Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání dne 18. 6. 2003 Vrchní soud v Olomouci. Ten svým usnesením sp. zn. 3 To 159/2002 odvolání obou obviněných podle § 256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svých obhájců podali oba obvinění proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve lhůtě podle § 265e tr. řádu dovolání.
Obviněný R. Z. ve svém dovolání napadá odsuzující rozsudek v plném rozsahu, přičemž se odkazuje na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Tvrdí, že celé trestní řízení trpělo průtahy, jejichž zavinění nebylo na jeho straně a že tedy délka tohoto trestního řízení neodpovídá přiměřené době, jak je nazírána z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces. Z toho dovozuje, že jeho trestní stíhání je dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu nepřípustné. Dále vyslovuje názor, že skutky, pro které byl uznán vinným napadeným rozsudkem, nejsou trestnými činy, neboť má za to, že se jednalo pouze o porušení povinností z obchodněprávních závazkových vztahů v občanskoprávní rovině. Dle jeho názoru nemůže být řeči o jakémkoli sebeobohacení uvedením dodavatelů v omyl, stejně jako o úmyslu takto jednat, třebas úmyslu eventuálním. K tomu uvádí, že žádná podobná skutková zjištění soudy obou instancí neučinily, třebaže je v rámci odůvodnění svých rozhodnutí mají bez dalšího za prokázaná. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí obou soudů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu. Pro případ, že by nebyl uplatněn dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, navrhuje, aby dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Obviněný D. V. napadá ve svém dovolání výrok o vině odsuzujícího rozsudku, přičemž se odkazuje na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tvrdí, že soud prvního stupně se dopustil nesprávného posouzení skutku, když v průběhu dokazování nebyl prokázán podstatný znak trestného činu, tj. že nebyl prokázán úmysl. Poukazuje při tom i na odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Dále namítá absenci dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, tj. způsobené škody, za kterou by měl obviněný odpovídat. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí obou soudů a aby věc přikázal soud prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K oběma dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který označuje obě dovolání za zjevně neopodstatněná. K námitce obviněného Z. ohledně délky trestního řízení upozorňuje na řešení této záležitosti již odvolacím soudem, s jehož závěry v této věci bez výhrad souhlasí. Stejně tak upozorňuje, že oba soudy se dostatečně vypořádaly s otázkou zavinění a konstatuje, že o úmyslném zavinění trestného činu nelze pochybovat.
K námitkám obviněného V. uvádí, že dovolatel vychází z mylné představy o potřebě prokázat přímý úmysl (resp. že nedostačuje prokázání eventuálního úmyslu) k tomu, aby mohla být použita právní kvalifikace dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Pokud jde o námitku tohoto obviněného týkající se absence znaku trestného činu způsobené škody v bodech II/C, K, L, O výroku o vině, označuje tuto námitku za neodpovídající pravdě, neboť ve všech citovaných skutkových větách je škoda vzniklá jednáním obviněného V. (zčásti ve spolupachatelství s obviněným R. Z.) uvedena.
S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby obě podaná dovolání byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest a odvolacím soudem byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
V této věci Nejvyšší soud shledal, že u obou obviněných se o naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jedná pouze zčásti, neboť zčásti jsou v obou dovoláních napadána skutková zjištění soudu, která ovšem v řízení o dovolání přezkoumávat nelze a naopak dovolací soud je učiněnými skutkovými zjištěními vázán. Jelikož však u obou dovolání je v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zčásti napadáno i právní posouzení skutku, u dovolání obviněného Z. je i dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) uplatněn v souladu se zákonem, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obě dovolání jsou přezkoumatelná a není tudíž dán postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Pokud jde o samotný obsah námitek odpovídajících uplatněným dovolacím důvodům, dospěl Nejvyšší soud k názoru, že obě podaná dovolání je nutno považovat za zjevně neopodstatněná.
Skutková zjištění nalézacího soudu jsou v odsuzujícím rozsudku řádně uvedena, přičemž právní kvalifikace jednání obou dovolatelů odpovídá těmto skutkovým zjištěním. Jak vyplývá z přiloženého spisového materiálu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů se v dostatečné míře zabývaly otázkou zavinění obviněných. V popisu skutku je zcela zřetelně popsán jejich podvodný úmysl a ze skutkové věty rovněž vyplývají i zbývající zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými. S názory obviněných, že jejich jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, se proto nelze ztotožnit. Stejný závěr je nutno přijmout pokud jde o tvrzení obviněného Z., že se z jeho strany jednalo toliko o porušení obchodněprávních vztahů bez trestněprávních důsledků.
Zjevně neopodstatněná je i námitka obviněného Z. týkající se délky trestního stíhání. Stejnou námitku obviněný již uplatnil v rámci odvolacího řízení a zabýval se jí odvolací soud. Ten se s ní řádně vypořádal v odůvodnění usnesení (str. 33 a 34),přičemž srozumitelně vysvětlil své odmítavé stanovisko. Rovněž Nejvyšší soud nedospěl k přesvědčení, že by s ohledem na samotnou délku trestního řízení v posuzovaném případě nastal důvod k postupu podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, kterého se obviněný Z. domáhá. S jeho zjednodušujícím výkladem judikatury Mezinárodního soudu pro lidská práva a jejího vztahu k obsahu mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, se zjevně nelze ztotožnit.
Dne 5. 1. 2004 bylo Nejvyššímu soudu předloženo podání obviněného D. V., kterým žádá o odložení výkonu rozhodnutí. Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel (a nikoliv za podmínek § 265h odst. 3 tr. řádu předseda senátu soudu prvního stupně), nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem, neboť šlo pouze o podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, kterému Nejvyšší soud nevyhověl.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal obě dovolání zjevně neopodstatněnými, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že dovolání obviněných R. Z. a D. V. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. ledna 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h