3 Tdo 1476/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2005 dovolání obviněného P. R., proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 5 To 314/2005, v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 23/2005, a rozhodl t a k t o :
Dovolání P. R. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 2 T 23/2005,
byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41 odst. 1 tr.
zákona, za který byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona za použití § 42
odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Pro výkon tohoto
trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále
bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle § 226 písm. b) tr. řádu byl obžalovaný zproštěn obžaloby Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 10 z 21. 2. 2005, sp. zn. 1 Zt 28/2005 pro
dva skutky žalované jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zákona, neboť tyto skutky nejsou trestným činem.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný
1. dne 18. 11. 2002 v P., na přesně nezjištěném místě, uzavřel s poškozeným
Ing. K. Z. smlouvu o půjčce na částku 500.000,- Kč určenou na opravu ubytovny
o níž tvrdil, že je jejím vlastníkem, kterou však nikdy nevlastnil, ani ji
neměl v nájmu a současně byl bez zdroje příjmů a jeho dluhy – náhrada škody z
předchozí trestné činnosti převyšovaly částku 1.000.000,- Kč, o čemž
poškozeného neinformoval a půjčku se zavázal vrátit do konce měsíce října 2003,
vrátil však pouze dvě měsíční splátky ve výši celkem 100.000,- Kč, čímž
poškozenému Ing. K. Z. způsobil škodu ve výši 500.000,- Kč,
2. dne 21. 2. 2003 v P., na přesně nezjištěném místě, uzavřel s poškozeným Ing.
K. Z. , smlouvu o půjčce na částku 250.000,- Kč, určenou na opravu ubytovny o
níž tvrdil, že je jejím majitelem, kterou však nikdy nevlastnil, ani ji neměl v
nájmu a učinil tak přesto, že byl bez zdroje příjmů a jeho dluhy – náhrada
škody z předchozí trestné činnosti převyšovaly 1.000.000,- Kč, o čemž
poškozeného neinformoval, se částku zavázal vrátit do konce měsíce června 2003,
což však do současné doby neučinil a poškozenému tak způsobil škodu ve výši
250.000,- Kč,
3. dne 15. 9. 2003 v P., na přesně nezjištěném místě, uzavřel s poškozeným Ing.
K. Z. , smlouvu o půjčce na částku 200.000,- Kč na opravu ubytovny o níž
tvrdil, že je jejím majitelem přesto, že ji nikdy nevlastnil a ani ji neměl v
nájmu a ačkoliv byl bez zdroje příjmů a jeho dluhy – náhrada škody z předchozí
trestné činnosti převyšovaly částku 1.000.000,- Kč, o čemž poškozeného
neinformoval, a půjčku se zavázal vrátit do konce měsíce listopadu 2003,
přičemž po opětovných urgencích vrátil pouze částku 70.000,- Kč a poškozenému
Ing. K. Z. způsobil škodu ve výši 200.000,- Kč,
4. dne 30. 12. 2003 v P., na přesně nezjištěném místě, uzavřel s poškozeným L.
Š., smlouvu o půjčce na částku 130.000,- Kč jako písemné zajištění předchozích
půjček poskytnutých poškozeným obžalovanému, které poskytl v předchozích
měsících celkem ve výši 110.000,- Kč za účelem opravy ubytovny, o níž
obžalovaný tvrdil, že je jejím majitelem, avšak nikdy ji nevlastnil a neměl ji
ani pronajatou a ačkoliv byl bez zdroje příjmů a jeho dluhy škody z předchozí
trestné činnosti převyšovaly částku 1.000.000,- Kč, o čemž poškozeného
neinformoval a kterou se zavázal vrátit do konce měsíce ledna 2004, což však do
současné doby neučinil a poškozenému L. Š. tak způsobil škodu ve výši 110.000,-
Kč,
způsobil tak celkovou škodu ve výši 1.060.000,- Kč a tohoto jednání se dopustil
přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 13/96, ze dne 20.
4. 1998, odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona
mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon
byl zařazen do věznice s dozorem a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne
23. 5. 2002 za současného stanovení čtyřleté zkušební doby.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali jak
obviněný, tak státní zástupkyně odvolání. Těmito odvoláními se zabýval ve
veřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2005 Městský soud v Praze, který svým
usnesením sp. zn. 5 To 314/2005 obě odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu
proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 10 dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti výroku o vině i o trestu rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 10, a to s výslovným odkazem na dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jednak namítá, že došlo k
nesprávnému právnímu posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty,
jednak vznáší i námitku vůči uloženému trestu jako nepřiměřeně přísnému. Dále
odmítá závěr soudu, který předpokládá úmyslné jednání dovolatele směřující ke
spáchání trestného činu podvodu a vyslovuje názor, že byl nesprávně trestně
stíhán za snahu zapojit se do občanského života a nalézt takový zdroj příjmu,
který by mu zajistil legální a dostatečný příjem. Pokud jde o posouzení osoby
obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty, upozorňuje, že podmínkou
takového uznání je okolnost, že předchozí odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný
trestný čin současně podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. Je toho názoru, že jednak v jeho jednání bylo možno spatřovat pouze
nepečlivé a nikoliv řádné hospodaření s majetkovými záležitostmi, jednak že
sama skutečnost, že byl dříve odsouzen za zvlášť nebezpečný úmyslný trestný
čin, byla soudem současně hodnocena jako okolnost zvyšující společenskou
nebezpečnost a že tedy mu byla přičítána dvakrát. Rovněž v rámci námitky proti
uloženému trestu odmítá posouzení své osoby jako zvlášť nebezpečného
recidivisty. Dle jeho názoru dále měla být zohledněna skutečnost, že s ohledem
na nevykonaný zbytek dřívějšího trestu ho čeká výkon trestu v délce devíti let,
což považuje za délku nepřiměřeně přísnou.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
rozhodnutí Městského soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatuje, že dovolací námitky
jsou svým obsahem poněkud rozporné, když na jedné straně je dovolatel směřuje
toliko proti aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zákona o zvlášť nebezpečné
recidivě, na druhé straně však rovněž zpochybňuje závěry soudu o podvodném
charakteru jednání popsaného v tzv. skutkových větách. V tomto ohledu státní
zástupce konstatuje, že popis skutku v tzv. skutkové větě ve spojení s
okolnostmi rozvedenými v odůvodněních soudních rozhodnutí odpovídá formálním
znakům trestného činu podvodu, a to přes poněkud nepřiléhavý popis skutku pod
bodem 4) výroku o vině (vůči němuž však konkrétní námitka dovolatele nesměřuje).
Státní zástupce nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že by soudy ustanovení § 41
odst. 1 tr. zákona aplikovaly mechanicky pouze na podkladě jeho dřívějšího
odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, neboť soudy dovodily
existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zejména z okolnosti, že
obviněný opakoval trestnou činnost krátce po propuštění z výkonu
předcházejícího trestu odnětí svobody. Státní zástupce připomíná, že prvního
útoku pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona se dovolatel
dopustil již 18. 11. 2002, tj. necelého půl roku od propuštění z výkonu
dřívějšího trestu a současně od počátku běhu čtyřleté zkušební doby. Tyto
okolnosti nebezpečnost činu pro společnost nepochybně zvyšují bez ohledu na
okolnost, zda obviněný nějaké přípravné aktivity směřující ke spáchání
podvodného jednání vyvíjel už v létě 2002. Dalším momentem zvyšujícím konkrétní
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, na který soudy poukázaly, je
stejnorodá recidiva, když i dřívější odsouzení obviněného se týkalo trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zákona spáchaného ve více útocích a v
kvalifikované skutkové podstatě. Státní zástupce se dále zabývá otázkou, že
některé okolnosti na straně dovolatele (komplexní zhodnocení jeho osobnosti,
jeho osobní a charakterové vlastnosti, věk atd.) sice na jedné straně mohly
svědčit ve prospěch obviněného, na druhé straně však současně obviněnému
usnadnily páchání trestné činnosti, kdy se prezentoval jako seriozní
podnikatel, přičemž tyto okolnosti nejsou takového charakteru, aby vylučovaly
existenci materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. V tomto směru navíc
dovolání žádné konkrétní námitky neobsahuje.
Námitky dovolatele, kterými zpochybňuje existenci materiální stránky zvlášť
nebezpečné recidivy, proto státní zástupce považuje za zjevně nedůvodné a s
ohledem na nedůvodnost těchto námitek považuje za nedůvodné i výhrady
dovolatele směřující proti výroku o trestu, který je v rámci trestní sazby
zvýšené pro zvlášť nebezpečného recidivistu trestem spíše mírným. Vzhledem k
výše uvedeným důvodům státní zástupce navrhuje, aby podané dovolání bylo jako
zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí
soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje
proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, kterým byl obviněný uznán vinným
a byl mu uložen trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou podat tento
mimořádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které
obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno.
Z tohoto hlediska dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je s
použitým dovolacím důvodem v souladu toliko zčásti, neboť některé námitky
obviněného směřují proti skutkovým zjištěním soudu, resp. proti hodnocení
provedených důkazů, jako např. hodnocení výpovědi svědka Ing. K., kde má
dovolatel zřejmě za to, že na základě této výpovědi měl soud vyloučit u
obviněného úmysl vedoucí ke spáchání podvodu. V této souvislosti však Nejvyšší
soud považuje za potřebné upozornit, že námitky tohoto druhu jsou v řízení o
dovolání irelevantní, neboť dovolací soud skutkové závěry nepřezkoumává, naopak
je jimi vázán, a pokud by se podané dovolání omezovalo pouze na námitky tohoto
typu, muselo by být jako celek odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Pokud však jde o zbývající obsah dovolání, dospěl Nejvyšší soud k názoru, že
dovolání lze považovat za odpovídající použitému dovolacímu důvodu, neboť
dovolatel namítá údajně nesprávné hmotněprávní posouzení znaku zvlášť
nebezpečné recidivy a k přezkoumání v dovolacím řízení tedy předkládá otázku
právní povahy.
Z hlediska důvodnosti této námitky však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se
jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle § 41 odst. 1 tr. zákona se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje
pachatel, který již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin
potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce
doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zvlášť nebezpečná recidiva tedy
vyžaduje, aby pachatel alespoň zčásti vykonal trest za dříve spáchaný zvlášť
závažný úmyslný trestný čin.
V posuzovaném případě se jedná o opětovné spáchání trestného činu podvodu, kde
„opětovnost“ vyjadřuje, že pachatel již dříve spáchal stejný trestný čin.
Zmíněná odlišnost znaku opětovnosti a zvlášť nebezpečné recidivy znamená, že
obě tyto okolnosti se mohou uplatnit současně, aniž se jedná o porušení zákazu
dvojího přičítání téže okolnosti. V názoru na tuto otázku tedy dovolateli nelze
v žádném případě přisvědčit. V souladu se skutečností není, že by k posouzení
osoby dovolatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty bylo pouhé jeho předchozí
odsouzení, které by mu bylo přičteno k tíži dvakrát. Nejvyšší soud naopak
dospěl k závěru, že soudy prvního a druhého stupně v této věci vyvodily správné
závěry, když zvážily nejen předchozí odsouzení, ale i další hlediska, rozhodná
pro posouzení této otázky.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně výše trestu, je zjevné, že tyto námitky
dovolatel vznáší ve vazbě na posouzení otázky zvlášť nebezpečné recidivy (v
případě námitek jiné povahy vztahující se k trestu by musel dovolatel uplatnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h/ tr. řádu, což ale nečiní). Jelikož
Nejvyšší soud považuje námitky dovolatele proti právnímu posouzení otázky
zvlášť nebezpečné recidivy za zjevně neopodstatněné, stejným způsobem hodnotí i
námitky vůči uloženému trestu a přiklání se k názoru státního zástupce, že
uložený trest je nutno v rámci trestní sazby zvýšené pro zvlášť nebezpečného
recidivistu považovat za trest spíše mírný.
Jak již bylo výše naznačeno, námitky dovolatele týkající se naplnění
subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslu ve vztahu k podvodnému jednání,
jsou z hlediska řízení o dovolání bezpředmětné, neboť v této souvislosti
napadají skutková zjištění soudu a nejsou tedy v souladu se zákonným dovolacím
důvodem.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v
projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, která je s použitým
zákonným dovolacím důvodem v souladu, zjevně neopodstatněné, rozhodl ve smyslu
citovaného ustanovení zákona tak, že se dovolání obviněného P. R. odmítá. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 22. prosince 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h