U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o
dovolání, která podali obvinění J. B., J. H. a M. K. proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 61 To 91/2017, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 27/2016,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 5 T 27/2016,
byli na skutkovém základě, že
„obžalovaný H., jenž věděl, že bude vyhlášeno výběrové řízení, ve kterém měl
zájem uspět, na prodej nemovitostí označených jako ,,Areál zámku – P. n. L.“ a
tvořených pozemkem parcelního čísla se stavbou čísla popisného, pozemkem
parcelního čísla se stavbou čísla popisného, pozemky parcelních čísel, vše v
katastrálním území P. n. L., zapsaných na listu vlastnictví číslo Katastrálním
úřadem pro Středočeský kraj, katastrálním pracovištěm N., jejichž vlastníkem je
Český rozhlas, se sídlem Praha 2, Vinohradská 1409/12, který avizované výběrové
řízení vyhlásil dne 24.02.2015 a zveřejnil jej na webových stránkách Českého
rozhlasu a v dalších médiích, přičemž již v první polovině února roku 2015 na
blíže nezjištěném místě předal obžalovaný H. obžalovanému B. finanční hotovost
ve výši 250.000,- Kč, aby jmenovaný zprostředkoval předání peněz obžalovanému
K., náměstkovi generálního ředitele Českého rozhlasu, což obžalovaný B. učinil
s tím, že částka ve výši 125.000,- Kč byla určena pro obžalovaného K. a že
zbývající částka ve výši 125.000,- Kč byla určena pro P. D., generálního
ředitele Českého rozhlasu, kterému obžalovaný K. tyto finanční prostředky kolem
poloviny února roku 2015 předal v obálce ve své kanceláři s tím, že se jedná
pouze o polovinu slíbené částky a že druhou polovinu obdrží poté, co obžalovaný
H. ve výběrovém řízení uspěje, přičemž poskytnuté finanční prostředky měly byt
zárukou toho, že generální ředitel Českého rozhlasu ani jeho odpovědný náměstek
pro správu a provoz, obžalovaný K., žádným způsobem nenaruší průběh vyhlášeného
výběrového řízení a že jej nechají proběhnout až do jeho finální fáze, tedy do
prodeje souboru nemovitostí vítězi výběrového řízení“,
uznáni vinnými obviněný J. H. přečinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1,
2 trestního zákoníku, obviněný J. B. pomocí k přečinu podplácení podle § 24
odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního
zákoníku a obviněný M. K. jednak pomocí k přečinu podplácení podle § 24 odst. 1
písm. c) trestního zákoníku k § 332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku,
jednak přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, 2 trestního
zákoníku.
Za to byl obviněný J. H. podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst.
1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku
byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výši 240.000 Kč, který byl
podle § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku vyměřen ve 240 denních sazbách po
1.000 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo stanoveno zaplacení
peněžitého trestu v měsíčních splátkách. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku
byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dvaceti dnů. Podle § 70 odst. 2
písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to
finanční částky ve výši 125.000 Kč.
Obviněný J. B. byl podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku
byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výši 240.000 Kč, který byl
podle § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku vyměřen ve 240 denních sazbách po
1.000 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo stanoveno zaplacení
peněžitého trestu v měsíčních splátkách. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku
byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dvaceti dnů.
Obviněný P. K. byl podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku
byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výši 240.000 Kč, který byl
podle § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku vyměřen ve 240 denních sazbách po
1.000 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo stanoveno zaplacení
peněžitého trestu v měsíčních splátkách. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku
byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dvaceti dnů.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 61 To 91/2017, jímž
je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 30. 3. 2017 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc)
trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.
Obviněný J. B. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu. V dovolání obviněný nejprve poukázal na to, že prvním
rozsudkem nalézacího soudu byl obžaloby zproštěn. Toto rozhodnutí bylo zrušeno
odvolacím soudem a teprve následně byl vydán odsuzující rozsudek. Obviněný k
tomu namítl, že nalézacím soudem byl uznán vinným na základě zcela stejných
důkazů, které předtím vedly nalézací soud k naprosto opačnému závěru. Při tom
nalézací soud neformuloval žádný svůj skutkový závěr, ale prostě jen poukázal
na závěr odvolacího soudu. V tom obviněný spatřuje extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovým zjištěním posléze formulovaným. Kromě toho je
zde dán extrémní rozpor i z hlediska toho, jaké důkazy by měly klienta
usvědčovat, přičemž jejich nedostatečnost přesvědčivě vyjádřil nalézací soud ve
svém prvém rozhodnutí ve věci. Obviněný dále namítl, že trestný čin podplácení
podle § 332 trestního zákoníku zahrnuje dvě samostatné skutkové podstaty –
poskytnutí úplatku v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu nebo v
souvislosti s podnikáním – a zdá se být vyloučené, aby bylo možné obě naplnit
ve vztahu k jediné osobě, resp. ke dvěma osobám, ovšem oběma v postavení
vedoucích pracovníků Českého rozhlasu. Nalézací soud nevysvětlil, proč bylo
jednání kvalifikováno podle alinei 1 i 2. Finanční prostředky měly směřovat k
rukám obviněného K. a D., ovšem to, o čem bylo rozhodováno, bylo podle
obviněného zcela zřetelně mimo jejich rozhodovací kompetenci. Samotný průběh
výběrového řízení nemohl ani jeden z nich ovlivnit. Pokud bylo podle odvolacího
soudu důvodem a motivem úplatku následné oprávnění generálního ředitele Českého
rozhlasu, že s vítězným uchazečem nemusel podepsat smlouvu, neformuloval takový
závěr nalézací soud, takže absentují odpovídající skutková zjištění i jeho
úvahy, což nemohlo být nahrazeno skutkovým zjištěním odvolacího soudu, který
neprováděl vůbec žádné důkazy. Toto skutkové zjištění navíc snad odůvodňovalo
předání úplatku D., ale nikoliv K.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 61 To 91/2017, a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 5 T 27/2016.
Obviněný J. H. rovněž v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) trestního řádu. Obviněný vytknul odvolacímu soudu, že se nevypořádal
se všemi jeho odvolacími námitkami. Odvolací soud navíc hodnotil důkazy
způsobem, který vyhovuje výlučně verzi obžaloby, ačkoliv obhajoba předložila
mnohem prozaičtější a pravděpodobnější verzi, že k předání peněz nedošlo.
Obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení výpovědi svědka D. a vytýká porušení
trestního řádu, když se tento svědek v průběhu svého výslechu v přípravném
řízení se svolením policejního orgánu opakovaně radil se svým právním zástupcem
mimo výslechovou místnost. Obviněný dále namítl, že odvolací soud porušil jeho
právo na spravedlivý proces, když zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu
pouze proto, aby prosadil své hodnocení důkazů a z nich plynoucích závěrů o
skutkových zjištěních. Podle obviněného jsou závěry obou soudů v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy ve věci. S důkazy svědčícími ve prospěch
obviněného bylo nakládáno k jeho tíži místo toho, aby byly oběma soudy
relevantním způsobem vypořádány. K některým důkazům nebylo bez jasného
zdůvodnění přihlíženo vůbec. Soudy proto podle obviněného postupovaly v rozporu
se zásadou in dubio pro reo.
Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 61 To 91/2017, jakož i jemu
předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 5
T 27/2016, a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k novému řízení a rozhodnutí.
Obviněný M. K. poukázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu. Namítl, že soudy vyvozené právní závěry jsou v extrémním
rozporu s výsledkem důkazního řízení trestního. Obviněný se domnívá, že postup
a rozhodnutí nalézacího soudu po vrácení věci odvolacím soudem zcela postrádá
vnitřní přesvědčení a je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Nalézací soud neprovedl žádné nové důkazy, ale pouze pod vlivem právního názoru
odvolacího soudu hodnotil stejné důkazy s opačným výsledkem než v řízení před
vydáním zprošťujícího rozsudku. Podle obviněného za celé trestní řízení nebyl
přesvědčivě zrekonstruován a dostatečně objasněn skutkový děj, který by
odpovídal odsuzujícímu rozsudku, a proto mělo být rozhodnuto v souladu s
pravidlem in dubio pro reo. Obviněný spatřuje ve způsobu hodnocení výpovědi
svědka D. porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, když jeho výpověď v
přípravném řízení a následně v hlavním líčení působila značně nevěrohodně.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu
zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp.
zn. 61 To 91/2017, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 5 T 27/2016, aby současně zrušil všechna další
rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změnám, k nímž zrušením došlo, pobyla svého zákonného podkladu, a aby podle §
265l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu
Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 trestního řádu před rozhodnutím o
tomto mimořádném opravném prostředku odložil výkon peněžitého trestu, který byl
dovolateli uložen.
Opisy dovolání obviněných byly samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §
265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že
nalézací soud svými výroky na str. 5 a 13 odsuzujícího rozsudku skutečně
zpochybnil, zda rozhodoval na základě skutkového stavu, který sám zjistil nebo
který převzal od soudu odvolacího. Byť by při jiné formulaci odůvodnění
odsuzujícího rozsudku mohlo napadené usnesení odvolacího soudu obstát, za dané
situace existují natolik vážné pochybnosti o respektování základních postulátů
spravedlivého procesu, že nezbude než připustit výjimečnou nápravu tohoto
nedostatku cestou dovolání. Ve vztahu k námitce obviněného B. se státní
zástupce domnívá, že § 332 odst. 1 trestního zákoníku obsahuje dvě skutkové
podstaty, které mohou být naplněny současně, jeden úplatek může souviset jak s
obstaráním věci obecného zájmu, tak i s podnikáním.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního
řádu napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího,
zrušil, aby podle § 265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil veškerá
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 trestního
řádu nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
V replice k vyjádření státního zástupce obviněný J. B. uvedl, že se plně
ztotožňuje s procesním návrhem státního zástupce. Z hlediska fair procesu by
měl mít obviněný právo na naprosto jasný a srozumitelný rozsudek, v němž
nebudou skryté náznaky ani důvod, proč nalézací soud vyhověl soudu odvolacímu.
Skutková zjištění nalézacího soudu jsou formulována v rozsudku ze dne 27. 4.
2016 a je z nich patrný nesouhlas se závěry obžaloby. Obviněný dále zopakoval,
že podle jeho názoru chybí pro užitou právní kvalifikaci dostatečné odůvodnění.
Není jasné, jak by mohla být naplněna alinea 2 předmětného ustanovení, když o
žádnou podnikatelskou aktivitu ve věci nešlo a dokonce to ani není tvrzeno.
K vyjádření státního zástupce podal repliku i obviněný M. K. Ztotožňuje se s
návrhem státního zástupce na zrušení napadených rozhodnutí i se závěrem, že
existují vážné pochybnosti o respektování základních postulátů spravedlivého
procesu. V projednávané věci dal podle obviněného odvolací soud jednoznačný
pokyn k hodnocení důkazů soudu nižší instance a nalézací soud podle nich konal.
Nalézací soud zcela rezignoval na vlastní vnitřní hodnocení důkazů. Ve věci tak
byl porušen čl. 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech a
základních svobodách a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Obviněný proto na svém dovolání
trvá.
Obvinění J. B., J. H. a M. K. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu
osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční
dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d
odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové
náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého
stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni
vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání
opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Těžištěm dovolací argumentace všech tří obviněných byla výhrada, že nalézací
soud původně všechny obviněné zprostil obžaloby, přičemž k rozhodnutí o vině
dospěl až na základě zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu, který měl dát
soudu prvního stupně pokyn, k jakým skutkovým závěrům má dospět. Tím mělo dojít
k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Odvolávají se především na
formulaci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který uvedl na straně 5, že
„soud pak vázán rozhodnutím odvolacího soudu uzavřel, že v hlavním líčení byl
prokázán skutkový děj, jak je uveden shora ve výroku tohoto rozsudku“, a dále
na straně 13, že „soudu, který je vázán právním názorem vysloveným odvolacím
soudem, nezbývá než hodnotit provedené důkazy v souladu s názorem odvolacího
soudu, a proto bere z výše uvedených důkazů za prokázané, že svým jednáním,
popsaným ve znělce obžaloby a výroku tohoto rozsudku, naplnili obžalovaní
skutkovou podstatu zažalovaných trestných činů jak po stránce subjektivní, tak
i po stránce objektivní“. S uvedenou výhradou do značné míry souhlasil i státní
zástupce.
Nejvyšší soud se s touto námitkou obviněných neztotožnil. Formulace z
odůvodnění odsuzujícího rozsudku totiž nelze vykládat izolovaně, ale pouze v
kontextu celého odůvodnění a rovněž v návaznosti na skutečný obsah předchozích
výhrad odvolacího soudu, vedoucích ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 61 To 313/2016,
je podle přesvědčení dovolacího soudu dostatečně zřetelné, že výhrady
odvolacího soudu se netýkaly primárně výsledku hodnocení důkazů nalézacím
soudem (tedy k jakým skutkovým závěrům má nalézací soud dospět), nýbrž
samotného „procesu“ hodnocení důkazů tak, aby byly dodrženy podmínky § 2 odst.
6 trestního řádu. Soud prvního stupně se totiž podle jeho názoru nevypořádal
řádně se všemi provedenými důkazy i se všemi skutečnostmi z nich vyplývajícími,
hodnocení provedených důkazů pak považoval odvolací soud za rozporuplné.
Konkrétně upozornil na okolnosti, které do svých úvah soud prvního stupně
nezahrnul, a na úvahy soudu, které nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud
odvolací soud označoval některé skutečnosti za prokázané, činil tak s odkazem
na stejné závěry nalézacího soudu v přezkoumávaném rozhodnutí. Popsaná zjištění
odvolacího soudu našla svůj odraz v následném postupu podle § 258 odst. 1 písm.
b) trestního řádu, podle kterého odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady
rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění
týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové
části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že pokyny odvolacího soudu nezavazovaly nalézací
soud k určitému způsobu hodnocení důkazů směřujícímu ve výsledku k tomu, aby
byli obvinění ve věci uznáni vinnými, a ani nepředjímaly, k jakým závěrům má
nalézací soud dospět. Naopak se jednalo o uplatnění kasačního oprávnění
odvolacího soudu předpokládané trestním řádem způsobem, který v obdobných
případech akceptuje i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn.
I. ÚS 1920/16, či nález ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97).
V návaznosti na kasační rozhodnutí odvolacího soudu rozhodoval nalézací soud
znovu, přičemž dospěl k závěru o vině všech obviněných. Obvinění jsou podle
soudu usvědčováni zejména výpovědí svědka D., záznamem rozhovoru mezi ním a
obviněným K. (záznam o sledování osob a věcí podle § 158d odst. 2 trestního
řádu), odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst. 1
trestního řádu a odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví
daktyloskopie. Z těchto důkazů vyplývá, že obviněný K. předal D. obálku s
částkou 125.000 Kč. Na obálce byly nalezeny otisky prstů obviněného. Jeho
obhajoba, se kterou přišel po seznámení se s výsledky odborného vyjádření, že
se jednalo o odvod poloviny čistých odměn generálnímu řediteli, byla svědecky a
výpisy z účtů vyvrácena. V zaznamenaném rozhovoru s D. obviněný K. potvrdil, že
od obviněného H. prostřednictvím obviněného B. obdržel částku 250.000 Kč, ze
které polovina připadla jemu a druhá byla určena pro D. Z odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu je patrné zapojení všech obviněných. Jde nejen o
častý telefonický kontakt mezi obviněnými B. a H., a rovněž komunikaci mezi
obviněnými K. a B., ale z obsahu hovorů je rovněž patrný značný zájem
obviněného B. na věci a jeho nelibost z rozhodnutí Rady Českého rozhlasu.
Použité formulace jiný výklad vylučují.
Rozhodně nelze říci, že by nalézací soud pouze převzal hodnotící závěry
odvolacího soudu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že se s provedenými
důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom
vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1
trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Jeho argumentace přesahuje
úvahy popsané v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Nalézací soud
při hodnocení důkazů postupoval důsledně v intencích § 2 odst. 6 trestního
řádu. Byť si lze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku za dané situace představit
příhodnější formulace, než které jsou zmíněny shora, nemá dovolací soud
pochybnosti o tom, že nalézací soud se cítil zavázán toliko právním názorem
odvolacího soudu (tedy názorem o nutnosti hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich
souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu), nikoliv názorem odvolacím soudem
(výslovně nevyřčeným) směřujícím ke konkrétním skutkovým závěrům, ke kterým by
měl nalézací soud dospět. K porušení dvojinstančnosti řízení a porušení práva
obviněných na spravedlivý proces proto nedošlo. Nelze hovořit ani o extrémním
nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů.
Pokud obvinění H. a K. dále namítají porušení pravidla in dubio pro reo
(především v souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědka D.), nenapadají
jejich námitky právní posouzení skutků, nýbrž se snaží jejich prostřednictvím
prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné
skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo
plynoucí ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek
skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně
právního posouzení. Takové námitky obviněných proto neodpovídají uplatněnému
důvodu dovolání.
Obdobně toliko jako na polemiku se skutkovými závěry soudů stojící mimo
uplatněný dovolací důvod je třeba nahlížet na výhrady obviněného B., že
obviněný K. ani svědek D. nemohli samotný průběh výběrového řízení ovlivnit. Ze
skutkové věty a z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že
obviněný H. měl o koupi zámku dlouhodobý zájem a úspěšný průběh výběrového
řízení si chtěl určitým způsobem pojistit tak, aby nebyl K. ani D. narušen.
Odvolací soud v této souvislosti správně poukázal na skutečnost, že bylo právě
v pravomoci D. případně smlouvu s vítězem i přes schválení Radou nepodepsat.
Odvolací soud tím nevytvářel nová skutková zjištění, pouze v reakci na
konkrétně formulovanou odvolací námitku odkazoval na skutkové zjištění
nalézacího soudu (str. 8 první odstavec rozsudku).
Pokud obviněný B. dále namítl, že jednáním obviněných nemohla být naplněna
skutková podstata trestného činu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1 i 2
trestního zákoníku, nelze s ním souhlasit. Přečinu podplácení podle § 332 odst.
1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jinému nebo pro jiného v
souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí
úplatek (alinea 1), nebo který jinému nebo pro jiného v souvislosti s
podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek (alinea 2).
Objektem trestného činu je v případě alinei první zájem na řádném, nestranném,
nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, v případě alinei druhé je
objektem zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Jedná se tedy o
dvě samostatné skutkové podstaty s rozdílnými chráněnými objekty, mezi kterými
není dán ani vztah speciality ani subsidiarity, a proto jejich jednočinný
souběh není vyloučen. V projednávané věci byla souvislost s obstaráváním věcí
obecného zájmu dána tím, že se jednalo o otevřené výběrové řízení zorganizované
veřejnoprávním subjektem, které by mělo probíhat transparentně a za stejných
podmínek pro všechny zúčastněné. Souvislost s podnikáním pak nalézací soud
spatřoval v tom, že prodej areálu zámku byl realizován subjektem oprávněným
provozovat podnikatelskou činnost, a to s cílem dosažení maximálního zisku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu