Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podal obviněný L. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 To 80/2018,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 40 T 2/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 40 T 2/2018, byl
obviněný L. S. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1
trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, když
příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto
jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), d),
odst. 2 trestního zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) trestního
zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně
ze dne 26. 10. 2016, č. j. 91 T 166/2016-114, který nabyl právní moci dne 26.
10. 2016, a dále za spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a),
odst. 2 trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání
a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku,
přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c)
trestního zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č. j. 4 T 51/2017-227, který nabyl právní moci
dne 31. 7. 2017, byl podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43
odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního
zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a)
trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to
plastového černého kladívka se dvěma hroty, černého šroubováku, skládacích
kleští a ručně zhotovené pilky. Podle § 70 odst. 6 trestního zákoníku připadly
propadlé věci státu. Dále podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byly současně
zrušeny výroky o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 91 T 166/2016-114, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2016 a výroky o
trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, č. j. 4 T
51/2017-227, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2017, jakož i všechna další
rozhodnutí, která na tyto výroky o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního
řádu a § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na
náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 To 80/2018, jímž
podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 1. 8. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc)
trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu.
Obviněný nesouhlasil se závěrem, že řízení předcházející napadenému usnesení
nevykazuje žádné vady v důsledku kterých by věc nebyla řádně objasněna.
Nesouhlasil se závěrem, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou úplná a
dostačující. V dovolání uvedl, že procesní postup soudů obou stupňů a přitakání
skutkovým zjištěním nalézacího soudu soudem odvolacím se vymyká logickým
postupům a výsledná skutková zjištění se dostávají do extrémního nesouladu s
právními závěry, které z nich soudy vyvodily. Oba soudy pracovaly s důkazy,
které si odporují, zejména pokud jde o porovnání výpovědi poškozeného a korunní
svědkyně. Domnívá se, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že popisy
detailů časového sledu událostí oběma svědky (popis osoby pachatele, jeho
oblečení a chování na místě činu), které se značně rozcházely, lze omluvit
jejich rozrušením a přiznat tak oběma výpovědím věrohodnost. V daném případě se
zásada volného hodnocení důkazů dostala do rozporu se zásadami logického
myšlení. Spravedlivý proces vyžaduje správné zjištění rozhodných skutkových
okolností, z jejichž podkladu je následně vyvozeno přiléhavé právní posouzení
věci. Takového postupu se mu však v řízení před odvolacím soudem nedostalo.
Také namítl, že zamítnutím jeho odvolání s paušálním odůvodněním byl naplněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 To 80/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 40 T 2/2018, včetně všech na
obě rozhodnutí obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k
novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k
nápravě právních vad a nelze v rámci něj vytýkat nesprávnost nebo neúplnost
skutkových zjištění. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nevznáší
žádnou námitku, ve které by vytýkal nesoulad zákonných znaků zločinu vraždy
podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
trestního zákoníku a skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě. Obviněný
brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy a domáhá se toho, aby nebyly
hodnoceny jako hodnověrné výpověď poškozeného a výpověď svědkyně K. Jeho
námitky směřují k tomu, že se trestné činnosti vůbec nedopustil a výlučně do
oblasti skutkových zjištění, přičemž obsahově neodpovídají formálně
deklarovanému dovolacímu důvodu. Z námitek nevyplývá ani existence tzv.
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými
zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do
skutkových zjištění. Formálně dovolatel vytýká existenci takového rozporu,
nicméně fakticky se domáhá pouze toho, aby usvědčující svědecké výpovědi byly
hodnoceny jiným jeho představám odpovídajícím způsobem. Některé další důkazy
přitom zcela pomíjí, a to zejména odborná vyjádření, ze kterých plyne shoda
profilu DNA zajištěného na místě činu s profilem DNA obviněného a shoda
pachových stop zajištěných na místě činu se srovnávací pachovou konzervou
obviněného. Dále státní zástupce konstatoval, že porušení práva na spravedlivý
proces nelze dovozovat ze skutečnosti, že soudy hodnotí provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněný. Protože obviněný neuplatnil žádné relevantní
námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,
nebyl relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b)
trestního řádu dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b trestního řádu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání
rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném
zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obviněný L. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani
Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní
situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají
důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový
stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem
nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování
zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky
nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím
prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů (výpověď poškozeného a výpověď
svědkyně K.), jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto
typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Pokud
namítal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými
skutkovými zjištěními, činil tak pouze formálně, jelikož fakticky rozporoval
usvědčující svědecké výpovědi a domáhal se jiného, pro něj výhodnějšího,
hodnocení těchto důkazů. Nutno dodat, že některé důkazy zcela opomenul, např.
odborná vyjádření, ze kterých plyne shoda profilu DNA zajištěného na místě činu
s profilem DNA obviněného či shoda pachových stop zajištěných na místě činu se
srovnávací pachovou konzervou obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, na který obviněný
odkazuje, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z
argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace
obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohla být shledána opodstatněnou
ani výhrada obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
l) trestního řádu.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu