3 Tdo 143/2022-913
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2022 o dovolání, které podal obviněný R. F., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 6 To 297/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 144/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 4 T 144/2020 byl obviněný R. F. uznán ad 1) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, ad 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 7 330 Kč a P. T. částku 3 400 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 6 To 297/2021, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody týkajícím se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému stanovil povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 3 945 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou Všeobecná zdravotní pojišťovnu České republiky se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný své dovolání směřoval jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu i do výroku o povinnosti k náhradě škody. Rozsudku i řízení, které mu předcházelo, vytkl porušení základních zásad trestního řízení podle § 2 odst. 2, 5 a 6 trestního řádu, jakož i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
36 Listiny základních práv a svobod a vady spočívající v nejasných a neúplných skutkových zjištěních. Podle něj na základě těchto vad došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, protože pro závěr o jeho vině neměly soudy odpovídající obsahový podklad v důkazech, přičemž zhodnotily tyto důkazy způsobem, který nemůže být z hlediska zásad volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu přijatelný. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů rezignovaly na zjištění rozporů ve výpovědích svědků a upřednostnily závěry vyplývající z tvrzení svědků, které jsou ve vztahu k obviněnému usvědčující, oproti důkazům, které svědčí v jeho prospěch.
Soudy neuvedly relevantní důvod, proč nezohlednily výpověď svědkyně N. K. a tuto považovaly za nevěrohodnou. Její výpověď přitom byla spontánní, zcela věrohodná, maximálně vstřícná a ve vtahu k soudu zcela otevřená. Obviněný má za to, že po provedeném dokazování ve vztahu ke skutku 1) trvají důvodné pochybnosti o jeho vině a závěry učiněné soudy jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Navíc v tomto ohledu nejsou závěry soudů náležitě odůvodněny. V daném případě měl být skutek kvalifikován jako přečin výtržnictví, nikoliv jako zločin loupeže.
K druhému skutku pod bodem 2) obviněný uvedl, že se soudy nijak nevyrovnaly se skutečností, že svědkyně H. byla přítomna velmi úzkému časovému úseku celého skutkového děje, nebyla přítomna jeho začátku ani dalšímu průběhu, včetně toho nejpodstatnějšího. Navíc její výpověď není ani v zásadním rozporu s obhajobou obviněného. Soud podle něj pominul, že poškozená B. prokazatelně před soudem opakovaně lhala, pominul, že několik svědků ji označilo za osobu mstivou, manipulativní, schopnou potenciálně i křivého obvinění.
Soud nepřihlédl k rozporům ve výpovědích B. a jejích bratrů, nijak se nevyrovnal se skutečností, že poškozená byla v rozhodujících okamžicích skutkového děje pod vlivem návykových a psychotropních látek, které výrazně zkreslovaly její úsudek, nezohlednil ani skutečnost, že poškozená dlouhodobě návykové a psychotropní látky užívala. Soudy obou stupňů rezignovaly na provedení znaleckého posudku na její věrohodnost obecnou a zvláštní. K tomu se dovolatel odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k principu právní jistoty a s ním spojenou předvídatelností právního řádu.
V hlavním líčení podle něj nebyl proveden takový důkaz, který by jej věrohodně usvědčoval ze spáchání skutků.
Za daného stavu věci měly soudy postupovat důsledně dle zásady in dubio pro reo a obviněného ohledně skutků pod body 1, 2, 3 zprostit obžaloby dle § 226 písm. b), eventuálně c) trestního řádu. Dále namítl, že byl porušen § 2 odst. 2 trestního řádu a zásada presumpce neviny.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 6 To 297/2021 a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 4 T 144/2020 a aby dle § 265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby Nejvyšší soud České republiky dle § 265m odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. 6 To 297/2021 a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 4 T 144/2020 a sám rozhodl tak, že obviněného dle § 226 písm. c) trestního řádu zprostí ohledně skutků č. 1,2,3 obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 sloužil k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívaly v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nebylo možno vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu).
Obviněný podle něj až na jedinou výjimku nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinů, kterými byl uznán vinným, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Blíže zhodnotil, že obviněný na základě obecně formulovaných výhrad proti kvalitě důkazního řízení paušálně odmítá ve věci učiněná skutková zjištění. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině polemizoval s hodnocením důkazů soudy, zejména pokud šlo o svědecké výpovědi.
Jeho kritiku skutkových zjištění státní zástupce označil za nekonkrétní, neboť obviněný nepředkládal vlastní skutkovou verzi celé události a své námitky pojímal jako kritiku kvality odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné s ohledem na § 265a odst. 4 trestního řádu. Shodný charakter měly i námitky týkající se skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině. Obviněný v rámci své dovolací argumentace nevycházel ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale tato skutková zjištění odmítal a polemizoval s hodnocením důkazů.
Naprostá většina jeho námitek směřovala do oblasti skutkových zjištění a zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 obsahově neodpovídala. Dále uvedl, že obviněný sice formálně vytkl vadu týkající se tzv. extrémního rozporu, jeho reálná existence však z uplatněných námitek nevyplývala. K tomu dodal, že existenci tzv. extrémního rozporu nebo porušení práva obviněného na spravedlivý proces nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal jeho představám o správném způsobu hodnocení důkazů.
Dodal, že námitky, kterými se obviněný domáhal jiného hodnocení důkaz, by nemohly naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v nyní platném znění. Podle něj ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině soudy hodnotily svědecké výpovědi velmi pečlivě a zabývaly se i jejich určitou variabilitou. Stejně pečlivě byly hodnoceny výpovědi svědků ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině. Dle jeho mínění není jasné, v čem obviněný spatřuje překvapivost soudních rozhodnutí ve vztahu k výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, když tato právní kvalifikace byla uplatňována již od zahájení trestního stíhání.
Pod deklarovaný dovolací důvod by se dle státního zástupce dala podřadit námitka, podle které měl být skutek pod bodem 1) výroku o vině právně kvalifikován jako přečin výtržnictví podle § 358 trestního zákoníku. K tomu uvedl, že trestná činnost obviněného spočívala v tom, že fyzicky napadl P. T. v úmyslu zmocnit se jeho batohu s věcmi v něm uloženými. Ustanovení § 358 trestního zákoníku sice postihuje mj. napadení jiného spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nijak však nepostihuje okolnost, že napadení se pachatel dopustí v úmyslu zmocnit se věcí napadené osoby.
Užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci je znakem zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky tohoto zločinu. Jediná relevantně uplatněná námitka podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je tak zjevně nedůvodná. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 uvedl, že základním procesním předpokladem pro jeho užití byla existence výroku, kterým soud druhého stupně odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně.
V předmětné trestní věci však odvolací soud odvolání obviněného neodmítl ani nezamítl. Naopak ho, byť pouze v malé části, shledal důvodným a sám ve věci rozhodoval rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 tedy nepřicházelo v předmětné trestní věci vůbec v úvahu a v dovolacím řízení k němu podle státního zástupce nelze přihlížet.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu).
Obviněný R. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do § 265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněným v dovolání výslovně zmíněné dovolací důvody jsou tedy nově označeny písmeny h) a m). Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1.
1. 2022. Nově tedy důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Chomutově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že argumentace předestřená v dovolání obviněného byla z převážně části založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem. Téměř všechny jeho námitky byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přezkoumávaných rozhodnutí, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Nelze proto přisvědčit ani námitce, že postupem soudů obou stupňů bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.
K tomu lze pouze dodat, že obviněný na základě obecně formulovaných výhrad proti kvalitě důkazního řízení paušálně odmítal ve věci učiněná skutková zjištění. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině polemizoval s hodnocením důkazů soudy, zejména pokud šlo o svědecké výpovědi. K tomu však nepředkládal žádnou vlastní skutkovou verzi celé události a své námitky spíše pojímal jako kritiku kvality odůvodnění soudních rozhodnutí. Shodný charakter měly i námitky týkající se skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině. Námitky, kterými se obviněný domáhal jiného hodnocení důkazů, nemohou naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině totiž soudy hodnotily svědecké výpovědi velmi pečlivě a zabývaly se rovněž jejich určitou variabilitou. Stejně pečlivě hodnotily výpovědi svědků ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině. Hovořit nelze ani o namítané překvapivosti soudních rozhodnutí ve vztahu k výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, neboť tato právní kvalifikace byla uplatňována již od zahájení trestního stíhání.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo a porušení zásady presumce neviny Nejvyšší soud uvádí, že argumentace jejich neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením těchto zásad není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného.
Za relevantně uplatněnou lze označit námitku obviněného, že měl být skutek pod bodem 1) výroku o vině právně kvalifikován jako přečin výtržnictví podle § 358 trestního zákoníku. Ačkoliv šlo o námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, je zjevně nedůvodná. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestná činnost obviněného spočívala v tom, že fyzicky napadl P. T. v úmyslu zmocnit se jeho batohu s věcmi v něm uloženými. Ustanovení § 358 trestního zákoníku postihuje sice mj. napadení jiného spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nijak však nepostihuje okolnost, že se pachatel napadení dopustí v úmyslu zmocnit se věcí napadené osoby. Užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci je znakem zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a prvek násilí obviněného vůči poškozenému byl jednoznačně prokázán. Obviněný proto svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto zločinu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že základním procesním předpokladem pro užití tohoto dovolacího důvodu je existence výroku, kterým soud druhého stupně odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně. V předmětné trestní věci však odvolací soud odvolání obviněného neodmítl ani nezamítl. Naopak ho, byť pouze v malé části, shledal důvodným a sám ve věci rozhodoval rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 tedy nepřichází v předmětné trestní věci v úvahu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu