Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o
dovolání, které podal obviněný U. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5 To 150/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 132/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný
U. M., odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 8 T
132/2014, byl obviněný U. M. uznán vinným přečinem krádeže podle 205 odst. 1
písm.b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník), kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině,
spočívajícím v tom, že „v době od 13. 8. 2014 20:00 hodin do 14. 8. 2014 10:15
hodin v P. v ulici Ch. s použitím shodných klíčů odemkl vstupní dveře půjčovny
vozítek segway a poté dveře do místnosti s trezorem, ve které rovněž s použitím
shodného klíče odemkl samostatný trezor, z něhož odcizil finanční hotovost
470.000 Kč, čímž způsobil poškozené tjk-rent-car, s.r.o., IČ: 24177920, se
sídlem v Praze 3, Štítného 105/6, škodu ve výši 270.000 Kč a poškozenému jménem
B. B., škodu ve výši 200.000 Kč,“
a dále přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst.
1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o
vině, spočívajícím v tom, že „dne 14. 8. 2014 ve 22:30 hodin v P. na L. V. H. v
prostorách odbavení cestujících v době svého zadržení držel u sebe celkový
padělek dokladu, a to řidičského průkazu L. na jméno A. K., opatřený svojí
fotografií, a pozměněný cestovní doklad L. na jméno A. K., opatřený svojí
fotografií, které přechovával v úmyslu použít je jako pravé.“
Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti)
měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozené společnosti tjk-rent-car, s. r. o., IČ:24177920, se sídlem v Praze 3,
Štítného 105/6, škodu ve výši 270.000,- Kč a poškozenému, jmenovitě B. B.,
bytem E., P.-D., škodu ve výši 200.000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 8 T
132/2014, podal obviněný U. M. odvolání, které směřovalo do výroku o vině i
trestu napadaného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5
To 150/2015 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015,
sp. zn. 5 To 150/2015 podal obviněný dovolání (č. l. 340-343), přičemž uplatnil
dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že skutky, pro které byl uznán vinným, nevykazují
všechny zákonné znaky přečinu krádeže a přečinu padělání a pozměnění veřejné
listiny. Ve vztahu k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr.
zákoníku uvedl, že nebylo žádným přímým ani nepřímým důkazem prokázáno, že se
úmyslně zmocnil cizí věci, tedy finanční částky 470.000 Kč. Nebyla prokázána
subjektivní stránka tohoto trestného činu. Žádný ze svědků a ani poškozených
jeho jednání neviděli, ani nijak svými smysly nevnímali. Jeho jednání by mohlo
být za podmínky splnění všech zákonných znaků posuzováno toliko jako přečin
krádeže ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 tr. zákoníku, jelikož k dokonání
trestného činu krádeže nedošlo. Kamerový záznam, jenž je součástí spisového
materiálu, zaznamenal pouze prostor před provozovnou, nikoliv však provozovnu,
kde se nacházel trezor, ze kterého měla být údajně odcizena předmětná finanční
částka. Ani odborné vyjádření z oboru genetika, které si vyžádal odvolací soud
k vyhodnocení zajištěných biologických stop, jej nikterak neusvědčilo z
předmětného jednání. Jediným, a to nepřímým důkazem, je tedy pachová stopa,
která byla vyhodnocena jako údajně shodná s pachovým vzorkem odebraným jeho
osobě. V této souvislosti uvedl, že pachová stopa je důkazem pouze podpůrným,
který je třeba potvrdit ještě dalšími důkazy, což se v jeho případě nestalo.
Pachová stopa dokazuje pouze fakt, že se nacházel v prostorách provozovny, což
nikterak po celou dobu trestního řízení nepopíral, a s ohledem na skutečnost,
že tyto prostory, jakož i samotný trezor užíval pro svou podnikatelskou činnost
po dobu několika měsíců, nelze tomuto nepřímému důkazu přikládat žádnou
vypovídací hodnotu. Dále uvedl, že odvolací soud v rámci právního posouzení
pochybil, když jeho jednání posuzoval v důsledku údajné škody v režimu
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přestože výše škody, ba dokonce ani existence
škody jako takové, nebyla spolehlivě bez důvodných pochybností zjištěna, resp.
nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho jednáním. V této
souvislosti uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož výrok o náhradě škody
nebyl náležitě odůvodněn a taktéž nebyla prokázána subjektivní stránka
trestného činu krádeže, a proto měl odvolací soud v rámci svého rozhodování
důsledně přihlédnout k zásadě in dubio pro reo a obžaloby jej v tomto bodě
zprostit.
K přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny namítl, že i v tomto
bodě obžaloby nebyla v průběhu dokazování žádným přímým ani nepřímým důkazem
prokázaná jeho vina, zejména pak subjektivní stránka tohoto přečinu, tedy úmysl
užít padělanou či pozměněnou veřejnou listinu jako pravou. I v tomto případě
měl odvolací soud důsledně přihlédnout k zásadě in dubio pro reo a obžaloby jej
zprostit, jelikož na základě provedených důkazů i nadále existují důvodné
pochybnosti o jeho vině.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5.
2015, sp. zn. 5 To 150/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další
rozhodnutí obsahově navazující na napadené rozhodnutí. Dále v rámci svého
dovolání učinil podnět, aby předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1
podle 265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu odložení výkonu napadeného
rozhodnutí, zejména ve výroku o náhradě škody.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
které jej obdrželo dne 13. 8. 2015 (č. l. 373). Dne 19. 8. 2015 bylo Nejvyššímu
soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO
891/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného U. M. nebude
věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo
rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5
To 150/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným U. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení
přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale
vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a
v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost
aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a
to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v
řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými
zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS
732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání,
nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi, které však
nikterak blíže nerozebírá; záznamy kamerového systému, odborné vyjádření z
oboru pachové identifikace, odborné vyjádření z oboru genetiky k vyhodnocení
zajištěných biologických stop) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění
stran výše údajně způsobené škody ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o
vině), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. že na základě provedených důkazů existuje důvodná pochybnost
o jeho vině ve vztahu k oběma skutkům kladeným mu za vinu, kdy tato nebyla
prokázána žádným přímým či nepřímým důkazem) a nepřímo vlastní verzi skutkového
stavu věci (kdy uvedl, že k dokonání trestného činu krádeže nedošlo, přičemž
pachová stopa, jež byla vyhodnocena jako shodná s pachovým vzorkem odebraným
jeho osobě, dokazuje toliko fakt, že se v prostorách provozovny nacházel, což
nikdy nepopíral, jelikož tyto prostory stejně jako trezor používal pro svoji
podnikatelskou činnost po dobu několika měsíců).
Takto vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení
provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění
a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových
zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku
vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad obviněný vyvozuje závěr o
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil
na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž
na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný sice
vznesl námitku, že nebyla prokázána subjektivní stránka obou trestných činů
kladených mu za vinu, resp. úmysl dopustit se jemu za vinu kladeného jednání,
kteréžto lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla
uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné
hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů
a zčásti i na vlastní verzi skutkového stavu, čímž se zcela míjí s obviněným
uplatněným dovolacím důvodem.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou s jistou dávkou
benevolence podřaditelné námitky, že skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině
měl být posuzován jako přečin krádeže ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku,
dále námitka nesprávné právní kvalifikace skutku vedeného pod bodem 1) výroku o
vině podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, resp. námitka
neprokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním obviněného, a
taktéž námitka neprokázání subjektivní stránky, resp. znaku v úmyslu, aby jí
bylo užito jako pravé u přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny.
Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k
dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin
spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku pokus trestného činu je trestný podle trestní
sazby na dokonaný čin.
Trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, když si
pachatel cizí věc přivlastní tím, že se jí zmocní. Pachatel si přisvojí cizí
věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka,
oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná
možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
1983-1984).
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše,
obviněný v době od 20:00 hodin dne 13. 8. 2014 do 10:15 hodin dne 14. 8. 2014 v
P., v ulici Ch., s použitím shodných klíčů odemkl vstupní dveře půjčovny
vozítek segway a poté dveře do místnosti s trezorem, kde rovněž s použitím
shodného klíče odemkl trezor a odcizil z něj finanční hotovost ve výši 470.000
Kč.
Z obsahu skutkové věty je zcela zřejmé, že obviněný si přisvojil předmětnou
finanční částku zmocněním, tedy odejmul věc z dispozice vlastníka a tím si
zjednal možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Tímto byl trestný čin
krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku dokonán (srov. R 51/1976-I). Nejvyšší
soud konstatuje, že právní kvalifikace tohoto jednání obviněného jako
dokonaného trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku je zcela
přiléhavá k obsahu skutkové věty rozsudku.
Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného neopodstatněnou.
K námitce obviněného stran nesprávné právní kvalifikace podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, resp. neprokázání příčinné souvislosti mezi
jednáním obviněného a vzniklou škodou, Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně objasnil, na jakém základě dospěl k výši
vzniklé škody. Nalézací soud především vycházel z výpovědi obviněného a
poškozeného B. B., a dále svědků B. F. a F. M., stejně jako ze svědeckých
výpovědí dalších svědků (str. 4 až 12 rozsudku), kdy současně provedl též řadu
listinných důkazů, zejména výpisů z bankovních účtů obviněného a poškozených
(str. 12 rozsudku nalézacího soudu). V podrobnostech lze na tyto pasáže
odkázat.
Obviněný si přisvojil zmocněním finanční částku ve výši 470.000 Kč, čímž
způsobil na cizím majetku větší škodu. Větší škodou je škoda ve výši nejméně
50.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro
určení hranic výše škody. Další vyšší hranicí je značná škoda, tedy škoda
dosahující částky nejméně 500.000 Kč.
Obviněný tak svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a
námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.
Podle § 348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku se přečinu padělání a pozměnění
veřejné listiny dopustí ten, kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo
ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního
aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Veřejnou listinou se
rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo
jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích
jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo
jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně
významnou skutečnost. Veřejnou listinou jsou i listiny vydané v cizině, např.
cizozemský cestovní pas, cizozemský oddací list, řidičský průkaz cizího státu,
pokud opravňuje k řízení motorových vozidel na území ČR, apod. Mimo klasického
padělání nebo podstatné změny obsahu veřejné listiny v úmyslu, aby jí bylo
užito jako pravé, nebo jejího užití jako pravé (srov. § 176 odst. 1 tr. zák.),
je podle alinea 2 trestné i opatření nebo přechovávání padělané nebo pozměněné
veřejné listiny, pokud pachatel jedná s úmyslem, aby jí bylo užito jako pravé.
Znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, předpokládá, že pachatel v době,
kdy padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah, případně když sobě
nebo jinému padělanou nebo veřejnou listinu s podstatně změněným obsahem opatří
či takovou listinu přechovává, jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé. Z
hlediska dokonání činu nemusí k užití padělané nebo pozměněné listiny vůbec
dojít. Čin je dokonán již vyhotovením nepravé listiny nebo podstatným
pozměněním obsahu veřejné listiny, jejím opatřením nebo přechováváním. Užitím
padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je její použití ke stejnému
účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Po subjektivní stránce
se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3255-3258).
Obviněný sice namítá neprokázání subjektivní stránky trestného činu
padělání a pozměnění veřejné listiny, avšak ve svém dovolání poukazuje na
zákonný znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, tedy opatření nebo
přechovávání padělané nebo pozměněné veřejné listiny v úmyslu, aby jí bylo
užito jako pravé. Jak již bylo uvedeno výše, znak v úmyslu, aby jí bylo užito
jako pravé, předpokládá, že pachatel v době, kdy si takovou listinu opatří či
takovou listinu přechovává, jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé.
Dle skutkových zjištění byl obviněný dne 14. 8. 2014 ve 22:30 hodin zadržen na
L. V. H. v prostorách odbavení cestujících, kdy v tuto dobu měl u sebe celkový
padělek dokladu, a to řidičského průkazu L. na jméno A. K., opatřený svojí
fotografií, a pozměněný cestovní doklad L. znějící na stejné jméno a taktéž
opatřený fotografií obviněného.
V projednávaném případě je třeba posuzovat jednání obviněného v jeho
celistvosti. Obviněný spáchal skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině a
následně byl zadržen na L. V. H. s předmětnými padělanými a pozměněnými
doklady, kdy se jednalo o velmi zdařilý padělek a pozměněný doklad, jež jsou
důležité jednak pro cestování, jednak jsou jako doklady totožnosti běžně
používány v úředním i jiném obdobném styku. Obviněný nikterak jejich existenci
nevysvětlil. Za důležitou okolnost je třeba považovat i místo, kde byl obviněný
zadržen.
Jak již uvedl nalézací soud, a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, je
vzhledem ke všem okolnostem případu absurdní se domnívat, že si obviněný tyto
doklady opatřil a přechovával v jiném úmyslu, než je užít jako pravé (str. 14
rozsudku nalézacího soudu). Na základě výše uvedeného lze z jednání obviněného
snadno dovodit taktéž naplnění subjektivní stránky trestného činu padělání a
pozměnění veřejné listiny.
Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k
závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je
třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutno
učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu
rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze
předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody
pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo třeba o podnětu
obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného U. M. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu