USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podal obviněný M. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve
výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 7 To 85/2018, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T
112/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. F.
odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 15 T
112/2015, byl obviněný M. F. uznán vinným jednak přečinem týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst.
1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil
jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od října 2014 do 16.
1. 2015, ve společně obývaném bytě na adrese XY, Praha 3, XY, slovně i fyzicky
týral poškozenou G. K., nar. XY, tak, že ji oslovoval vulgárními výrazy,
zpočátku zhruba jednou za 14 dnů a později i jednou za 2 dny ji fackoval a bil
rukama sevřenýma v pěst do obličeje, hlavy a hrudníku, držel ji pevně za
zápěstí, čímž jí způsoboval hematomy na rukách, v obličeji i různě po těle,
pokud ležela, kopal ji do břicha, dotáhl a hodil ji do vany, kde na ni pouštěl
studenou vodu a říkal, že si za to může sama, že ji musí převychovat, lámal jí
ruce za záda, před Vánoci ji vysvlékl donaha, bil rukama sevřenýma v pěst do
obličeje a fackoval a přitom fotil svým mobilním telefonem, udeřil ji do oka,
až jí praskla žilka, která oko zakrvácela a vstřebávala se jeden měsíc, z
tohoto důvodu jí obžalovaný zakázal jet za rodinou na Moravu, aby příbuzní
neviděli její zranění, na Vánoce 2014 ji bil několik hodin pro její údajně
zřízenou seznamku, dne 31. 12. 2014 ji vyhodil v ponožkách, legínách a tričku
před dům, kde bylo nasněženo, odmítal ji pustit zpět do domu a nutil ji
přibližně 20 minut chodit takto oblečenou sněhem, zakazoval jí spát, v noci ji
bezdůvodně budil, škrtil a dusil, tahal za vlasy, bil hlavou o stěnu, strčil jí
ruku v pěst do krku až zvracela krev, a když prosila, aby jí pomohl, kopal ji,
trhal na ni oblečení, a říkal, že je vše její chyba, že je neschopná, když
neumí zamaskovat své zranění v obličeji, poškozená se jej bála opustit, protože
vyhrožoval, že pokud od něho odejde, tak ji zabije a pomstí se i její celé
rodině, což v ní vyvolávalo důvodnou obavu o život a zdraví, dále ji nejméně v
10 případech po bití a napadání donutil k pohlavnímu styku, který nechtěla a
odmítala, že obžalovaného od sebe odstrkávala, vždy jí ale přepral, hodil na
postel, strhal na ní oblečení, až byla nahá a dožadoval se sexu se slovy, že je
kurva a dává každému, a proto musí dát i jemu, tahal ji za bradavky, což jí
bolelo, načež poškozená rezignovala s tím, že až to bude mít za sebou, bude mít
klid, protože po takto vynuceném pohlavním styku obžalovaný z bytu vždy odjel,
přičemž pohlavní styk trval až do ejakulace obžalovaného, kdy v jednom až dvou
případech ji uvedeným jednáním způsobil vaginální krvácení.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let,
za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze
dne 16. 2. 2016, sp. zn. 2 T 64/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 To 142/2016, jakož i
všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené
G. K., nar. XY, trvale bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 351.913,20 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená G. K., nar. XY, odkázána se zbytkem
svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 15 T
112/2015, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného
rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 7 To
85/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 7
To 85/2018, podal obviněný prostřednictvím svých advokátů dovolání (č. l. 904–
907), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
pod písm. e), neboť byla porušena ustanovení trestního řádu o přípustnosti
trestního stíhání, jakož i jeho právo na spravedlivý proces.
Předmětný dovolací důvod podle písm. e) spatřuje obviněný v tom, že jak
přípravné řízení, tak i podstatná část řízení před soudem byly vedeny přesto,
že poškozená neudělila souhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tr. ř.
Trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno mj. pro zločin znásilnění podle § 185
odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit vůči poškozené G. K., s
níž v inkriminované době žil v partnerském vztahu, čehož si byly orgány činné v
trestním řízení od počátku vědomy. Přesto si po celou dobu přípravného řízení
nevyžádaly souhlas poškozené s jeho trestním stíháním ačkoli k tomu byly ve
smyslu § 163 tr. ř. povinny. Souhlas byl od poškozené získán až dodatečně v
rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně. S odkazem na ustanovení § 163
odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. a k tomu se vztahující
judikatury, zdůraznil, že tuto podstatnou procesní vadu namítal již před soudem
prvního stupně a domáhal se zastavení trestního stíhání, avšak marně, přestože
nevyžádání si stanoviska poškozeného podle § 163 tr. ř. představuje v řízení
vedeném o trestném činu, u něhož je trestní stíhání podmíněno souhlasem
poškozeného, podstatnou vadou řízení. Odvolacímu soudu současně vytkl jeho
odkaz na rozhodnutí publikované pod č. 0 358/2004, které sám označil za
nedohledatelné. Takové rozhodnutí navíc na předmětnou věc aplikovat nelze.
Reagovalo totiž na případ absence včasného souhlasu v situaci, kdy trestní
oznámení bylo podáno samotnou poškozenou osobou. V jeho trestní věci však
trestní oznámení nepodala poškozená, ale její matka. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu pak obviněný namítá, že neudělení souhlasu poškozené je
procesní vadou, kterou nemůže odstranit soud prvního stupně vlastní procesní
činností, neboť je odstranitelná pouze v přípravném řízení. Podle jeho názoru
měl tedy Městský soud v Praze z podnětu jeho odvolání napadený rozsudek zrušit
a trestní stíhání pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku zastavit, neboť absence včasného souhlasu poškozené je
neodstranitelnou procesní vadou řízení.
Dále obviněný namítl, že napadené usnesení Městského soudu v Praze spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku, když mezi provedenými důkazy (zejména pak
znaleckým posudkem) a učiněnými skutkovými závěry existuje extrémní nesoulad.
Má za to, že soudy se nevypořádaly s rozporem ve vyhodnocení znaleckých
posudků. Rozpory shledává v závěrech týkajících se mechaniky vzniku zranění,
konstatování, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, otázky
věrohodnosti poškozené coby svědkyně, zejména pak stran údajných napadení
sexuální povahy a nedobrovolnosti sexuálních aktů, kdy současně odmítá jako
technicky neproveditelné, že poškozené strčil ruku do krku a sevřel ji v pěst,
přičemž toto vyloučil znalec obhajoby ve svém doplnění znaleckého posudku.
Domnívá se proto, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat jemu za vinu
kladených trestných činů.
Závěrem obviněný vznesl návrh, aby dovolací soud odložil výkon napadeného
usnesení.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10.
2017, sp. zn. 7 To 85/2018, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 15 T 112/2015, a podle § 265l tr. ř.
přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 11.
2018, sp. zn. 1 NZO 1141/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ze
spisového materiálu se podává, že policejní orgán trestní stíhání zahájil, aniž
by stanovisko poškozené ve vztahu ke zločinu znásilnění zjišťoval. Na tento
nedostatek pak nebylo reagováno ani ze strany dozorové státní zástupkyně a byl
napraven až senátem Obvodního soudu pro Prahu 3. Takový postup je bezesporu
vadou přípravného řízení trestního. Nicméně závěr obviněného, že taková vada z
přípravného řízení spočívající v absenci včasného souhlasu s trestním stíháním
je již navždy neodstranitelná, a proto tedy jeho trestní stíhání pro zločin
znásilnění mělo být zastaveno, je nesprávný a z logiky věci absurdní, přičemž
nevyplývá ani z judikatury (a to ani z obviněným citovaných rozhodnutí). Je
potřebné zdůraznit, že i pokud k vyjádření souhlasu či nesouhlasu poškozenou
osobu žádný orgán činný v trestním řízení nevyzval v době, kdy byl takový
souhlas nutný, nelze takovou situaci zjednodušeně interpretovat tak, že souhlas
poškozeného není dán. Zmíněné pochybení policejního orgánu a státního zástupce
v posuzované trestní věci Obvodním soudem pro Prahu 3 zjištěno bylo, podle
státního zástupce však bylo jeho dalším postupem narovnáno. Soud přitom věc
nevrátil státnímu zástupci k došetření a sám se poškozené před jejím výslechem
po zákonném poučení dotázal, zda s trestním stíháním obviněného souhlasí či
nikoli. Po jejím řádně uděleném souhlasu (a vzhledem k tomu, že souhlas nebyl
vyžádán včas, je již podle jeho názoru z praktického hlediska bez významu, zda
k jeho udělení došlo na dotaz soudu, či by se tak stalo až poté, co by věc byla
např. vrácena státnímu zástupci k došetření) mu nic nebránilo uznat dovolatele
na podkladě skutkových zjištění vinným rovněž zločinem znásilnění. Doplnil, že
k zastavení trestního stíhání obviněného by nedošlo, i pokud by poškozená
nesouhlasila s jeho trestním stíháním pro zločin znásilnění, neboť dovolatel se
zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil v
jednočinném souběhu s přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož se souhlas poškozeného nevyžaduje.
Přestože obviněný výslovně neoznačil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., namítl výslovně, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku. V této souvislosti vytýká hodnocení provedených
důkazů a skutková zjištění na jejich podkladě učiněná, kteroužto námitku však
pod tento, a ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Státní zástupce
uvedl, že lze v plném rozsahu odkázat na argumentaci obsaženou v podrobně
odůvodněných rozhodnutích obou soudů (viz str. 19–22 rozsudku nalézacího soudu,
potažmo str. 5–15 usnesení Městského soudu v Praze), přičemž neshledal, že by
se v projednávané věci jednalo o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištění a
provedenými důkazy. Skutečnost, že dovolatel je s hodnocením jednotlivých
důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními, a ve vazbě na to také s odsuzujícím
rozsudkem, nespokojen, ještě neznamená, že závěry soudů jsou vadné a s
provedenými důkazy nesouladné, a že v trestním řízení došlo k porušení jeho
práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za
bezpředmětnou pak považuje i žádost obviněného o odklad výkonu rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 7
To 85/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal
a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněný poukazuje výslovně na dovolací důvod uvedený pod písm. e), a dále
na dovolací důvod podle písm. g).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno
trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti
uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní
stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být
zastaveno (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).
Podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v
projednávané věci splněny nebyly, a to z následujících důvodů.
Obviněný odkazuje na ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., které stanoví, že
trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a
musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a
souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Trestní stíhání se souhlasem poškozeného je upraveno v § 163 odst. 1 tr. ř.
Trestní stíhání pro tam vyjmenované trestné činy lze zahájit a v již zahájeném
trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.
Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením příslušného policejního
orgánu ze dne 13. 5. 2015, č. j. KRPA-85547-49/TČ-2015-001371 (č. l. 2–5), a to
pro skutek, který byl kvalifikován jako zločin týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle
§ 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zákoníku. Pro uvedené trestné činy byla podána obžaloba státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 1 Z
170/2015 (č. l. 245–248). V případě, že skutek je posouzen v jednočinném
souběhu jako dva nebo více trestných činů z nichž jeden je vyjmenován v
ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. a druhý nikoli (jako je tomu v projednávané
věci), pak se trestní stíhání při odepření souhlasu poškozeným může vést pouze
pro trestný čin, kde se souhlas poškozeného nevyžaduje, přitom však nelze
trestní stíhání pro takový trestný čin, u něhož poškozený odmítl dát souhlas k
jeho trestnímu stíhání, zastavit podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. (§ 11
odst. 1 tr. ř.). Obviněnému se toliko sdělí, že stíhaný skutek bude v důsledku
odepření souhlasu poškozeným posuzován jenom jako trestný čin, ohledně něhož
není nutný souhlas poškozeného (R 31/1969 a R 38/1999-I). V odůvodnění
rozhodnutí (obžaloba, rozsudek) se pak vyloží, z jakých důvodů skutek není
posuzován také jako trestný čin vyjmenovaný v tomto ustanovení, ohledně kterého
by se jinak také vedlo trestní stíhání, nebýt odepřeného souhlasu poškozeného
(srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2117).
U trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí se jedná o trestný
čin, který není obsažen ve výčtu ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., poškozená
tedy nebyla ve smyslu uvedeného ustanovení poučena, neboť její souhlas nebyl
vyžadován. Trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku a trestný
čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku však obsaženy ve
výčtu ustanovení § 163 tr. ř. jsou a jedná se tak o situaci, kdy trestní
stíhání pro tyto trestné činy bylo podmíněno souhlasem poškozené. Z obsahu
spisu se podává, že poškozená nebyla v rámci přípravného řízení poučena ve
smyslu ustanovení § 163 tr. ř., její souhlas s trestním stíhání obviněného ve
vztahu ke zločinu znásilnění a přečinu nebezpečného vyhrožování tedy nebyl v
této fázi dán. Souhlas poškozené byl udělen až dodatečně v rámci hlavního
líčení dne 4. 5. 2016 (č. l. 425v), kdy byla soudem dotázána, zda dává souhlas
s trestním stíháním obviněného pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr.
zákoníku ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., kdy právní kvalifikace
jednání obviněného podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku byla vypuštěna.
Přestože tedy bylo přípravné řízení zatíženo vadou spočívající v absenci
souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného, kdy tato byla odstraněna až
v rámci hlavního líčení, předmětnou vadu nelze v rámci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítat.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že příslušný
orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §
172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst.
1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to,
že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému
rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu
rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která
je založena podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., neboť trestní řád
výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti
trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání,
nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. – srov. R
38/2005 (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).
Důvod dovolání podle písm. e) tedy dopadá na případy, kdy mělo být trestní
stíhání obviněného zastaveno, což v projednávané věci nepřichází v úvahu, neboť
obviněný byl současně stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Kdyby u hlavního líčení poškozená vyslovila,
že s trestním stíháním obviněného pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku nesouhlasí, uvedená právní kvalifikace by byla vypuštěna
a obviněný by byl souzen toliko za přečin týrání osoby ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. K zastavení trestního stíhání jeho osoby by
nedošlo. Současně nemohlo být trestní stíhání obviněného zastaveno ani z toho
důvodu, že by poškozená nedala souhlas, neboť v přípravném řízení nebyla vůbec
dotázána, zda s trestním stíháním obviněného souhlasí. Ustanovení § 11 odst. 1
písm. l) tr. ř. dopadá na případy, kdy nebyl dán souhlas poškozeného nebo byl
souhlas dán, ale následně byl vzat zpět. V projednávané věci však ani jedna ze
situací nenastala, přičemž nelze presumovat, že souhlas poškozené nebyl dán jen
proto, že nebyla v rámci přípravného řízení v tomto směru dotazována, a už
vůbec se nejedná o situaci, kdy by vzala svůj souhlas zpět. Výslovné neudělení
souhlasu poté, co byl poškozený řádně poučen o následcích neudělení souhlasu s
trestní stíháním obviněného, nelze zaměňovat se situací, kdy souhlas poškozené
absentuje z důvodu, že nebyla řádně poučena podle § 163 tr. ř., tedy jí nebyl
dán prostor k tomu, aby souhlas udělila či nikoli. Poškozená byla u prvního
hlavního líčení, jehož se jako svědkyně účastnila, dotázána, zda souhlas s
trestním stíháním obviněného pro trestný čin znásilnění dává, a výslovně do
protokolu uvedla, že ano.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť
jej explicitně neuvedl, podle obsahu dovolání lze toto dovodit, neboť výslovně
uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Pod předmětný dovolací
důvod proto nelze obecně podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá
nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o svědecké výpovědi, znalecké
posudky a záznamy telekomunikačního provozu – zpráv SMS) a vadná skutková
zjištění (kdy trvá na tom, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil,
rozporuje vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené, vznik zranění,
zejména pak mechaniku zranění úst poškozené), stejně jako námitky, jimiž
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná
námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní
verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného násilí
vůči poškozené nedopustil).
Přestože v obecné rovině by bylo možno námitku, že nebyly naplněny znaky
předmětných skutkových podstat jemu za vinu kladených trestných činů, pod jím
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, tuto
obviněný uplatnil právě s odkazem na nesprávné hodnocení důkazů a z toho
neprávně učiněná skutková zjištění, tedy způsobem neregulérním. Námitky jím
uplatněné se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení
důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze
kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný
sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se
skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil
na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných
případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým
způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež
jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy,
prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci
dovolání uvádí. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů
nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené
poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu, neboť
neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí,
proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného M. F. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu