3 Tdo 1450/2011-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
ledna 2012 o dovolání podaném J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 660/2010 ze dne 8. června 2011, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.
34 T 332/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 34 T 332/2008 ze dne 2. listopadu
2010 byl dovolatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle
§ 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový
děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený
trestný čin byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v
ozbrojených sborech v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání J. S. (a příslušného státního zástupce) rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením sp. zn. 31 To
660/2010 ze dne 8. června 2011 tak, že obě podaná odvolání podle § 256
trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal J. S. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech
tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v odvolání
podaném proti rozsudku soudu prvního stupně namítl zejména to, že neměl v
úmyslu způsobit jinému neoprávněný prospěch a ani „žádný nezpůsobil.“
Poukazoval tak na skutečnost, že tzv. neoprávněný prospěch musí být na úrovni
závažné újmy nebo škody, jak to má na mysli ustanovení § 329 odst. 1 tr.
zákoníku. V této souvislosti odkazoval na Komentář ke zvláštní části trestního
zákona č. 140/61 Sb., § 158, nakladatelství PANORAMA 1980 str. 565, kde je
pojem „neoprávněného prospěchu“ vyložen tak, že jde např. o protiprávní
zvýhodnění při přidělování bytů, stavebních parcel, protiprávní povolení
stavby, nestíhání pachatele trestného činu a podobně, přičemž podobné
stanovisko je obsaženo i v „komentáři k tr. zákoníku dr. Rizmana na str. 2874,
BECK 2010“. Uvedl, že s těmito jeho argumenty se krajský soud vyrovnal tak, že
dovolatel jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, přičemž v
odůvodnění svého rozhodnutí se pustil do spekulací, přičemž však nevysvětlil, v
čem má spočívat opatření neoprávněného prospěchu jinému. Vyjádřil přesvědčení,
že sice sdělením informace, kdo je majitelem určitého vozidla, se dopustil
porušení předpisů, ale nezpůsobil nikomu neoprávněný prospěch. Z výše uvedených
důvodů je proto dovolatel přesvědčen, že jeho jednání nezakládá skutkovou
podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, ale jde o kázeňský přestupek a je tudíž dán dovolací důvod dle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl tedy Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen
Nejvyššímu soudu), aby „napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v
Ústí nad Labem, pobočka Liberec, aby vše v potřebném rozsahu projednal a
rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce).
V tomto svém vyjádření uvedl, že s ohledem ke svému obsahu podaný mimořádný
prostředek sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., nicméně argumentaci dovolatele o jeho hmotně právnímu výkladu přisvědčit
nelze. K odůvodnění, které v dané problematice hodnocení naplnění pojmu
„opatření neoprávněného prospěchu“ učinily soudy obou stupňů (a které dle jeho
názoru mají logiku a lze se s nimi ztotožnit), se vyjádřil v tom směru, že je
nutno konstatovat, že získání informací vedoucích k identifikaci majitele
konkrétního vozidla, v řadě stávajících situací a mezilidských vztahů, může
vést k získání značného prospěchu, jak ve sféře majetkové, tak i třeba na poli
morálního zadostiučinění. Za dané situace, kdy provedl lustraci daného vozidla
a následně tyto získané informace předal O. J., takto věděl, že jím poskytované
informace mohou být využity rovněž způsobem odpovídajícím prospěchu druhé osoby
a s touto eventualitou musel být i předem srozuměn. Z výše uvedených důvodů
proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Současně souhlasil, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil i pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. r) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
V rámci předmětného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek tak, jak je
uveden v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (případně soudu
odvolacího), byl nesprávně posouzen jako daný trestný čin, přestože se jedná o
trestný čin jiný nebo popsaný skutek není vůbec trestným činem. Z hlediska
předmětného dovolacího důvodu jsou tak námitky obsažené v podaném dovolání
uplatněny právně relevantně, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.
K tomu je namístě uvést následující:
Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, dovolatel provedl kompletní
lustraci osoby D. B., a jeho osobního vozidla značky Škoda Octavia s úmyslem
tyto údaje předat osobě O. J., který jej o zjištění těchto údajů požádal,
přičemž věděl, že tyto údaje shromažďuje Policie ČR ve svých systémech na
základě ustanovení § 42g a násl., o Policii ČR č. 283/1991 Sb., a takto jednal
v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 28/2005, který upravuje
jednotný postup při provozování programu „Dotazy do informačních systémů“ a
současně tak i nerespektoval ustanovení § 42k a § 52 zákona o Policii ČR č.
283/1991 (dále jen zák. o policii).
Ustanovení § 42k zák. o policii upravuje předávání osobních údajů a podle odst.
1 tohoto ustanovení policie, kdy ta předá osobní údaje jiným orgánům nebo
osobám, a) stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon, b) je-li to ve prospěch
osoby, k níž se osobní údaje vztahují, a tato osoba dala k předání souhlas nebo
lze její souhlas na základě okolností důvodně předpokládat, nebo c) je-li
předání osobních údajů nezbytné k odstranění bezprostředního závažného ohrožení
bezpečnosti osob nebo veřejného pořádku. Podle ustanovení § 52 zák. odst. 1
zák. o policii je policista povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se
kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které
v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby
zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Tato povinnost trvá i po skončení
služebního poměru policisty.
V souvislosti s dovolatelem uplatněnými námitkami týkajícími se absence
zákonných znaků skutkové podstaty jemu přisuzovaného trestného činu je možno
odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 5. 2009, sp.
zn. 3 Tdo 1623/2008, podle kterého jestliže si pachatel jako příslušník Policie
České republiky opatřil pro své soukromé účely informace o konkrétních osobách
či věcech (např. údaje týkající se určité osoby a jejího osobního automobilu),
jde o takový výkon jeho pravomoci veřejného činitele, který odporuje zákonu
(viz např. § 42g odst. 1 písm. a/, písm. b/ zák. č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2008), přičemž za splnění
ostatních podmínek lze takové jednání posoudit jako trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v
jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji
podle § 178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. 1) Neoprávněný prospěch, který v
takovémto případě (třetí osobě) vznikl je zcela zřejmý, když za dané situace
neměl O. J. žádnou zákonnou možnost, jak si opatřit osobní údaje D. B., přičemž
námitka dovolatele, že si je tento mohl opatřit i jinou cestou, např. tak, že
by se obrátil na Policii ČR v souvislosti se (smyšleným) přestupkem, postrádá
jakoukoli právní relevanci, neboť dovolatel mu je opatřil právě způsobem
uvedeným ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně, a to způsobem
odporujícím zákonu. O skutečnosti, že si byl dovolatel svého protiprávního
jednání vědom, hovoří i fakt, že tuto lustraci provedl v souvislosti
(zdůvodněním) s danou věcí nesouvisejícím šetření Policie ČR.
Co se týká jeho námitky, že jeho jednání mělo být posouzeno spíše jako kázeňský
přestupek, je namístě v souvislosti s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku
uvést, že jednání policisty, který je úřední osobou a je ochoten porušit
ochranu osobních údajů (a v daném případě i výše uvedená ustanovení zák. o
policii), tyto informace poskytnout třetí osobě, je nutno považovat za natolik
společensky škodlivé, že je nezbytné na takovéto jednání aplikovat trestně
právní normy. To proto, že je to právě policista, kdo by měl dbát na to, aby
tyto údaje a zájmy soukromých osob, kterých se týkají, byly řádně chráněny a
nemohlo dojít k jejich zneužití.
S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že ani Nejvyšší soud nemá
žádných pochyb o tom, že jednání dovolatele bylo správně právně kvalifikováno
jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka