. došlo k omezení
provozu jeho advokátní kanceláře, kdy se klienti v důsledku obsazené linky
nemohli do kanceláře dovolat. Důvodnou obavou o život nebo zdraví poškozeného
nebo o život a zdraví jemu blízkých osob se pak rozumí obava objektivně
způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze
zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový
pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Za důvodnou obavu o zdraví své nebo osoby
blízké je třeba považovat nejen obavu o zdraví fyzické, ale také obavu ze
způsobení psychických poruch. V projednávané věci poškození, zejména pak D. B.,
vypověděli, že telefonáty nabývaly na intenzitě a podepisovalo se to na jejich
psychickém stavu, kdy telefonáty obviněné směřovaly i k dalším lidem a
institucím, zejména z jejich pracovního okolí, kde o nich mluvila a sdělovala o
jejich osobách nevyžádané informace. Nejvyšší soud má za to, že lze mluvit
minimálně o úzkosti, stresu a tísnivém pocitu v rovině duševního zdraví. Nutno
rovněž vzít v potaz, že důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí
být reálný, přičemž je třeba každý případ posuzovat velmi individuálně, s
přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Obviněná prostřednictvím
telefonických kontaktů, které směřovala na různé instituce a do pracovního
okolí poškozeným, byla sto přikročit k realizaci svých pohrůžek, které
směřovaly zejména do sféry pracovního života a pověsti poškozených.
Dlouhodobostí je pak u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět
přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí
být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu, přičemž uvedená podmínka je
v projednávané věci rovněž naplněna.
Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné kardinální
nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k
řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností.
Nalézací soud rozvedl skutkový stav věci (zejména bod 16. odůvodnění usnesení),
přičemž dospěl k závěru, že se skutek stal, tento vykazuje znaky přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku,
dopustila se jej obviněná A. J., která však s ohledem na své závažné duševní
onemocnění vyvolané duševní poruchou (organickou poruchou s bludy a organickou
poruchou osobnosti) nebyla v době spáchání činu pro nepříčetnost trestně
odpovědná.
K otázce posouzení psychického stavu obviněné si nalézací soud vyžádal doplněk
znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice, z něhož vyplývá, že
obviněná ve svém jednání stále pokračuje a ochranné léčení nevykonává, neboť má
zcela nekritický náhled na své onemocnění, přičemž i nadále u ní přetrvává
bludné přesvědčení. Zároveň znalecký ústav dospěl k závěru, že organická
porucha s bludy spontánně odezní. Znalci rovněž dospěli k závěru, že pobyt
dovolatelky na svobodě je nebezpečný, neboť je zde vysoká pravděpodobnost
opakování obtěžujícího jednání.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, kdy se z jeho strany
jednalo pouze o odlišné vyhodnocení toho, jakou formou ochranného léčení má být
na obviněnou působeno.
Závěr o nutnosti působit na dovolatelku uložením ochranného opatření má podle
Nejvyššího soudu náležitý důkazní podklad.
Nutno uvést, že zrušením napadeného usnesení stížnostního soudu nastává
situace, kdy obviněné není pravomocně uloženo žádné ochranné opatření. Přestože
byl postup odvolacího soudu zatížen vadou, neboť tento nerespektoval zákaz
reformationis in peius, v důsledku čehož došlo ke zhoršení postavení
dovolatelky, je za dané procesní situace možný postup podle § 351a tr. ř.
upravující možnou změnu ochranného léčení v rámci vykonávacího řízení.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné A. J. je důvodné. Ze shora
stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání
podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020,
sp. zn. 8 To 269/2020, zrušil, a současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr.
ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému
soudu v Brně přikázal, aby v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení se bude odvolací soud povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí
předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem,
který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr.
ř.), a to řádnou aplikací procesní zásady reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněné a zjištěné
Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o
dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu