3 Tdo 1432/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15.
února 2006 o dovolání Nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch i
neprospěch obviněného R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
26. 4. 2005, sp. zn. 2 To 33/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 12/2004, t a k t o:
Podle § 265j tr. ř. se dovolání z a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 52 T 12/2004, byl
obviněný R. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 4 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním popsaným pod body 1) až 4)
výroku rozsudku. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním
příkazem Městského soudu v Brně, sp. zn. 89 T 119/2003, ze dne 23. 9. 2003,
byl obviněný podle § 248 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák.
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně.
Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně,
sp. zn. 89 T 119/2003, ze dne 23. 9. 2003, jenž nabyl právní moci dne 15. 10.
2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným společnostem B.s.r.o., se
sídlem S., B., částku ve výši 4.735.000,- Kč a R. A.s.r.o., tř. J., B., částku
ve výši 4.749.000,- Kč.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a státní
zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26.
4. 2005, sp. zn. 2 To 33/2005, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z
podnětu obou odvolání rozsudek soudu prvního zrušil v celém rozsahu. Podle §
259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud za částečně modifikovaných skutkových
okolností sám nově ve věci rozhodl tak, že se obviněný R. K. uznává vinným
trestným činem poškozování věřitele dle 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.,
který spočíval v tom, že „ od 11. září 2002, kdy se stal jediným jednatelem a
jediným společníkem společností B.s.r.o., se sídlem S. B., a R. A.s.r.o., tř.
J., B., nejméně srozuměn s tím, že tyto společnosti jsou zatíženy již splatnými
neuhrazenými závazky, přičemž v této době obě společnosti dlužily nejméně
společnosti G. P. P., spol. s r.o, souhrnnou částku 7.407.306,50 Kč, a
společnost R. A.s.r.o. dlužila nejméně společnosti R. a.s. částku 50.000,- Kč,
1/
jako osoba oprávněná nakládat s účty jím zastupovaných společností v době od
18. září 2002 do 9. října 2002 postupně vybral
a) z účtu společnosti R. A.s.r.o., tř. J., B., vedeného u V. C. Z.a.s., p. B. –
K. P., P.,
- dne 18.9.2002 částku ve výši 250.000,- Kč,
- dne 19.9.2002 částku ve výši 147.000,- Kč,
- dne 20.9.2002 částku ve výši 83.000,- Kč,
- dne 23.9.2002 částku ve výši 63.000,- Kč,
- dne 25.9.2002 částku ve výši 150.000,- Kč,
- dne 26.9.2002 částku ve výši 16.000,- Kč,
- dne 27.9.2002 částku ve výši 78.000,- Kč,
- dne 30.9.2002 částku ve výši 134.000,- Kč,
- dne 1.10.2002 částku ve výši 58.000,- Kč,
- dne 2.10.2002 částku ve výši 13.000,- Kč
- dne 3.10.2002 částku ve výši 7.000,- Kč,
- dne 4.10.2002 částku ve výši 16.000,- Kč,
- dne 9.10.2002 částku ve výši 4.000,- Kč.
b) z účtu stejné společnosti vedeného u V. C. Z.a.s., p. B.,
- dne 23.9.2002 částku ve výši 148.000,- Kč,
- dne 8.10.2002 částky ve výši 2.000,- Kč a 80.000,- Kč.
c) z účtu společnosti B.s.r.o., S., B., vedeného u V. C. Z. a.s., p. B.- K.
P., P.,
- dne 18.9.2002 částku ve výši 200.000,- Kč,
- dne 19.9.2002 částku ve výši 250.000,- Kč,
- dne 20.9.2002 částku ve výši 557.000,- Kč
- dne 23.9.2002 částku ve výši 70.000,- Kč,
- dne 25.9.2002 částku ve výši 7.000,- Kč,
d) z účtu stejné společnosti, vedeného u V. C. Z.a.s., p. B. M.-P.,
- dne 23.9.2002 částku ve výši 124.000,- Kč,
- dne 30.9.2002 částku ve výši 27.000,- Kč,
tedy finanční prostředky v celkovém objemu 2.484.000,- Kč, se kterými naložil
blíže nezjištěným způsobem,
2/
dne 3. října 2002 prodal na základě kupních smluv uzavřených se společností P.
C. Z. s.r.o. B., H., zastoupenou jednatelem L. Š., zařízení čtyř lékáren do té
doby provozovaných společností R. A.s.r.o., tř. J., B. – dvou lékáren v B. na
B. u. a na L. u. a dvou lékáren v H., na u. P. a na n. T.G.M., za částku
1.500.000,- Kč a skladové zásoby léků za 2.000.000,- Kč, dále zařízení dvou
lékáren do té doby provozovaných společností B.s.r.o., S., B., v B., na S.u. a
v B., na H. n., rovněž za 1.500.000,- Kč a skladové zásoby léků za 2.000.000,-
Kč, tedy celkem za částku 7.000.000,- Kč,
3/
dne 4. října 2002 uzavřel jako jednatel společnosti R. A.s.r.o., tř. J., B.,
jako postupitel smlouvy s postupníkem obchodní firmou R. D. C. s.r.o., B., H.,
zastoupenou L. Š.:
a) smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postoupil postupníkovi pohledávky
dle faktur vystavených dne 30.9.2002 za zdanitelná plnění vyplývající z
podnikatelské činnosti postupitele v lékárně na B. u. v B., a to dle:
- fa vystavených V. z. p. ČR na zaplacení částky ve výši 156.124,40 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavených V. z. p. ČR na zaplacení částky ve výši 22.541,- Kč s datem
splatnosti 15.10.2002,
- fa. vystavené H. z. p. na zaplacení částky ve výši 424,40 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené O. Z. P. z. b., p. a s. na zaplacení částky ve výši 27.894,70
Kč s datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené Z. p. M. V. ČR na zaplacení částky ve výši 86.490,- Kč s datem
splatnosti 16.10.2002,
- fa vystavené Z.P. M¨.-A. na zaplacení částky ve výši 42.832,- Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené Č.n.z.p. na zaplacení částky ve výši 8.082, 50 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
tedy pohledávky za uvedenými pojišťovnami v celkové výši 344.389,- Kč,
b) smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postoupil postupníkovi pohledávky
dle faktur za zdanitelná plnění vyplývající z podnikatelské činnosti
postupitele v lékárně na L. u. v B., a to dle:
- fa vystavené dne 3.9.2002 Z. š. na částku 1.000,- Kč splatnou 19.9.2002,
- fa vystavené dne 12.9.2002 O.Z.P. z. b., p. a s. na zaplacení částky ve výši
2.951,80 Kč s datem splatnosti 30.9.2002,
- fa vystavené dne 16.9.2002 V. Č. R.na zaplacení částky ve výši 78.794,76 Kč s
datem splatnosti 4.10.2002,
- fa. vystavené dne 30.9.2002 V. Č. R.na zaplacení částky ve výši 84.711,16 Kč
s datem splatnosti 18.10.2002,
- fa. vystavené dne 30.9.2002 V. Č. R.na zaplacení částky ve výši 1.953,70 Kč s
datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 V.Z.P.ČR na zaplacení částky ve výši 28.430,13 Kč
s datem splatnosti 15.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 V.Z.P.ČR na zaplacení částky ve výši 722,40 Kč s
datem splatnosti 15.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 O.Z.P. z.b.,p. a s. na zaplacení částky ve výši
13.187,64 Kč s datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Z.M. ČR na zaplacení částky ve výši 51.238,98 Kč s
datem splatnosti 16.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Z.P.M.-A. na zaplacení částky ve výši 4.965,64 Kč
s datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Č.n.z.p. na zaplacení částky ve výši 7.997,39 Kč
s datem splatnosti 18.10.2002,
tedy pohledávky za uvedenými pojišťovnami a škodou v celkové výši 275.953,60,
c) smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postoupil postupníkovi pohledávky
dle faktur vystavených dne 30.9.2002 za zdanitelná plnění vyplývající z
podnikatelské činnosti postupitele v lékárně „N.P.“ v H., a to dle:
- fa vystavené R. b. p. O., z.p., na zaplacení částky ve výši 34.322,70 Kč s
datem splatnosti 21.10.2002,
- fa vystavené Z.M. ČR na zaplacení částky ve výši 32.631,60 Kč s datem
splatnosti 19.10.2002,
- fa. vystavené O.Z.P. z. b. p. a s. na zaplacení částky ve výši 2.767,10 Kč s
datem splatnosti 20.10.2002,
- fa. vystavené Z.P.M.-A. na zaplacení částky ve výši 2.000,50 Kč s datem
splatnosti 20.10.2002,
- fa vystavené H. z. p. na zaplacení částky ve výši 4.598,90 Kč s datem
splatnosti 20.10.2002,
- fa vystavené V. z. p. na zaplacení částky ve výši 7.369,70 Kč s datem
splatnosti 17.10.2002,
- fa vystavené Č. n. z. p. na zaplacení částky ve výši 6.386,90 Kč s datem
splatnosti 20.10.2002,
- fa vystavené V. Č. R. na zaplacení částky ve výši 52.312,40 Kč s datem
splatnosti 20.10.2002,
tedy pohledávky za uvedenými pojišťovnami v celkové výši 142.389,80 Kč,
d) smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postoupil postupníkovi pohledávky
dle faktur za zdanitelná plnění vyplývající z podnikatelské činnosti
postupitele v lékárně „U N.“ v H., M.n., a to dle:
-fa vystavené dne 3.9.2002 Z. z. s. H. na zaplacení částky ve výši 13.535,40 Kč
s datem splatnosti 17.9.2002,
- fa vystavené dne 3.9.2002 Z. z. s. H. na zaplacení částky ve výši 3.209,60 Kč
s datem splatnosti 17.9.2002,
- fa vystavené dne 3.9.2002 Z. z. s. H. na zaplacení částky ve výši 61,- Kč s
datem splatnosti 17.9.2002,
- fa vystavené dne 31.8.2002 Č. n. z. p. na zaplacení částky ve výši 16.290,10
Kč s datem splatnosti 28.9.2002,
- fa vystavené dne 17.9.2002 V. Č. R.na zaplacení částky ve výši 79.221,30 Kč s
datem splatnosti 5.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 s.r.o. H. na zaplacení částky ve výši 868,80 Kč s
datem splatnosti 15.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Z. z. s. H. na zaplacení částky ve výši 19.124,50
Kč s datem splatnosti 15.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Z. z. s. H. na zaplacení částky ve výši 5.749,50
Kč s datem splatnosti 15.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 V. Č. R.na zaplacení částky ve výši 89.842,10 Kč s
datem splatnosti 15.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 V. z. p. na zaplacení částky ve výši 9.585,70 Kč s
datem splatnosti 16.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 H. z. p. na zaplacení částky ve výši 2.481,80 Kč s
datem splatnosti 19.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 O. Z. P. z .b. p. a s. na zaplacení částky ve výši
16.554,70 Kč s datem splatnosti 19.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Z. M. ČR na zaplacení částky ve výši 68.009,20 Kč
s datem splatnosti 15.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 R. b. p. O., z. z. p., na zaplacení částky ve výši
28.876,10 Kč s datem splatnosti 19.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Z. p. M.-A. na zaplacení částky ve výši 4.432,40
Kč s datem splatnosti 19.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Č. n. z. p. na zaplacení částky ve výši 14.789,30
Kč s datem splatnosti 19.10.2002,
tedy pohledávky za uvedenými pojišťovnami v celkové výši 372.631,50 Kč,
když všechny čtyři skupiny pohledávek v celkové výši 1.135.363,90 Kč prodal za
95 % z uvedených hodnot dle jednotlivých smluv, kupní cena dle smluv měla být
postupníkem zaplacena do 14 dnů, avšak obžalovaný již v době uzavírání smluv
věděl, že se společností R. A. s.r.o., tř. J., B., nebude reálně dále podnikat
a že touto smlouvou celou hodnotu pohledávek ve skutečnosti bezúplatně převádí
na společnost R. D. C., s.r.o., B.,
4/
dne 4. října 2002 uzavřel jako jednatel společnosti B. s.r.o. B., S., jako
postupitel smlouvy s postupníkem obchodní firmou R. D. C. s.r.o., B., H.,
zastoupenou L. Š., a to:
a) smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postoupil postupníkovi pohledávky
dle faktur vystavených za zdanitelná plnění vyplývající z podnikatelské
činnosti postupitele v lékárně H. v B., a to dle:
- fa vystavené dne 15.9.2002 V. Č. R. na zaplacení částky ve výši 777.732,90 Kč
s datem splatnosti 3.10.2002,
- fa vystavené dne 15.9.2002 V. Č. R. na zaplacení částky ve výši 6.154,70 Kč s
datem splatnosti 3.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 V. Č. R. na zaplacení částky ve výši 847.861,60 Kč
s datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 V. Č. R. na zaplacení částky ve výši 26.675,30 Kč
s datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 V. Č. R. na zaplacení částky ve výši 1.316,50 Kč s
datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Z.P.M.-A. na zaplacení částky ve výši 24.608,20 Kč
s datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Č.n.z.p. na zaplacení částky ve výši 15.241,90 Kč
s datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 Z.M. ČR na zaplacení částky ve výši 343.286,90 Kč
s datem splatnosti 16.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 V. z. p. ČR na zaplacení částky ve výši 189.848,10
Kč s datem splatnosti 15.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 H. z. p.na zaplacení částky ve výši 2.177,60 Kč s
datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené dne 30.9.2002 O. Z. P. z.b.p. a s. ve výši 76.300,80 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
tedy pohledávky za uvedenými pojišťovnami v celkové výši 2.311,204,50 Kč,
b) smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postoupil postupníkovi pohledávky
dle faktur vystavených dne 30.9.2002 za zdanitelná plnění vyplývající z
podnikatelské činnosti postupitele v lékárně „N. S.“, B., a to dle:
- fa vystavené V. Č. R. na zaplacení částky ve výši 38.550,10 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené Z.M. ČR na zaplacení částky ve výši 7.938,90 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené Č.n.z.p. na zaplacení částky ve výši 1.952,50 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené V. z. p. na zaplacení částky ve výši 1.441,70 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002
- fa vystavené O. Z. P. z.b.p. a s. na zaplacení částky ve výši 1.126,30 Kč s
datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené H. z. p. na zaplacení částky ve výši 1.268,70 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené R. b. p. O., z. z. p., na zaplacení částky ve výši 741,50 Kč s
datem splatnosti 18.10.2002,
- fa vystavené Z.P.M.-A. na zaplacení částky ve výši 347,10 Kč s datem
splatnosti 18.10.2002,
tedy pohledávky za uvedenými pojišťovnami v celkové výši 53.366,80 Kč,
když obě dvě skupiny pohledávek v celkové výši 2.364.571,30 Kč prodal za 95 % z
uvedených hodnot dle jednotlivých smluv, kupní cena dle smluv měla být
postupníkem zaplacena do 14 dnů, avšak obžalovaný již v době uzavírání smluv
věděl, že se společnosti B.s.r.o., S., B., nebude reálně dále podnikat a že
touto smlouvou celou hodnotu pohledávek ve skutečnosti bezúplatně převádí na
společnosti R. D. C., s.r.o., B.“
Za tento trestný čin a vícečinně se sbíhající trestný čin zpronevěry podle §
248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným trestním
příkazem Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, č.j. 89 T 119/2003-57, byl
obviněný podle § 256 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst 2 tr. zák.,
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců.
Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej soud pro výkon tohoto trestu zařadil
do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev s předměty
činnosti zprostředkování služeb a obchodu, specializovaný maloobchod,
velkoobchod, zastavárenská činnost, provozování lékáren a činnosti
podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců, včetně
jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu pěti let. Podle § 35
odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu
Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, č.j. 89 T 119/2003-57, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly
společnosti B.s.r.o., se sídlem S., B., a R. A.s.r.o., tř. J., B., odkázány se
svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek
odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 4. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr.
ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala následně nejvyšší
státní zástupkyně ve prospěch i v neprospěch obviněného R. K. dovolání, a to
proti výrokům o vině i trestu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka zrekapitulovala
obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména soudu odvolacího, a namítla, že s
právními názory dovolacího soudu nelze souhlasit. Jednání obviněného v případě
dílčích útoků 3) - 4) podle ní sice skutečně nebylo možno kvalifikovat jako
trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., avšak z jiných důvodů, než jaké
uváděl odvolací soud. Podle dovolatelky lze totiž jako zpronevěru posoudit jen
přisvojení si cizí věci a nikoli jiných majetkových hodnot. Pohledávky přitom
nejsou věcí ve smyslu práva občanského a za věci je nepovažuje ani trestní
zákon. V případě uvedených dílčích útoků přichází proto v úvahu jejich
posouzení jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák.
Podle dovolatelky však především nelze souhlasit s právním názorem odvolacího
soudu v tom, že peníze a movité věci z majetku společností B.F.K.S., s.r.o. a
R. A. , s.r.o. nebyly ve vztahu k obviněnému R. K. jako k jedinému společníkovi
předmětných společností cizí svěřenou věcí. V uvedené souvislosti dovolatelka
zdůraznila, že fyzické a právnické osoby jsou subjekty právních vztahů, do
kterých mohou ze zákona vstupovat. Tak jako je nutno striktně oddělovat
subjektivitu právnické osoby, např. společnosti s ručením omezeným, a právní
subjektivitu právnických osob, které se sdružily za účelem vytvoření právnické
osoby, je nutno samostatně nahlížet i na majetek těmto subjektům náležející.
Obchodní společnosti jako právnické osoby mají svůj vlastní majetek, s nímž
podnikají a hospodaří, a ve vztahu k němu nesou i samostatnou majetkovou
odpovědnost ve všech právních vztazích, do nichž vstupují. Společnost s ručením
omezeným odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem, zatímco
společníci ručí společně a nerozdílně za závazky společnosti pouze do výše
souhrnu nesplacených částí vkladů všech společníků. To znamená, že společníci
obchodní společnosti nejsou vlastníky majetku obchodních společností a nelze
hovořit ani o vztahu spoluvlastnickém, který by byl případně vymezen velikostmi
podílů u jednotlivých společníků. Stejně tak nepřipadá v úvahu ztotožňovat
majetková práva společníků s vlastnickým právem společnosti k jejímu vlastnímu
majetku. Podle dovolatelky lze proto jednoznačně dovodit, že majetek jakékoli
obchodní společnosti je ve vztahu k osobám společníků majetkem pro ně vždy
cizím. Není přitom rozdílu, zda jde o jediného společníka nebo o pluralitu
společníků. Dovolatelka současně s podpůrným odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, připomněla, že snížení
majetku poškozené společnosti nemá dopad pouze na majetkové poměry této
společnosti, ale i jiných subjektů, které s ní nejsou přímo strukturálně
propojeny, např. jejich věřitelů, jímž by v důsledku majetkové ztráty nemohly
být včas nebo vůbec splněny dříve vzniklé závazky. I když se citované
rozhodnutí týká jiného typu společnosti, dopadají podle dovolatelky jeho závěry
i na případ obviněného R. K., neboť majetek obchodní společnosti a majetek
fyzických osob v ní sdružených je nutno důsledně rozlišovat i tehdy, když v
konkrétním případě veškerá práva a povinnosti plynoucí z účasti ve společnosti
náležejí jediné fyzické osobě.
Dovolatelka dále poukázala na to, že nelze souhlasit ani s další úvahou
odvolacího soudu, že obviněný z titulu svého jednatelského postavení svěřil
spravovaný majetek sám sobě, a že z tohoto důvodu není možné učinit závěr, že
by následně jednal v rozporu s účelem svěření. Podle dovolatelky je důležité
to, že okamžik „svěření“ věci ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. nelze u
obviněného dovozovat až od doby, kdy s jednotlivými částmi majetku společnosti
fakticky disponoval, ale již od okamžiku dřívějšího, kdy mu jako jednateli
vzniklo oprávnění, resp. možnost činit majetkové úkony s celým obchodním
majetkem právnické osoby. Pokud odvolací soud vyslovil názor, podle něhož
jediný společník a jednatel obchodní společnosti může volně nakládat s majetkem
společnosti až do té míry, dokud určitá dispozice s tímto majetkem nenarazí na
jiné zájmy chráněné trestním zákonem, pak podle dovolatelky zcela opominul
ustanovení § 135 odst. 2 v návaznosti na § 194 odst. 5 ObchZ. Podle citovaných
ustanovení přitom jednatelům společností s ručením omezeným zákon ukládá
povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, přičemž za
takovouto péči je potřeba považovat odpovědné a svědomité chování, které se
očekává od vlastníků pečujících o svůj vlastní majetek v zájmu jeho řádného
uchování a při vyvarování se všech kroků jej ohrožujících. Dovolatelka
zdůraznila, že jednání obviněného R. K., které směřovalo k systematickému
vyvedení co největšího objemu majetku z obou obchodních společností, jejichž
jménem jednal a jejichž byl společníkem, nelze z tohoto pohledu rozhodně
považovat za jednání v souladu s výše uvedenými ustanoveními obchodního
zákoníku. Z nich podle dovolatelky současně logicky vyplývá, že dispozice
jednatele se svěřeným majetkem – bez ohledu na počet společníků obchodní
společnosti není neomezená a že s tímto majetkem nemůže volně nakládat pro
svoji osobní potřebu nebo pro potřebu jiných osob.
Na shora konstatovaném základě pak dovolatelka dospěla k závěru, že jednání
obviněného R. K. popsané pod body 1) - 2) výroku o vině naplňovalo všechny
obligatorní zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.
Finanční prostředky a movité věci (zařízení lékáren a zásoby léků) z majetku
obou obchodních společností, popř. výtěžek z prodeje movitých věcí, byly ve
vztahu k obviněnému jako k jednateli těchto obchodních společností cizí
svěřenou věcí. Pokud obviněný si vytvořil možnost s těmito věcmi trvale
disponovat a naložil s nimi způsobem nijak nesouvisejícím se zajištěním
fungování obou společností, pak si podle dovolatelky tyto věci přisvojil tak,
jak to má na mysli ustanovení § 248 tr. zák. Z hlediska jeho trestní
odpovědnosti není přitom rozhodné, zda majetkový prospěch z trestné činnosti
měl sám obviněný, anebo zda výtěžek z ní předával – jak nasvědčují výsledky
dokazování – jiným osobám. Dovolatelka současně poukázala na existenci
skutkových okolností významných vzhledem k ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák a §
88 odst. 1 tr. zák. s tím, že lze učinit závěr, že konkrétní stupeň společenské
nebezpečnosti jednání obviněného by plně opravňoval aplikaci kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. i z
hlediska materiální stránky.
Protože – jak bylo výše uvedeno – právní kvalifikace trestného činu zpronevěry
podle § 248 tr. zák. nepřicházela v úvahu v případě skutků pod body 3) – 4)
výroku o vině, mělo být podle dovolatelky toto jednání posouzeno jako trestný
čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Podle
jejího názoru však popis skutku, jak jej formuloval odvolací soud ve výrokové
části svého rozsudku, neobsahuje skutkové okolnosti odpovídající všem zákonným
znakům uvedeného trestného činu. Popis skutku sice obsahuje skutečnosti
odpovídající zákonnému znaku zcizení majetku, neobsahuje však skutečnosti
odpovídající objektivnímu znaku alespoň částečného zmaření uspokojení
oprávněných pohledávek věřitelů obchodních společnosti B.F.K.S., s.r.o. a R. A.
, s.r.o., a rovněž subjektivní stránka trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 tr. zák. ze skutkových vět podle dovolatelky jednoznačně nevyplývá.
Okolnosti svědčící o existenci subjektivní stránky trestného činu podle § 256
tr. zák. jsou sice rozvedeny na str. 32 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu,
ale ani zde nejsou jednoznačně formulovány okolnosti, ze kterých by vyplývalo,
že skutečně došlo ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Takové skutečnosti
přitom musí být alespoň v základních rysech uvedeny v tzv. skutkové větě výroku
rozsudku.
Nejvyšší státní zástupkyně své dovolání v závěru shrnula tak, že rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým byl obviněný R. K. uznán vinným pokračujícím trestným
činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.
spáchaným útoky popsanými pod body 1) – 4) výroku o vině, spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku. Útoky popsané pod body 1) – 2) výroku o vině měly být
totiž posouzeny jako podstatně závažnější trestný čin zpronevěry podle § 248
odst. 1, 4 tr. zák. V případě útoků uvedených pod body 3) – 4) výroku o vině
sice přicházela v úvahu právní kvalifikace podle § 256 tr. zák., avšak skutek v
podobě vymezené ve výroku o vině všechny znaky předmětného trestného činu
nevykazuje. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl podle dovolatelky proto
„porušen zákon ve prospěch a pokud se týká nepřiléhavého popisu skutku pod body
3) – 4) výroku o vině též v neprospěch obviněného“ R. K.
Z těchto důvodů Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud 1) podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2005, sp. zn.
2 To 33/2005, dále aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1.
2005, sp. zn. 52 T 12/2004, a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu; 2) podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v
Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; 3) v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném
zasedání. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i
pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K dovolání Nejvyšší státní zástupkyně se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2
tr. ř. prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný R. K. a uvedl,
že odvolací soud učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění a vyvodil z
nich odpovídající právní závěry, které řádně a obsáhle odůvodnil. Obviněný
zdůraznil, že byl jediným společníkem a jednatelem společností, které jsou
uvedeny ve výroku napadeného rozsudku, a tudíž byl jejich vlastníkem, takže
mohl neomezeně disponovat s jejich majetkem. Pokud s tímto majetkem disponoval
v rozporu se zákonem, pak mohl být postižen pouze pro takový trestný čin, na
který jeho jednání dopadalo, ale nikoliv pro trestný čin, který se vztahuje k
cizímu majetku. Vzhledem k těmto skutečnostem se obviněný neztotožnil s
argumentací uplatněnou v dovolání, jež je podle jeho názoru nesprávná. Proto
navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že se dovolání podle § 265j tr. ř. jako
nedůvodné zamítá. Rovněž obviněný vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. souhlas, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje
proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání
opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní
podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov.
§ 265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se
způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnosti, o které nejvyšší státní
zástupkyně opírá podané dovolání, jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní, je-li namítáno v
podstatě to, že soudy zjištěný skutkový stav věci byl u dílčích útoků (skutků)
pod body 1) – 2) napadeného rozsudku podřaditelný pod znaky skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., a že pouze u dílčích
útoků (skutků) bod body 3) – 4) přicházelo v úvahu (nikoliv ovšem bez dalšího)
jejich posouzení jako trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §
256 tr. zák.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:
Především je třeba přisvědčit názoru dovolatelky, že jednáním popsaným pod
bodem 3) –4) napadeného rozsudku se obviněný R. K. nemohl dopustit trestného
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. U trestného činu zpronevěry zákon totiž
předpokládá, že si pachatel přisvojí cizí svěřenou věc a nikoliv jiné
majetkové hodnoty. Takovou majetkovou hodnotu představují mj. i pohledávky, a
přitom právě pohledávky společností R. A. , s. r. o. a B.F.K.S., s. r. o. byly
v posuzované věci předmětem útoku. To znamená, že v daném případě chybí jeden
ze základních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry.
S právním názorem dovolatelky lze souhlasit i v tom, že věci z majetku výše
uvedených obchodních společností (peníze, movité věci) byly ve smyslu
ustanovení § 248 tr. zák. vůči obviněnému R. K. cizími věcmi. Dovolatelka se
zde opírá o současnou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž definičním znakem
právnických osob je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je
jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto
majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž
vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou vlastníky
či podílovými spoluvlastníky majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k
obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností
společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém
zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu. Za závazky
kapitálových obchodních společností společníci neručí anebo ručí jen omezeně.
Vzhledem k tomu, že společníci nemohou být přímo poškozenými osobami v
případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti,
mohou se sami dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní
společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To
platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví - zejména jde-li
o majoritní společníky obchodních společností - o tzv. vlastnících těchto
společností, např. o „vlastnících“ společností s ručením omezeným či akciových
společností. Ani takové osoby ovšem nejsou vlastníky majetku obchodní
společnosti v právním smyslu (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005).
Problematiku naznačenou v předcházejícím odstavci je však třeba dále rozvinout
se zaměřením na posuzovaný případ, tj. zda může dojít ke spáchání trestného
činu (a podle jakého ustanovení trestního zákona) jednáním fyzické osoby, která
je jediným společníkem ve společnosti s ručením omezeným. Jestliže v předmětné
věci měly zmiňované jednočlenné společnosti s ručením omezeným nesplacené
závazky vůči jiným osobám (věřitelům), bylo třeba uvažovat především o trestní
odpovědnosti obviněného R. K. (jako jediného společníka) za trestný čin
poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., pokud jednal s cílem zašantročit
majetek obou společností použitelný k uspokojení věřitelů z těchto vzniklých
závazků. Pokud by ovšem obviněný jako jediný společník a jednatel byl veden
snahou zbavit obě společnosti s ručením omezeným majetku za situace, kdy by
tyto společnosti měly řádně vypořádány všechny závazky vůči ostatním osobám,
pak by se jeho jednání de facto omezilo jen na vztah mezi ním a oběma
společnostmi (resp. jejich majetkem), neboť žádné z třetích osob by se
netýkalo. To znamená, že z formálního hlediska by bylo možno připustit naplnění
znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. (popř. trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.), pokud by
se obviněný s majetkovou podstatou svých společností „vypořádal“ výše popsaným
způsobem. Stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost ( § 3 odst. 2, 4
tr. zák.) by ovšem byl v takovém případě jen nepatrný, neboť čin by se třetích
osob netýkal a veřejné zájmy by jím byly dotčeny jen okrajově.
V nyní projednávané věci vycházel odvolací soud při právním posouzení skutku
uvedeného pod body 1) – 4) ze zjištění, že u všech jednotlivých dílčích útoků
směřovalo jednání obviněného R. K. jednoznačně k tomu, aby ze společností
B.F.K.S., s.r.o. a R. A. , s.r.o., jejichž jediným společníkem a jediným
jednatelem se od 11. 9. 2002 stal, byl vyveden majetek, a tím zmařil uspokojení
pohledávek nejméně společností G. P. P., s.r.o. a R., s.r.o. a způsobil tak
škodu ve výši minimálně 7,457.306,50 Kč. Všechny tyto rozhodné skutečnosti byly
zahrnuty zaviněním obviněného ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.). S ohledem na
skutečnosti, jež Nejvyšší soud zmínil v předcházejících odstavcích, pak
odvolacímu soudu nelze vytknout, kvalifikoval-li předmětný skutek jako trestný
čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a
nikoliv též (v bodech 1/ a 2/) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák.
Na věcnou správnost jeho rozhodnutí přitom v daném případě nemá vliv to, že se
odvolací soud s některými právními otázkami vypořádal chybně, jak na to konečně
ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatelka upozornila. Tyto chybné
právní úvahy odvolacího soudu nahradil Nejvyšší soud tam, kde to považoval za
potřebné, vlastním právním názorem. Současně je třeba připomenout, že podle §
265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Nejvyšší soud se přitom neztotožnil s názorem dovolatelky, že popis skutku ve
výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu je z hlediska soudem použité
skutkové podstaty neúplný do té míry, že by se ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednalo o takovou
vadu, jež by sama o sobě mohla podmiňovat postup dovolacího soudu podle § 265k
tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že skutek, jak je formulován ve výrokové části
rozsudku, v zásadě odpovídá použité právní větě i právní kvalifikaci skutku
jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4
tr. zák. Určité nepřesnosti ve formulaci skutku lze pak překlenout shrnutím
skutkového stavu věci, jak to odvolací soud učinil a popsal především na str.
32 a 33 rozsudku. Nejde tudíž o vady se kterými by dovolací soud mohl spojovat
závěr o tom, že napadené pravomocné rozhodnutí nemůže obstát, a že je třeba je
zrušit.
Z důvodů, které Nejvyšší soud shora vyložil, lze rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci, který v projednávané věci rozhodoval v postavení soudu druhého
stupně, považovat za správné a odpovídající zákonu, neboť skutek (jak byl po
provedení a vyhodnocení důkazů zjištěn) tento soud po právní stránce správně
posoudil jako výše uvedený trestný čin poškozování věřitele a nikoliv též
zčásti jako trestný čin zpronevěry, jak se toto ve svém mimořádném opravném
prostředku domáhala dovolatelka. Nesprávné posouzení některých hmotně právních
skutečností soudem přitom nemělo relevantní dopad na věcnou správnost
napadeného rozhodnutí. Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud na podkladě
provedeného dovolacího přezkum nezjistil, že by napadené rozhodnutí bylo ve
vztahu k dovolacím námitkám zatíženo vadami předpokládanými v uplatněném
dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo proto shledáno důvodným a Nejvyšší
soud je podle § 265j tr. ř. z a m í t l . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler